יהיה טוב na Blog.cz

Seznamy jsou dobrá věc. Tento nebude tak úžasně komický, jako byl úžasné komický můj úžasně komický seznam dámského prádla, které jsem ukradl nebo mohl ukrást, protože bude o něco autističnější a o autističtějším tématu, totiž o ústech a jejich tisknutí na organickou část jiného člověka.

Nejdřív si definujeme pojmy, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo v jednom z mých příběhů níže!

Pusa/Pusinka/Dát pusu/Dostat pusu = Někdo plácne svou pusu na nějakou část těla jiného člověka (tvář, pusu, zadek, genitál atd). Jelikož je to zavádějící, tuto čtveřici termínů budu používat výjimečně.

Pusa na tvář/Polibek na tvář = Pusa na tvář

Polibek/Políbit/Políbít se/Dát si pusu = Pusa na pusu

Líbat/Líbat se = Jazyky v žaludku

První pusy na tvář a polibky jsem dostával od mámy. To dostávali všichni šťastnější lidé, takže se nebudu rozepisovat. Zároveň sem počítám i rodinné příslušníky, ale to se nebudu rozepisovat už vůbec.

Tento pamětihodný moment máme zaznamenaný na videokazetě. S nějakou náhodnou holčičkou na pískovišti jsme si asi během našeho třetího okružního výletu kolem Slunce dali pusu. Víc nic. Nechápu to, protože si na to nevzpomínám. Škoda. Muselo to bejt super... vzájemný.. vyžádaný... z čistý lásky... Malej Daník se musel po nocích hodně vzrušovat!

Tady začíná ten autismus. Měl jsem něco jako kamarádku, se kterou to vypadalo nadějně. Celou dobu to vypadalo nadějně na chození a randění, od prvního našeho setkání ve skutečném životě to vypadalo nadějně, ale o to více autističtější byl závěr, který jsem způsobil. Strašně mě objímala a já to miloval. Doteky... všechny její měkké doteky jsem miloval. Nic yntymňýho, erotyckýho nebo seksuálňýho, mluvím o všedních konvenčních dotecích. Například její měkký svetříček... bože... Díky tomuto fyzickému kontaktu jsem rozněžněl a absurdně brzo (nebo naopak absurdně pozdě? prostě po asi 4 měsícéch) po zapředení našeho "kamarádství" jsem plánoval, že ji políbím nebo že jí dám pusu. Z toho důvodu jsem si nakupoval žvejkačky a každé ráno žvejkal jak o život pro případ, že ji ten den políbím. Promiňte mi, ale mám nutkání se sám sobě smát víc než obvykle. To je prostě autistický. Žvýkám si tu žvýkačky proto, aby mi tolik nesmrdělo z držky, pokud by se mi podařilo dát ten den pusu holce! Ale určitě mi smrděla i tak. Každopádně o to víc přichází případná pusa o autentičnost, když je plánovaná. No, nakonec náš pseudovztah šel brzo strmě ze strže do kopru, takže bylo načase jí tu pusu na tvář fakt dát, protože jsem měl poslední příležitosti. Během jednoho (z posledních!) objetí na rozloučenou jsem jí dal pusu na tvář. Ale mně to nestačilo (bohužel nebyl jsem zatím schopen zjistit, co si o tom myslelela a myslí). Tak jsem pár dní potom po jednom smutném I-don't-know-how-I-feel-about-you dialogu přiskočil k ní a dal jí další pusu na tvář. Nečekala to. Tím jsem asi potvrdil své úchylství, kvůli kterému mne pravděpodobně začala opouštět... A také z toho šokujícího a nečekaného polibku na tvář cukla a málem si třískla s hlavou o zeď. Nu co.

Nemůžu uvěřit tomu, že mnohé okamžiky mého života, které ostatní považují za nevhodné, skutečně považuji i já sám za nevhodné. Jedním byla párty s naší třídou. Bože můj, už teď se cítím trapně!! S mou první velkou crush (je to nejvýznamnější crush, protože s touto crush jsem jako první aktivně chtěl mít pohlavní styk) jsem si na třídní párty velice mile povídal. Pili jsme ze stejného piva, sdíleli cigaretu (jo, kouřil jsem kvůli holce! kdo ne?!). Takovému loserovi se něco takového zásadně neděje, takže jsem z toho byl vyplesklej a šťastnej. Dokonce toto sdílení píva a cigára sama iniciovala. Pak jsem si ji vzal stranou, jakože něco chci říct. Bohužel nebyla dost opilá, takže když jsem se jí zeptal, zda by jsem jí mohl políbit, říkala, že to nejde. Já na tom trval. Jsem se naklonil a dal jí pusu na tvář. Ona jakože jó, oukej, dals mi pusu na tvář, tak ti ji dám taky na tvář a teď se pěkně vrátím za kamarády. Tu nechutně trapnout zhovadilou věc, co jsem pak dělal, jsem vytěsnil, takže o ní tady nebudu psát. Také si pamatuju, že jsem hladil nějaké koleno/stehno, ale za boha si nemůžu vybavit, zda jsem hladil její koleno/stehno, nebo svoje vlastní.

Je to poslední pusa obecně, jakou jsem kdy od holky dostal. To mi takhle někdy v hluboké noci napsal kamarád z dětství, že se přestěhoval zpátky do mého bydliště. Šok. Hned jsem vyběhl ven se s ním sejít. Tak jsme kecali, dali si panáka, víno a šli pak na pívo. Přidala se k nám jeho sestra, po které jsem v první a druhé třídě na škole jel. Tak jsem jí řekl, že jsem do ní byl zamilovanej. A tak mi vlepila pusu na pusu... nevím, zda přesně kvůli tomu, možná jsem říkal i něco jinýho, ale prostě mi ji dala. Že jsem se pak tu noc zeblil z toho všeho alkoholu a že jsem měl sexuální narážky na všechno včetně jejich malé sestry a že pravděpodobně kvůli tomu všemu se se mnou ten kamarád přestal bavit, to vám už nebudu říkat.

Hodnocení pus se podivně pohybuje okolo středních hodnot. Je to jednoduše proto, že ty ne tak ceněné pusy táhne nahoru upřímnost (č. 2, 5, 7) a ty z mé strany nejžádanější táhne dolů nevyžádanost z druhé strany (3, 8). Pak jsou tam taky okolnosti, které hodnocení všelijak morfují. Vsadím se, že svatební polibek bude rozhodně aspoň 9 nebo i 10. Hergot, už by to chtělo nějakou další pusu na pusu/tvář!!!

Už mne nebaví říkat ti Krásčina krásná kamarádko, psal jsem přeci, jak je to urážlivé, takže ti dám nějaké jméno. To jméno bude Renata/Roberta/Ulrika. Mohl jsem Krásčinu krásnou kamarádku zkrátit na KKK, ale to nejde jednak proto, že hnedle v prvním K je stále element Krásky, a jednak proto, že je to necitlivé vůči černochům!

Na začátek tě ubezpečuji, že stále seš má vysoce oblíbená slečna a chci tě celou vnímat všemi smysly každý den. Jsem rád, že sis zase nechala narůst vlasy. Doufám, že ulovím fotku, kde budou vidět hezky. Našel jsem "svatební" či jakousi fotku s tebou, fotka je to neskutečně krásná a líbezná, způsobila žádoucí melancholii a cosi jako nostalgii, ale směrem do budoucnosti. Dozvěděl jsem se také mnoho nového a překvapivého o tvé rodině, ale mám akorát kvůli vágnosti jenom větší hlad a větší touhu prozkoumat tyto novinky na všech možných úrovních, včetně a snad i hlavně na úrovních nonverbální a meziřádkové. Taktéž jsem si v této oblasti pustil snění na špacír, na nové poznatky laicky aplikoval jednu Freudovu teorii a byl jsem mile rozněžnělý z výsledku, který mi vylezl. Neboj, není to nic sprostého, žádné Freudovo falické ani anální období, spíš je to komické, ale sem se to nehodí, to raději někde v dobré náladě, takže to nebudu psát. A rád bych si poslechnul o tvých zcela jistě jedinečných a pro mne v mnoha ohledech důležitých i "tajemných" zážitcích poslední doby na nové půdě. Mám tolik otázek! Všechny se mi ale slévají do jednoho pobídnutí: "Vyprávěj!"

Pusť si tuto písničku: Future Islands - Like the Moon. Je taková správně hipstrovská, alternativní indie rock, a ten fanouškovský aesthetic videoklip tomu také pěkně pomáha, takže by se ti mohla líbit. Možná je to jen moc centrované na mužský pohled. Já ji mám moc rád, dokonce tak moc, až se bojím přesycení. Snad k němu v nejbližší době nedojde! A snad mi vydrží i mnoho jiných hezkých písniček, které jsem v posledních týdnech objevil, zlepšují mi náladu, cítím se dobře. Rád bych si je všechny s tebou poslechl a sdílel tu radost. Samozřejmě upřímně, žejo, důležité je, aby se hudba i tobě líbila. Nemůžeme sedět a poslouchat písničku, která se ti ale nelíbí, a já nemůžu být spokojený kvůli tomu, že si vlastní požitek z hudby a tebe spojuji v jedno. To není žádné sdílení. Stejně jako není sdílení, když ti ukážu, jak úchvatný a na mne zcela vynikající K/D mám v počítačové hře. Jen se podívej, co neuvěřitelného a "profesionálního" jsem před více než čtyřmi lety udělal ve svém oblíbeném Team Fortress 2 za mou tehdy oblíbenou hypermaskulinní postavu Demomana:

Nic takového se mi už asi nikdy nepovede. Zabil jsem dvacet hráčů, skutečných hrajících lidí (nikoli pitomých počítačových, kteří ti pod zbraň běhají jak zmatení králící), kteří měli stejnou příležitost a stejný potenciál jako já, a ani jednou nikdo nezabil mne. A jak se cítíš ty z mého "úspěchu"? Myslím, že tě to vůbec nezajímá. Já bych se ti rád v partnerském životě pochlubil, neovládl bych se a volal bych na tebe přes celý byt, co se mi právě podařilo, případně bych to naoko mimochodem vytáhl později třeba u jídla, ale ty by jsi se maximálně solidárně usmála, páč v jádru by ti to nic nedalo. Usmála by ses jako mamka na děcko, které hrdě postavilo velký hrad z písku. Tohle ale nemůže fungovat v partnerství, sdílení musí být upřímné a oboustranné. A proto si moc přeji, aby se ti Future Islands a Morrissey a The War On Drugs a Paolo Nutini třeba se svým Candy a bůhvíkdoještě a bíhvícoještě líbili.

(Když už ti tu písničkou Candy tak cpu do chřtánu, řekl jsem si, že bych si mohl zjistit její význam. Text jsem si četl už předtím, ale jako všem ostatním, i tomuto nerozumím více než za dva verše. První interpretace, kterou jsem našel, říkala, že "candy" nejsou sladkosti, což jsem tak nějak tušil, ale prý sex, což mne opravdu nenapadlo... "Just give me some candy / After my hug..." No to jsem to zase dopracoval! Ať se hnu kam se hnu, "to" je všude. Budu jen doufat, že interpretátor si do významu projektoval svoje vlastní komplexy. Tak to dělá většina z nás při interpretaci písní, ne...? Ale tomu, že "to" bylo ukázáno i ve videoklipu, se už nevyhnu.)

A i přes všechnu zlepšenou náladu, kterou mi způsobují správně zvolené písničky, knihy, nápoje nebo večerní procházky, mám pocit falše. Jsou to jen úprky od jádra života, které je zkažené, neboť je osamělé. Mám chuť do tabletu udělat pěstí díru, knihu zaklapnout, nedopitou plechovkou zahodit a na místě se třeba propadnout do země, protože to vše je nesdílené, ty o ničem nevíš a žádnou radost nemáš. Během jednoho takového koktejlu těchto čtyř zmíněných věcí jsem myslel na tebe. Cítil jsem se falešně, zbytečně, protože má příjemná nálada nezahrnovala tebe, netýkala se tě a ani omylem jsi o ní nemohla vědět. Jakékoliv naděje, že bychom si byli schopni popovídat a rozumně se vzájemně potěšit pocity a ochotami druhého, naděje vymyšlené mou vlastní dojatou příjemnou náladou, byly založené na pouhém iracionálním sentimentu a víře. A jakákoliv možnost exkluzivity a opravdovosti tohoto dvouhodinového pseudozážitku vyprchala zcela do nicoty ve chvíli, kdy jsem došel domů, převlíkl se do domácího a usedl ke stolu, prostě se vrátil do stereotypu, ve kterém se vyskytuji leta. Z již tak nicotného nic bylo a zbylo ještě větší nic, neboť to bylo stále bez tebe a bez nikoho. Snad jediný sdílený moment s tebou nebo Kráskou je psaní dopisů, proto jsem se v nich tak vyžíval a napsal jich tunu, protože to byly jedinečné příležitosti, jak se s těmi lidmi spojit. Ale už musím kušovat a věnovat se tomu, čemu jsem se chtěl v tomto dopisu věnovat!

Vždycky jsem své dopisy pro lidi psal s jakousi svátostí, způsobenou právě tou jedinečnou možností spojit se s nimi. Jejich psaní byl jedinečný okamžik, psal jsem je s nějakým poselstvím a na konci jsem se loučil, jako by to bylo cosi posledního, jako kdyby končila dlouhá kniha. Tento dopis bude v tomto smyslu něco úplně jiného, alespoň tak to cítím. Jistá míra svátosti a požitku se v tomto dopise samozřejmě objeví (například v předchozím odstavci, ha!). Dlouho jsem "pro tebe" nic neudělal, takže mé napětí se zde vylije a bude cítit pod mnohými řádky, které se na první pohled zdají jen jako pouhá polemika s feminismem. Svatá špíno, bohužel i výzkumník je jen člověk! Traumata a tužby se nesou všude, nikdo se jim nevyhne! Řečeno s Rousseauem: "Každý náš bezděčný pohyb má příčinu v našem srdci." ("Nous n'avons guère de mouvement machinal dont nous ne pussions trouver la cause dans no tre cœur.") Jen se podívejme a zeptejme se: Proč dělala moje kolegyně spolužačka svou práci na téma matek samoživitelek? To proto, že sama vyrůstala bez větší přítomnosti otce. Proč dělala jiná kolegyně spolužačka tutéž práci na téma poutních míst ve Španělsku? Protože sama chtěla takovou cestu podniknout. A proč já psal tuto práci na téma pedofilie? A proč byl Sigmund Freud ve svém vědátorování tak posedlý rolí matky? Zkus hádat! A teď pojďme o krok dál: Proč Lenin tak toužil svrhnout carství? A proč levicoví aktivisté tak ukrutně přijímají uprchlíky? Proč konzervativci odmítají homosexualitu? Proč radikální muslimové tak nenávidí Západ? Jsou tam komplexy, traumata, nízké sebevědomí? Obsese vlastním ponižováním nebo naopak sebeospravedlňující (self-righteous) narcismus? Touhy malého zakrnělého člověka po velikosti a moci? Ryzí závist a svádění viny na druhé a na ty lepší? Bili je rodiče moc, nebo naopak vyrůstali se stříbrnou lžičkou v puse? Všechno, Rebato/Roberto/Ulriko, má svoje kořeny někde, náhody je na světě hodně málo. Lidské hodnoty nejsou dány hodem kostky, jsou pečlivým následkem nejen biologie a jakéhosi vágního charakterového založení, ale hlavně zkušeností a výchovou a vší špíny, kterou člověk za ta léta nasál jako houba. A morálka a pravda bývají často zdegenerovány těmito komplexy a jiným nestabilním lidstvím. Mnoho lidí svému chování nerozumí a myslí si, že nějak jednají pro vyšší dobro. Pletou se, och, jak se všichni pletou! Za každým demonstrantem hledej zakomplexovaného pidižvíka, který slouží především sobě. A stejně tak teď ty v tomto "okatě vědecky chladném" dopise hledej především také takového nesvéprávného a city hořce zmítaného pidižvíka, který tě má moc rád a zároveň k tobě cítí infantilní hořkost ukřivděnosti.

Ale proč tedy nebude tento dopis tak svatý, jako bývají jiné: píšu ti totiž proto, že se potřebuju vyjádřit k "drobnosti", chci se tě na něco "zeptat" a "popovídat" si s tebou tak mimochodem o světovém dění. Možná přímo sklouznu k nějakým osobním záležitostem, aplikuji toto světové dění na nás dva, ale i tak to bude spíše jen jednostranná diskuze (bohužel jednostranná). Bude to dopis napsaný za jeden den (nepočítám měsíc trvající opravy a úpravy, které kompletně změní vyznění a ztrojnásobý jeho obsah) a bude plný děr, protože potřebuji tvé odpovědi, abych mohl myšlenky dále rozvíjet. Je to jen komentář, obyčejný nudný komentář, nepromyšlený, vymyšlený za pochodu, ale napsaný za tím účelem, abych pochopil a naučil se - a nejen "se". Mé statements se možná zdají radikální, radikální se zdají a dokonce i jsou v jiných "antifeministických" článcích, ale jsou povětšinou jen zběžným závěrem, který hodlám pečlivým zjišťováním a diskutováním podkládat nebo upravovat. Zde v dopise se budu vyjadřovat k umění, a to je věc, o které vím houby. Natož to definovat!

Co se tedy stalo? Jde o to, že jsi se někde vyjádřila k vyšívání. Sympatizuješ s myšlenkou, že vyšívání je společností bráno jako neseriózní "medium", patrně myšleno jako způsob sdělování, protože je to něco, co dělají ženy. No, mohl jsem se zbláznit, neuvěřitelně mi to zkazilo náladu. Promiň, ale taková blbost! Co vůbec znamená "být bráno vážně"? A jakým právem určuješ příčinu a následek? Co když vyšívání jako takové je společností bráno jako nezajímavé a s ženstvím má společného jen to, že ženy samy za ním jdou z nudy a díky nenáročnosti? Je pravda, že vyšívání je věc nepraktická a takřka zbytečná, je to jen líbivá ozdůbka, kterou dělávaly ženy, když zrovna neměly co na práci. Není to "bráno vážně" (teda aspoň jak význam "brát vážně" chápu já), protože to je věc dělaná z nudy, věc bezúčelná a líbivá. Nikdo z toho letité veledílo zatím neudělal a oporu to v mainstreamové kultuře prostě nemá. To je jako říct, že popeláři nejsou "bráni vážně", protože jsou to z těžké většiny muži. Kdepak! Nejsou "bráni vážně", protože tu práci dokáže udělat každý a ta práce také doslova a do písmene smrdí. To by byly mé prvotní myšlenky.

Trošku jsem o tom ale zjišťoval a hledal feministické články k tématu. Feministky si stěžují, že vyšíváním je opovrhováno a že není bráno jako umění, protože umění je prý privilegium mužů. Někdo někde poznamenal, že společnost mužům přisuzuje umění a ženám řemeslo, čili že z chlapské práce dělá něco víc (tj. mají status nadčasovosti) a z ženské něco míň (tj. mají status každodennosti), a že ženy také chtějí také uznání, mají na něj nárok. Z tohoto argumentu je mi na blití. Dělničina a truhlařina a zedničina a kovařina a podobné manuální a typicky mužské práce jsou také řemeslem a nezdají se kdovíjak ctěné, natož umělecké, je to maximálně umělecké řemeslo. Ctěné jsou finančně, ale to není žádné mužské privilegium, jen trh a úměrná poptávka.

Vyšívání jako takové je především metoda, řemeslo a také leda umělecké řemeslo, o tom není pochyb. Až s obsahem se z toho stává umění. Mají-li za cíl být vyrobené věci krásné, hluboce působivé, je-li jejich cílem Krása a také to jako Krásu společnost bere, stává se to uměním. Nesmí to ale být Krása povrchní, zdobná a vyplňující prázdnotu, nesmí to být jen líbivé, pak je to totiž kýč a ne umění. Krása tam musí být ve více vrstvách, musí to být tedy Krása jedinečná a vzbuzující vzácné pocity. Vnímání umění není subjektivní, snad bych ho označil za objektivní, ale hranice je neurčitá. Moderní umění je umění, i když já to považuji za sračku. Uměním je to proto, že lidé to za umění považují. Pokud povím subjektivně, že to za umění nepovažuju, je to jen mým osobním vyjádřením opovržení, ale stále to umění je, protože to jiní za umění považují, je to fenomén doby ať si říkám co si říkám. Pokud někdo považuje vyšívání za umění jenom proto, že by to umění mělo být, že by si to zasloužilo být uměním, není to umění, protože pojem umění na to byl násilně aplikován. Pak by to byla jen ideologie.

Uměním jsou studentské poezie a i můj blog. Pár lidí to považuje za umění a líbí se jim to. Ve vztahu ke studentstvu je to umění, ale kdybychom studentskou poezii mého spolužáka přednášeli na nějakém mezinárodním svazu básníků, asi by nás vyhodili s tím, že to není umění, ale naivní sračka. I můj blog má hlubinnou rovinu, sice je obrazem obyčejného člověka, ale je to pokus o laickou hlubinnou sebeanalýzu. Je to netradiční a nekonvenční reflexe, brainstorming dekadence, v čemž se zrnko pravdy občas dokáže objevit. Je to možná objektivně sračka, nepřežije padesát let a není to pro každého; je to umění drobné, přizemní, "studentské", ale furt umění! "Bráno vážně" je to leda mezi přáteli u piva, ale v širším kontextu by to budilo výsměch.

Vyšívání jako takové je... prostě jenom hezké. Je to malé a je to obrázek nebo nápis, často obyčejný nebo triviální a dělání ke zdobení. Začalo to jako zdobení a jako zdobení to pokračuje. Udělá radost, může být esteticky příjemný, jako nášivka splní svůj účel na bundě, ale umění jako takové to prostě nemůže být. Kovařina a dřevořezba, typicky "mužská" řemesla, jsou na tom úplně podobně. Dá se to naučit, uměleckou hloubku to snad nemůže mít jako ono vyšívání, ale stejně tak to může být díky všemu tomu piplání a náročnosti pěkně a působivé jako vyšívání.

Snad jsou nějaké standardy, podle kterých je umění považováno za umění. Načrtl jsem, že to musí mít hloubku a neviděnou vrstvu, musí to říkat víc, než to říká, prostě to musí být Krása. Dále si myslím, že to musí být prověřeno historií, to jest musí se to stát "lidovým uměním". Květnatá feministická výšivka "Deflowered, Not Devaluated" je teď a tady mnou a mnohými považována za něco trapného a za jeden z mnoha příšerných neomaxistických hlodů, ale za sto nebo dvěstě nebo tisíc let se to stane "tradičním lidovým uměním" 21. století, neboť vyšitá zpráva získá novou hloubku - vypovídá o lidech tehdejší doby.

Snad bych měl říci, proč nesouhlasím s výrokem, že "deflorace neznamená devaluaci" (deflorace, tedy ztráta penenství, je moje oblíbené slovo; je tak zvukomalebné a perverzně odborné!). Vtip je v tom, že ty jako žena cenu svého těla neurčuješ, nemůžeš říct, že odpaněním neztrácíš na ceně. Zboží si svou cenu neurčuje. Tvou "cenu" určují ostatní a v tomhle případě nejvíce muži, protože ženy tvé tělo nepotřebují a nechtějí přímo, tvoří leda konkurenci. Muži mají rádi panny a nikdo jim do toho prostě nemůže kecat. Mají plné právo na chtění toho, co chtějí, a i na bojkotování a slovního i společenského degradování toho, co nechtějí, a to i radikálního opaku panen, tedy "kurev". Mnohé feministky se vztekají, že je ženami opovrhováno kvůli jejich aktivnímu sexuálnímu životu, tedy že "kurva" je společností a kulturou považována za něco ošklivého. Je to od nich krátkozraké a je to jenom vztekání se nad tím, co si o nich myslí ostatní. Kdybys ty, Renato/Roberto/Ulriko, začala souložit s klukama na potkání, u mne bys klesla na "ceně" okamžitě. Už by nebyl důvod se o tebe tolik snažit a chtít do tebe narvat tolik lásky a prostředků. Jednak proto, že (1) spíše nebudeš věrná a nevyplatí se mi to, a jednak proto, že (2) bys mi ten sex s větší pravděpodobností dala sama, protože by očividně klesnul na vzácnosti, stal by se mnohem dostupnějším a levnějším, čili nemá cenu se o něj tak snažit pomocí lásky, a také (3) by klesla šance, že počaté dítě bude skutečně mým dítětem. Veškeré mé představy o tvé nevinnosti a exkluzivitě by se vypařily, znechutila bys mne. Už jen z té představy se mi motá hlava. Ale to už je něco jiného.

(Pozn. Analogicky platí něco podobného pro ženy. Ženy si na muži zase cení lásky, jinak řečeno věrnosti. Dává-li muž najevo, že je schopný být věrný více ženám naráz, taktéž jeho "cena" pro ženy klesá na hodnotě, když dává lásku každé. Viz opovržlivý komentář ke mně ze strany jedné vcelku hezké slečny: "Tobě se líbí každá!" Ženy preferují city, citovou věrnost a citovou exkluzivitu, muži zase tělo, tělesnou věrnost a tělesnou exkluzivitu. Je to dáno evolučně.)

Cena ženy klesá s deflorací, protože muži chtějí panny. Kurvy muži zas tak nechtějí, protože u nich je větší pravděpodobnost, že budou nevěrné v dlouhodobém vztahu (ovšem pro nezávaznou legraci s jasným koncem jsou kurvy samozřejmě moc dobré, ať už kurvy doslova nebo kurvy v našem významu!). I kdyby která feministka tvrdila opak, tedy že panna i ne-panna mají stejnou "hodnotu", nezmění mužské smýšlení, které se projevuje v rámci svobody projevu. Je to jak tvrdohlavě říci, že: "cena Bentley je nízká". Naštveš majitele, protože ti chtějí mít drahé auto a chtějí se s ním parádit, prostě poziční statek, a naštveš i kapitalisty, protože řekneš hrubou a nechutně drzou nepravdu proti naprosto logické ekonomice firmy a kážeš, že mají jejich Bentley být levná, a pokud jsou drahá, tak ať se cítí špatně!

Muže feminismus štve, protože útočí na jejich niterní maskuliní hodnoty, snaží se je předefinovat a chce, aby se muži za své pocity cítili špatně. Proto je third wave feminismem tak opovrhováno. Syčí na práva uplatňovat své hodnoty a činí muže vinnými za dávání najevo svých hodnot tím, že usiluje o společenskou spravedlnost (social justice). A co je společnost? Společnost je výslednice všech individuálních hodnot. Kritizuje-li feministka sociální nerovnost, kritizuje tím niterní hodnoty každého z nás. Feminismus hodnotami lidí/mužů opovrhuje a chce je měnit, protože jinak by se nenazýval politicko-sociálním hnutím.

(Pozn. Preferoval bych (vágní a vlastní!) termín "kulturní nerovnost", protože "sociální nerovnost" může znamenat všechno možné a bylo by to zavádějící. "Kulturní nerovnost" by znamenala hýbání se sociálním statusem na základě svobodného porušování kulturních konvencí, třeba když si muž vezme sukni a žena je přehnaně sexuálně aktivní, lidé jimi začnou opovrhovat, smát se jim nebo je jinak společensky sankciovat. Oba porušují nějakou konvenci nebo se schválně noří do opovrhovaných a kultuře nelibých pozic. Páni, já jsem ale dobrej sociolog!)

Na závěr této úvahy přihazuji citátek:

"Krásné tajemství panny, jež ji činní tak nevýslovně přitažlivou, je předtucha mateřství, tušení budoucího světa, který v ní dříme a má se z ní vyvinout. Je výstižným předobrazem budoucnosti." - Novalis (pravděpodobně)

Výše píšu, že s tebou chci sex a věci jako: "Kdybys ty začala souložit s klukama na potkání...". Podvědomně provokativně jsem použil nás dva jako ilustraci pro mou hypotetickou situaci. Snad se tě moc nedotklo, že tě usazuji do obrazů sexuálních. Ale co si budeme nalhávat, je to pravda. Sexualita ve mne vůči tobě je a být tam musí, je to zdravé.

Snad se také neurazíš, že tu ženy tak "objektivizuju" a přirovnávám je ke "zboží" mající "cenu" - na internetu jsem potkal mnoho feministek, které to dostává do nepříčetnosti! Onen feministický citát slovem devaluated také ženu objektivizuje, ale myslím, že tím spíš krizituje nebo úplně smetá ze stolu celý koncept "ceny ženy". Tito lidé se uráží úplnou zbytečností a úplně ignorují "ekonomiku života". Všechno, Renato/Roberto/Ulriko, úplně všechno, co působí na tvé smysly, ti vytváří pocity libé nebo nelibé. Ať je to člověk nebo věc, furt se to k tobě dostává jen smysly, které ve finále tvoří pocity. Všechno mimo nás jsou jen všelijak působící věci, které do určité míry chceme nebo nechceme. Taktéž ženy působí na muže. Ženy nosí hodnoty, které muži opravdu chtějí a postrádají - sex, laskavost, náruč, sex, děti, sex a domácnost. Feministky se uráží, že je tedy žena viděna jenom jako nosička těchto hodnot, ale není viděna jako osoba s intelektem (= opak objektu), nebo tak nějak, nejsem si pořádně jistý. Je třeba se sebe ale zeptat - jsou ostatní lidé něco jiného než jen balíček vlastností, které nás různě přitahují nebo odpuzují? Odmysli si sentiment a odpověz na tuto otázku. Je necitlivé říkat, že je žena zboží, ale v "ekonomice života" už z definice nemůže být nic víc. Samozřejmě to neznamená, že se k ní jako k věci mají muži chovat, a možná toho se feministky bojí. Strach je to ale úplně mimo mísu a je založený na sentimentu. Je-li žena smutná, tak ji obejmeme, chce-li něco, tak to něco uděláme. Mačkáme ty čudlíky, které zmáčknout potřebují, a na konci z toho vypadne krásný vztah a sex a děti. A na muže platí úplně totéž. Stejným způsobem mačká žena čudlíky na muži a z něj na konci vypadne dům a auto. Je to jenom šachová partie. Haha... Zním děsně urážlivě, že? Dělám to schválně, schválně nás máčím v realitě, protože člověk není nic než jen obyčejná jednotka a vehikl genů se zájmy a všechny ty konvence a emoce a sentimenty jsou jen nástroje k přežití a rozmnožení (bůh žehnej funkcionalismu!). Jak jsem ale řekl, ukazováním na "věcnou" realitu žen a vztahů nepotlačuji lidskost, jen ukazuji na pravou podstatu lidskosti. Lidskost a morálka jsou sobecké nástroje k přežití, morálka je jen jedním z mnoha čudlíků, které mačkáme. Výše popsaná slovní objektivizace žen je jen přesnější interpretace života. Ale pojďme už zase zpátky k tématu!

Zjišťoval jsem dále a pochopil jsem stížnosti feministek tak, že třeba prodávané motivy pro vyšívání jsou pro ně triviální. Cituji: "As much as I sought embroidery kits that offered scientific, political, social, funny, modern or funky images all I found was embroidery kits of cottages, flowers, elves and anything that could plausibly contain the words 'home sweet home'." V překladu: feministka je naštvaná, že se neprodávají vědecké, politické, sociální, vtipné, moderní nebo funky (nedokážu najít dobrý český ekvivalent) motivy pro vyšívání, ale jen domácké.

Opravdu by mne zajímalo, který člověk by si pověsil politický nebo společenský citát na stěnu. Vyšívání je jenom o věšení na stěnu, víc nic se s tím snad asi nedá dělat. Nepůsobí to bizarně? Dát si na stěnu vyšitý politický manifest? Nebo vyšitou nahotinku nebo vyšitého Shledona Coopera nebo Marilyn Monroe, čili věci moderní? To bych si raději koupil plakát. Který kapitalista by to udělal, aby to někdo koupil a aby nenaštval lidi kvůli politické zaujatosti? Pokud se takové věci dělají, například na trička, je to děláno pro cílové publikum. Věř mi, Renato/Roberto/Ulriko, že pokud by se vyšívaní politických a vědeckých citátů prodávalo, už by to někdo udělal. Kapitalisté nechtějí ženám zatínat tipec jenom proto, že jsou to ženy a nezaslouží si vyšít žádné moderní vzory - ne! - kapitalisti chtějí peníze. A politické a sociální témata k vyšívání? To se nebude prodávat, určitě ne masově. A pokud ano, tak gratuluji, objevila jsi díru na trhu a každý kapitalistický sexistický patriarchální maskulinní šovinista to začne okamžitě kopírovat. Jde mu totiž o zisk, ne o samoúčelný útlak žen.

Společenská témata nejsou neutrální. Do omalovánek, do malování podle čísel, do modelování a do těch barviček na sklo nedáš společenská a politická témata, leda v nějakém specializovaném obchodě taktéž zaměřeném na cílovou skupinu. Vyšívání je navíc zcela třetiřadé, nepopulární, půlku populace to nebaví a druhá půlka to maximálně dělá jako vzácné a umírající hobby. A těchto mnoha vzácných jedinců, které baví vyšívání, těm musí být nabídnuto něco neutrálního, co neurazí nikoho z nich a co se prodá všem, čili kytičky a domečky.

Dále - vyšívání je odpočinková aktivita. Feministka si stěžuje, že po dni "of leading a team, running a lab, training in a gym, managing a multi-million pound budget, bagging new contracts and scaling the career ladder, we women are still offered… kittens." Ano, ukaž mi takovou ženu, která si po takto akčním dni chce odpočinout u vyšívání a vyšít si tam něco akčního a nekonvenčního, co primárně nevyvolává dojem zasloužené pohody. Jak se takové ženě bude koukat na stěnu na vyšitý nápis "E = mc^2"? Jak se na to bude koukat dětem a rodině? To si udělá leda člověk proto, aby se odlišil, nikdo to neudělá na základě masově vyráběné šablony. Dneska už si nikdo ani nevyšije "MÍRU ZDAR!" nebo jiný politický statement. Nechtěla by si tato žena prostě odpočinout u něčeho milého a neutrálního? Vyšívání není primární způsob vyjádření společenské aktivity a činnosti, k tomu slouží štětce, kterými něco pomaluješ a texty, které zveřejníš. Vyšívání je věc neutrální, odpočinková a vyvěsíš si to jako ozdobu leda doma, takže proto je to tak vnímáno a prodáváno. Prostě ozdoby. Zdá se absurdní, aby tím většina společnosti chtěla dávat najevo svou společenskou aktivitu. Komu jí dají najevo? Doma? Nebo ji někde nechají ležet na ulici? To by se vůbec nevyplatilo.

Dále si myslím, že vyšívají hlavně babičky a maminky pro své děti. Mladé revolucionářky vzácně, a my vyšívajících revolucionářek nemáme tolik, aby si jejich poptávek kapitalisté vůbec všimli.

Kovář nebo dřevorytec si to vytvoří sám. Vyjadřující se trička nebo omalovánky jsou populární a kupce si nějak najdou. Výmluvné vzory pro vyšívání... ty si své kupce najdou jenom mezi opravdu konkrétními lidmi, tedy feministkami, které si myslí, že nedělat nabídku něčeho, co nikdo nebude kupovat, je sexistické. Štve mne, jakým způsobem ona feministka v článku vyvolává poptávku. Ano, vyvolává LEGITIMNÍ poptávku, ale dělá to tak, aby se kapitalisté styděli, že tichým a takřka neexistujícím poptávkám nenaslouchají. Ženy začaly vyšívat ozdůbky, když seděly doma a neměly co na práci. Začaly tento trend samy. Kapitalisté odkoukali záliby žen vyšívat neutrální domácké ozdůbky, takže začali vyrábět neutrální roztomilé vzory pro vyšívání. Reagují na tendence vás samotných a jsou to oni ti špatný?! No děkuju pěkně! Ženám se nezavděčíš!

Promiň mi, ale ta žena, jejíž výrok o vyšívání jsi citovala, vymývá mozek. Od pohledu je nesympatická a zhulená, navíc k hulení trávy se přiznává. Její rádoby názor fakt chceš poslouchat? Nestuduje vědu, studuje umění. Trpí nevkusem a je to protiklad elegance. To s vyšíváním je nechutný argumentační klam a budování hypotézy na hypotéze. Dávání úmyslů tam, kde nejsou ("Hanlonova břitva"). Feminismus láká tím, že vlastně všichni lidé jsou feministi, že nemusí měnit své dosavadní přesvědčení. Pak ale postupnou manipulací způsobí, že se ženy cítí jako oběti nebo pod permanentním ohrožením neviditelných sil, kvůli tomu proti nim začnou domněle bojovat, ale ve výsledku bojují proti obyčejným a logickým následkům (mužské) přirozenosti a proti hodnotám, na které mají lidé nárok. A pokud chce feministka měnit přirozenost proto, aby se necítila dotčená, například uměle zpopularizovat (pomocí politické korektnosti) vyšívání nebo zařídit, aby muži nevyzdvihovali sexualitu žen, bojuje proti niterním lidským hodnotám a nikdo se ve výsledku nebude cítit dobře, snad jen ona feministka, protože bude se slzou v oku koukat na přespříliš spravedlivou společnost, které je ale v napětí kvůli neautentičnosti.

Muži budou opěvovat a zdůrazňovat ženskou sexualitu, protože ji poptávají. Lze jim to snad zakázat? Ženská sexualita bude vyzdvihována, protože je žádána. Vyšívání nebude populární, protože to je kravina. Stejně tak jsou kraviny omalovánky nebo navlíkání korálků nebo skládání z papíru nebo malování na sklo nebo keramika nebo pletení košíků a bužírek nebo batikování nebo sbírání plechovek od sycených nápojů (což dělám já). Jsou to kraviny, ale ne proto, že to dělají ženy a holčičky, ale proto, že jsou to prostě bezúčelné hovadiny a ozdoby a myslí si to o tom každý až na pár zapálenců. Na druhou stranu, popelařina nebo armáda nebo těžba uranu hovadiny vůbec nejsou, ale nejsou to hovadiny proto, že to dělají muži, ale jednoduše proto, že se nechceme utopit v odpadcích, chceme si svítit a chceme se cítit v bezpečí (a mít atomové bomby).

Feministky dávají do vztahu ženství s kdečím a pokud z toho ženy a jejich pocity nevycházejí vysloveně ideálně, nadávají okolí do sexismu a patriarchátu. Občas alespoň mají ten smysl pro minimální logiku a snaží se ukázat, že z toho muži vycházejí lépe (což většinou marně, neboť nerovnost je jen optická, viz wage gap nebo pink tax), ale u vyšívání prostě není ani to srovnání s ničím! A zapomínají prozkoumat všechny faktory. Ihned tam cpou ženství jak takové, nikoli vlastnosti ženství, kterými jsou třeba mírumilovnost nebo marnotratnost, a za které si ženou mohou svobodně samy. Pokud nějakým zázrakem tyto faktory prozkoumají, říkají, že kultura (nebo nedejbože patriarchát) naučila ženy těmto vlastnostem. Pletou se, není to jen kultura, ale biologie, kterou kultura dotváří dle hesla "Biology is the root, culture is the flower". Ale to těžko feministky chápou a stále obviňují kulturu z rozdílů mezi pohlavími. Když jsem s kolegou o tomto debatoval a řekl jsem mu, že rozdíly mezi pohlavími jsou prostě biologické, že i malá mininka holčiček a kluků reagují jinak na podněty, že kluky zajímají fungující předměty a holčičky zase lidé, odmítal to s tím, že už i oni byli kulturně podmíněni. Nestihl jsem vytáhnout onen experiment izraelských kibuců, kde se v genderově neutrálním prostředí začaly u dětí objevovat genderově specifické tendence v chování a hraní, ale jelikož byl schopen popřít biologicky daný rozdíl v chování miminek chlapečků a holčiček, popřel by i toto. A "feministická lobby" jakbysmet.

Renato/Roberto/Ulriko, prosím, zkus zjistit, proč věci jsou tak, jak jsou, prozkoumej je ze všech úhlů, až pak hledej úmysl a až úplně potom obviňuj. Je fakt a vycházej z něj, že muži a ženy jsou každý biologicky jiní, jinak se staví ke světu a hodnotám a chtějí od druhého pohlaví něco jiného.

Promiň, už se rozohňuju a zakecávám... Mé některé závěry jsou jen mé finální dojmy z toho všeho chumlu okoro patriarchátu a sexismu, se kterými jednoznačně nebudeš souhlasit a akorát tě pobouří (ještě štěstí, že jsem nezačal dělat hospodskou psychoanalýzu feministek, to bys mne zavrhla už úplně). Proč ti to tedy říkat, že...!? Ale tak to vidím, samozřejmě. Do věcné diskuze se to samozřejmě nehodí. V ní budeme analyzovat jednotlivé problémy a nějaké emocemi nabyté dojmy jaké jsou výše si necháme pro případ, že se budeme věcně shodovat a plně si důvěřovat. Nebo až se naštveme do nepříčetnosti a budeme si nadávat. Je snad jasné, co bych preferoval.

Myslím, že to dává smysl alespoň přibližně. Bože, jak já bych si o tom s tebou rád popovídal! Chci s tebou diskutovat! Chci naplnit princip demokracie! I s Kráskou bych rád popovídal, ta o tom taky mnohé ví a mnoho si myslí. Nevím, do jaké míry jste feministické, levicové, neomarxistické a "sluníčkové" a nevím vůbec, do jaké míry jste můj politicko-filozofický opak. Mám jistá tušení, například když se ty nebo Kráska kdesi nějak mimochodem jednou větou mlhavě a nepřímo vyjádříte ke společenskému dění, viz ty teď s vyšíváním. Dále jsem se například kdesi nějak dozvěděl, že Kráska ráda čte/četla BuzzFeed, což je podle mého ideologická novinářská žumpa. A taky FAKE NEWS! Jste-li opravdu "zaslepené" Buzzfeedem a jeho egocentrickým a přecitlivělým nakládáním se společenskými silami, tak doufám, že svým dopisem načrtávám maskuliní myšlení. Tobě ani Krásce by totiž neuškodilo být konfrontována s typickým představitelem maskulinní části populace. Promiň, ale prostě se mi zdá, že ani ty a ani Kráska nemáte mnoho konzervativně smýšlejících mužských vzorů ve svém okolí. Nechci se pouštět do analýz vašeho okolí a rodiny, respektive nechci říkat, co si i proti vlastní vůli myslím, takže řeknu jenom to, že "potřebujete" nějakou antitezi ve formě ochotné konzervativní maskulinity, kterou můžu představovat já.

Nebo jsem spíše zastáncem a "znalcem" maskuliních hodnot, na mne moc maskulinity jako takové nenajdeš. Má hypermaskulinita, kterou jsem tobě a Krásce cpal do krku před dvěma lety a exhibiju s ní hrozně rád, je komickou imitací hypermaskulinity a blahoslavený budiž ten, kdo to pochopí a směje se tomu se mnou. Vždyť i ten Demoman z té počítačové hry je komický! Jsem ve skutečnosti značně submisivní a musím proto přejmout mnohé femininní hodnoty jenom proto, abych se zavděčil nositelkám femininních hodnot; alespoň tak se chápu já na základě svých vlastních teorií. Typické "ideální" maskulinní hodnoty spočívají na tom základu, že si jako muži pořádně zasouložíme, uděláme děti a utečeme beze stop. Takhle ryzí je snadno nenajdeš, jsou totiž upraveny realitou a tlakem žen, ale tento mužský ideál je všude cítit. Muži závazky nechtějí. Muži se také na manželství netěší, nemají rádi závazky, však si všimni, jak o svatbách vtipkují, jaké jsou to pasti a konce "svobody". Ukážu ti několik příkladů. Třeba ona fotka, na které ženich s nevěstou klečí před oltářem a ženich má na podrážkách napsáno: "HELP ME!". Nebo když slečna poslala svému příteli svou vysmátou fotku ze svatby s textem "Hádej, kdo chytil kytici" a její přítel jí na to odpověděl svou fotkou se znechuceným výrazem a s textem: "Hoď to zpátky" Nebo známý potisk na tričko, na kterém jsou vyobrazeni panáčci nevěsty a ženicha, ale pod tím je napsáno "Game over". Myšleno pochopitelně pro ženicha. Nebo snad hodně černé: "What starts with 'M' and ends with 'arriage' and is every man's favourite thing? Miscarriage!" Důkaz existence těchto vtipů, krom posledního, který je totiž slovní (a zároveň dvojnásobný, neboť se i otírá o nechuť mužů být zavázan dítětem), přikládám na konci dopisu. Určitě mi věříš, ale vysokoškolské vzdělání mne nutí věci ozdrojovat! Ty fotky říkají, že muž nechce do manželství, bojí se závazků a utlumeného života. A my se tomu smějeme. Ty fotky skutečně vypovídají o mužství, protože lidi poznáš podle toho, čemu se smějí (nebo co je uráží!). A neodpustím si vtipnou poznámku: Kdyby si na boty tu věc napsala nevěsta, okamžitě by to bylo spojeno s kdečím a nic vtipného by na tom nebylo, spíš by to bylo děsivé. Oh, jaký dvojí metr! Jak ta společnost o ty ženy pečuje!!

Diskuze by tobě i Krásce prospěla. Ne, neříkám to (jenom) proto, že vás chci opravit, s mým balíčkem vědění se nějak vypořádáte samy až potom. Neříkám to jak bláhovec ani (jenom) proto, že chci mít záminku vás vidět. Říkám to proto, že diskuze prospívá všem a vždycky v jakémkoliv prostředí. Otevřenost a ochota komunikovat bez ignorací a arogancí je podceňovaný základ, všímám si toho už mnoho let. Tento základ rozšiřuje obzory, vlastní dokonalost a přináší i špetku toho dobra na světě nejen ve smyslu politickém. Lidé, mluvte!

Takže tak. Opravdu mne tvé vyjádření rozhodilo, pobouřilo, tak jsem se musel vyjádřit. Přál bych si, abys mi odpověděla, ale ne textem. Rád bych si popovídal s tebou o tom. Můj text je jen nějaká struktura mých myšlenek, které bych ještě rozvedl a uhladil při té diskuzi, jsou to poznámky pro mne, ale vysloveně odpovídat na tento text je zbytečné. Akorát se vyjádříš jen k něčemu a mnoho přehlídneš nebo nepochopíš, já taky určitě mnohé přehlídl a mnoho nepochopil, kdežto při osobním povídání o tématu bychom pečlivě sledovali jednu myšlenku za druhou a nic by nám neuteklo.

Bože, jak já bych tě rád viděl! Stejně jako u Krásky, i u tebe neustále lituji, že jsem se kvůli vlastní impotenci v oblasti empatie dostal na tvou "špatnou stranu". Mrzí mne to a rád bych to změnil. Chtěl bych v tobě vyvolávat alespoň trošku příjemné pocity, jako v tobě vyvolávají běžní lidé, kteří tě mají rádi... Nemluvě vůbec o tom, že bych tě z té vší vášně nejraději upomiloval k smrti! Ale to už zase utíkám od svého společenského tématu tohoto dopisu, takže to ukončím a "nechávám" ti "prostor" pro tebe a tvé případné vyjádření. Osobní, "samozřejmě"...

P. S. Božínku... tak přesně tolik energie bych měl vynaložit na jednu svou seminární práci, neboť tento dopis je přibližně tak dlouhý, jako má být ta seminární práce! Při pohledu na mnou zvolené téma seminárky mám drobounké tušení, že některé materiály z tohoto dopisu použiji, haha!

P. P. S. Jak se tak dívám na svůj dopis, mám pocit, že bychom ho klidně mohli zařadit do Bible. S dopisy v Bibli sdílí strukturu, neboť začínám osobním pozdravem, kážu o tématu a mé věty jsou mimochodem plné hluboké poetické a sentimentální a vágní moudrosti! Třeba:

"Sexualita je a být musí."

"Chci diskutovat! Chci naplnit princip demokracie!"

"Lidé, mluvte!"

"Lidi poznáš podle toho, čemu se smějí a co je uráží."

Svatý Pavel by se ze mne mohl třeba posrat. A vůbec, už dlouho chci napsat něco jako "The Bible 2: The Holy Sequel"! Sice jsou ona moudra většinou vykradená, ale to Bible udělala určitě taky. Ale teď už bych měl jít spát, sladká R/R/U, cokoliv jiného by byl hřích. Kéž by se mi zdálo o tobě!

1.

---

2.

---

3.

INTP jsou fajn lidé, příkladem budiž já. Tito lidé jsou ovšem podivní, jedni z nejpodivnějších ze všech šestnácti škatulek MBTI. Ne, nejpodivnější nejsou INFJ, ti se jen cítí podivní, ve skutečnosti je mají všichni rádi.

"I" - Znamená introvert, prostě čerpám energii ze samoty, chci klid, nenutím se do větší práce s lidmi. Kontakt s lidmi potřebuji, ale jen s lidmi, kterým věřím a které znám.

"N" - Intuice, ale já to překládám jako "kreativita v budoucnosti", tedy zkouším nové možnosti, ale jsem vcelku nepraktický, protože když zkouším něco nového, taky můžu dost podělat to, co zrovna dělám teď.

"T" - Racionalita, "thinking", přemýšlím a přemýšlím a kašlu na nějaké pocity a povrchní dojmy.

"P" - označení "Percieving" mi přijde zavádějící, ale znamená to něco v tom smyslu, že děláte věci pomaleji, prokrastinujete a jste tak nějak otevřenější změnám, tedy i k celkovému chaosu.

Opakem jsou písmenka E, S, F a J to jest:

E - Extravert, musí se okolo něj něco dít

S - Sensing, praktik, pragmaticky řeší věci tady a teď, umí si poradit, "kreativita v přítomnosti"

F - Feeling, řídí se podle emocí a se podle toho, jak věci působí (a přesnost jejich postřehů mne nechutně frustruje))

J - označení "Judging" je také zavádějící, ale je to opak bordeláře, tedy má nějaký řád ve svém jednání a plánování.

1) Jelikož jsem introvert "I", straním se, respektive se do kontaktu nenutím a nemluvím proto, abych mluvil (předvádím se velice rád, ale to už něco jiného). Odpočinout si nechodím mezi kamarády, ale nejlépe na pár hodin k počítači. Nejlepčího kámoše vidím jednou za dva týdny a kontakt s kolegy v práci mi bohatě stačí.

2) Jelikož jsem kreativní "N", mám obrovskou fantazii a vymýšlím díky tomu nové věci, které nemusí přijít lidem běžné nebo konvenční. Často vytáhnu něco překvapivého. Třeba penis. Proč? Protože chci zjistit reakce a potvrdit svou teorii, že lidé se bezdůvodně děsí nevinného pohlavního údu.

3) Jelikož jsem přísně racionální "T", považuji své vymyšlené věci za podložené a tedy pravdivé, což se ostatním nemusí zdát normální. Takže si stojím za tím, že jsem na vás vytáhnul penis.

4) Jelikož jsem bordelář "P", prokrastinátor, chaotik, jsem přístupnější novým možnostem a flůexibilitě... není na mě spoleh.

Já jsem INTP jak poleno. Čtěte můj blog! Co vydíte: analýza, analýza, logika a zmatek. Nejkrásněji je to vidět na vážných článcích (ty komediální o masturbaci a vagínách nepočítám, ale jsou také ukázkou INTP mozku), což jsou asi dopisy pro lidi a mé filozofování. Pošahaný a buřičský (N) status nebo článek, ve kterém jebu feministiky, se zdá plný faktů a logiky (T), čtete něco, co jste ještě nečetli (N), ale je to neuspořádané, dokonce tak neuspořádané, že jakmile si dám od vlastního článku na měsíc pauzu, pak ani nevím, o čem jsem to mluvil (P). Zásadně předkládám fakta (T), třebas jen nějaká fakta, a z nich dělám závěry, třebas jen prozatimní (P). Rozebírám detaily a nechávám dveře otevřené kvůli mezerám v teoriích (N a P).

Nevím, jestli i ostatní INTP nechápou umění. Já totiž nechápu umění. Pokud nevím, co něco znamená nebo co to říká (T), jsem zmatený. V umění je totiž fatální nedostatek faktů. Umění je jenom o dojmech, no a tam já selhávám. Možná mám z obrazu nebo sochy nějaký dojem, ale nevím, jestli je to dojem správný, totiž ten, který umělec chtěl. Jelikož nevím, zda to, co cítím, je správné, jsem děsně frustrovaný. Proto mne jebe do řitě Hemingway. On řekne pět primitivních vět a zbytek světa padne na kolena, protože za těmi pěti větami si domýšlí vlastní příběh. Tomu já říkám spisovatelská lenost a umíral jsem při přehnaně sentimentálním a slohově plytkém a povrchním a dojmovém Starci a moři.

(Přiznávám, že Hemingwayův příběh o šesti slovech: "For sale: baby shoes, never worn", je výjimečně logický, tudíž pointa je jasná. Asi umřelo mimčo. Nic jiného za příběhem nemohlo být, protože cokoliv jiného než smrt by bylo mnohem nudnější.)

INTP se vzájemně mají rádi. Jednoho jsem potkal a byl to senza chlapec. Diskutovali jsme o "spravedlivosti" dědictví a finančního zázemí (zatímco ostatní chlastali). Mluvili jsme věcně, argumentovali jsme a definovali jsme si pojmy, abysme věděli, že druhý mluví o tom samém - ostatní lidé se mi většinou smějí, dkyž se jich zeptám, co něco znamená... kurva já vím, co to kurva znamená, ale jde o ty zkurvený nuance v našem vzájemném zkurveném chápání téhož!! Když si dva myslí totéž, nemyslí si totéž... Kažopádně zpět k mému kolegovi INTP a našom rozhovoru: pokud byl jeden uzemněn argumenty v nějakém větším nebo menším detailu, rád se opravil nebo dokonce uznal svou chybu a pokračoval v diskuzi. INTP prostě vypadají jako fajn lidi, ovšem jsou to i nepříjemní konkurenti v oblasti názorů. Mezi mé idoly patří INTP jako Charles Darwin, Richard Dawkins a Alberto Moravia (bombu jako Nuda může napsat jedině INTP). Nebudu jmenovat intelektuální štramáky jako Locke, Kant, Einstein a Descartes, protože to bych už machroval.

INTP maj srdce z kamene. Nepřipustí, aby jejich přání zasahovalo do vědění. Nezavírají oči před pravdou. V komunikaci s lidmi jim to přináší vcelku nevýhodu, protože dokážou svou chladnou logikou nasrat kdekoho. A s tím mám bohatou zkušenost. Pár lidí (vlastně jenom holky...) jsem dostal logikou do kouta tak, že začali/y být nasraný a sprostý. Jedna slečna je sluníčkář a nesnáší Trumpa. Když jsem obhajoval určité Trumpovy názory, vyzdvihoval některé jeho vlastnosti (politickou nekorektnost) a považoval ho jako symbol ideologického obratu Západu (free humanismus pro všechny vs humánní fašismus), slečna sluníčkářka se neskutečně rozlítostnila a byla i na mě trošku naštvaná. Když jsem obhajoval Izrael a jeho bombardování Palestiny, jiná sluníčková kamarádka se taky naštvala. Ale já se nikdy nenaštval, já prostě chtěl diskutovat a za opačný názor jsem své kamarádky nebojkotoval. Slečny kamarádky totiž jednají na základě emocí (chuďáčci imigranti nemají kde být, chuďáčci Palesťiňši umírají). Jejich rozhodování podle emocí, které nedokáží vědomě vysvětlit, totiž koliduje s jejich rozumem, což vytváří frustraci, kterou jedinec musí směřovat kvůli přirozenému egoismu jinam než do sebe. Může ji směřovat jedině do protistrany (tedy do mně), která je z jejich pohledu zdrojem této frustrace. Objektivně je protistrana (tedy já) samozřejmě jenom spouštěčem.

Důležité je pro INTP komunikace. Neříkejte jenom, co si myslíte, ale říkejte, proč si to myslíte. Musíte mu všechno říci, každý detail, odpovídat na každou otázku, jinak nic nepochopí (fakt si přečtěte Moraviovu Nudu). V horším případě bude INTP stát na místě a nechápat to, v tom ještě horším si něco domyslí a dojde ke katastrofě. Pro INTP jsou důležitá fakta! Fakta, fakta. Co je, kde to je, proč to je, jak to je, k čemu to je, kde to bylo, je a bude, kdy to bylo, je a bude. Nebojte se říkat fakta - jim pravda neublíží a naloží s ní tak, aby neublížila ani vám.

Z toho jaksi plyne, že jaksi kašleme na vaše takzvané soukromí. To kašleme. Protože když neukážete svoje soukromí (tahle věta zněla úžasně!), nedokážu s váma komunikovat, protože mám pocit, že skrýváte nějaké faktum, které změní všecko, celou konverzaci, celý můj vztah k vám, můj vztah k lidem obecně, herdek, snad by to i změnilo i celej můj pohled na společnost! Něčí věta: "Prostě to nechci!" mne dokáže vytočit. Proč to nechceš? Co ti to udělá? Vím, že nechcete chodit na ulici nazí. Sám nechci chodit na ulici nahý. Sám prostě nechci chodit na ulici nahý. Kdybych usilovnou prací neanalyzoval a neracionalizoval pocit, že lidé nechtějí chodit na ulici nazí, právě bych asi chodil na ulici nahý. Tak moc opovrhuji pocity, že něco prostě nechcete nebo prostě chcete. Mé evoluční a sociologické řešení, proč se lidé odívají, je vcelku křehké, ale zatím vystačí na to, abych neběhal venku nahatý. Věřím, že skutečné řešení bude někde tam.

Empatie a sociální schopnosti, kterých se mi nedostává, jsou spíše věcí lidí s E a S a F. Když je mi něco nepříjemné, jsem schopen o tom mluvit. Mluvím o tom až moc. Mnozí lidé vyžadují empatii, což já neumím. Empatie je reakce na lenost druhého komunikovat. Druhý mi musí prostě říct, co se mu nelíbí a proč a co by změnil. To vyžaduji od vás. Nelíbí se vám něco? Řekněte! A proč? A dělám něco špatně? Oči vsloup mne vytáčí. Blokace na facebooku a instagramu mi nic nevysvětlí. Řekněte něco, otevřete zobák! Řekněte co a jak dělám špatně a pokud vaše námitky přijmu (v rámci obrany svého chování se zkusím vás ptát, proč vám mé chování to vadí), zkusíme zjistit, proč to dělám špatně a jak se zlepšit. A tak dosáhneme oba míru a většího porozumění. Fakt. TEĎ HNED MI NAPIŠTE NĚKAM, CO DĚLÁM ŠPATNĚ, CO JE NA MNĚ ŠPATNĚ. Lhaní a ignorace mne vytáčí a frustruje, což akorát vede k sabotáži vaší osoby, začnu být vlezlý a otravovat vás. Jop, na to mám dostatek důkazů, je jich dokonce tolik, že je ani nemusím předkládat.

Pro zasvěcené: Mé "konflikty" s Kráskou jsou určitě založeny na mé potřebě všechno vědět. Narozdíl ode mne, Kráska je člověk silně pocitový (F), takže jí jen stačí nějakou emocí (v tomto případě defenzivní ignorací) naznačit, že jsem nechtěný, což by jiný emoční člověk vyčmuchal jako pejsek a stačilo by mu to. A myslím, že Krásku bude (by bylo) těžké přesvědčit, že jsem normální a vlastě mírný, neboť prociťuje falešné signály, které na mírnost a normalitu nevypadají a neslyší všechny mé teorie, které dokazují mírnost a normalitu. Když jsem ji jednou pod falešnou identitou nevědomky urazil, uzavřela se a konverzaci utnula. Mohl jsem se stokrát omluvit a říkat, že to bylo něco mezi vtipem a špatně zvolenými slovy, ale ona vnímala emoci urážky a to bylo pro ni hlavní. Eh... a zase mluvím o Krásce!

(pozn: Jedna vcelku tajemně fajne slečna mne po napsání ale před vydáním tohoto článku kontaktovala s tím, že jsem se vůči ní někde tady na blogu zachoval jako sráč. A proč se tak cítí. A co změnit. A návrh na smír. Víceméně. Každopádně úžasné! Nesmím se zamilovat. Sama je F, ale nemůžeme samozřejmě říct, že každé F neumí otevřít hubu a říci, jak se cítí. Obecně a i v detailech to ovšem funguje.)

Všechno na některé INTP nesedí, ale alespoň to všechno sedí na mě. Někde možná domýšlím věci do konce a říkám, jak se já konkrétně vypořádávám s INTP jádrem. Tyto způsoby vypořádávání se jsou ovlivněny výchovou, zkušenostmi a všemi těmi Frojdovými nevědomými traumaty. Tuším, že mírná asociálnost, vlezlost a má umělecká vloha (grafomanie je z blogu zřejmá) už nejsou nutnou součástí INTP lidí, takže klidě buďte k mnohým důkazům výše skeptiční. Nejsem zatím vědec okolního světa, jsem jen vědec vlastní osoby, takže ještě nedokonale hledám zákonitosti v okolním světě.

Tímto posledním odstavcem jsem všem kritikům krásně zavřel hubu. Miluju se!

Jean-Jacques Rousseau (1712 - 1778) byl tak dobrý romantik, jako byl mizerný filozof. Nevím už, co mne dovedlo ke čtení jeho deníčku, neboť při čtení jeho politicko-filozofických spisů jsem se mlátil do hlavy. Byl to asi můj nonkonformní voyeurismus, touha lozit cizím, podivným a i normálním lidem do soukromí. Deníčky jsou slastí intelektuálního voyeura, tak proč se do nich nepustit?! Překvapivě jsem s Rousseauem v mnohém soucítil a hergot, cítil jsem se i jako on. Odcizen, zmaten. Náš vnitřní svět je podobně rozervaný a zároveň ideální. Bohužel on měl tu chybu, že se své ideály přes všechnu zlou lidskou přirozenost snažil uskutečnit, takže proto se jeho politické spisy nedají číst.

Následující výpisky z jeho poslední práce Sny samotářského chodce (starý český překlad pod názvem "Dumy samotářského chodce" se mi moc nelíbil) jsou vrženy bez většího komentáře. Výpisky jsem si udělal už před více než dvěma lety, takže nyní jako člověk o dva roky vyspělejší bych si jich vypsal více, případně bych si některé nevypisoval vůbec. Inspirovaly mne ve svých radách i ve slohu. Sloh měl Rousseau plný emocí a více je budete cítit, pokud budete vnímat knihu jako celek. Kratičké Sny samotářského chodce se mi tak líbily, až jsem si koupil jejich staršího a nechuťně tlustého bráchu Vyznání. Hned jsem ho začal číst, ale bohužel jsem čtení musel z nějakého důvodu přerušit. To mne vyhodilo z rytmu a už jsem se nikdy k tomu znovu nedostal. Ale je mi jasné, že do konce života to přelouskám. Věřím, že to bude moje srdcovka a že si četbu náležitě užiju.

Rousseau se podepsal na kritické fázi mého středoškolského intelektuálního vývoje. Jakmile někdo vyjádří obdiv nad nějakou mou lidumilnou vlastností (například jedna roztomilá slečna řekla, že jsem na mentálním vývoji čtyřicetiletého (ano, myslela to dobře)), v duchu se zatetelím a pošlu pusu Rousseaovi, Moraviovi a Marku Aureliovi. Ale teď už konečně k výpiskům!

(Jak multikulturní! But you get the point.)

No kurva, mám chuť brečet. Ano, je mi do breku z nechutných, mocichtivých, iracionálních, ignorantských a patetických píčí zvaných feministky. Je mi nechutně smutno.

"Men are afraid that women will laugh at them. Women are afraid that men will kill them." Citát to není doslovný, ale přibližně v této podobě někde padl z úst feministky Margaret Atwood.

Po dvou letech studia antropologie jsem si odnesl nádhernou poučku, kterou jsem už na semináři jednou vytáhl. Čekal jsem potlesk, ale asi ji nikdo nepochopil. To je ale teď jedno. Tato poučka zní: "Chlapi se vražděj, ženy se znásilňujou." Na to jsem přišel jednoduše proto, že to tak je. Mám k tomu teoretii i empirii.

Proč ženský vraždit? K čemu ze světa mazat dobrou vagínu a pokud ne dobrou vagínu, tak prostě vagínu? Chlapa zabít můžete, chlap je nepřítel loajální své věci, kdežto ženská se přizpůsobí dřív nebo později tomu kmeni, ve kterým je víc frajerů.

Chlapy zabijou a bezmocným chlapečkům rozmlátěj hlavu o kameny (viz. kniha Sama mezi indiány). Ženský a holčičky si unesou. Ženský poznásilňujou. Ženským se pak něco narodí, ale co ať to bude co to bude, bude to věrné onomu dominantnímu knemi, ve kterém to vyrůstá. Ženská se přizpůsobí, kdežto cizí chlap se nepřizpůsobí, protože bude loajální jinému svému kmeni. Ano, najdete tunu výjimek, ale toto schéma, tato tendence, se line napříč každou kulturou.

Boko Haram tam někdě dole v Nigéristánu vraždí chlapce. Titulek "Přes 100 lidí zmasakrováno teroristickou skupinou Boko Haram" většinou znamená, že bylo zmasakrováno něco přes sto chlapců a jedna nebo dvě ženy. Boko Haram holky pošle domů před tím, než zmasakruje chlapečky. Boko Haram uneslo 200 holek, ale nezmasakrovalo je. Celej svět se mohl posrat z toho, jak je Boko Haram sexistický prase bojující proti ženství.

Už i kurva statisticky je jasný, že chlapi více vražděj chlapi. Muži jsou častěji okradeni i častěji zavraždění, obojí o více než polovinu.

Takže jaký že se bojíte, když my muži máme prostě větší šanci na to, že nás někdo násilně přepadne, než vy, ženský.

Ale když se na to tak dívám, vlastně feministka má pravdu. Chlapi se totiž nebojí. Chlapi jsou naprogramovaní k riskování a k jednání bezestrachu. Chlapi se nesmí bát, protože kdyby se báli, nezašukali by si a přemnožili by se ti, kteří by se nebáli. Ženský se musej bát, protože musej především chránit sebe. Proč holky tak řvou, když se jim něco děje? Protože volaj o pomoc, říkaj, že samice je v nebezpečí. Jejich křik je nepříjemný, podobně jako u miminek, takže nás, muže, nutí zakročit a zneškodnit zdroj nebezpečení.

Citát je to samozřejmě přesný, ale je stejně zkurvený, protože se tváří, že ženský jsou častější oběti. Ženy nejsou častější obětí, ale jsou mnohem vzácnější, takže jedna jejich smrt převáží tři mrtvé chlapy.