יהיה טוב na Blog.cz

Dneska mne zablokovali dva lidé, Krásko, jedna velice roztomilá a usměvavá slečna a její bratr, který se jí snažil úporně bránit před takzvaným "úchylným těžkým pedofilem", čili mnou. Spouštěč zablokování byl neuvěřitelně nešťastný. Povím ti o tom a pak dojdu k pointě.

Ona usměvavá a roztomilá slečna mne zaujala, respektive mne zaujalo její vzezření. Každá slečna musí být krásná a mít něco v hlavě, abych se zamiloval úplně (tyto dvě věci bývají až na výjimky v extrémně nepřímé úměře, protože když má člověk jedno, nemusí pečovat nutně o druhé). Krása je to první síto, protože je vidět ze všech stran. Projde-li slečna tímto sítem, začnu se zajímat o její osobnost a intelekt, který je skrytější.

Tak jsem té usměvavé slečně napsal. Nebylo co ztratit, jen náladu, a bylo možné získat toho hodně - minimálně rozptýlení a pobavení, ale v extrémním případě i její lásku, duši a tělo. Napsal jsem jí pod nějakou záminkou a to se hned přetvořilo v upřímnou konverzaci. Ona slečna začala dělat jakousi zvláštní legraci, patrně jí k tomu navedl její velký bráška, který mi hnedle napsal, že prý mne viděli v supermarketu, jak dělám toho člověka, který stojí u stánku a dává lidem ochutnávat vzorky klobás, případně že jsem sám zaměstnaný jako ochutnavač klobás. Nějak tak to bylo, detaily můžeme pominout. Já tento humor jako takový neopětoval, nebudoval, ale oba dva se dobře bavili, tak jsem jim to dopřával a rád spolupracoval. Slečna i její bratr předávali tuto formu humoru tak, jako by to byl vrchol všeho humoru, nikoli třeba výplach a dobromyslný záměrně sebeponižující trolling, ale prostě všední forma vtipu. To není úplně můj šálek kafe, je to jiná proveň, ale když se člověk baví, navíc se mnou, proč mu to kazit? I s dítětem si přece rádi postavíme bábovičky! Takže ve výsledku jsem se bavil i já a bylo mi těch pár minut i docela příjemně. Bylo to právě to milé pobavení, v jaké jsem doufal.

Ale jak to pokračovalo? Slečna se zeptala, zda může ochutnat nějakou klobásu. Já se zeptal: "Chceš ochutnat moji klobásu???" No a přesně v této chvíli se to zlomilo. Asi tušíš, proč. Přiznej, že to je úplně nešťastné. Její devatenáctiletý bratr mi začal nadávat, že vyjíždím po jeho o pět let mladší sestře. Nemám náladu počítat, kolikrát od té doby použili slovo "úchyl", ale je to dvojciferné číslo. Všimni si té mechaniky: oni si dělali legraci, že jsem prodavač klobás, dělali jak přísahají, že mne viděli ochutnávat klobásy, ale jakmile jsem já přešel na svůj humor, který je už sedm let pouze a jenom sexuální a degradující (ale ne fekální, ten nesnáším!), okamžitě obrátili a začali mi nadávat do úchyla.

On: "Máš jí dát ochutnat! :'D :'D "

Já: "Komu?" (pozn: jen dělám, že nevím, v zájmu nadnesenosti)

On napsal její jméno a připojil smajlíka

Já: "Tak já jí dám klobásku :3333"

On: "Hej tak ty jsi těžký pedofil tady nabalujes jeko moji ségru jsi ty normální uchyle jeden podrbanej"

Toto byla chvíle, kdy jsem slečně zároveň napsal, zda by chtěla ochutnat mou klobásu. Nevím, komu to došlo prvnímu, ale asi bratrovi, protože slečna ještě chvíli psala normálně s tím původním humorem, ale až pak se to zvrtlo. Vidíš, jak okamžitě bratr obrátil? Jak se to zlomilo? Slečna udělala úplně totéž. Jako když něco vynásobíš mínus jedničkou! Jako naivní idiot jsem smečoval úplně nabízený vtip. Pak to šlo z kopce kompletně. Slečna mne zablokovala skoro hned, s bratrem jsem se pak ještě dohadoval. Nutil mne, abych se omluvil, což jsem mezitím ale udělal pětkrát (SORRY, oukej? / Tohle mne fakt mrzí / Chápu. Blbej vtip. Omlouvám se. Už se to nestane... apod.). Nechápu taky, co znamená "těžký pedofil", ale věřím, že to přídavné jméno je jen výplň a má dodat emoční náboj a vážnost. Važme slova dle jejich skutečné opory v realitě! Přídavná jména musí být opodstatněná a popisovat předmět. Těžký pedofil? Jak vypadá lehký pedofil? Je to stejně smyšlené a iracionální, jako byly "povrchní výlevy" u Chlapce? Ne, rozhodně to není taková výplň, na "povrchní výlevy" to nemá, alespoň co se mého skromného a snad mylného názoru týče.

Pak se mne zničehonic začal ptát, kolik mám peněz. Tak jsme si popovídali o mých financích a mých investicích, které nejsou ani zdaleka tak úžasné, jak jsem mu popisoval. Nelhal jsem mu, jen jsem hrál velice sebevědomého. To ho zaujalo, začal se mne vyptávat, takže asi na hodinu zapomněl, že jsem strašný úchyl a pedofil, který chce údajně ojet jeho nevinnou sestru. Samozřejmě bych se s tou slečnou rád pomiloval, ale byl to jen ideální model, nikoli nic reálneho, a navíc tomu předchází spousta kroků. Nakonec mne ten bratr zablokoval víceméně také zničehonic. Asi mi nevěřil, že neotevřená krabice Lega "Taj Mahal" se může prodat nejméně za padesát tisíc korun.

Když jsem se snažil být rozumný a rozebrat můj pitomý vtip a údajné úchylství, ona i on byli prostě neústupní. Ona hysterčila. On si mlel svou, že jsem úchyl a ať se omluvím, přestože jsem se už několikrát omluvil. Najednou se mne zeptal na finance. A úplně předtím na mne vytáhli ten jednoduchý humor. Žádnou logiku těchto tří věcí nepobírám nebo nesedí do mého jednání: co to je za humor? proč vyžaduje omluvu, když jsem se už přece omlouval pětkrát? proč se najednou ptá na moje peníze? Logika těchto lidí, jejich inteligence, jejich vnímání a pojímání, jde mimo mne. Nemůžeme spolu rozumně mluvit, když jsme na jiné intelektuální frekvenci, máme jiná schémata smýšlení, jiná kulturní zázemí (jsou z Moravy, takže jsem si na Moraváky hnedle kamarádovi pěkně zanadával!). Dorozumíme se, třeba se dokážeme na ulici správně nasměrovat, ale katastrofálně ztroskováme na věcech, které jsou i mírně důvěrnější, jako je třeba humor. Ale pozor, Krásko, nebyl to nutně jen humor, na čem jsme selhali. Myslím totiž, že v tom hrálo roli ještě něco jiného, neboť moje intuice mi řádí a spousta věcí nedává smysl. Ukázalo se, že ten kluk není její bratr, i když o ní mluvil jako o sestře, ale je to její devatenáctiletý kluk/přítel. Něco mi na tom smrdí. Nebyl to z jejich strany masivní trolling hebounkého submisivního Pražáčka? Ať se děje cokoliv, ať to bylo jakkoliv, nerozuměli jsme si a já nebyl proto vpuštěn do jejich krásné moravské komunity.

> Dodatek: Přemýšlel jsem, co mám jako gentleman dělat. Gentleman by měl respektovat dámu, čili by měl dámu nechat s tím, že si o něm myslí, že je to úchyl. Zároveň by měl alespoň minimálně dbát o svou čest a dbát o pravdu, tedy zároveň ukázat, že není úchyl, protože to je lež a špína na cti. Mé sobecké zájmy a oddanost mé představě o pravdě jsou bohužel silnější než respekt k ostatním, takže jsem se snažil ukázat, že nejsem úchyl. Šel jsem na to tak, že jsem po obou zablokováních napsal jejímu bratranci, kterého jsem si nějak našel. Její bratranec se zdál jako sympaťák, chvíli jsem se také cítil dobře, ale po mém stručném převyprávění onoho klobásového karnevalu se mi vysmál a přestal se chtít bavit. To se o pár dní později dozvěděla ona klobásová slečna a zase mi napsala. Prý brečela a něco jako se bála, že budu pak psát jejím rodičům a práskat, že chodí s devatenáctiletým. Ale říkala, že to prý dělat nemusím, že to její rodiče ví a nemají s tím problém. Slečna si do mne projektovala vlastní strachy, předjímala a démonizovala mne. To už ani nemělo co dělat s mým špatně zvoleným vtipem, to už byl lov na čarodějnice a paranoidní argumenty šikmé plochy. Tuto její konkrétní hysterii o rodičích jsem asi způsobil tím, že jsem se snažil její přesvědčení o mém úchylství vyvrátit tím, že jsem řekl, že já, jednadvacetiletý kluk, nejsem o nic menší úchyl na čtrnáctileté, než je její devatenáctiletý přítel, protože oba jsme dospělí a na vrcholu sexuálního apetitu a potence. Její přítel musí být tedy z definice stejný úchyl, ne? Ona se to snažila vyvrátit tím, že řekla, že jeho miluje a že s ním nespí. A se mnou snad spí?? Haha! Třeba bych se s tou slečnou rád vyspal, kdyby se mi začala hrabat do kalhot a já si byl jistý, že se stejným způsobem nehrabala do kalhot nějakému obreberkovanému křivákovi, ale nestojím o to o nic víc nebo míň než její přítel (za předpokladu, že není asexuál). A vůbec se nechovám a nikdy nehodlal chovat tak, abych ji dostal jenom do postele. Vlastně ani nebyl prostor, jen jsem se zjevil, zdvořile a s radostí oplácel humor a když jsem přihodil svou vlastní klobásku do ohně, tak jsem se začal jenom a jenom bránit a omlouvat. Argument, že já jsem úchyl, protože mne nemiluje a jeho ano, také neobstojí, to snad ani nemusím vysvětlovat, protože je to tak absurdní, že to ani vysvětlit nedokážu. Jako argument jehovistky na ulici: "Vítr taky nevidíš a také existuje". To je tak blbý argument, že nemám slov! Prostě mé právo vyznat svůj povrchní zájem o slečnu stojí nad valnou většinou ostatních práv. Ano, slovo povrchní zde má co dělat, protože zájem byl velice křehký, slečna se mi zalíbila, tak také vznikl povrchní a mělký zájem z pouhé zvědavosti. <

V čem je tedy pointa tohoto vyprávění? Inu, snadné, Krásulinko! Stejně tak ty, Krásenko, můžeš být někde jinde. Můžeš být na jiné frekvenci. Smýšlet jinak, uvažovat jinak, takže bychom se neshodli na ničem, co bychom si řekli. Nerozuměli bychom, vykládali bychom si slova druhého úplně jinak, než jak bylo zamýšleno. A úplně totéž platí pro tvou kráskou kamarádku, R/R/U! Jen se podívejme na ty ubohé konverzace, které jsme spolu měli! Ano, teď myslím i tu pod mou falešnou identitou. To byla ubohost sama! To bylo veliké nedorozumění spočívající v tom, že oba jsme lidé, kteří smýšlí jinak a je pro ně důležité něco jiného. Takže, Krásko, namáhám se tu zbytečně, protože jsi-li i ty jiná, jako je jiná slečna s jejím "bratrem", dva to krásní Moraváci, není proto možné, abychom se my dva měli rádi nebo si aspoň rozuměli. Ty "nechápeš" nic z toho, co tu píšu a co jsem ti řekl na plese, nemůžeš "chápat", protože bych v první řadě nebyl zablokovaný. A i kdybys chápala, i kdyby chápali ti Moraváci, nevnímáte to, protože jsou pro vás důležitější jiné věci, reagujete na jiné věci, máte jiné hodnoty a vážíte si jiných slov a činů. A já zas obdobně nechápu nic z tebe, nikdy jsem nemohl chápat. Že jsem do tebe zamilovaný je pak jen nějaká anomálie, chybka, vedlejší produkt něčeho, co by nemělo být. Nikdo nechápe nic z toho, co nemůže pochopit. Nebo snad ano? Herdek, už je po třetí v noci! Jak já miluji tyto noční posezení "s tebou"! Jsou vždy plná filozofie a poezie! Už mne ale trošku začínají bolet zadní části obou bulv a i záda mám ztuhlá. Hraje mi tu příjemná hudba. Zajímá mne, zda ji slyší sousedé. Každopádně já za chvíli uslyším první ranní ptactvo!

Počkat... nebo za to všechno vždycky může jen ten pitomý věkový rozdíl? Jo, tomu budu věřit mnohem raději.

Dneska jsem po dlouhé době byl u terapeutky, Krásko, a dozvěděl jsem se zase mnoho nového. Starostlivá máti mi říká, ať to řeším, že věci, které jsem se dozvěděl, můžou být až vážné nebo že mi mohou každý den zavírat mnoho nových bran. U terapeutky jsem si totiž udělal test osobnosti o 140 otázkách, odborný test, ale nikoli zcela objektivní nebo směrodatný, spíš jen podnětný k dalšímu průzkumu. Výsledky byly zajímavé! Bylo tam čtrnáct kategorií vlastností, z nichž každá mohla nabývat šesti hodnot, nazvu to šest pásem. 1. a 6. pásmo jsou krajní hodnoty, extrémy, vzájemné opaky, které jsou špatné a patologické a dávají právě podnět ke skutečnému lékařskému vyšetření, asi jako když jsou dveře zabarikádované a naopak vyrvané z pantů. Patří tam třeba paranoia, disociálnost, schizotypnost, schizoidnost, rapsodie, histriónství a narcismus. 2. a 5. pásmo jsou prostě a jenom vlastnosti, které jsou přítomné, výrazné, ale nejsou vadné, čili dveře zamčené nebo dveře otevřené dokořán. Jsou to věci jako nedůvěřivost, sebejistota, optimismus, ctižádostivost a podobně, tedy zředěné a ne nebezpečné verze toho, co jsem vyjmenoval předtím. 3. a 4. pásmo jsou prostřední pásma, ty říkají, že ona kategorie není výrazná a člověk v ní není nijak výjimečný. Čili není ani rapsodický (patologicky optimisitický), ani optimistický, ale ani pesimistický.

Ze čtrnácti kategorií jsem měl čtyři extrémy (náhodou všechny v 6. pásmu) a v devíti kategoriích jsem byl odlišnější, respektive víc na kraji, než je 90 % lidí, z toho u tří dokonce 99 %. Tomu se říká percentil, osmkrát jsem ho měl přes 90 a jednou pod 10, takže celkem devětkrát jinak, než jak je 90 % lidí. Čtyři extrémy mne vcelku překvapily. Z těchto všech extrémů a krajních netradičních vlastností se tebe týkají dvě. Týkají se tě samozřejmě všechny, protože všechny vlastnosti mne utvářejí a tato výslednice těchto sil se s tebou poslední dva a půl roku snaží interagovat, ale dvě vlastnosti se tebe týkají nejvíc a jsou, řekl bych, jádrem všeho. O těch ostatních zkusím nemluvit.

První touto vlastností je "závislost". Tu mám v 6. pásmu, percentil 99,5 (tj. jsem náchylnější k závislosti než 99,5 % lidí). Závislost je extrém loyality, která je 5. pásmu. Pod závislostí si nepředstavuj, že droguju a alkoholu, znamená to, že mám tendenci a potenciál stát se na něčem závislý. To něco může být cokoliv. Třeba alkohol! A nebo třeba ty, Krásko. Ano, to jsme řešili s paní terapeutkou, totiž že jsem na tobě závislý. Podívej, píšu ti furt a permanentně dopisy. I po dvou a půl letech stojím o tvůj kontakt. Dovolil bych si tvrdit, že mám takové pseudoabstinenční příznaky, čili si na tebe bez příčiny vzpomenu ve špatném, rozesmutním se a raději přestanu s tím, co právě dělám, abych vyvolal změnu a přišel na jiné myšlenky.

Normální člověk jako ty (hádám, že jsi v této kategorii v normálním pásmu) to považuje doslova za trapné, ale pro mne je to naprosto normální a jsem přesvědčený, že by takto věrný by měl být každý. Dokonce i můj kamarád mé dlouhotrvající zamilovanosti vyjádřil před rokem obdiv, čímž mi vlastně přihoršil, protože mou závislost ospravedlnil a udělal z ní něco obdivuhodného. Stejně tak normální lidé považují za divné, že často chodím pod tvá okna. Pro mne je to důkaz loyality, objektivně je to ale obsese, náhodou vyřešená s ohledem na tvé přiměřené pohodlí (takže jen chodím pod okny, ale nečekám na tebe). Ano, jsem posedlý, závislý. Exskoropřítelkyni jsem také bombardoval, nikoli obtěžoval, spíš jen s mírou otravoval. Tázal jsem se a tahal jsem z ní věci. I Protinožce jsem věrný. Chybí mi. Ona dávno zapomněla, ale já k ní cítím snad úplně totéž, co jsem cítil před rokem a půl, a když se podívám na její fotku z prázdnin, kde stojí mírně lascivně, polejvá mne akorát smutek a touha. Jsem jim všem a i tobě, Krásko, věrný, ale až moc věrný, až nezdravě věrný, což spolu s mou nesympatičností a pochybným charakterem nedělá nic dobrého.

Ptal jsem se sebe, zda je autentická tato obsesivní zamilovanost. Zda jen potřebuju mít nějaký stimul a je mi jedno, zda je to holka nebo alkohol. Došel jsem k pohodlnému závěru, že to je autentické, ale jenom přehnaně dodržované. Jsem do tebe zamilovaný, ano, ale jenom až moc, až takovým způsobem, až to škodí mně, neboť nejsem schopný získávat zkušenosti jinde, a i tobě, protože tě občas obtěžuji a ty tak ztrácíš čas a i náladu. Takto závislý člověk tě neopustí jenom proto, že jsi mu řekla "ne". Ne že bych byl tak sobecký a tak tě chtěl jen pro sebe, spíš mi to přijde jako objektivně nesprávné tě hned pustit a ukázal bych tak svou ubohost a povrchnost, kdybych tě nechal být tak rychle.

Druhou vlastností je cosi jako "nepříjemnost", tam jsem v 2. pásmu a percentil 6,9. Nejsem nepříjemný v tom smyslu, že jsem prvoplánově zlý na lidi. Terapeutka mi řekla, že jsem jenom moc racionální, všechno analyzuju, jsem příliš komunikativní, sypu otázky, zahlucuju, všechno moc řeším a jdu po všech informacích bez ohledu na potřeby, ochotu a spoukromí druhých - alespoň tak jsem si to přebral já. To se úžasně doplňuje právě s tou závislostí. Podívej se, co ti tu píšu; všech třicet dopisů, co jsem zatím na blogu napsal, jsou právě projevy této "nepříjemnosti" a zároveň závislosti, bez závislosti by toho nebylo třicet a bez té "nepříjemnosti" a potřeby analyzovat by to nebylo tak obsáhlé a vyčerpávající. V některých dopisech, třeba v tom Protinožce, analyzuju každou naši větu v konverzaci. Od Chlapcovy odpovědi jsem to také vyžadoval. Lidi ale nezajímá a nebaví takhle řešit osobní konflitky. Lidé dají emoční náboj do své odpovědi a ostatní lidé většinou také emočně reagují na tento emoční náboj svým vlastním emočním nábojem. A dále to neřeší. Lidé se nad věcmi umí povznést a neřešit je, nevpustit je do své hlavy a bránit se jim agresivně nebo ignorací. Exskoropřítelkyně to nechce řešit a vyhýbá se tématu. Protinožka mne raději ignoruje úplně. Další a další lidé kompletně ignorují moje námitky a raději se pokouší hrát na emoce, intuici a nadávky, tedy se brání racionální diskuzi. Jak napsala jedna slečna, se kterou jsem se pohádal nepřímo díky tobě: "Budu si dělat a myslet co chci a je mi jedno, jaký filozofický kecy mi na to odpoví někdo, kdo se ani neumí přenést přes to, že ho nějaká malá holka ignoruje." Slečna si o mne myslí ošklivé a nepravdivé věci a když jsem vyžadoval omluvu po hromadě argumentů dokazujících, že skutečně nemůžu být takový a že skutečnost je jen jedna a nelze mít svůj vlastní názor na to, co skutečně je, slečna to označila jako filozofický kec, začala mi nadávat a mlátit mi o hlavu, že jí kazím prázdniny. Je jí jedno, že si o mne myslí třeba i nepravdu, nestojím jí prý za námahu, tohle všechno řekla. Brání se diskuzi a zakládá pohodlně na pocitech. Nestojí o udobření. Víš, Krásko, já vždy myslel, že konflikty mezi lidmi se musí napravovat, že konflikt je něco špatného a nesprávného, stejně jako jsou nesprávné nemoci a píchlé pneumatiky a plísně. Nemoci lidé léčí, píchlé pneumatiky vyměňují a plesnivê věci vyhazují nebo čistí. Já se pokouším řešit konflikty, u tebe prosím o udobření a příjemné pocity, u klobásové slečny z Moravy totéž, proto jsem kontaktoval jejího bratrance, a i u této slečny co mne obvinila také stojím o zadostiučinění. Ale ne, ne, normální je asi nenávidět, jak mne všichni učíte, normální je být v konfliktu, normální je nemít lidi rád.

Když to vezmeš globálně, tak pro feministky je to, co dělám, verze mansplainingu. Muži jsou totiž spíše "nepříjemní" než ženy, spíše o problémech hovoří analyticky a vykládají svoje karty. Jenže ženy nejsou tvorové diskuzní, jsou to tvorové povídací, pro takovou feministku je spíš urážka, když jí začnu vykládat a mapovat své vlastní myšlenky, do kterých doufám, že zakreslí své vlastní myšlenky a dobereme se tak ke konsenzu. Ji to urazí. Ale o tom jinde! Ty, Krásko, asi taky nechceš věci řešit, mám ten dojem. Protinožka a Exskoropřítelkyně je řešit nehodlají a já si myslím, že ty nejsi výjimka. Ty jsi velice konformní a lidé tě mají rádi, umíš se, myslím, povznést nad věci. Můžeš o nich usilovně přemýšlet, můžeš rozrušeně u stolu pořád mluvit o tom, jak jsou ti Britové pitomí, že zvolili brexit, samozřejmě, ale nezahlcuješ tímto jiné, nenutíš je, aby ti říkali, jak se cítí a co chtějí, a hlavně nemáš třicítku dopisů na blogu.

Tento test samozřejmě není objektivní, raději to zopakuju ještě jednou - a raději bych si i ten test udělal ještě jednou, protože mi příště vyjdou určitě odlišnější výsledky. Test jen dává podněty k individuálnímu přístupu. Sice jsem se snažil odpovídat upřímně, ale i tak mne extrémní hodnoty překvapují a myslím, že jistá míra sebestylizace v tom také hraje roli. Nezáměrná stylizace, samozřejmě! Jak odpovědět na otázku: "Myslíte často na smrt?" Objektivně na ni myslím několikrát týdně. Jaké by to třeba bylo, kdybych hupsnul pod toto právě přijíždějící metro? A co kdybych hupsnul pod metro z patetického sebeničícího mstivého trucu, protože dívka, do které jsem byl dříve nesmírně zamilovaný, mi řekla, že metrem nearada jezdí, protože se bojí, že pod něj někdo před ní hupsne? Je pak odpověď na tu otázku "Rozhodně ano" nebo "Spíše ne"? A co vůbec znamená myslet na smrt? Jen si s tou myšlenkou pohrávat jako s kuličkou špíny, nebo skutečně přemýšlet, že na tom světě nemám co dělat a chtít se zabít? Podle mne to můžou mít ošéfované a vědět, že každý, kdo má percentily přes 99, je pozérská malá kurvička!

Právě jsem dokoukal jeden výborně natočený hororový film. Byla to poezie, nikoli samoúčelné násilí a sex! Jsem v dobré náladě díky tomuto filmu. Myslím díky tomu filmu jinak a myslím i na tebe s R/R/U. Představuji si jiné a nové věci. Jsem dobře rozpoložený a jako obvykle, i v téhle náladě mám pocit, že blažené jste i vy. Ale to kdepak, jen já jsem takový. Ať nazlobený nebo spokojený, jsem to jen já sám. Vaše pocity jsou na těch mých nezávislé, takže i já, rozněžnělý z filmu, můžu dostat kopanec reality, protože ty i R/R/U se zase zachováte kompletně odmítavě, nikoli jako já, tedy zfetované dobrou náladou.

Proto nesnáším, když mám dobrou náladu. Vy ji totiž nemáte. Proto nesnáším, když mám smutnou náladu a teče mi třeba kvůli vám slza po tváři, protože vy byste také neodpovídaly adekvátním způsobem. Nebyly by jste povznesené a v dobré náladě, kdy má člověk chuť být laskavý na všechny strany, ale ani dojaté a tedy odpouštějící a povolné (třeba já byl dojat, cynicky řečeno citově vydřen nebo zvydřen, prostě dokonavý tvar slovesa "vydírat", dokumentem o Winstonovi a jako první a dokonce i těsně před vyzváním moderátora jsem ve tmě kinosálu vzdal hold rozsvícením svého mobilu). Snad jedině veliká věc, nějaký veliký můj čin by zařídil, že by se naše nálada sesynchoronizovala, případně abych tě já dostal tam, kde bych tě potřeboval mít. Nejsme ve filmu ani v románu, nemůžeme dělat žádné velké věci (kdežto takový Hérostratos...!). Tehdy na plese, když jsem tě oslovil, jsem byl zfetovaný ponížením a vidinou šťastného vygradování. Ty nikoli, ty jsi byla opilá vínem (bylo to víno?), naštvaná z toho, že jsem tě celý večer pozoroval (neboj, pozoroval jsem i jiné lidi, jen o tom asi nevěděli nebo jsem je vlastně ani nepozoroval, protože jsem je vůbec nemohl najít), naštvaná z toho, že existuju, a ovlivněná hromadou kamarádů, před kterými si musíš zachovat image nedotknutelné. Mám pravdu? Věřím, že ano. Ale věřím tak ve tvém zájmu. Nechci, abys byla arogantní husa jako taková. Raději si říkám, žes byla opilá, zmatená a pod tlakem očí, takže proto jsi mi dávala moudra, abych se odmiloval a že je to trapné. A že tě mé lajky na instagramu netěší. Pověz mi, schvaloval by to Coelho? Schvaloval by to Buddha, schvaloval by to jiný tvůj idol - tuto aroganci, toto svinstvo? Nemyslím si. Laskavost, Krásko, je krásné slovo, ale hezčí je v činech. Ano, bylo by z mé strany laskavé a gentlemanské nechat tě být, protože si dáma nepřeje, ale také je absurdní, aby dáma byla hysterická a prskala síru, když se přiblížím s ponížením. Jsem nechutně zmatený a háže mi to s náladou tohleto. Všechno se zdá falešné, i má bohyně. Mohl bych předhazovat ještě tunu dalších moudrých hypotéz, na které by Chlapec a vlastně všichni lidé, pokud by byli dostatečně inteligentní na to, aby se v tom poznali, čuměli a zmohli by se jen na iracionální tupou odpověď. Promiň Chlapče, ale rada, abych žil realitou a každým dnem? S tím můžeš jít vskutku někam. To se ti to říká krásně, když máš Krásku u boku a čmucháš jí tam, kde bych nejraději čmuchal já. A když už jsme u toho, už si ani nepředstavuju sex s tebou, Krásko. Nejde mi to. Sotva to mám před očima s R/R/U. Ta představa mi není pohodlná, je moc nereálná. Raději tam vidím Chlapce, protože pak to má blíž k realitě. Tohleto mne už tíží pár měsíců. Nechci s tebou chodit, ne, to fakt ne. Jde mi jen o zadostiučinění, o navrácení věcí do normálních kolejí. Chci se taky cítit normální, ale když jsem sám sebou, lidé se nasírají a nadávají a jsou konflikní. Vůbec nic neřeší a raději si mne pohodlně zablokují. Copak je to za gesto? Je to gesto moci. Je to symbol toho, že nás něco otravuje. A otrávení něčím mohou být jen lidé, od kterých se něco vyžaduje. Já od tebe vyžaduji krásu a dokonalost, chci se tím slunit, jako se mohou na Slunci slunit miliardy lidí. Ale Krásko, tebe to otravuje. Máš moc. Já nemám nic. Nikdo mne neotravuje, protože po mne nic nechce, nemám jak a čím být otrávený. Nepoznal jsem nikdy, snad jen dřív ze strany mého malého bratra, co to znamená být někým otravovaný (a i když jsem výjimečně v pozici otravovaného, cítím se jako ten špatný, protože jsem schopný ale neochotný vyhovět). Proto nechápu, že někoho otravuju. Vždyť jen chci rozdávat radost! Vždyť přináším dary - svou lásku a pozornost! Ale oni a i ty dávno tohle všechno máte, proto si dovolujete opovrhovat mou láskou a pozorností, symbolicky opovrhovat mými lajky na instagramu. Máte toho všeho požehnaně. Já ne. Já živořím a jsem schopný se bavit s kýmkoliv o čemkoliv, protože mi to zařizuje lidský kontakt. Všímám si, že i posledních pár let hezky komunikuji s bezdomovci, ožrali, pokladními a důchodci, kteří se se mnou chtějí na veřejnosti nebo v autobuse bavit. Nejvtipnější to bylo asi před rokem v tramvaji: "Kluku, máš rád jazz??" A já: "Jó, jasně, není špatnej, i když mám raději rock." Pak jsme si ještě vyprávěli o té lodi, která na řece slouží jako hotel. Řekni, Krásko, není stav "být otravovaný" privilegiem krásných lidí? Jedna zpičená mladá kunda mne blokla, protože si nechtěla povídat. Byla arogantní. Nemusela být arogantní, stačilo to zahrát dobře. Nebo to říct slušně. Nebo se povznést a chvíli si se mnou psát. Jen opravdu mocné lidi otravuje něčí pozornost, protože jen od (relativně) mocných lidí se něco vyžaduje. Mne neotravuje, protože mi chybí mikroskopické ale přestno nutné minimum.

Bože, jak já se nenávidím, jak já tohle všechno nenávidím! Po tom plese jsem si o tobě do deníčku napsal hrozné věci. Psal jsem, jak mne irituješ, jak si nezasloužíš nic z toho, co máš, jak si svou hranou levičáckou toleranci muslimů můžeš někam strčit, když prskáš na mne, člověka, který v první řadě usiluje o porozumění. Ale hnedle jsem toho zalitoval, svedl jsem to na sebe, na tvé čumící stádovité kamarády vytvářející sociální tlak a na ten mírný alkohol. Jak jsi na tom plese odešla, hned za tebou přiběhl Chlapec, objal tě rukou, naklonil k tobě hlavu a spolu jste odcházeli. Z dálky nás musel pozorovat. Hned se tě určitě ptal a utěšoval! Nenávidím zas a znova jiné věci a sebe jenom proto, abych nemusel nenávidět tebe. Kde je chyba? Kdo dělá tu chybu? Nedokážu a neumím sebe změnit, protože všechno, co dělám, se mi zdá správné, pravdivé a spravedlivé. Nesnáším své chování a své názory, přinášejí jenom trable a posměch, způsobily i částečně tohle, ale nedokážu to všechno změnit, protože logika a rozum mne vedou právě k těmto věcem. Kéž bych cítil, co je správné, a ne se jen pořád snažil vědět, co je správné! Ale ne, to je osud lidí racionálních, přehnaně racionálních, lidí analytických. Že jsem racionální vůbec neznamená, že jsem inteligentní nebo že mám pravdu, je to jen forma hledání toho správného. Ale můj život správný není. Yihye tov - Bude dobře? Oh, bože, kéž by! Co by mi stačilo? Jednou z těch několika mála věcí jsi ty, Krásko, a tvoje dokonalost. Zkus mezi ten nespočet lidí, které objímáš, zahrnout i mne. Naučíš se novému, poznáš nové věci, protože jak tak vidím, hodně se mi vyhýbáš a to, čemu se člověk vyhýbá, má jedinečné zážitky. Nic tě nebude bolet, slibuju. Není co by tě bolelo, nemáš-li ovšem vnímání bolesti nastaveno perverzně a mimo zdravý rozum. Ach bože, to je zmatek, to je zmatek... Musím si u nějakého odborníka vyprosit prášky, aby mne vyléčily ze závislosti na tobě, která už je přece trapná, ne? Nebo bůhvíco prý dokážou. Jsem z toho nešťastný, ale musím se tě zbavit. A když mi k tomu nepomůžeš ty, když mi nedopřeješ ani svou pouhou existenci a ani se mi nehodláš pořádně znechutit, musím to udělat já sám, což jsem měl udělat už dávno a měla to vždy být má povinnost. Člověk by neměl svými anomáliemi obtěžovat ostatní. Tebe vůbec nemusí zajímat a vlastně se tě to ani nemá dotýkat, když se do tebe zamiluje mrzký traumatizovaný člověk jako já - jsem rád, že si alespoň to uvědomuju. Je čas se tě vzdát, Krásko, je čas zradit všechny romány a všechny morální zásady, všechnu loyalitu poslat do hajzlu a jednoduše se odmilovat. Není to krásné a ty jsi furt arogantní, žes mi sama poradila odmilovat se, ale měl bych to stejně udělat. Víš, sebevražda je taky někdy správné řešení, ale každý jiný je i tak v každém případě hovado, když ti to radí. Ne, neboj, pindám tu nesmysly, neodmiluju se sám. Přečtu si zase tvůj starý roztomilý a nevinný Twitter, díky kterému jsem se do tebe zamiloval. Podívám se na tvoje rozkošné fotky a jemný humor a budu zase zamilovaný. A zajímá mne, ten nový Twitter sis zrušila kvůli mne? Je tam mnoho podezřelých korelací. Neumřu uspokojený, pokud nebudu mít minimálně dvě děti a pokud nebudu znát odpověď na tuto otázku. Nedokážu umřít s tím, že jsem někde způsobil zas nějaké neštěstí, nepokál se kvůli tomu a nežadonil o trest a odpuštění. Dychtivý kajícník jsem, víme?!

Čtyři v noci. Už slyším zpívat ptáky! To je teda chorál hanby...!

---

---

---

Asociálové si neumí hledat kamarády. Na vysoké škole se špatně hledají kamarádi. Od mé neurčité osobnostní proměny se mi špatně hledají kamarádi. Tyto tři síly mě dostaly do situace, ve které si musí kamarádi spíše najít mě, což ob/čas/to dopadá divně. Přesto jsem si vyhlídl několik lidí, se kterými se prostě musel nějak kontaktovat (rozuměj nacpat se jim do života) a vložit do nich naději, odrážet se od nich a brát je jako kolegy ve zbrani. S polovinou takto vyhlídnutých lidí jsem se dokázal kontaktovat, polovina z kontaktovaných odešla ze školy a z poloviny, která zůstala, je polovina vždy při ruce a ochotna sdílet a za druhou polovinou raději lezu jen v nouzi.

Nějaký čas po začátku školy jsem si Tebe i Tvou kamarádku zapamatoval i vyhlídl, což prostě znamenalo, že by neuškodilo posunout vztah z úrovně "nějakej spolužák" na "ten spolužák". Pak jsme se všichni tři objevili u jednoho stolu (bylo to z mé strany něco mezi omylem a záměrem), kde jste vy dvě řešily nějaký domácí úkol. Já si asi četl. Vy jste poprosily o pomoc. Ego mi vystoupalo a až moc ochotně jsem pomohl. Ale pomohl, patrně i dobře. Sám jsem stejný úkol pokazil, jak jsi mohla vidět ve výsledné tabulce bodů. Když jsme úkol ve trojce vyřešili, poprosila jsi mě o facebook. Já vyrostl ještě výše! Doma jsem nadutě potvrdil Tvůj friend request. Super, cajk, říkám si, páč Ty i Tvá kamarádka jste nyní v mém okruhu, takže dokud nedostudujem nebo někoho z nás nevyhodí, budeme se na chodbě zdravit, usmívat se na sebe a vzájemně si pomáhat s úkoly. Gratulace Tobě, sobě!

Při jednom z dalších úkolů jsem byl hodně ztracený, tak jsem si prostě postavil hlavu a rozhodl se někoho obtěžovat. Nejlépe Tebe. Tak jsem Tě hledal v chatu. Nenašel. Hledal jsem Tě ve vyhledávači. Nenašel. Poníženě, jelikož jsem se bál, že neumím vyspellovat Tvoje jméno, jsem hledal ve svých přátelích. Nenašel!! S melancholickou agresí jsem našel nějakého určitě společného přítele, no a tam jsi už byla. Klikl jsem na Tvůj profil. Bylo tam napsáno "Přidat do přátel". Takže sis mě odebrala. Chviličku jsem to vstřebával. Co říci? Neměl jsem tak pět vteřin co říci. A pak se začaly hrnout hypotézy:

Až příliš pozdě jsem začal zvažovat možnost d:

Tyto věci se v extrémní nebo ve zředěné formě objevují na mém facebooku. Prostě odmítáš mít třeba takzvaného sexistu v přátelích, taks mě odebrala. Samozřejmě to toleruju, nenutím Tě mít mě v přátelích, ale trošku mě to rozlítostnilo... copak si o mně myslíš? Musel jsem si vyjasnit, jak Tvé gesto upravuje vztah mezi námi. Můžu se Tě třeba ptát na školní záležitosti? Tak jsem Ti napsal zprávu. Zobrazila jsi, neodpověděla jsi. Napsal jsem druhou zprávu, ale odepsala jsi, že nemáš čas (sázím brzkou plešku, žes lhala).

Tak jsem další den k Tobě odvážně nakráčel a prosil o vyjádření. Já totiž potřeboval vědět, zda jsem fakt černá ovce nebo se jen nehodláš koukat na věci, které lajkuju a postuju. Říkala jsi, že si to nemám brát osobně, že jsi dělala revizi přátel (tomu nevěřím) a prý jsi u mě viděla něco, co nechceš vidět...? Jak jsi to jen řekla? Prostě na mém profilu bylo něco nepříjemného, tak jsem to pochopil. Tak jsem se začal pídit, co Ti tak vadilo. Vychrlil jsem na tebe slova jako sexismus, nacismus... Doufal jsem, že se chytneš a problém tedy bude v jedné z těchto věcí. Tvářila jsi se, jako bych svým projevem stimuloval Tvé trauma (což by mohla být třeba pedofílie). Nekoukala jsi mi ochotně do očí, dělala jsi jinou činnost a i tou zavádějící řečí (asis špatně hledala slova) jsem vnímal, že se prostě nechceš bavit. Tudíž v tom je něco osobního! Vypadáš docela citlivě, nevypadáš prostě jako chlapna, ale jako dívka. Nevím, zda Ti z mého profilu bylo jen iracionálně nepříjemně (bojíš se mě, nechápeš mě, něco ti připomínám...), nebo zda to byl konflikt konkrétní a přímý s tím a tím mým názorem.

Říkám si sám sobě: "Gratulace!" Jsi vypálený bod na mém monitoru. A zase jsou dvě možnosti, proč se mi další příjemný človíček vyhýbá: jsi fašoun nebo citlivka. Jsi fašoun, pokud nechceš mít úchylného fuj pseudopeďáka v přátelích, jsi citlivka, pokud máš s peďákama špatnou zkušenost a to slovo Tě bolí. Ani jedno neodsuzuji, jsem jen naštvaný, zmatený, lítostivý a nadávám, proto jsem Tě teď označil v minulé větě tak ošklivě a přehnaně. Vůbec se na Tebe nezlobím, božínku, vždyť jsem si Tě oblíbil! Jsem prostě a jenom smutný. Když to tak beru, prakticky jsem já fašoun i citlivka v jedné osobě, jedno kvůli názorům, druhé kvůli přílišnému vnímání bezvýrazné skutečnosti, že si mě fajn člověk odebral na facebooku.

A nejen odebral. Když jsem ještě ten den přišel domů a hledal Tvůj profil, zjistil jsem, že sis mě zablokovala. Utrum, šlus. Tvůj profil ani nemůžu najít, nevidím ho, jsme si neviditelní. To znamenalo, že jsi se mnou ještě nějak zaobírala, že jsi na mě musela myslet i poté, co jsem se Tě zeptal. Ách jo. Gratulace. Zase jsem to dokázal. "Cooooongraaaatuleeeetioooons" zpívá Paul Simon v písničce Congratulations. Přišlo to naráz, nešlo to čekat. Nemůžu říci, že jsem to pokazil tak a tak, můžu leda říct, že jsem to pokazil vším! Právě teď je chyba ve všem, protože může být chyba v čemkoliv. Gratulace, Dane, zase jsi dokázal to, v co ani nevíš, že usiluješ. Proč jsi mě zablokovala? Bojíš se, že se tě budu snažit kontaktovat?? Odkud se bere tento strach? Z drbů? Nebo jsi jen "snobka"? Stimuluji Tvůj instinkt? Říká Ti to něco někde v tobě hluboko, že je něco špatně, takže proto se snažíš tak distancovat?

A co ostatní? Vidí ostatní totéž? A jsou jen tolerantnější a odolnější, tak si mě neodebírají? Nebo máš jen Ty nějaký ten iracionální osobní problém? Myslí si Tvá kamarádka něco podobného? Cítím se zase špatně, divně. Nechápu. A jak moc špatně se cítíš Ty? Je to už lepší? Tak jaký je vztah mezi námi? Sním Tě bombardovat s dotazy k úkolům? A budeš se mě ptát Ty? Ooo božínku, jen se mě klidně ptej na cokoliv! Během týdne se do Tebe kvůli tomu zamiluju (cynicky to poznamenávám jen proto, aby se tato úvaha nenaplnila), takže o to více si Tě budu všímat. Chápeš? Podepsala sis ortel. Nebudu Tě ignorovat, jak by sis asi přála, ale budu se na Tebe poníženě a dojatě dívat. Vždy, když se střetneme, budu se na Tebe dívat o zlomek déle než na náhodné kolemjdoucí. A vždy mi probleskne hlavou ta křivda. Jsem oddaný voříšek, kterého neodhání bití!

Teď jsem se ohlédl a sedíš někde v řadě za mnou. Přijde mi to veselé. Celou nadcházející přednášku budu myslet jen na Tebe. Celý zbytek studia, pokud nedojde k něčemu většímu jako třeba vyřešení nebo ujasnění, budeš přitahovat moje pohledy jako černá díra zájem vědců. Právě jsi pozdravila jednoho našeho kolegu. Ale mě už asi zdravit nebudeš. Jsem nehoden. Protože Dan je fuj, na Danovi je něco ošklivého a Dan má proto nutkání se znova a znova uzavírat do sebe a neustále (si) zdůvodňovat, proč je bezchybný a proč neexistuje důvod, aby se mu někdo vyhýbal. A tak je Dan smutný a v jakési depresi. Božínku, mám milion chutí Ti tento dopis nějak předat. Protože jsem děsně confused. Fakt jsem si zasloužil blokaci? Odebrání mě popletlo, ale blokace je strůjce úplné dezorientace. Sebralas mi možnost Tě kontaktovat. Nemůžu Tě ani poprosit o pomoc s úkolem. Takže se něco velkého musí dít.

Já jsem člověk, který potřebuje slova. Který potřebuje věci vysvětlit. Který potřebuje vysvětlit všechno. Nedokážu pokročit rameny nad ničím, jak by sis asi přála. To není můj styl. Pokud něco nechápu, zjišťuji to. A tak na Tebe a ten podivný bullshit se zablokováním myslím každou chvíli. Přibližně z tohoto důvodu jsem po několika dnech odchytl tu Tvoji kamarádku a začal se vyptávat. Čekal jsem cosi epičtějšího než jen oznámení, že si to nemám brát osobně a tak. Prý zablokování na facebooku nic neznamená... nějak tak to říkala. Já si ovšem myslím, že znamená, tady máš důvod:

Náš vlastní vztah ke každému člověku začíná na hodnotě 0 a může se pohybovat od -100 do +100. Potvrzení na facebooku je někde okolo hodnoty +10. Schopnost povídat si a ochota trávit spolu kratší čas je okolo +20, okolo +40 je to kamarádství, od +60 věčné přátelství, od +80 láska, +100 je vroucí a zbožná oddanost, ztotožnění a splynulení (jakože "splynuté", ale "splynutí" je moc obyčejné slovo). Odebrání na facebooku je -5, mizerný pocit z člověka je okolo -20, nenávist tak od -40, všechno menší než -40 je už málem touha po pomstě a smrti. -100 je zapřísáhlá nenávist na život a smrt. Graf to není spojitý, například člověk může změnit své mínění o jiném během vteřiny z +32 na -59, protože zjistí, že ho v jeho vlastní ložnici podvádí žena s jeho kolegou z práce. Před vstupem do bytu považuje ono člověka za svého fajnobého kolegu (+32), ale jakmile ho popadne pomstychtivost (-59) a touha po násilí, neznamená to, že jeho vztah k němu projde skrz stádia fajn člověk (+10), cizinec (0), divný člověk, kterého nechci mít v přátelích na facebooku (-5) a nechutný člověk (-20). To tedy neznamená, že mezi vstupem do bytu a rozbitím vázi o hlavu onoho milence si onen ubohý paroháč odebere milence z přátel na facebooku. To je jen takový detail. Druhý a nejvíce důležitý detail je, že jedno stádium nemůže mít znaky více stádií. Chci-li, abys mi plodila děti (+80 a více), nemůžu se na tebe zároveň dívat divně a odebírat si tě na facebooku (-5). K čemu to říkám? Jednoduše proto, že Tvůj vztah ke mně musí být negativní a pod -5, protože sis mě odebrala na facebooku. Nemyslím si, že bys mi chtěla ublížit (-50), takže se Tvůj vztah ke mně pohybuje okolo -5 až -49. Jak jsem říkal ve druhém detailu, nemůžu Ti být lhostejný, protože to by sis mě neodebírala a neblokovala na facebooku. Proč jsem tedy u Tebe v minusu? To se ptám a nedovídám. Tvoje kamarádka mi nic neřekla, vlastně říkala nepravdu, protože se její povědění vylučuje s druhým detailem. Na závěr povím, že můj vztah k Tobě je +12. Mám také zájem na růstu tohoto čísla a jeho růstu k nejvyšším číslům bych žádné zábrany nekladl.

Prosím, neber toto jako urážku nebo výhružku nebo něco, vždyť jsem v neskutečně submisivní pozici. Tenhle způsob komunikace je možná divnej, já jsem proto možná divnej, ale nejsem nebezpečnej. Strach plyne z nevědomosti. Dlouhý je dopis jednoduše proto, že jsem se snažil Tě nejvíce obeznámit se situací a mými pocity. Pokud zareaguješ nějakým ošklivým gestem nebo ho budeš očividně ignorovat, budu naprosto uzemněn a začnu Tebou pohrdat (takže nikdy nezačnu, jelikožs ho teď asi dočetla). Pokud neodpovíš a já se ani nedozvím, žes to četla, budu úplně ve stejné pozici jako nyní, možná horší, jelikož když Tě tento upřímný rozumověcitový výlev neobměkčil, tak se musí dít něco fakt hroznýho. Pokud odpověď bude, nedokážu předpovídat svou reakci, protože se Tvá odpověď může pohybovat mezi "plačtivý běh bosky v letních šatech přes rozkvetlou louku zalitou sluncem do Danovy náruče" přes "Tvůj přítel mi dá do zobáku" až do "podání trestního oznámení kvůli stalkingu". Takže tak. Ignoruj, prosím, gramatiku, stylistiku a překlepy, píšu kvůli obsahu.

Oslovím tě ve škole příští rok. Myslím totiž, že oba uděláme ročník. Takže před školou zapálím rituální plameny, navléknu okultistickou kápi a poprosím tě o vyjádření, neboť uběhl rok a není už třeba z toho dělat velkou věc.

Jelikož se považuji za konzervativního člověka, udivují mne často inovativní společenská hnutí v naší západní kultuře. Někdy nacházím šablonu a společné prvky v těchto hnutích, a to mne inspirovalo k sepsání práce s názvem "pseudohumanistická společnost". Tato společnost představuje jisté nebezpečí pro společnost jako celek, takže v závěru se načrtne, jak s jejím nebezpečím nakládat, případně jakou bude mít budoucnost.

Pseudohumanistická společnost je jev vyskytující se napříč celou západní kulturou, nikoliv jen v české společnosti. Dokonce se nejvíce vyskytuje právě v kulturním centru Západu, tedy v USA, Francii, Německu a podobných. Česká společnost je díky geografickým, historickým a ekonomickým kontextům, pod jistým vlivem Východu, čili zde "pseudohumanistická společnost" nemá zdroj a ani nejsilnější působení. Přesto její projevy nacházíme, takže ji můžeme popsat a varovat před ní.

Slovo pseudohumanismus je odvozené od slova humanismus. Humanismus je myšlenkový vliv, který klade do centra dění člověka. Cílem a smyslem konání není tedy Bůh ani blaho monarchy ani život po životě, ale každý jednotlivý člověk a jeho dobro a důstojnost zde na Zemi. Díky humanismu došlo k explozi lidských práv, dodržování individuální svobody, rovnosti a podobně. Viditelné počátky humanismu můžeme datovat do dob renesance a osvícenství, kdy docházelo třeba k postupnému pádu nevolnictví a náboženské mystičnosti.

Předponu "pseudo" můžeme definovat jako "lživý, falešný". Můžeme to chápat také jako "ad absurdum", tedy přehnané lpění na něčem. Pseudohumanismus by pak bylo "přehnané lpění na lidských právech", případně "přehnané lpění na dobru". Definice "pseudo" jako "ad absurdum" bude použita v této práci, neboť "ad absurdum" jednak obsahuje prvek "lživý, falešný", protože když je něco "ad absurdum", vzdaluje se to od své podstaty a musí to být i falešné, a zároveň to obsahuje i prvek "přehnanosti", kterým se budu zaobírat.

Nelze říci, že celá společnost je jenom pseudohumanistická. Nelze s čistým svědomím říct, že společnost je nějaká, protože se vždy najde člen této společnosti, který může proti hlavnímu proudu společnosti protestovat. Nelze snad říci, že společnost je "tekutá", protože i v takové společnosti najdeme konzervativní vesnice, kam modernost zasahuje jenom lehce a už vůbec nejde hovořit o konzumu a flexibilitě. Pseudohumanismus je spíše tendence, která ale může ovlivňovat celé grupy lidí a utvářet jejich vlastní společnost ve společnosti.

Pseudohumanistická společnost má centrum v místech blahobytu, mezi jejími mladými a vzdělanými členy a převážně v oficiálních postojích země. Pseudohumanisty nenajdeme na vesnicích směrem k Východu. To souvisí s již řečeným, že pseudohumanismus najdeme právě v západních zemích, kdežto zde v Čechách jsme na pomezí s východními vlivy. Ale ani západní země nejsou ryze pseudohumanistické. Na venkovech, třeba v Texasu, neexistuje žádné dbaní o citovou stabilitu ostatních.

Pseudohumanistická společnost má mnoho projevů, které vychází z rozvinutého "kolektivního svědomí". Než se ale pustíme do jejích některých vlastností, musíme říci, jak vznikla.

Chceme-li pochopit vznik "pseudohumanistické společnosti", musíme nejprve definovat pojem svědomí a dát mu specifický psychologický a evoluční kontext. Až poté se pustím do rozebrání jednotlivých vlastností.

Svědomí a v něm obsáhlou morálku můžeme považovat za obyčejný evoluční nástroj, který jako každá jiná psychologická vlastnost slouží k sebezachování. Člověk je tvor společenský, neboť pro jedince je výhodné být ve společnosti. Společnost předpokládá spolupráci, ale spolupráce zahrnuje nějakou formu sebeobětování jedince. Chování jako je sebeobětování a všelijaké "trhání si od pusy" v zájmu druhého jsou ale investice, které se vrátí prostřednictvím vděku a důvěry od ostatních. Je to kompromis, ale z dlouhodobého hlediska je to výhodné. Kdyby se jedinec choval primárně sobecky, dostalo by se mu hněvu a byl by vyloučen ze společnosti.

Kvůli tomuto tlaku a díky výhodnosti altruistického a spolupracujícího chování, musí být toto chování kulturně nebo geneticky zakódováno do lidské psychologické výbavy jako výchozí způsob chování. Jenže toto svědomí má své anomálie a odchylky do obou směrů. Na jedné straně extrému stojí psychopati a sadisté, na druhé straně zase džinismus, jehož vyznavači odmítají zabít cokoliv živého, hmyz nevyjímaje. Jako normu, ze které by se odváděly tyto extrémy, bychom mohli považovat klasický humanismus a liberalismus, tedy heslo "svoboda pěsti jednoho končí na špičce nosu druhého".

Jenže naše pseudohumanistická společnost právě posouvá tuto normu směrem do většího altruismu. Důvod může spočívat v setrvačnosti. Jelikož je humanismus záležitostí posledních pár set let a životní úroveň se stále zvětšuje, také se zvětšuje pečování o lidská práva (a nejen lidská). Jako norma se tedy stále považuje větší a větší pečování o lidské blaho. Tento proces bych nazval "rozšiřováním svědomí".

S rostoucím západním blahobytem snad už nelze lépe dbát o fyziologické potřeby, dokonce i potřeby intelektuální a relaxační mohou být snadno naplnitelné. Jenže byl lidský mozek uzpůsoben ke štěstí? Je mozek stavěn na to, aby přestal dbát o naplňování potřeb? Lidově řečeno, s jídlem roste chuť. Z toho důvodu se už nemusí pečlivě dbát o fyzické a intelektuální potřeby, ale o potřeby citové. Blahobyt způsobuje žití v peřince, přehnaná péče eliminuje jakékoliv nepříjemnosti do takové míry, že lidé nemají imunitu proti první zjevivší se nepříjemnosti - ať už přírodní, nebo kulturní. Člověk může mít doslova alergii na urážlivé věci. V USA se tato citlivá generace nazývá "Generation Snowflake".

V USA se například objevují protesty proti dosazování bílých herců do "typicky" ne-bílých rolí. Např. ve fantasy filmu "Doctor Strange" je postava tajemné bytosti, která je inspirována tibetskou kulturou. V původním komiksu byla představována asijským mužem, ale ve filmu na její roli dosadili bílou herečku. Vlna nevole to označila za "whitewashing", tedy diskriminační. V USA se také protestuje proti tzv. "cultural appropriation", což je proces, ve kterém jedna kultura přejímá prvky druhé kultury. Když se tedy bílý hoch převlíkne jako indián na maškarní bál, páchá urážku směrem k původním obyvatelům Ameriky. Mladí černoši se také mohou urazit při pohledu na dredy, které si udělal běloch, neboť dredy jsou podle nich tradiční černošské, takže žádný běloch nemá právo si je také dělat.

Všechny tyto příklady ukazují právě ono "dbaní o pocity", které, pokud mu není vyhověno, je mu ale poskytován veřejný prostor a diskuze. Díky prostoru, který je mu poskytnut, se jeho ideje šíří. Pohybováním se ve veřejném prostoru získávají na respektu a vážnosti. Britský biolog Richard Dawkins si tuto mechaniku absurdních myšlenek uvědomuje a tvrdí: "They may not win the argument - in fact, they will not win the argument, but it makes it look like there really is an argument to be had."

Jelikož se svědomí rozšiřuje, může člověk do svého svědomí zahrnovat nejen lidi. Hezky je to vidět na vegetariánství, svým způsobem můžeme vegetariánství považovat za anomálii. Jelikož svědomí je věcí společenskou a funkcí svědomí je pouhá spolupráce v rámci kmene, není důvod zahrnovat do svědomí cokoliv jiného než nejbližší lidi, neboť to je zbytečné. Ve výsledku tak člověk do svého svědomí zahrne i zvířata, která se rozhodne nejíst a jejichž produkty se rozhodne nevyužívat, a stane se z něj vegetarián.

Vegetariáni nechtějí ubližovat, považují za nemorální jíst zvířata (samozřejmě nepočítáme ty, kteří to dělají z ekonomických, ekologických a zdravotních důvodů). Pomocí tohoto esenciálního argumentu bychom se mohli mimochodem dobrat k onomu klíčovému psychologickému kódu, který funguje jako predispozice ke zmíněné spolupráci. Morální argument spočívá v tom, že zvířata trpí a cítí bolest.

Kdybychom řekli, že základní imperativ svědomí spočívá na "neubližuj tomu, co trpí", znamenalo by to, že člověk neubližuje tomu, co má lidské emoce. "Utrpení" je lidská emoce, čili to, co trpí, musí být člověk, a tedy se to může mstít a v budoucnu nespolupracovat. Nenutí-li hlad k tomu, abychom přeslyšeli nářek zvířete, a není-li nutné zvíře zabít, může někoho nakopnout právě toto citlivé svědomí a uchýlit se k tomu, aby se slitoval a zvíře nezabíjel. Vegetariáni nabádají k navštívení jatek a někteří říkají, že po návštěvě jatek změnili na průmysl názor. Přesvědčilo je zřetelné utrpení zvířat.

Druhým následkem, který nese rozšiřování svědomí, může být nutkání pomáhat lidem, které člověk nikdy neuvidí. Lidé cítí povinnost posílat příspěvky do rozvojových zemí nebo nemocným lidem a cítí se morálně povinni posílat pomoc hladem umírajícím lidem. Přestože jim tito lidé nesdílí životní prostor, nikdy nemohou laskavost vrátit a tedy pomáhat jim je velice neekonomické a zbytečné, není tedy důvod, aby zapadali do svědomí v jeho původním funkčním smyslu. Přesto mohou jejich fotky zobrazující jejich bídu někoho dojmout a poskytnout jim zahraniční pomoc.

Přispívání lidem, které nikdy neuvidíme, nemusí nutně jen být syndromem rozšířeného svědomí. Potřeba pomáhat může plynout i z něčeho, co nemá s "pseudohumanismem" nic společného, totiž ze získáním sociálního statutu. Pomoc předpokládá vlastnění prostředků, a tedy tím, že někomu pomůžeme, jinak řečeno dáme dar, demonstrujeme okolí svou moc. Přestože nám přijímatel daru nedokáže nikdy vrátit, získáme obdiv u ostatních.

Součástí této zahraniční pomoci je i potřeba poskytovat azyl imigrantům a uprchlíkům z blízkovýchodních a afrických zemí. Lidé, kteří jsou pro přijímání těchto uprchlíků, mimo jiné tvrdí, že jsem morálně povinni poskytovat těmto lidem pomoc. Lze silně pochybovat, že by v minulosti řadoví členové společnosti hodlali pomáhat a posílat pomoc lidem z druhé strany kontinentu.

Součástí pseudohumanistické společnosti je usilování o sociální rovnost. Rovnost je doménou humanismu, ale pseudohumanistická společnost ji dotahuje do absurdity", jak bylo řečeno. Usiluje o rovnost do takové míry, že se to plete se stejností, případně usilují o rovnost tam, kde si odporuje s jinými humanistickými principy. Humanistickém principem je demokracie, ale ženské kvóty, které by do politiky dosadily polovinu žen, jsou přísně nedemokratické. Ženské kvóty jsou pseudohumanistické, neboť jsou posedlé rovností a dotahují ji do absurdity.

"Sociální rovnost" není v našem kontextu nejšťastnější označení, neboť sociální rovnost zahrnuje i třeba rovnosti ekonomické. Pseudohumanistická společnost se sice vyznačuje levicovými aktivitami, ale nemá komunistické ideály. Hodilo by se proto spojení "společenská rovnost", čímž myslím detabuizace tradičních konvencí, které vyčleňují nějakou skupinu, nejčastěji minoritu, z mainstreamového proudu a vytvářejí opovržení nebo nelibost v ostatních. Minoritou je každý, kdo není zdravý bílý heterosexuální muž, tedy tradiční nositel a historický symbol moci v Západní kultuře.

Příkladem může být detabuizace ňader: členové pseudohumanistické společnosti tvrdí, že pokud je mužům dovoleno ukazovat nahou horní část těla (respektive je jim to dovolováno mnohem častěji) a ženy se dočkávají kvůli své odhalené horní polovině těla leda opovržení a poznámek ze stran jak těch, kteří by usilovali o jejich zakrytí, tak těch, kteří jejich odhalenost velice cení. Stejným způsobem si členové pseudohumanistické společnosti stěžují, že je také opovrhováno ženami kvůli jejich aktivnímu sexuálnímu životu a muži kvůli jejich aktivnímu sexuálnímu životu opovrhováno není.

Pseudohumanisté se ptají: "Proč mohou muži chodit do půl těla nazí, ale ženy ne? Proč jsou muži 'pašáci', když se jim podaří každý den svést novou ženu, ale proč je žena 'děvka', když se každý den nechá svést novým mužem?" Přestože konvence, že se ženské panenství cení a že ženská ňadra jsou tabu, mají svůj kulturní a evoluční důvod, pseudohumanisté ignorují tyto kořeny a raději usilují o společenskou rovnost.

Dalším příkladem destrukce rozdílů (tedy snaha o rovnost) mezi pohlavími je snaha o genderově neutrální výchovu dětí. O to usilují hlavně lidé, kteří si říkají feministé. Je možná fakt, že děti s transsexuálním chováním se cítí nepohodlně, pokud jsou nuceny do věcí, které jim nejsou libé, ale pseudohumanisté usilují o genderově neutrální výchovu i dětí, kterým by genderová výchova vyhovovala, neboť k ní mají klasické biologické předpoklady.

Ale abychom se jenom nezajímali o genderovou rovnost, zmíním i jinou rovnost. Totiž rovnost na poli sexuality. Rysem "pseudohumanistické společnosti" je exploze tolerance sexuálních menšin. Vedoucími sexualitami, které jsou tolerovány a je jim zařízena "společenská rovnost", jsou homosexuálové. Těsně za nimi jsou bisexuálové a transsexuálové. Společnost většinou toleruje homosexuály a transsexuály, jsou si plně rovni a nedočkávají se většinou opovržení a poznámek jenom kvůli tomu, jakou mají sexualitu.

V pseudohumanistické společnosti se i tato rovnost může přehánět. Můžou získávat ve vztahu k populaci neúměrné zastoupení v kultuře. V České republice tyto tendence zatím nejsou dobře zaznamenatelné, ale v zahraničí se třeba objevují názory, že odmítnutí sexuálního spojení s transsexuálem jenom proto, že se nenarodil jako své pohlaví, může být diskriminační, a tedy špatné a nemělo by se to dít. Diskriminace znamená sankce nějaké skupiny z toho důvodu, že patří k té skupině. Pseudohumanistická společnost učiní transsexuály tak rovnými, že odmítnutí transsexuála jenom proto, že je transsexuál, bude diskriminační.

Jak jsem zmínil, česká společnost není tak silně pseudohumanistická, jako jsou západní společnosti, a už vůbec není pseudohumanistická do kořene. To je převážně dáno geografickým a historickým vlivem Východu, který ředí humanistické a tím více pseudohumanistické vlivy. Ve východních zemích je homosexualita stále společensky sankciována a urážky menšin nejsou sankciovány, neboť bílý Rus nemá tak rozšířené svědomí (a je součástí nehumanistické společnosti, jak pojednáme níže).

Pseudohumanistická je spíše atmosféra, tedy jakýsi závoj. V české společnosti byl třeba nedávno rozruch kvůli dětské básničce "Maminka" od Jiřího Žáčka, která oslavovala roli maminek a částečně malé dívky determinovala k rodičovství a péči o dítě. Už i to jde proti narativu pseudohumanistické rovnosti, ale tato báseň byla navíc dána do souvislosti s básni o klucích zvanou "Páni kluci", která naopak kluky pobízela k dobrodružství. Z toho důvodu podstoupil básník a každý konzervativní zastánce těchto hodnot těžkou kritiku.

Možná že jen zlomek populace skutečně byl pobouřen těmito básněmi, možná že valná většina považuje básničky za roztomilé a jejich částečně deterministické cíle za oprávněné, ale důležitá je atmosféra společnosti. Společnost skutečně může být pojmenována jako pseudohumanistická, protože panuje atmosféra strachu. Snad toto přídavné jméno skutečně může mít, pokud se lidé bojí, že "politicky nekorektní" věc, tedy věc, která jde proti vlastnostem výše rozebraným, způsobí nevoli a rozruch ve společnosti.

Jestli se skutečně zavádí autocenzura, kdy vydavatelé nevydají nějaký kus, protože by se zdál politicky nekorektní, můžeme mluvit o pseudohumanistické společnosti. Není to společnost, jejíž ideál by nosil každý v nás, je to spíše strašák, který visí nad každým z nás.

Mechanika tohoto strašáka funguje na principu "tolerantní většiny". Nassim Taleb ukazuje anekdotický příklad ilustrující model tolerantní většiny. Taleb navštívil svatbu, na které bylo všechno košer, protože jeden host byl žid. Ostatní hosté klidně sní košer potraviny, protože jsou schopni je tolerovat. Někteří jedí jen košer, ale většina je schopna jíst i košer. Ve výsledku budou všechny potraviny ve společnosti (v tomto případě na svatbě) košer, protože netolerantní menšina si prosadí svoje na úkor tolerantní většiny.

Použijme tento model na naši situaci. Menšina je citlivá na kulturní přivlastnění ("cultural appropriation") nebo genderově nevyvážené básničky. Většina je schopná obléci si za kostým cokoliv, klidně místo po indiánovi sáhnou po elfovi, a číst jakékoliv básničky, i ty, které nejsou genderové. Ve výsledku tak z trhu a kultury má tendenci vymizet právě toto politicky nekorektní zboží, protože jsou lidé, které uráží symbolická diskriminace.

V této práci rozebíráme takzvanou pseudohumanistickou společnost, tedy extrém humanistické společnosti. Musíme ale zmínit, že existuje i pravý opak a stejně nebezpečný, totiž nehumanistická společnost. Nelze ji v této práci rozebírat detailně, neboť se zaměřujeme na pseudohumanistickou společnost, ale v zájmu jisté vyváženosti této práce se musí zmínit, že nehumanistická společnost je věc také existující a radikální. Jejími klíčovými znaky je právě tradičnost, popírání práv nebo dokonce existence menšin. Náboženství, které přenáší pozornost z jedince na integritu celku jako takového nebo dokonce transcendentální prvky, má v těchto společnostech silný vliv. Nehumanismus je způsoben tím, že v těchto společnostech nebylo dostatečně času na to, aby blahobyt, je-li vůbec přítomný, způsobil rozšíření svědomí.

Nehumanistické společnosti se vyskytují se právě v zemích Východu, ať už Blízkého nebo Dálného, a v zemích Afriky. Blízkost české společnosti právě k východním nehumanistickým zemím ředí její vlastní pseudohumanistickou společnost, ale pouhý vliv jenom západních pseudohumanistických zemí nebo jenom východních nehumanistických zemí by byl zhoubný.

Tendence výše zmíněné jsou marginální a je otázka, zda ovlivní celou společnost do kořene. V západních zemích jsou na vzestupu, ona "generation snowflake" si na univerzitách prosadila "trigger warnings" a "safe spaces", které právě dbají o bezpečí jejich pocitů a izolují je od alergenů. Tito citliví lidé mohou exponenciálně růst kvůli dalším a dalším ročníkům, které rostou také v podmínkách blahobytu.

Pseudohumanistická společnost může buď kompletně prosáknout do jádra společnosti, nebo časem odvát jako závoj. Není asi možné, aby tento závoj až do konce věků ležel na společnosti, to by těžko dovolily principy dynamiky vývoje společností.

Nejvíce se jeví pravděpodobné to, že závoj skutečně odvane v řádu několika desítek let. Extrémním vichrem může být masivní válka, která poničí blahobyt a způsobí esenciálnější a fyziologické starosti, takže nebude síla ani odvaha kritizovat někoho za to, že se na zábavu převlíká jako indián. Na pomoc zahraničním zemím nezbudou prostředky a snad by i počet vegetariánů mohl klesnout, tedy klesnout v tom smyslu, že maso bude vzácné a pokud se naskytne, lidé nebudou mít odvahu nad ním ohrnout nos jako nad něčím nemorálním. Prakticky počet vegetariánů samozřejmě vzroste, ale většinou budou nedobrovolní, protože maso jednoduše nebude dostupné.

Druhým a méně extrémním faktorem může být odboj obyvatel proti politické korektnosti a pseudohumanistické atmosféře. Krásným příkladem tohoto odboje je kritika řetězce Lidl, který v letáku použil jako modela člověka černé pleti. Lidé nebyli naštvaní tím, že je vyobrazen černoch jako takový, lze předpokládat, že před deseti lety by si toho nevšimli, ale protestovali proti politické korektnosti, která prý černocha dala do letáku v zájmu rasové rovnosti. Lidé začali bojovat proti této pseudohumanistické tendenci. O skutečných intencích Lidlu můžeme spekulovat, ale pravděpodobně o žádnou osvětu konzumentů nejde, neboť leták nebyl určen specificky pro Českou republiku. Jiné podobné hlasy proti politické korektnosti i v zahraničí se objevují například proti filmům Star Wars, neboť v posledních dvou filmech (The Force Awakens (2015) a Rogue One (2016)) jsou hlavní protagonistky ženy a vedlejší postavy jsou černoši, hispánci, asiaté a roboti. Hlavní antagonisté jsou v případech obou filmů bílí muži.

Odboj obyvatel můžeme vidět v jistém smyslu i ve zvolení Donalda Trumpa v USA. Jím právě opovrhují z valné většiny studenti a menšiny všech druhů, tedy lidé, kteří nejvíce šíří nebo využívají plodů pseudohumanismu. Donald Trump vyhrál hlavně díky bílým voličům, naopak protikandidátku Hillary Clinton volily právě menšiny I v Evropě rostou krajně pravicové tendence a voliče získávají lidé jako Marine Le Pen nebo Geert Wilders, taktéž bojovníci proti politické korektnosti a levici, i když hlavně v oblasti náboženství. Jelikož je politická levice právě spojována s pseudohumanismem, nárůst pravicových i krajně pravicových sil je přímý odboj proti pseudohumanismu.

Teoreticky můžeme načrtnou, jak by vypadala společnost, kdyby skutečně pseudohumanismus vyhrál a prosákl by do kořene. Klíčovou charakteristikou by byla cenzura, ať už vymahatelná státem nebo nikoliv, kvůli které by se nemohli užívat stereotypy. Cokoliv determinujícího nebo sugestivního "máma mele maso" by bylo nahrazeno frázemi jako "máma opravuje auto". Nejprve by došlo ke kompletnímu převrácení rolí, protože jakýkoliv tradiční obraz rolí by byl považován za deterministický a politicky nekorektní. Až by se kompletně smazaly z podvědomí genderové rozdíly (je-li vůbec možné ignorovat biologii), teprve poté by byli lidé usazováni do rolí náhodně, tedy rovně, protože každý by třeba měl třeba v případě genderu právě 50% šanci, že by byl do role usazen. Negativní účinek smazání genderových rolí může být v mrhání biologického potenciálu obou pohlaví, což sníží efektivitu společnosti. Kvóty na najímání žen a menšin, ať už politické nebo firemní, a atmosféra politické korektnosti prohází priority, takže prioritou nebude najmout nebo přijmout nejvíce efektivního, nerizikového a nejvýhodnějšího jedince, ale ženu nebo někoho z menšiny. Z toho důvodu se sníží efektivita společnosti a autentičnost jednání.

Pokud se pseudohumanistická rovnost aplikuje na rasy i sexualitu a tyto i jiné menšiny dostanou neúměrné zastoupení v kultuře, může docházet ke zmatku ve vývoji dětí. Bude-li skutečně přehnaná reprezentace obezity a parafilií, děti se mohou cítit zmateny a ztotožňovat se s těmito anomáliemi nikoli proto, že by takové skutečně byli, ale kvůli módní vlně. Módní vlny mají za následek výbuch anorexie nebo i sebevraždy, jak bylo po vydání klasického díla Utrpení mladého Werthera. O negativních následcích této neautentičnosti můžeme jenom spekulovat, neboť konkrétní negativní dopady jsou záležitostí složité vědy, ale lze opravdu pochybovat, že dopad bude přínosný pro společnost i jedince. Masivní nárůst vegetariánství nemůže mít negativní vliv na celkovou společnost, možná i dokonce pozitivní vliv, ale popis pozitivního vlivu je nad rámec této práce.

V této práci jsme se zaobírali takzvanou pseudohumanistickou společností, kterou jsme pojali jako rozšiřující se vliv v Západní kultuře a závoj, který upadá na českou společnost. Pseudohumanistická společnost je anomálií humanismu. Je-li humanismus kýžený vrchol, tak pseudohumanismus je cesta z druhé strany hory. Typickými vlastnostmi takové společnosti jsou snaha o rovnost, tedy ničení potlačování různých vztahů k menšinám, a šíření pomoci jak mezi lidi vzdálené, tak i mezi zvířata. To je způsobeno převážně blahobytem, který způsobil tzv. rozšíření svědomí.

Budoucnost pseudohumanistické společnosti je nejistá. Její dílo může být skutečně dokončeno, ale konzervativní občané a negativní následky, které detabuizace a ničení konvencí může začít přinášet, může způsobit přetlak, kvůli kterému se pseudohumanistická společnost převrátí zpátky do humanistické,ne-li až do nehumanistické.

Tato esej je samozřejmě pouhou hypotézou a pouhou intelektuální snahu racionalizovat konzervativní hodnoty. Mnoho myšlenek v této eseji by potřebovalo podstoupit řádný výzkum, ne-li dokonce až skutečnost, která jako jediná rozhodne, kdo měl v historii pravdu.

(Část první) <---

Následuje druhá část druhého dopisu pro tebe, milá Adlétko. U prvního dopisu jsem několikrát překročil velikostní limit a musel jsem furt mazat. Může za to hlavně formátování, které zvyšuje počet znaků v HTML formátu. A taky a vlastně pouze a jenom za to může moje grafomanie! Prvně mne nenapadlo napsat druhou část, takže jsem dopis nějak ořezal a nechal ho ležet. Po několika týdnech, kdy se mi to v hlavě trošku srovnalo, mne napadlo napsat druhou a serióznější část.

---

Měl bych na začátek říci, že ony divadelní hry, na které jsem tě chtěl pozvat, byly prý "nic moc". Ta první jakože ještě jakžtakž ušla, ale druhá byla moc becketovská. Jelikož jsme mladí, snad bychom mohli mít smysl pro experimenty, na druhou stranu jsi ty až moc mladá, takže by jsi nemusela mít smysl pro "umění pro umění". Čert ví. Pat pat pat.

Také se mi o tobě zdály dva moc krásné sny. V prvním nebyly žádné prasárny, jen jsme byli v nějaké místnosti ještě s nějakými lidmi, jedno jakými, a řešili jsme nějaké důležité školní nebo pracovní záležitosti. Byli jsme na sebe moc hodní a hezky jsme si nenuceně povídali, ty ses i usmívala. A díky tomuto snu jsem byl půlku dne v pěkném rozpoložení a hezky se mi na tebe myslelo. Hezké sny o hezkých lidech mi vlice ovlivňují dny a já cítím nával přátelství a míru vůči té osobě! Druhý sen prasácký byl. Ne hyperobscénní, ale cosi se sexualitou to mělo co dělat, i když ta byla jen symbolická a o ryzí požitek z ní opravdu nešlo. V jisté pozici jsem na tobě nehybně ležel a ty jsi byla polomrtvá nebo jsi umírala. Nebo jsi to jen hrála, protože já své vlastní umírání hrál. Zavíral jsem oči, smiřoval jsem se se smrtí. Toto téma mám často, tedy v "poslední době" se mi takové sny, kdy jen zavírám oči a dělám mrtvého, protože bych mrtvý podle všeho měl být, zdály asi čtyři včetně tohoto. Nyní se zde vyskytovaly i jisté dvě mně známé osoby, jedné z nich z určitého úhlu pohledu velice důvěřuji, ale mé umírající divadlo ostře komentovaly tak, že neumírám, že to jen hraju. V tomto snu jsme se ty a já, Adlétko, dorozumívali prskáním, a to s takovou intenzitou a vášní, až nám oboum tekly po tvářích sliny plné drobných bublinek. Sdělovali jsme si tak milostné zprávy, jejichž úroveň byla jak z levného románu. Doslova si pamatuji jen jednu takovou milostnou zprávu, ale nebudu ji přepisovat, protože to je to příliš velká fráze, extrémně se na naši situaci nehodí hned z několika důvodů a přísahám, že jestli někdy nějaký naslouchatel tomuto story mezi mnou a tebou bude předpokládat, že by tato fráze nebo cokoliv jí podobného mezi námi opravdu platilo, přísahám ti opravdu, že se na místě zebleju, ano! Haha, ale už raději zakončeme ten sen. Byl to velice psychologický sen, snad i umělecký, jen trošku moc krátký. Spíše než o konkrétní činnosti a události tam šlo o symboliku, která se může interpretovat na různých úrovních. Já ty úrovně nalezl tři a jejich interpretace si protiřečí. Ale nechme legrácek a mého vrcholového egocentrismu a pojďme konečně k věci!

---

Když mne něco nadchne, Adlétko, chovám se vtipně a k objektu hodně familiárně. Chodí to tak už mnoho let. Třeba tvoje reakce na můj první dopis mne skutečně nadchla, pozdvihla, rozrušila. Toto nadšení bylo prázdné, asi jako když vysypeš prázdný kyblíček. Proces vysypání to je, ale nic prostě nevysypeš! Můj dopis byl ryzí drama bez jakéhokoliv stmelujícího faktoru nebo smyslu a perspektivy. Má známá, o které jsem se zmiňoval na konci první části tohoto dopisu, mi při každé vhodné příležitosti říká, jak jsem prázdný člověk. Myslím, že by i po přečtení tohoto druhého dopisu řekla totéž. Předchozí část dopisu je prostě nějaká podivná, obecně můj vztah k tobě je podivný (sám jsem tě přece nazval zbytečnou!). Je to vše jen afekt a recese ze slabosti a z nedostatečitelnosti skutečnosti. Proto jsem napsal takovou afektovanou ptákovinu, jako byla předchozí část tohoto dopisu a takovou sentimentální kravinku plnou nezajímavých irelevantních věcí, jako byl ten první dopis.

Nyní to mám v hlavě srovnanější už jen díky času mezi první částí a přítomností. To je první bod k dobru. Dále se mi něco, o čem nechci povídat, stalo a díky tomu mám chuť být najednou seriózní. Snad to vydrží. To je druhý bod k dobru. Slibuju, že v tomto dopise nezajedu ani do úchyláren, ani do vtipů, ani do zbytečných úvah, ani do sentimentu. Rád nechávám mysl volně proudit, asociuju a každý drobný a nový nápad považuji za absolutní pravdu, takže proto provokativně zajíždím do úplně vedlejších a temných uliček, a to hlavně v noci, kdy jsem v jiném stavu myšlení. To teď nebude. Nebudu tento "třetí" dopis taky říkat do jámy, jak jsem popisoval v minulém dopise (neboli první části druhého dopisu), ale budu ho říkat tak, jako by sis mne (ty nebo dokonce rodiče!! ojojoj!) pozvala před dveře a mlčky po mne vyžadovala, abych to pěkně vysvětlil a dal si záležet. Takže pojďme na to!

Nijak. Prostě jsem trdlo. Když mne něco popadne, ať už chuť po legraci, novosti, slepé touze dělat holkám něco jako radost a zachraňovat ji před nebezpečím nebo když mne chňapne pocit nespravedlnosti, dělám ptákoviny. Člověk jako já zve holku jako ty do divadla? Proč? Když to stejně selže, proč to dělám? Je výmluva na ždibec naděje a touha po odvážném rozptýlení oprávněná výmluva? Je chuť zalichotit holce dobrá výmluva? Čert ví. Prostě jsem trdlo. Není divu, že ostatní oprávněně reagují nechutí, když svými experimenty narušuji jejich comfort zone. A navíc, nejsem krásný člověk. Krásní lidé, jako jsi třeba ty, Adlétko, asi moc nestojí o pozornost lidí, jako jsem já, čili proč svou špinavou přítomností znečišťuji tvoji krásu? Pusa jako taková na střevíc královny možná dokazuje královninu moc, ale je-li od morem prolezlého sedláka, tak bude pusa spíše nechtěná a sedláka nakodou do zádele nebo rovnou popraví (to je v téhle době můj oblíbený motiv, používám ho často). Tento boj byl pro mne předem prohraný, možná hezký, ale zbytečný. Jsme jiní lidé s jinými a zcela pochopitelnými hodnotami a vkusem, Adlétko, a nemůžeme se z pozice neutrálních soudců přiklánět na jednu stranu.

Nic. Ty ode mne nic nechceš a to bych měl respektovat. Jsi, doufám, spokojená taková, jaká teď jsi, a máš, doufám, okolo dost lidí, kteří tě mají rádi. A není, doufám, pro tebe problém najít nové lidi a nové nepoužité zdroje radosti. Nemá cenu, abychom pracovali na přetvoření tvého aktuálního dojmu ze mne na tvůj autentický zdroj radosti, prostě nemá cenu pracovat na tom, abych se dostal na tvou "dobrou stranu". To by vyžadovalo práci - a proč ji vynakládat, když můžeš po zdrojích sáhnout kamkoliv a kdykoliv? Alespoň doufám, že to tak je. Čili opravdu nejde dělat nic, neboť by to bylo plýtvání tvou energií, a tedy i mou. Bože, kéž bych takhle pragmatický byl i u všech jiných významných lidí!

Nikoho. Trest následuje po zločinu, ale zločin nebyl. Pokud ovšem stojíme o zadostiučinění, tak se nebojme, to už vykonáváno je. Spočívá v reakcích a v náladě. Je mi dost krkolomné říkat, jak se vlastně můžeš mít dobře a na ničem z prvního dopisu a případné dění okolo něho neztratit. Být na tvém místě, byl bych vysmátý, protože nějaký debílek (jako já) mi nemůže a hlavně nedokáže ublížit - to bych si tak moc přál! Bohužel já nejsem ty a nevím proto, jak se právě teď cítíš. Klidně jsem se mohl nevědomky dotknout čehosi citlivého. To by mi bylo fakt líto. To se, doufám, neděje, ale kdo ví, lidské emoce a historie jsou nevyzpytatelné a pokud jsem já navíc v pozici agresora, vyvolávače toho všeho a navíc staršího samce, dostáváme mne to do pozice toho zcela vinného, i kdyby tvůj "trigger" nebo cokoliv byl sebeabsurdnější.

Nic jiného seriózního na práci nemám, respektive do ničeho se mi nechce, takže proto propadám snům a dělám jiné věci, které jsou k ničemu. Nezáleží mi na mnoha konvenčních věcech a chovám se tak, jako kdyby na nich nezáleželo nikomu. Nemám co ztratit, a to mne dostává do nehezkých situací. Vcelku ses mi zalíbila, tak jsem tě chtěl někam pozvat. Už jen ta "odvaha" pozvání holky jako seš ty plyne pouze a jenom z toho, že mi na ničem nezáleží. Pověst? Další zablokování? Sociální vaporizace? Pche! Že napíšu takový podivný dopis jako byly první a druhý je také projevem toho, že je mi všechno jedno. Jen tvé pocity mi nejsou jedno, přál bych si je sice nějaké, ale jejich skutečnou podobu neznám do komplexnější šíře a nevím vůbec, jak daleko jsem od hrany pověstného talíře s horkou kaší. Věřím, že daleko, nechci totiž věřit, že se necháš rozházet tak snadno. Vem si z toho něco pozitivního, protože ze své pozice nevidím nic jiného, co by si z toho šlo vzít.

Nic, neboť jsme jiní. Kamarád mi řekl, aniž by tě kdovíjak znal, že jsi určitě ten typ holky, která čeká, až ji znásilní princ na bílém koni. Je to urážlivé, neboť je to explicitně řečeno, ale má pravdu. Co se týče konvenčních pářících rituálů, bílý princ je totiž mým opakem. Tyto rituály většinou paroduji (záměrně i nezáměrně), ale o to lidé, jako seš ty, nestojí. To, co jsem ti předvedl v minulých textech, je intelektuální bizár, a to přitahuje jen podobně bizarní lidi. Ty nejsi bizarní, ty jsi zdravá, takže ty chceš prince. Ty nemáš potřebu pohybovat se ve věcech, do kterých zvědavě jdu nebo ve kterých naopak rád zůstávám. Nyní se málem vysmívám představě, že bychom my dva spolu byli schopni trávit příjemný momentíček. Momentíčky se mnou jsou třeba plné filozofování o morálním relativismu, analýzy každého slova, humorné slizkosti a oplzlosti (prostě prase!), záměrného zatahování kolemjdoucích do naší diskuze, explicitní exhibize a vzájemného cynického ponižování a nihilistického degradování člověka na pudové nesvéprávné zvíře, jako můžeš například krásně vidět na onom znásilnění princem. Nedokážu si představit, že by se do tohoto všeho dobrovolně máčil takový krásný člověk, jako jsi ty, dokážu o tom leda snít. Sny jsou to nádherné, ale stále jen sny. A sny nesmíme následovat, sny nám mají jít po boku.

Ach, drahá Adlétko! Seš tak krásná a já chci vědět, co tam je pod tou slupkou! Jaká inteligence? Jaká moudrost? Jaký pragmatismus? Jaké veselí? Jaké bolístky, o které bych pečoval? Je toho všeho v tobě na plný kýbl a věřím, přeji si věřit, že to jsou věci, které lze vytěžit a zpracovat do ryzho štěstí. Jsi charakterově asi něco jiného, ale byla by jsi třeba mou skvělou antitezí! Jsme možná své zrcadlové opaky, ale to jsou i puclíky a jak k sobě krásně sedí! Blá blá blá... Moc si tě idealizuju.

Je čas nebýt sentimentální a být zase seriózní (Kazatel 3:4)

A měl bych už držet hubu, na to je taky hlavně čas, a myslím, že si to taky myslíš, takže ipso facto je i čas na rozloučení.

Jenže já nevím, jak se mám rozloučit! Protože si co nejvíce realisticky představuju, že skutečně toto přednáším před tvým domem, vidím také, že bys mi dřív nebo později nečekaně zavřela dveře před nosem s tím, že už víc nechceš, nemusíš nebo nepotřebuješ slyšet. Přestalo by tě to bavit, protože by to bylo moc dlouhé a zbytečné hnidopichující zatížení tvého adolescentního mozku - proč poslouchat takové voloviny? U procesu zabouchnutí dveří není na rozloučení prostor. Představuji si, na co bych se asi tak zmohl, kdybych začal civět na tvoje zavřené dveře. Asi bych řekl:

Ale pak bych se zamyslel, dveří se jen letmo dotkl prsty, otočil se a šel domů s četnými ohlédnutími i dávno poté, co by tvůj dům zmizel za kopci.

Takže se nárazově a bez moudrého závěrečného kázání loučím dvěma překvapenými a nepřekvapujícíjmi a zoufalými a prostými slovy (promiň mi, že zase sjíždím do ne-seriózní komedie):