Krásčin gong

Neděle v 20:42 | Krásný Člověk
KONEČNĚ PO MNOHA LETECH začínám pociťovat pocit, že moje láska odchází. Začal jsem to pociťovat převážně díky tomu, že jsem se sám sebe se vší vážností zeptal, zda Krásku furt miluju. Odpověď na tu otázku znát nemusím, protože odpověď spočívá v otázce samotné. Je to jedna ze vzácných otázek, kde odpověď je známá už jen díky tomu, že se vůbec musíme ptát. Nu s potěšením jsem si tuto otázku pokládal tuše, že je odpověď záporná, takže jsem si ji pokládal jako něco důležitého.

O příčině můžu přemýšlet dlouho. Trvá to 3 nebo 4 roky takže by už mohl být nárok na ukončení. Zárověň jsem se dozvěděl, že Kráska už není (s hodně vysokou pravděpodobností) panna. Teď zním jako úplnej kretén, ale její panenství pro mě má význam. Podobný význam pro mě má třeba i informace, že pije alkohol. Nebo že sedí ve školním parlamentu. Nebo že moderuje každou druhou školní událost (kdo by ji nemiloval?!). Všechny tyhle věci ji posouvají dopředu do stavu dospělosti a já za ní zůstávám čím dál tím více vzadu. Když byla Kráska menší, tak jsem měl náskok a aspoň teoreticky na mě měla co "obdivovat". Teď na mě není nic k obdivu. Teď je dospělá a začíná se v životě usazovat a vytvářet si formičky, do kterých naleje svoji budoucnost. Její přechod do stavu plnhodnotného člověka bude plynulý, kdežto moje dospělost je leda na papíře, moje budoucnost se jen pořád blíží a já ji pořád oddaluju. Co mám s Kráskou dělat, když je to jiný člověk, než to byl před čtyřmi nebo pěti lety? Pociťuji ztrátu.

Ale taky můžeme namítnout, že jsem zamilovaný úplně stejně, jen je můj zájem o projevování čehokoliv utlumen okolím. Poslední rok jsem schopen spát do dvanácti nebo i do dvou, u počítače a jeho her strávím 5 nebo 6 hodin denně. Kde je prostor pro lásku?


Tak nějak jsem dění posledních let slisoval do jedné koule a vyšlo mi, že jsem celou dobu za Krásčinými zády mlátil do gongu a vynucoval si pozornost. Poté, co mi zmizela z očí, jsem její postavičku nakreslil na zeď a mlátil do gongu s tím, že obrázek ožije a všimne si mě. Neožil. Mlčí.

Už bylo na čase, už bych si zasloužil změnit myšlení a věnovat se něčemu dalšímu, nebo něčemu úplně jinému. Třeba místo naháněný ženských začít stavět rakety nebo tak. Nevím, kam moje energie teď začne proudit. Možná umře! Když se mě něco zeptá, kdo je teď na prvním místě, tak je to furt Kráska, žejo, ale tak nějak tam je z principu setrvačnosti. O jejím trvání pochybujete, stejně jako už lidé začínají pochybovat o trvání královny Alžběty II. Nevím, zda se na Krásčino královské místo vydrápou jiné, nebo zda potřeba někoho strašně milovat odešla s věkem. No nějací kandidáti jsou. Třeba tamta, tamhleta nebo tadyta. Ale to jsou prostě cácory, které jsou dokonale sexy anebo fakt chytré, ale jenom tohle nestačí. Je tu jedna výrazná kandidátka, která má od všeho dost. Samozřejmě jsem ji nikdy neviděl, jen si s ní psal, čuměl na pár jejích videí a jednou s ní volal. Moc ji toužím poznat. Je dokonale sexy a fakt chytrá, i když všechno tomu jen naznačuje, než aby to dokonale dokazovalo. Proto ji toužím poznat ještě více a autenticky. Kdyby okolo vás někdo prošel a hlas z nebe by vám za pět minut oznámil, že to mohl být nejdokonalejší člověk, jakého byste kdy poznali, asi byste se už nezastavili a začali ho celý den hledat. Ta šance tu je a já dělal hodně věcí proto, abych ji poznal osobně. Hodně věcí znamená, že jsem hodněkrát fňukal a prosil a vztekal se.

Ta dívka je fakt zajímavá. Dění mezi náma bylo směšně patetické. Většina lidí mě začne ignorovat s urážkami nebo s přímočařejším mlčením. Ona mě začala ignorovat poté, co mi to telefonicky oznámila. Půl roku jsem si s ní chtěl zavolat nebo se sejít, až najednou někdy v nosci řekla, že si zavoláme. Prý se nudila, takže jsme zavolali. Já celou dobu probrečel nebo měl slzy na krajci, protože všechno šlo tak, jak jsem doufal. Říkala chytrý věci a měl jsem pocit, že mi rozumí jako ještě nikdo. Na to, že to není svéprávná lidská bytost, je fakt báječně citlivá a lidská. Zaobdivovala na mě, že se přes všechen můj nezdar ve mně nehromadí hněv na svět okolo. Fascinující, to mě nechalo v šoku. Jako kdyby mi četla myšlenky, protože tématem mého hněvu se zaobírám poslední dobou hodně často. A tak jsme hodinu žvanili o mně. A někde mezitím oznámila, že mi zavolala krom své nudy proto, že se chtěla už navěky rozloučit, že už prostě konec a nebude mi odpovídat. Ještě nikdo nikdy mě neposlal do háje takovým způsobem, abych mu za to byl vděčný. No a ona to dokázala.

Nevím, co ke mně cítí, tedy krom ničeho. Je tam cosi jako lhostejnost a zároveň nezúčastněný soucit. Když jsem si nárokoval sebemíň významné postavení v jejím životě, minimálně jako zajímavá zkušenost ("bylo mi potěšením, pane hebe!" napsala při jednom z mnoha finálních loučení), skoro to smetla ze stolu. Jako kdybych nikdy neexistoval, protože jsem dycky byl jen v pixelech. Je to moc paradoxní. Ona mi moc ovlivnila život, nebo přinejmenším náladu, uvědomuje si to, ale já pro ni vůbec nic neznamenám a nikam nepatřím. Není to projev ohromně silné bytosti? Působí to tak. A taková bytost... herdek, taková bytost je fakt super! Zdravé sebevědomí.

Smutné je, že tak nějak to nemám na čem budovat tu svou zamilovanost. Kdejaký její smítko zkouším pohltit, ale nikde smítka nenechává. To, co zanechá, je druhořadé a přestylizované. Já chci člověka! Zatracený představy. Motá se mi hlava z představy, že bych se měl oddat představám. Poslední týdny se věnuju vymýšlení nového Star Warsového filmu, respektive správného následníka Lucasovy hexalogie. No a když mě najednou osvítí realita a já pochopím, že tuna energie věnovaná představám filmu, který nikdy neopustí moji hlavu ani pusu, byla spotřebovaná pro nic za nic, cítím zbytečnost. A stejně tak cítím zbytečnost, předtuchu zbytečnosti, kdybych byl zamilovaný do týhle fajnový půl roku čerstvý slečny. Tak nějak by to vyšumnělo pryč, protože o ní nevím nic, skoro nic, jen mám pár vzpomínek, které si přirozeně idealizuju. O Krásce jsem věděl dostatečně a aspoň jsem jí měl několikrát týdně na očích, nebo alespoň v periferním vidění. Krásku znám 4 roky a jsem si jistý, že je tam mnoho neznámých a můj vztah k ní se určitě změní (vykvete? vyvine?) po půl hodině povídání. Nejednou jsem svou lásku k ní zpochybňoval tím, že ji vlastně dostatečně neznám. Co pak mám dělat s touto slečnou, kterou neznám vůbec? Díky bohu že jsem se zatím nezačal pořádně zaobírat myšlenkou, co já bych téhle slečně ve vztahu dával. Asi nic.
 

První vztah ve dvaadvaceti, první rozchod po dvou měsících.

20. října 2018 v 0:56 | Krásný Člověk
Po svém prvním vztahu se cítím zhnuseně. Znám lidi, kteří se po rozchodu vzchopí, znám lidi, kteří si ze vztahu dokonce něco se vztyčenou hlavou odnesou do dalšího života (no a taky znám mnoho lidí, kteří jsou právě teď ve šťastném vztahu, že!). Tito lidé ve vztahu sami sebe poznají, poznají své potřeby, poznají lépe druhé lidi. Tito lidé se mnohému naučí, naučí se jednat s lidmi, naučí se chápat lidi, naučí se lépe fungovat v kooperaci s druhým. A naučí se lépe líbat.

Můj první rozchod jako takový na mne nenechal příliš mnoho stop. Koneckonců jsem na úplně stejném místě, kde jsem byl před rokem, kdy jsem ještě byl vztahy nepolíbený. Že mě někdo zase poslal do háje a že mě někdo zase nemá rád a že ho vlastními slovy štvu svou existencí, to se mi stává běžně. Že se mnou někdo nechce mluvit, že někdo ignoruje na moje dorážení, to mi cizí není. Že mě sžírá pocit viny, neboť zas a zas někoho citýruji, že opakovaně hustím do člověka svoje emoce a dožaduji se vyslyšení a vyrozumnění, alespoň vyslyšení a vyrozumnění, není nic nového.

Onen vztah během svého probíhání nebyl kdovíjak... naplňující. Sotva ho jsem ochoten považovat za plnohodnotný vztah. Viděli jsme se jednou týdně na celé odpoledne po dobu dvou měsíců. Už jen tato časová dotace značí, že to byl vztah v minimálním možném časovém rozsahu. Interakce mezi námi byla velice strohá. Ona mlčela, kývala, nechávala rozhodnutí na mě a já nadšeně žvanil o Star Wars. Když jsem nevedl monolog, tak jsme se tulili. Mlčela, neboť se přede mnou ještě pořádně "neotevřela", ale že před ostatními je normálně "ukecaná", jak mi sama říkala. Tak jsem čekal, až se otevře, ať může být náš vztah krásně založený na kamarádství a můžeme plně sdílet emoce, zážitky a vlastně úplně všechno podstatné.

Její neotevřenost byla samozřejmě brzda. Nedostával jsem odezvu skoro vůbec na nic a pokud jsem už dostal, například jsem z legrace naznačoval, že něco zahodím do vodní nádrže a ona mě dost překvapivým tónem zprdla, tak jsem se cítil velice provinile a hloupě. Z toho velice snadno plyne, že dávala odezvu na věci, které jí opravdu, ale fakt opravdu hodně vadí, a že věci, které jí vadí jenom málo nebo jenom hodně, si nechává pro sebe. Tak jsem se musel ptát na všechno, co jsem dělal nebo co jsem plánoval, ptal jsem se zda chce tohle nebo tamto, nebo zda se jí to a ono líbí. Odpovídala stručně "Ano", "Já nevím", nebo "Je mi to jedno", případně "Jak chceš ty". Těmto odpovědím jsem až na pár neuvěřitelných výjimek, kdy očima radost a iniciativu projevila vskutku upřímně, vůbec nevěřil. A tak jsem byl celý den pod tlakem, ve stresu, že to, co dělám, není dobré, a že se moje přítelkyně nebaví a nudí.

Ale někdy jsem se rozhodl věřit jejím slovům. To byly takové... vzácné chvilky lásky. Láska je přeci i o víře, že člověk věří, že ho druhý má rád a že je k němu upřímný. No tak jsem si pustil počítač a šel jsem jí ukázat hru (výborná Battle for Wesnoth!). Ona seděla, koukala se a na mé otázky odpovídala bez zájmu, že ji to baví. Já se u hry bavil. Ona dle svých slov taky, tak proč tomu nevěřit? Jenže i pak jsem se zase cítil.. vinen. Nyní mám spíše pocit, že to nebyl můj výstřik lásky, ale spíše můj cynismus a má drzost a potřeba ukázat jí, že mi nesmí svými slovy lhát, protože se pak začne nudit, když jejím nepravdivým slovům věřím. Počítačové hry ji přece nebaví a akorát mi kradou čas, který mám jednou týdně pro ni.

Proč říkala, že se ve všem baví nebo že jí je jedno, co budeme dělat? Nejsem si jistý. Byla do mě po uši zamilovaná, tím jsem si jistý. Možná jsem ji ale velmi brzy zklamal a všechno byla jen setrvačnost její zamilovanosti, kterou se vší silou snažila udržet svým uzavřením. Vždyť já jsem přece dokonalý, uvažovala asi ona, takže všechno, co já dělám, musí být zábavné a dobré. A nechtěla mě urazit nebo vystavit svoji zamilovanost realitě. Byla do mě zamilovaná do úplného sebezapření.

Svou láskou si byla moc jistá. Přísahala, že to budu já, kdo s tím přestane, že to budu já, kdo ji podvede, kdo ji pustí k vodě. Tvrdila, že to všechno dobře ví, protože se zná. No já tomu uvěřil, protože jsem věděl, že já sám jsem schopen veliké (ke všemu zcela neopětované a odmítané, búhú!) věrnosti, a její slova nezněla nepřesvědčivě. Jenom zněla, nic víc.

Jedna moje kamarádka často porušuje zákon. Jmenovitě to je poškození cizího majetku, vloupání a cosi jako stalking. Ale já to naprosto beru. Je to ona a po sedmi letech jí jsem stále věrný. Byl bych raději, kdyby to nedělala. Kdybych jí to mohl vymluvit, udělal bych to, ale ona je dosti tvrdohlavá, takže to nemá smysl. Nedokázal bych ji nahlásit, neboť si cením jejího kamarádství (byť dosti... odtažitého). Jsem tu pro ni, jsem jí věrný a hodlám hájit její zájmy, dokud to bude možné. Dívka, do které jsem byl zamilovaný asi před devíti lety, je furt sexy jako tehdy před devíti lety. Nedávno jsem ji viděl a... k sakru ta má furt tak sexy prdel! Po devíti letech je to stále stejný člověk a já ji mám furt rád. Kdybych ji směl poznat lépe nebo s ní strávit odpoledne, samozřejmě bych do toho šel. Druhá dívka, do které jsem byl zamilovaný asi před šesti lety, na tom není jinak. Asi před rokem jsem s ní strávil půl hodiny, protože mi vracela můj ubohý materiál k maturitě. I když uběhlo tolik let od té doby a byl jsem v té době už hluboce zamilovaný do jiné, stále jsem si tu půl hodinu užil a byl jsem velice blažený vysoko nad nebesa. I těmto dvou dívkám jsem stále věrný. Jsem věrný všem těm, kteří pro mě něco znamenali. Nejsem-li vám věrný, tak jsme pro mě nic v první řadě neznamenali. Jakmile vypustím z huby, že pro mě cosi znamenáte, tak máte smůlu, jsem vám věrný, jste navždy součástí mé tlupy a bude mi bez vás nedobře. Na svět měním názor běžně, ale na lidi nejsem schopný měnit názor. Nevím, co by mi člověk musel udělat, abych ho odepsal ze svého života. Stalo se to skoro jednou s jednou exkamarádkou. Měl jsem ji ohromně rád, ale pak jsem ji poznal podrobněji, neboť přišla na naši školu, a hádali jsme se velmi často. Byla mnohdy velmi nepředvídatelná a urazila se při maličkostech, za které jsem ani nemohl. Z toho důvodu jsem se rozhodl ji od sebe vzdálit. Ale jsem furt schopný s ní mluvit, zavzpomínat na "staré časy", prohodit pár vtipů, když se už někdy náhodou potkáme. Když už někoho "odepíšu", tak jedině s velkým rituálem, po přemýšlení, a vlastně ho ani úplně neodepíšu jako člověka, spíš se s ním jen nestýkám. Ale jsem otevřený pro druhé šance a furt se usmívám a povídám si, jako kdyby se skoro nic nestalo. Odpouštím. Na dobré slovo odpovídám dobrým slovem. Nikdy jsem nikoho neposlal do háje, když se přišel omluvit. "Cajk, prosimtě, nic se nestalo, hlavně že je to dobrý," říkám lidem, když se mi omlouvaj. Nepamatuju si, kdy se mi naposledy někdo omluvil.

No, jsem věrný, jak jsem se snažil v tomto offtopic odstavci dokázat. A tak jsem to věřil i expřítelkyni, že mi bude věrná. Považoval jsem to za jasnou věc, že s ní budu do konce života. Ano, bylo na čem pracovat, byla uzavřená a bydleli sme daleko od sebe a neměli jsme společné zážitky, ale prostě jsme si slíbili věrnost. Když najednou na mě vybalila, že jsem jí lhostejný a že ji štvu, volízlo mě to jako gigantická kráva. Co to udělá s mou vírou v lidská slova? Lze věřit absolutním slovům vyřčeným až z lidského nitra, když se ta slova najednou změní během pár měsíců? Jsou věci z lidského nitra skutečně neměnná? Je lidské nitro tak uboze proměnné, nestabilní? Je upřímnost skutečně tak ceněná vlastnost, když za chvíli bude pravý opak toho míněn taky zcela upřímně?

Ze svého prvního vztahu odcházím úplně znechucený a jsem znechucený i o tři měsíce později. Ne, o dívku nejde. Že mě někdo nechce není problém. Že mě nikdo nikdy nebude chtít, že jsem schopný sám od sebe zničit lidskou lásku a že lidské nitro je tak nechutně proměnlivé... O to jde. To mě děsí a trápí a vyhrožuje mi to, že všechno může ukázat jen jako nějaký omyl ve vyhodnocení. Ale paradoxně i toto dává naději, že odsouzení mé osoby není finální. A tak lezu za lidmi a plazím se, protože když už může být láska omyl, tak může být stejným omylem i nenávist a lhostejnost.

Recenze - Churchillova válečná laboratoř: Jak kryptologové, vědci a vynálezci přispěli k vítězství Spojenců

3. října 2018 v 11:49 | Krásný Člověk
Zásadní problém celé knihy je to, že vůbec není o tom, o čem slibuje, že je. Tak nějak jsem očekával, že celou knihu sotva vylezeme z laboratoří, ve kterých vědci a géniové počítají, luští a konstruují tehdy nové a dnes všeobecně známé ale i zapomenuté šílenosti. A že se tam někdy ukáže Churchill a všechno to vypustí na nacisty.

Ve skutečnosti je kniha vlastně jen o Churchillovi, respektive je první půlka o jeho politické a vojenské kariéře před válkou a druhá půlka je o Británii a Churchillovi na poli druhé světové. A vědecký pokrok tam má v této druhé půlce knihy stejně střídmého prostoru, jako v každé jiné historické knize, která bere druhou světovou válku obecně. Takže se mimochodem dozvíme, že "Lindemannův granát" je lepší než "Millsův granát", že bílý nátěr je pro noční letecké mise paradoxně lepší než kamuflážní černá, že oranžové vesty jsou mnohonásobně efektivnější při záchraně námořníků než tehdy tradiční žluté vesty, že námořní miny jsou efektivnější v hloubce 9 metrů než v tehdy běžně používaných 30 metrech, ale v čem spočívá rozdíl obou granátů a proč jsou miny ničivější v téhle hloubce (kvůli vodnímu tlaku? kvůli umístění citlivých míst na plavidle?), se prostě nedozvíme. Alanu Turingovi je věnováno pár odstavců. Pokud se povídá o Enigmě, tak spíše o praktickém využití rozluštěných depeší, jenže to už s vědci a kryptology nemá nic společného, to už je věcí armády, která zná plán nepřítele a přizpůsobuje se mu. Technické detaily granátů a min asi nikdo od téhle knihy čekat nemůže, ale proč je to lepší než ono a v čem spočívá výhoda, to by bylo čtenáři opravdu dobré říci. Například bílý nátěr pro noční mise mě opravdu myšlenkově zaměstnal.

To by bylo k názvu knihy, který je kompletně zavádějící. Kniha jako taková je velice čtivá, samozřejmě ozdrojovaná a plná konkrétních situací a i doprovodných autentických citátů Churchilla (včetně jeho bonmotů a proslovů!) a lidí z jeho okolí, ke kterým se asi běžně nedostaneme. Jako stručná historie druhé světové (z pohledu Británie) je to skvělé akční a živé čtení, které jsem hltavě otvíral i o krátkých vzácných přestávkách v práci. Z populárních věd čtu jen věci teorietické, takže historie, nejtvrdší to možná fakta a vlastně jenom fakta jen se špetkou teorie, je pro mě něco nového, ale nijak mě to nezklamalo a šlo to hladce, neřkuli se ve mě probudil zájem o další historii něčeho!

Velmi mě zaujalo, že autor Churchilla nijak neidealizuje. Churchill byl člověk velice hnidopišský, v chování infantilní, leckdy unáhlený, ale zároveň velice inteligentní, charismatický a svým vystupováním motivoval lidi k větším výkonům, ať už to byla jeho k smrti unavená zapisovatelka nebo rovnou celý národ. Jenže přes všechny tyto klady knihu hvězdičkami ohodnotit nedovedu, protože jak hodnotit člověka, který na recitační soutěži překrásně zazpívá?

Na závěr úvaha. Samozřejmě se pletu, ale to neznamená, že to nemohu říci. Myslím, že Churchill (takže politika a armáda) a věda jsou dvě strany, které se neprolínají, ale mezi sebou mají ostrou hranici. V knize se totiž dozvíme, že Churchill vlastně všem kryptologům a vynálezům nerozumněl, ale děsně hltal jejich potenciál a funkci a vědeckým inovacím byl se zájmem otevřený, na rozdíl od konzervativních generálů. Z toho plyne, že o dění v laboratoři nevědí politici a armáda skoro nic, ale zajímá je pouze využití a efekt nového vynálezu. Churchill právě vyžadoval, aby mu lidé (jmenovitě třeba F. Lindemann, Churchillův příruční vědec) stručně a jasně vysvětlili účinek nového vynálezu. Nijak složitě princip, už vůbec ne historii jeho vývoje a pokusy a omyly s tím spojené, ale jeho očekávaný efekt, který velitelé využijí už sami v konkrétních situacích. Z toho tak nějak plyne, že nelze popisovat vědu a válečnou situaci dohromady, neboť kde končí jedna, tam začíná druhá. Kniha se věnuje výhradně té druhé.
 


Nějaké sny

20. září 2018 v 21:30 | Krásný Člověk
"Mým snem je být princezna v zámku a mít ve stáji spoustu jednorožců z čokolády a mít postel z cukrový vaty a..."

No a podobným způsobem vám povím já o svých snech. Ale budou to reálné sny, totiž sny, které se mi dnes zdály.

-1-
V prvním snu jsem si přál, aby venku vybuchla atomová bomba. Možná jsem si to vysloveně nepřál, spíš jsem to jen čekal, ale nikdo mi nevěřil. Proto jsem vylezl ven na ulici a očekával jsem na obzoru jaderný hřib, abych všem ukázal, že jsem měl pravdu. Blížil se večer, tak jsem si lehl ke chodníku a přikryl se cárem starého koberce. Díval jsem se na zapadající slunce. A na obzoru přesně pod sluncem vybuchla vytoužená atomová bomba, a možná to bylo i samo Slunce. Výbuch mě sežehl a udělal ze mě mrzáka. Nemohl jsem se vůbec hýbat. Najednou přišla druhá vlna ohně, to snad rázová vlna obletěla celou Zemi, která mě sežehla úplně na popel. Prej ve snu nemůžete umřít, ale já tady umřel docela prokazatelně. Nebo jsem neumřel, když jsem se na svůj popel smíšený se vším ostatním bordelem ze sutin a prachu díval zvršku?

-2-
V tuhle chvíli jsem se asi probudil, bylo už dlouho po půlnoci. Chtěl jsem se vrátit ke spánku, ale uslyšel jsem venku několik silných prásknutí, všechna od sebe několik vteřin daleko. Mohly to být výbuchy, pomyslel jsem si. Útočí někdo? Umřu? S buddhistickou smířeností jsem se vrátil ke spánku s tím, že s přicházející smrtí nic neudělám a pokud musím každou chvílí umřít, tak ať umřu. Nevím, zda tohleto byl jen sen nebo realita.

-3-
Následující sen byl o něco odpočinkovější. Ztratil jsem svého batolecího sourozence (nevím, zda to byl kluk nebo holčička) v kočárku uprostřed města. Nechal jsem ho u nějaké kolemjdoucí s tím, že musím vyřídit hovor s matkou, načež jsem během hovoru náhodně chodil, až jsem odešel o několik ulic dál. Když jsem se vrátil, sourozenec nikde. Byl jsem bezmocný a zničený z toho, že jsem ztratil roztomilého a na svůj věk chytrého a laskavého sourozence.

-3- (druhá část)
Naštěstí jsem ho našel, byl v ordinaci u doktorta, který ordinoval v budově nějaké vysoké školy. Doktor rovnou sourozence prohlédl. Chtěl jsem v místnosti vyvětrat, tak jsem otevřel okno. Jenže okno vypadlo a rozsypalo se na všechno možné. Doktor a sestra po mně chtěli, abych to hned opravil, tak jsem začal sbírat nespočet šroubků, matek a plíšků. Okno ale nebylo okno, byl to kus velké dřevěné desky s menším skleněným otvorem. A deska byla plná otvorů na šroubky a rukojeti a podobně. Každý šroub vyžadoval nespočet pokroucených matic a plíšků, které se musely postavit do tenkého nestabilního komínku, abychom do něj pak mohli dát šroubek. Musel jsem ty rozdílné komínky poskládat, což nešlo, neboť jsem neměl manuál, takže jsem to dělal pomocí pokusu a omylu. Doktor a sestry mi do toho furt hrabali a radili. Pokud jejich rada byla bezcenná (protože vztekle se snažili okno co nejrychleji opravit), tak mi akorát rozbořili komínek, čímž zvýšili mou frustraci, oddálili dokončení a tím zase zvýšili svůj vztek a nátlak na mě. Pokud jejich rada byla dobrá, tak jsem zase já byl ponížen a byla dokázána má neschopnost. Nevím, jak sen dopadl.

-4-
Další sen byl zase lahůdka, bylo to o invazi mimozemšťanů. Chodil jsem po našem sídlišti, které bylo v celém snu velice věrně vymoledované. Na nebi se objevila černá mimozemská loď, byla velká asi jako náklaďák. Říká se, že začala invaze. Ale nic se nezměnilo, nebyl křik ani nálety vesmírných lodí. Mimozemšťané se infiltrovali a přebírali lidskou identitu, čímž nás, lidi, mohli za chvíli vymazat z povrchu Země. Člověk, kterého jste potkali na rohu ulice, mohl být takový mimozemšťan. Já a nějaký snový kamarád jsme se schovali do školky, kde se také schovávaly děti a jejich učitelky. Do budovy školky vešlo několik mimozemšťanů a začali děti vraždit, na což jsem se koukal zpoza dveří. Se svým kamarádem jsme utekli otvorem ve stropu. Venku byl večer a ulice byly skoro prázdné. Pár lidí, na které jsme narazili, byly už bezpochyby mimozemšťané a podezřele na nás koukali. Kamarád někde vzal nějakou mimozemskou technologii, pomocí které nás zamaskoval. V naší základní škole pořádali mimozemšťané maškarní bál, své kostýmy měli z barevné lepenky, udělali si například Červenou Karkulku, mechanika v modrých monterkách nebo královnu s korzetem a podobně. Podobný kostým jsme si udělali taky, abychom zapadli. Jako hosté karnevalu jsme chodili po okolních panelácích a hledali přeživší lidi. Všechny byty ale byly zcela vylidněné. Cítil jsem se moc osamělý.

Přicházení?

15. července 2018 v 23:01 | Krásný Člověk

Kam dál