Zbytečný dopis bývalé spolužačce Adlétě

Včera v 1:53 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu
Hojhojhola!

Pojmenuji tě Adléta. Modlím se, abych ti tento dopis nikdy neposlal (jako jsem už udělal ve dvou případech), neboť v něm neřeknu nicmoc hezkého a už jsem před tebou ze sebe několikrát asi udělal dostatečně velkého vola i jinými způsoby. Nebo neudělal. Jsem totiž často a rád paranoidní a můžou za to desítky lidí. Kéž bys nebyla jako oni, kéž by sis pro mne vybudovala imunitu!

Jsi krásná, líbíš se mi a chci se seznámit. To by byla bývala hezká věta, nebylo by-li slečny Krásky. Jelikož ke Krásce cítím všechno možné krásné a pozitivní, činí mne tvrzení, že obdivuji i tvoji krásu, děsným pokrytcem a Romeem (chudinka Rosalina!). Bože, jak mne vytáčí, když se mi líbí tolik slečen! A dělám, jako kdybych nebyl podivně zamilovaný i do její kamarádky! Není proto divu, že trojnásob opovrhuji svou znatelnou byť plytkou náklonností k tobě a, herdek, i k dalším jiným slečnám. Připomíná mi to jednu satiru - Kněz povídá ženě: "Jěžíš tě miluje!" A zakaboněná žena na to: "Vsadím se, že to říká všem ženám!"

Nemiluji tě, to samozřejmě. Nemám se ani do čeho zamilovat, jenom do krásy, ale ta zatím žádné ženě nestačila. Chce to vždycky pár náznaků nějakého toho intelektu a osobnosti, tyto věci mi imponují a jsou nezbytné. Ale nic takového jsem u tebe nenašel. Haha, ne, není to proto, že by to tam nebylo, ale nikdy jsem se k tobě na osobní úrovni nedostal a na internetu se pohybuješ asi jako člověk, který netrpí sebestylizací a který má tak bohatý život, že ho na internetu nemá čas sdílet. Ale lze to hodit na kabát i dvoum mnohem méně lichotivým věcem. Jednak je tvoje jméno obyčejné, takže na internetu nenajdu věci o tobě, ale o desítkách tvých jmenovkyň, a také tě třeba psaní nemusí bavit jako mne a Krásku (oba máme dobrý sloh a blogy!), takže ti nejde a nepřitahuje tě sdělovat se písemně na internetu.

Tvá krása tu ovšem je a vzbuzuje ve mne vášeň! Čistá tvářička a pronikavý pohled nádherných oček. Musíš být i oblíbená. Skoro šest set přátel na facebooku o něčem hovoří. Působíš odměřeně, takže nebudeš ten typ vlezlého člověka, který se honí za největším počtem. Šest set kontaktů se nenasbírá samo, to chce přirozené charisma! A to charisma máš, lidi tě mají rádi. Nejsi středem pozornosti a působíš skromně. Střed pozornosti tě spíš pronásleduje, než aby z tebe vycházel. Já se snažím v mnohých případech být středem pozornosti, vytvářím ho, jsem hlasitý a dělám orální pozdvižení, jehož pravý smysl chápou jen vzácní jedinci. Ty ovšem působíš tak, že lidé ti pozornost sami dávají, sami tě obdivují, sami za tebou jdou. Nikdy jsem si s tebou pořádně nepovídal a ani jsem pořádně nemluvil s těmi, kteří tě znají, takže mimo tisíce jiných věcí od nich třeba ani nevím, jestli tě tato pozornost nedeformuje a nečiní z tebe jedovatého snoba přesyceného obdivem.

(pár hodin pauza)

Vím o tvém jistém psychofyzickém problému, který tě před nějakou dobou dostal do léčebny nebo do čeho. Bylo mi tě moc líto, dojal mne i skromný výběr informací, do kterého jsem si musel domyslet zbytek. Chtěl jsem zjišťovat více, ale nikdo mi to nedovolil a někdo tvrdil, že je to tvá osobní věc, takže mi do ní nic nemůže být. Byl jsem násilně uzavřen v bublině. Opakuji se často a opakuji se nerad, takže chceš-li se dozvědět více, odkážu tě proto na svůj starší článek, ve kterém je to rozebráno výživněji.

Hraju si na psychoanalytika. Co jiného mám já dělat? Často jen sedím a myslím na tebe, tak čert aby v tom byl, kdybych něco nevymyslel, ať už je to sebeblbší myšlenka. Snad mi to odpustíš, snad se moc nepřechechtáš nad dírami, které mé hypotézování má, a snad tě neuráží mé veřejné ukazování mých a veřejné lezení do tvých intimních partií.

Hehe, intimních partií... Musím říci, že se mi dneska ráno o tobě zdál sen. Byl to eroto-sen (nikoli sex-sen!). Stála jsi v něm přede mnou nahá. Koukal jsem na tvůj zakulacený a vycvičený a božský zadek a na tvůj lascivní pohled přes rameno. Zadek máš dokonalý, je "do ruky" a podtrhávají to legíny, které máš na vzácných fotkách (a jen na základě těchto vzácných a většinou nekvalitních fotek posuzuji tvůj zadek, ve skutečnosti jsem se na něj nikdy řádně nezaměřil). Díky svému snu jsem byl vůči tobě celý den "iracionálně pozitivně naladěný", takže i z toho důvodu píši dopis, ve kterém nemám co říct. Představuji si tě, a není to jen dnes a díky tomuto snem ovlivněnému dni, jak se s tebou miluji, vídám tvou tvář pohledně zkřivenou orgasmem. A vidím jsem nás jako dva nikoli jenom zamilované, ale dokonce jako dva milující se, kteří díky své vyspělosti chápou své odlišnosti a jsou v nich tak zkušení, že si druhý je z respektu a lásky nedovolí ukazovat.

Adlétko, jsi nyní ve výjimečné pozici, jsi totiž krásná, na dosah ruky a nic jsem u tebe viditelně nezkazil, čili je možnost, že se spolu ještě můžeme mít rádi. Patrně nejzajímavější je to, že jsi "na dosah ruky". Nejsem ti úplně cizí, znáš mne aspoň od vidění a díky tomu tě můžu beze strachu kontaktovat, kdykoliv ti můžu napsat a někam tě pozvat. Jiné obdobně krásné slečny o mně vůbec neví, jiné mne zablokovaly a u jiných jsem to pokazil, čili cosi jako kontaktovat je je odsouzeno k zániku. Ostatní slečny mne moc nezajímají (což zní, jako kdybych měl dar znechutit každou, která se mi líbí!). Právě tato tvá výjimečná pozice mi dodává sílu v těchto smutných dnech. Laskám se představou, že tě někam pozvu, vlastně se na to i těším, až to udělám. Protože můžeš přijmout a můžeme někam jít a můžeme si se vzájemně oblíbit. Ano, i Kráska mi dodává sílu, ale mnohem jinačí, je to síla pouze z lásky, ale z tebe je síla budovat. U Krásky nevybuduji nic, ale u tebe ještě můžu vybudovat cokoliv a všechno. Díky Krásce se jen cítím o něco lépe a více nemá už smysl dělat, ale díky tobě mám chuť se stát lepším a mám chuť tebe dělat šťastnou, protože je zde možnost, že šťastná se mnou budeš.

Má víra v možnou a lepší budoucnost je ale nahlodávána věděním, že oba jsme úplně mimo sebe. My dva jsme si ve skutečnosti skoro nikdy nic neřekli, protože jsme odlišní a jsme vždy jinde. Není a nebylo kdy a bylo-li by kdy, nebylo by co. Já rád to a ty zas tohle. Spíš by tě přitahoval kluk, kterej ti dá pocit bezpečí, pohody a jistoty, nikoli já, který je přesně to, do čemu mu nadávají. Tento pocit bezpečí bych ti leda nasliboval, ale dopřát ti ho nikdy nedovedu. Leda před asi dvěma lety jsem ti přidržel dveře. Měla jsi černou sukni. Usmála ses a já se usmál také. Nechtěl jsem, aby to v tuhle chvíli skončilo jenom takhle, chtěl jsem tě zaujmout, takže jsem měl nutkání dělat nějaké opičky a vynucené legrácky. Bohudík, že jsem se ovládl (vzpomínám-li si dobře).

Nedávno jsem tě po ukrutně dlouhé době viděl znova. Koukal jsem, jak okolo mne procházíš, čekal jsem aspoň oční kontakt, kterým bys dala najevo, že ve mne poznáváš člověka, který se okolo tebe ve škole míhal před dvěma lety, ale nic jsi neudělala. Buď jsi zapomněla, nebo jsi ignorovala. Pochybuji, že jde zapomenout na člověka, kterého jsme opustili v neutrálním vztahu, vždy po něm zůstane něco, díky čemu na něj reflexem pohlédneme, když se před námi bez varování zjeví. Ty ke mně nemůžeš mít neutrální vztah. Okolí tě muselo ovlivnit svými drby a já tě musel odehnat podivnými zlými slovy, které píšu na mnou vystavěné vysoké zdi okolo mne. Drby byly, samozřejmě, to mi nikdo nevyvrátí. A tak mne nemůžeš mít ráda a všechny cesty k tobě jsou zavřené a život jde dál a já nezjistím, co v tobě je. Je to kámen. Je mi jasné, že až tě pozvu, odmítneš něžně, vlídně, formálně, stroze, gestem, symbolicky nebo dokonce krutě.

Ha, to bylo to všechno kloudné, co jsem mohl o nás říct! Víc tam není. Jak málo věcí (klukovi se líbí holka, kterou nezná) a jakou váhu to pro mne má! Můžu říct, že jsi v mém životě zbytečná, že nepřinášíš nic, že si tě lze odmyslet a nic by se nezměnilo. Zmizel by lék na bolest všedních dní jak píšu výše, ale také bolest z tebe by zmizela, ten zbytečný a směšný kámen by zmizel z cesty. A neexistuje pohodlné řešení. Že bych změnil esenci svého myšlení? No to ani omylem, to by dalo práci! A tvou (násilnou!) smrtí bych svou psychiku odepsal ještě více. Teoreticky by mi to přišlo chvíli hezké, třeba bych se na tvém mrtvém těle hezky vyřádil a situoval do něj i ten hněv, který s tebou nemá nic společného, ale to by po pár hodinách vyprchalo a ani by to za ty trable nestálo. A hle, jsem větší chudák než Raskolnikov, protože jsem subjektivní Raskolnikov: neulehčím světu, ulehčím jen sobě samému. Násilí na tobě bych před svým svědomím ničím neobhájil.

To byl ale zbytečný, vynucený, nekoherentní a prázdný dopis! Zbytečný jak všechno. Jsi zbytečná, protože jsi obyčejná! Jsi tak obyčejná, až se stáváš univerzální - tento dopis je kostra, do kterého můžu vsadit konkrétní věci, aby seděl na jiné lidi, značně komplexnější a důležitější, než jsi ty. Divím se, že se tebou vůbec zaobírám! Je fakt, že mne fascinuje ta tvářička a náznaky tvého charakteru - sáhnul bych si, pohladil bych, vnímal bych! Ale copak jsem ten člověk, který se k někomu kompletně přicvakne jen na základě těchto věcí?! Bohužel ano! Není i to zbytečné?

Přeju ti krásné narozeniny!

A sbohem!

P. S. Ještě mne napadl nádherný sled událostí, který je mi tak trapný, že se z toho svíjím už teď. Tento dopis může být pro tebe třeba šok nebo překvapení nebo aspoň pozdvižení už jenom proto, že je to věc pro dívku relativně vzácná. Je-li to pro tebe šok, tak se s tím můžeš vyrovnat dobře nebo špatně. Jsi-li citlivá ne-li až odtržená od reality, může tě jednoduše vyděsit, že ti já, magor a někdo divnej, vyhrožuji smrtí (což jakoby dělám s Raskolnikovem výše). Dost dobře se potom může stát, že mi někdo zavolá a oznámí mi, že jsem nebezpečný, že sis kvůli mne, Adléto, ublížila a že na mne byla podána žaloba za kyberšikanu. A teď pohleď na ten bizarní scénář: já malinko trpím a jsem trošku smutný, protože mne ty, milovaná Adléto, nemáš ráda, nikdy se ti nedostanu "pod sukni" a nikdy tě nebudu moci milovat. A to je docela škoda, protože tě chci chtít. Tuto drobnou nepříjemnost dávám najevo explicitně a umělecky prostřednictvím intimního a zbytečně veřejného dopisu. Jenže tento zdánlivě neškodný a příliš silný lék na můj osobní drobný smutek (jak řezat chleba motorovou pilou!) vyvolá v tobě panickou nebo dokonce sebevražednou reakci, která tebe přizabije a mne v důsledku přivodí mnohem podloženější trápení, než je to, že tě chci chtít. Všimni si, jak je to trapné. Zbytečně svůj problém zveřejňuji, takže ti zbytečně a svou vinou přivodím hromadu neštěstí. Zbytečného neštěstí. Páni, kéž by se toto něbo něco podobného stalo! Kéž by mi tento dopis přinesl neštěstí! Mám moc rád, když mé přehnané bytí sebou samým přitahuje neštěstí. Rád brečím kvůli bezpráví, jež je odpovědí na mou extravagantní provokaci.
 

Poslední dopis Krásce (XV.)

21. března 2017 v 1:01 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu
Krásenko,

děláš si ze mne srandu, viď?! Vlastně ty ne, ale "osud" si ji dělá. Potěšil mne totiž. Právě jsem přes dvě hodiny v tomto vařícím červencovém dni jezdil po městě, abych si všude možně povyzvedával objednané zboží. Jedno toto místo se nacházelo u Vltavy, po jejímž břehu jsem se také prošel. Vím, že tento břeh máš ráda, že jsi tam často s kamarádkami, takže jsem mírně doufal, že se tam třeba potkáme. Bylo mi jasné, že se nepotkáme, ale šance na potkání byla rozhodně vyšší, než kdybych zůstal sedět doma. Ty jsi tam samozřejmě nebyla, ale byly tam nějaké patnáctileté cácory, z nichž jedné koukala půlka zadku zpod antikonzervativních džínových kraťásků. Prošel jsem břeh jenom proto, abych pak zjistil, že se musím vrátit zpátky, neboť jsem tu cílenou ulici minul - takže jsem se vrátil těch několik stovek metrů už po ulici. To bylo asi v půl třetí odpoledne.

Vrátil jsem se domů v půl páté. Rituálně jsem se mrknul na tvé profily na sociálních sítích a zjistil jsem, že jste dnes byly se svou kamarádkou v parku, který je blízko tvého oblíbeného břehu. Tak blízko jsem ti byl! Jak jsme se minuli? O kolik minut, o kolik metrů? Dávám tomu půl hodiny a pět set metrů! Na fotce, která posloužila jako ilustrace tvé zprávy o vašem výletu, je v pozadí vidět dvojice věžiček, okolo kterých jsem před pár hodinami šel. Máš tam také koženou černou sukni (kožená by vzhledem k tvému alternativnímu životnímu stylu být nemohla, takže se jen blyští jako kůže). Takovou sukni nevídám zas tak často, není asi tak častá jako třeba džínové kraťásky té předčasně pohlavně vyspělé slečny, o které jsem mluvil výše. Zbytek tvého outfitu dohromady mi moc neladí, černo-bílo-křiklavě červená se mi moc nelíbí, neboť bílé boty i to křiklavé tričko strhávají k sobě pozornost, čímž se vylučují. Ale proč mluvím o té sukni? Stejnou sukni jsem totiž okolo třetí hodiny pozoroval na jedné hezké slečně, která šla pár metrů přede mnou. Boty si nepamatuji, ale měla krom té černé sukně i černý vršek. Zabočila hnedle do drogerie, takže jsem ji nestihl řádně prohlédnout. Podle zákona schválnosti totiž otáčela hlavu směrem ode mne, asi jako když nám Měsíc nikdy neukáže svou odvrácenou stranu. Nemohl jsem ji tedy vidět do obličeje. Byla v doprovodu kamarádky a vlasy neměla vysloveně jiné, než jaké je máš v téhle době ty. Brzo jsem ji ale vypustil z hlavy. Teď, jak si tedy vzpomínám, jsem v mírném šoku. Úplně dokonale jsi to mohla být ty. Nemyslím si to, ale mohla jsi to být ty.

Nyní je ale ta geniálnější možnost: podle tvého tweetu, který mluví v přítomném čase, jste byly v tramvaji ve čtyři hodiny, tedy ve chvíli, kdy jsem v jedné byl také já. Tweet musel být uploadnut v té tramvaji, neboť druhý tweet se také váže k tramvaji a mluví o ní v minulosti. Proč by jsi psala doma (na wi-fi?) dva tweety o tramvaji půl hodiny od sebe? Logičtější je napsat oba tweety hnedka poté, co se událost, kterou oba komentují, stane. Cesta hromadnou dopravou od parku k tvému bydlišti trvá přibližně půl hodiny. Psala-li jsi první tweet z tramvaje okolo čtvrté hodiny a poslední tweet reflektující zážitek z tramvaje o půl hodiny později, znamená to, že ve čtyři hodiny jsi musela být ještě v centru města a ne doma. Tedy okolo místa, kde jsem byl já. To je záležitost maximálně dvou kilometrů a maximálně deseti minut. Od parku k místu, kde jsem byl ve čtyři hodiny já, je to totiž sotva deset minut. Také jsi musela na tom místě přestoupit, neboť je to dopravní uzel. Já také musel přestoupit. Vystupoval jsem z tramvaje, do které by jsi ty nastoupila, neboť jezdí k tobě domů, a přestupoval jsem do tramvaje, ze které jsi klidně mohla vystupovat, neboť tato tramvaj jede přibližně od onoho parku. Ach, bože, má zběsilá teorie má spoustu děr a myslím, že zítra mi nebude dávat smysl, ale ta víra v ní je mnohem důležitější než její pravdivost.

Dnes jsme si byli tak blízko! Jsem opojen. Také se mi zdál o tobě dneska sen, zase jsi byla svou tváří blízko k té mé. Měla jsi ale jako zbytek publika oči pro mého kamaráda, který hrál nějakou pitomou hru na počítači - samozřejmě jsem mu hrozně záviděl a cítil se ukřivděný. Také jsi na mne pohlédla, ale zase jako minule u balkonu se v tvém pohledu odrážela zdrženlivost a menší strach. A jak se "předpověď" naplnila! Dnes jsi se pohybovala pár stovek metrů ode mne, ne-li desítek metrů. Samozřejmě v tom může hrát roli hromada jiných faktorů, třeba jsi jela tramvají jinam a jindy a od tamtoto místa vás třeba vyzvedli rodiče autem. Rád ale věřím své teorii. Božíčku, jak já tě miluju! Není to vtipné? Ještě před rokem a půl jsem tě vídal téměř denně a neměl jsem z toho takový požitek, jako mám nyní z toho, že jsi mohla jet tramvají za mnou!

---
Další sny se mi dnes zdály. Vychrlím je.

V prvním jsem objevil na nějakém stole vydaný deníček tvé maminky psaný od dne jejího vlastního narození, což bylo z neznámého důvodu v březnu roku 1913. Bylo to psáno den po dni a veršovaně. Hledal jsem den, kdy jsi se narodila ty. Maminka si tehdy zapsala, jak je šťastná. Ovšem oslovala tě podivně dlouze, jakoby staroslovansky nebo jako šlechtčinu. Jmenovala-li by jsi se Kateřina, maminka by tě oslovala jako Catherbeurine. Zkus si podobně pohrát se svým vlastním jménem. Bohužel to není celý sen a já moc lituji, že jsem si sen nezapsal hnedle po probuzení, neboť teď večer jsem už dávno zapomněl, k čemu a jak se ještě vyjadřovala tvá maminka. Na rozdíl od děje, texty a slova snů se mi rychle vytrácí z hlavy. Toto konkrétní zapomnění je dáno i tím, že tento sen byl přebit druhým sen.

Druhý byl hrozný. Typický, ale také obzvláště perverzní svou typičností. Asi víš, že mám cosi společného s určitou sexuální menšinou. Ať jsem opravdu takový nebo ať si myslím, že jsem takový, v každém případě s nimi sympatizuji, podporuji je a málem sebevražedně šířím osvětu, kterou tak nutně potřebují. Na webových stránkách si občas přečtu nějaký jejich příběh, který se váže k jejich sexuální orientaci. Jeden takový příběh jsem si četl ve svém snu. Psal ho jeden z oné sexuální menšiny - popisoval, jak šel za jednou mladou dívkou (a možná i dobrou kamarádkou?) do obchodu, kde zaskakovala za maminku, jak si s ní povídal, jak pak odešli do pokoje o patro víš. V tomto pokoji ji prý masturboval. V tom snovém textu se vyskytovala čísla 3 a 4 a já myslím, že měla zamenat, že tuto návštěvu vykonal poslední dobou už tolikrát. Já zbystřil. Požádal jsem ho o fotku té slečny, protože mi čas, místo a dívce přisuzované vlastnosti nápadně připomínaly tebe. Samozřejmě jsi to byla ty. Poslal mi dvě fotky (což by se nemohlo stát, na fóru se neposílají fotky lásek, stěží se i říká pravé jméno), na nichž jsi stála ty za pokladnou toho obchůdku. Na jedné jsi se tvářila zaraženě a překvapeně, ale na druhé, která byla vyfocená o metr blíž k tobě, jsi se už smála. Byl jsem rozrušený, tak jsem si znova přečetl tu část o masturbaci. Popisoval, jak ho fascinovala tvá naivní neschopnost přijmout v posteli najednou tolik fyzické radosti. Dusí-li se lidské tělo při hromadě dobrého jídla, tak stejným způsobem se prý tvá duše doslova dusila tou přemírou štěstí. Nadával jsem si pro sebe tomu člověku, cítil jsem se ukřivděný. Vztekal jsem se jako dítě. On! Nechutný úchyl, kterého se ve společnosti zastávám, mi "čórne holku" a masturbuje ji. Jí se to určitě líbí, je šťastná, ale zdroj jejího štěstí je v "nesprávném" člověku.

Třetí, čtvrtý, pátý a snad všechny ostatní sny z posledních dní jsou tématicky stejné, takže shrnu jen jeden. Stál jsem před svou vysokou školou a povídal si o čemsi se svým snovým přítelem. Za ním jste prošly ty a tvá kamarádka. Nebyly jste ale patnáctileté a vyspělé, jako jste nyní, nýbrž byly jste takové, jaké si vás pamatuji nejlépe. Drobnější, třináctileté a s holčičkovsky dlouhými vlasy. Jenom jste prošly a nic víc se nestalo.

---
A víš ty, co my zkusíme, Krásko? Ukončit celé toto psaní. Vydržel jsem to skoro rok. Končím, protože se bojím autentického konce. Končí všechno. Láska často a ráda. V nejlepším se má přestat. Mohl bych psát třeba další rok nebo dva, ale posledního dopisu se bojím. Jenže co bych v těch všech dalších dopisech tak psal? Pokud to chceš vědět, přečti si tyto dopisy znova. Dozvíš se mnoho nového zajímavého, co ti mohlo prvně uniknout - jak tě mám ještě jinak rád, jak se v jakých drobnostech vzájemně pronásledujeme, jak hltám projevy tvé něžnosti a všímavosti. Co tak vzpomínám, možná jsem málo psal o krásných věcech. Věnoval jsem se ošklivým věcem z toho důvodu, že krásné věci jsou samozřejmé. Samozřejmě tě miluju, samozřejmě ti budu věrný. Fantazii a možnosti jednou větou nezahrneme, ale skutečnost ano - miluji tě.

Celý tento dopis jsem psal hodně dlouho, dával jsem si pauzy na celé měsíce a jak se do psaní nutím, nepíše se mi hezky a věty si každá povídají o svém. To je druhý důvod ukončení - zmatek. Psal jsem tento dopis dlouho jednoduše proto, že můj pocit k tobě stále intenzivnější. Přemíra dojmů "ucpe vchod" a nic nejde pak dovnitř a ani ven. A než stihnu popsat jeden pocit, už se hrne druhý, který je díky své novosti čerstvý. Touha po pořádku ale nedovolí popisovat nové a nové pocity, dokud se nepromyslí ty staré a hodnotné, ale o nich už psát z lenosti a nedočkavosti nechci, neboť mám pocity nové! Ve výsledku nenapíšu ani řádku o desítce pocitů a událostech. Při několika osamocených večerních přesouváních jsem celou dobu chůze myslel jen na tebe. Když jsem pak usednul k počítači, nedokázal jsem napsat nic o tom, o čem jsem přemýšlel. Zkoušel jsem ti natočit videa a také jsem natočil celkem přibližně hodinu materiálu - doufal jsem, že by tě dokázala přesvědčit nebo obměkčit má řeč těla a intonace a všechno to, co chybí psanému textu. Nakonec jsem je smazal, neboť v nich byl trapný zmatek.

Bože můj, Krásenko! Myslím na tebe tak moc! Šíleně se točím do kolečka a zrychluji tempo. Tyto dopisy jsou výřez z celé mentality v mém příběhu. Křečovitě a stručně povím, co se poslední měsíce dělo tak silného, že jsem ani nenašel úlevu k zapsání! Párkrát jsem procházkou navštívil tvé bydliště a vždy jsem s hranou lhostejností prošel okolo tvého domu. Jednou jsem vyhledal i vaši schránku. A cítil jsem se jako melancholický archeolog budoucnosti, když jsem procházel cestu na autobus, kterou musíš ty vykonávat každý den a vykonávat budeš ještě několik let! Pomocí geometrie jsem z fotek z tvého balkonu vyvodil, v kterém bytě jste! Už několikrát večer se v obou oknech za balkonem svítilo a já si lahodně představoval, že existuješ sotva dvacet metrů ode mne! Nebo bych mohl psát i tom, jak jsem ti v opilosti napsal zprávu! A jak jsi mě mlčky znova zablokovala a já se lekl, že ti to nějak ublížilo. Dále jsem byl dvakrát na něčem, co by se dalo v obou případech označit jako rande. Během těchto dvou rande jsem se cítil promiskuitně a jako někdo, kdo tě podvádí. Myslím, že slečna vycítila nějakou neautentičnost v mém chování (nejen způsobenou mým myšlením na tebe), takže proto vůbec nezareagovala na třetí pozvání. Také jsem znova kontaktoval tvou maminku, protože jsem si našel další důvod, který nechci rozepisovat. Má nálada byla mnohem horší, bylo mi mdlo skoro celý den. A byl jsem tvou maminkou takřka odpálkován! Ano, byl jsem odstrčen osobou, kterou jsem považoval za samotnou dobrotu. Říkala mi, že se mám soustředit na svůj život a tebe z něj vynechat. To buď z ní dělá "falešného boha" nebo ze mě někoho výjimečně otrávného svou vlezlostí.

Mírně jsem vůči tvé mamince na pár týdnů ochladl, ale mé city k ní zase rozvařil intimní text, který jsem nalezl v archivech na internetu. Text, ve kterém tvá maminka popisuje jistý dávný smutný večer, mne dojal k slzám. Píše krásně, dojemně, citlivě, člověk má nutkání ji obejmout. Z textu je vidět, jak tebe a tvé sestřičky v důsledku nešťastných událostí miluje! Mám na jazyku spousty otázek. Co jsi dělala celou dobu ty? Spinkala? Ruchot tě probudil nebo jsi se o všem dozvěděla až druhý den? Koukala jsi a plakala, neboť jsi nevěděla, co se to děje a proč jsou rodiče jako na trní? Všímal si tě někdo? Pamatuješ si na to dnes? Já mám vcelku popsatelné vzpomínky na teroristické útoky 11. září, to jsem byl starý stejně jako ty na váš smutný večer. Jako dítěti mi to ale bylo tak nějak jedno, fascinovala mne spíš nová hračka, kteoru mi rodiče ten den koupili, ale cítil jsem, že ty nepřestávající věci v televizi jsou pro mé rodiče něco významného, proto jsem si to zapamatoval až dodnes. A váš osudný večer se ti také mohl pomocí silných ale nejasných emocí ze strany rodičů zarýt do paměti jako mně září 2001.

A stalo se mnoho jiných věcí, které mne donutily přemýšlet a nějak se cítit, opravdu mnoho věcí, ale jak jsem nahoře napsal, nešlo a nejde ti je napsat a vyzpovídat se, neboť se zasekly ve dveřích.

Zveřejňuji tento dopis něco přes rok od zveřejnění prvního dopisu. Byl to krásný rok! Podivně krásný rok. Když jsem byl na koberečku u profesorky, říkala mi, že ten dopis, který jsem ti nechal na skříňce, má tam někde na stole. Tak nějak tedy předpokládám, že ho asi nemáš a že si jeho znění nepamatuješ. Dovolím si tedy přepsat ti ho. Ano, je to těžce intimní materiál, ale já věřím, že mít k němu přístup ti neuškodí. Vidím v něm vcelku čistou krásu mladého zoufalství, docela mne i těší číst můj vlastní "milostný dopis", ale to je samozřejmě proto, že je projevem mne samotného. Přál bych si, aby i tebe těšil, ženy prý rády čtou vyznání obdivu. S jednou slečnou jsem konzultoval milostný dopis, který dostala od jednoho podivného chlapce. Přestože to byl dopis zmatený a přeplněný triviálními gramatickými chybami, slečně lichotil. Ve svém dopise bych nejraději mnohé smazal nebo přepsal, neboť se kvůli tomu nyní málem propadám hanbou - např. slově "okoštovat" a myšlence za ním se můj kamarád vysmál a po chvíli odporu jsem se mu začal smát i já. Také mne mrzí, že jsem nepsal více v minulém čase, protože by to přidalo atmosféře konce.

Snad se nad tímto hezkým "milostným dopisem" jednou znova zamyslíš a řekne ti něco nového o mé osobě, ať by to mělo být cokoliv. Věřím tomu, že kdyby jsi tehdy vnímala více smysl a ne jen prázdná hlasitá slova, mohl by se v tobě probudit také smysl pro kompromis a diplomacii, o který v dopisu stojím. Klást na tebe nároky je ale pokrytecké, neboť já sám jsem nedodržel nic z toho, co jsem v dopise nasliboval. A mohl bych na to mít snad i právo, protože mám úlisnou potřebu si myslet, že láska má právo porušovat všechny sliby a smlouvy. Loučím se tedy s tebou prvním dopisem pro tebe. Končíme tam, kde jsme začali. Co mi ještě osud přinese? Budou dopisy jen epizodou nebo celou ságou v mé nenaplněné lásce k tobě?

---
Ahoj, K***!
Položil jsem si otázku, po které jsem dostal malinký šok: copak může velkolepá K*** zmizet při tak bezvýznamném momentu, kdy se za mnou naposledy zavřou dveře od školy? Nikdy! A proto jsem začal psát tuto věc. Nejsem si úplně jistý, k čemu to bude. Snad si chci vynutit porozumění? Ano! Soucit, odpuštění i nenávist jsou zbytečné, postačí, když mi budeš rozumět.

Správně jsem na začátku minulého roku vycítil, že jsi zvláštní. Řeč těla, výraz ve tváři, všechno nasvědčovalo tomu, co se s časem přímo i nepřímo potvrdilo. Žiješ si v procítěném E/INFJ vesmíru, máš na svůj věk obdivuhodně promyšlené názory na svět, tápeš a pochybuješ o sobě samé… To jsou náznaky všeho, z čeho se může kluk jako já učit, těšit, dojímat - prostě za čím může jít. Valné množství našich spolužaček, a že jsem jich okoštoval dost, najednou nedosahuje takové upřímnosti k sobě samotné, skromnosti i bohatosti, půvabu i inteligence jako Ty. Lidé jsou ve svých očích většinou ti upřímní a ti dobří. V mém světě jsem já jakýsi rytíř, ochránce, ale i ztroskotanec, trpitel a podpantoflák, který by Ti tak rád naslouchal, podporoval Tě, sdílel s Tebou Tvůj svět i tiché chvíle a přestože toho možná vím víc co se týče kvantity, mohl bych se toho od Tebe mnohému naučit. Chtěl jsem Tě poznat ani ne takovou, jakou se mi zdáš být, spíš jako takovou, jakou opravdu jsi.

Toto seznamování dopadlo strašně. Všechno je zmatené, K***, nic nemělo takhle dopadnout. Nechápu a ani nevím, jestli chápat chci. Do jaké pozice jsem se jenom dostal? Jak mě vůbec vidíš? Jako pitomce? Prosťáčka? Perverzáka? Pedofila? Nemůže to být nic lichotivého, obzvlášť ne v hlavě důmyslné a citlivé dívky. Musel Tě znechutit a vyděsit můj věk, vzhled, mé explicitní názory, mé (schválně přehnané (odpusť mi tento alibismus)) vyjadřování! Vždy jsem se cítil, samozřejmě svou vinou, jako nepochopený. Důvod, proč jsem ale vždy vytrval, bylo právě toto nepochopení, jelikož tam je totiž ještě ždibec naděje, že se můžeme mít upřímně rádi! Nyní přicházím, snad to není příliš agresivně, se srdcem na dlani. Pokud se budeš i nadále chovat odmítavě, na což máš naprosté právo, dojde mi, že mě neodmítáš kvůli mylnému obrazu, ale kvůli tomu, jaký opravdu jsem ve své nejryzejší podobě. Pak se vzdám všech myšlenek na Tebe. A vida! Protiřečím si s tím, co jsem napsal v prvním odstavci, jak prostinké ode mě!

Omlouvám se za tento sice archaický, ale alespoň romantičtější a vážnější způsob komunikace. Také se omlouvám za nesouvislost celé této slohové zrůdnosti, vyráběl a předělával jsem to několik měsíců s dlouhými i krátkými pauzami, v různých náladách, s různým hudebním doprovodem, v různých denních i nočních dobách. Ve zkratce: Omlouvám se Ti za celou svou existenci (včetně gramatiky) a děkuji Ti za celou Tvou existenci. Kéž to navždy zůstane jen mezi námi!

Měj se krásně!
Dan

P. S. Z God Knows I Tried krásně mrazí!
---

The Cringiest Moments of Our Lives

14. března 2017 v 0:21 | Krásný Člověk |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Potřebuji rozhřešení. Proto píšu blog. Potřebuju, aby mi někdo napsal, jakože vše, co dělám, je v pořádku, že to není špatně, že je to normální a že mne mají lidi rádi a že jsou to ostatní lidi, kteří jsou ti blbci. Případně aby mi napsal, jaký jsem pózérský blb. To cením taky.

Potřebuji nyní vyhřešit ze svých cringe momentů. Cringe momenty jsou všechny momenty, kdy jsem udělal nebo řekl něco, co bylo hnusné, drzé, lživé, urážející, namyšlené, infantilní, hysterické, neautentické či pozérské.

Problém je v tom, že vždy, když na tyto cringe momenty myslím, stahuje se mi žaludek a ústa jak po kýblu citronu. A ano, děje se mi to i teď, v tuhle chvíli.

Proto své cringe momenty nenapíšu teď, ale nechám si tento zveřejněný článek jaksi rozepsaný. Až časem do něj (snad) dopíšu všechny své slastné cringe momenty. A že jich je hodně!

Pokud jsi, drahý čtenáři, blogový archeolog a níže se ani po letech nenachází větší množství nebo dokonce žádné cringe momenty, věz, že jsem mírně selhal, neboť jsem silou vůle neporazil zkřivenou tvář ze zmíněného kýblu citronu.

První cringe moment bude vlažný (a spíše hlavně o mém výletu na koncert), ale věřte, že ostatní (pokud je přidám) už budou lepší a údernější! Zda napíšu ty nejúdernější a nejlepší je moc složitou otázkou...

Pakliže máte v paměti nějaký můj nějaký cringe moment, nebojte se mi ho sem do komentářů nebo soukromě napsat, případně říct do očí. Moc vám poděkuju.

---

1) Brian Jonestown Massacre, srpen 2016
(přidáno 26. 12. 2016)
Píše se rok 2016, za pár hodin skončí srpen. Jdu na koncert Brian Jonestown Massacre, mé oblíbené psychedelické kapely. Na koncert jsem šel v podivné náladě, neboť se děly podivné věci s Kráskou, které mne víceméně zahrnovaly. Musel jsem změnit prostředí, muselo se něco změnit, takže jsem doufal, že mi koncert poskytne audiovizuální interpretaci mých nálad. Přišel jsem o hodinu dřív, neboť jsem vyčetl: "20:00 Doors, 21:00 The Brian Jonestown Massacre". Když se mne sympatickej starší chlápek v kožený bundě a s manželkou u boku asi v půl deváté ptal, zda maj BJM nějakou předkapelu, řekl jsem, že jo, že se prej jmenuje "Doors".

"The Doors?" ptal se překvapeně.
"Ne," odpovídám, "možná nějakej revival".

Až v půlce koncertu mi došlo, že Doors znamená otevření dveří do sálu. Musel jsem se tomu sympatickému chlápkovi omluvit. Řekl jsem mu, že jsem se pletl, že neznám tu koncertovou hatmatilku, že to tak bylo napsaný na plakátu. On na to něco v tom smyslu, trošku s úsmevem, že no jo.

Koncert plynul. Chtěl jsem katarzi. To se nestalo. Jednak z toho důvodu, že nezahráli mé oblíbené písničky (boží videoklip k tomu!), které většinou pochází z posledních nejexperimentálnějších alb, ale že hráli své první, ty syrové rockové. Za druhé z důvodu, že mne v poslední třetině tříhodinového koncertu praštila bolest hlavy, takže jsem jenom seděl na schodech a těžce oddychoval, zatímco zhulený dav poskakoval a frontman Anton Newcombe finišoval poslední nejhlasitější psychotóny. Pak poděkovali, vzali sakypaky a zmizeli. Já chci katarzi! Nic. Večer nemohl jen takhle skončit, muselo se ještě něco stát. Musel jsem najít Krásku a všechno jí to říct (což samozřejmě nešlo a v jednu v noci jim zvonit u domu by mne dostalo do věžění). Musel jsem pokecat s Antonem a dát si s ním pívo. Měl jsem štěstí, neboť Anton běhal po sálu a někoho očividně hledal. Šel jsem za ním do druhého patra na balkónek s úlistným šklebem: "Tohle je moje šance na něco!" Dostihl jsem ho. Nevím už, jestli jsem mu podal ruku nebo nedodával něco dalšího, ale rozhovor vypadala s největší pravděpodobností takto:

Já (emfaticky): "Hey, Anton!"
Anton: (odtažitě) "Hey. I am just looking for somebody."
Já (emfaticky): "Why didn't you play Food for Clouds?" (pozn: taky boží klip)
Anton (nachluchle z třech hodin kraválu): "What?"
Já (hlasitěji a stále emfaticky): "Food for Clouds, why didn't you play Food for Clouds, it's such an amazing song!"
Anton (s tónem samozřejmosti): "Well sometimes we play it, sometimes we don't."

A pak odešel, zmizel mi, asi šel zpátky do přízemí. Nemohl jsem za ním jít, protože to by bylo dolejzání. Navíc jsem se ztrapnil, neboť má záminka byla fakt debilní. Odbyl mě. Oukej. Fakt takhle končí můj večer? Chvíli jsem na balkonku ještě stál, zdálo se to jako věčnost, ale za další chvilku jsem už vycházel na chodník. Prošla mi Opencarta, takže jsem si musel koupit lístek. Měl jsem ale jenom papírovky a jelikož bylo o půlnoci zavřeno, nikde jsem si nemohl rozměnit. Vlezl jsem do metra a doufal, že tam najdu automat žeroucí třeba papírovku. V u krámku s pizzou metru stál podrážděný mladší chlápek a něco v něm šteloval. Zeptal jsem se ho, zda mi nemůže rozměnit, ale on podrážděně řekl, že nemůže, že je jenom elektrikář. Pak jsem si uvědomil, že o půlnoci asi revizoři chodit nebudou, takže jsem, ohlížeje se zoufale po Antonovi nebo po někom, kdo by mohl zachránit můj večer, šel zpátky na povrch a na tramvaj.

Cringe je to drobný, ale aspoň trojnásobný. Jednak cringe s The Doors, pak Anton, nakonec mírně elektrikář. Bodejť by nebyl mírný, když je jen na zahřátí k článku, bohudík za jeho mírnost! Atmosféra dne, který byl perverzně nakyslý Kráskou, byla ještě zperverzněna asociálností a křečí, s jakou jsem přistoupil k tomu sympatickému chlápkovi, k Antonovi a v závěru k nasranému elektikáři.

2) Pedokarneval, léto 2012
(přidáno 19. 1. 2017)
Ne, nebudu to psát, stačilo to jednou. Ano, mohu dodat mnoho detailů, ale to neudělám. Moc se stydím. Opijte mne a pak vám to rád řeknu. S čistou myslí to fakt nejde.

3) Celej tenhle blog
(přidáno 31. 1. 2017)
Svlíkat se a masturbovat je věc soukromá. Já to dělám veřejně, transparentně. Tento blog je veřejná masturbace. Proto je tenhle blog svinstvo plné trapnejch věcí. Sorry jako, nemůžu za své choutky, nemůžu za to, že se předvádím. Radí mi, abych byl sám sebou, ale co když být sám sebou pro nme znamená předvádět se? Eh, to raději rozeberu jindy.

Ale pojďme k ukázkovému příkladu cringe tohoto blogu: desátého září roku 2016 někde mezi hlubokou nocí a ránem mi dvě žúžasné slečny poslaly video, ve kterém se vysmívají nějaké chujovině z mého blogu, kterou jsem už raději smazal (píšu o tom zde, odstavec začínající "Ještě mne dost pobavily..."). To je cringe. Všechny intimní informace, které tu řvu, se dostávají do rukou tzv. čúzám a pitomečkům, a ti to pak využívají k vzájemnému obohacení (rozuměj: drbům). To je cringe. Já tu provádím sebeterapii a někdo se mi v grupě směje, aby společnost utužil na základě pravidla "nenávist sbližuje". To je cringe!! Jednoho krásného dne se na to video ještě jednou podívám.

(pozn: Slečna Sebevražednáanorektička si poslední citovaný článek přečetla. A zareagovala, přesně jak jsem toužil. Mrzí mne ale, že jsem se zachoval jako já, takže na překvapivě udobřující slova jsem odpověděl jako čurák. Jaké škoda! Je to tak přitažlivá slečna! Čteš-li to, moc tě zdravím a přeju ti všechno dobré.)

4) Jak jsem *** v ***. Několikrát.
(přidáno 31. 1. 2017)
Můžu jen dodat, kolik mi bylo a co následovalo. Ale nedodám. Protože pak by to bylo ještě trapnější.

(pozn: Ráno už za střízliva jsem vyhvězdičkoval, co jsem to dělal. Neunesl jsem ten totiž cringe. Prostě si domyslete něco ošklivýho a trapnýho.)

5) Fejkový testorsterony v tanečních
(přidáno 17. 2. 2017)
V tanenčích bylo peklo. Proti tomuto peklu, které spočívalo v domnělém bojkotu mé osoby, jsem bojoval bojkotem. Jeden způsob odboje spočíval v hlášce, se kterou jsem uvozoval skoro polovinu tanců s novou slečnou. Ta hláška byla toto:

"Jestli tě něco začne tam dole tlačit... (pauza)... tak je to moje peněženka."

Úžasně jsem se v hlavě bavil, když jsem toto říkal. Smál jsem se, jak jsem se úžasně pomstil tomu sociálnímu konstruktu, který mne "traumatizoval" a "traumatizuje" mne i nyní. Moc by mne zajímalo, kolika slečnám došla ona hláška. Nevím, zda jim došla. Nevím, zda vědí, že jsem se ve skutečnosti otíral o erekci. Erekci! Ha! EREKCE!! HAEHHAEUHAEHEehAUEAH xDDDD Nedivím se, že mne mají všichni za debila.
 


Povídka o Kráse: Pejsek

7. března 2017 v 12:38 | Krásný Člověk |  Moje umění
"To si snad i přečtu!"
- Kamarád

Pejsek

Na to, jak dlouho jsme už spolu byli, jsem byl stále hluboce zamilovaný. Dal bych to na dík nedílné součásti mého charakteru, totiž urputné potřebě pozorovat. Díky mé potřebě pozorovat svou vyvolenou jsem o ní neustále a náhle zjišťoval něco nového, co udržovalo můj láskyplný cit k ní. Pocity náhlého zjištění mohou dokazovat neúplnou znalost partnera, ale také to může být procítění partnera, tedy zdravý zdroj (nebo úkaz?) zamilovanosti. Snad můj smysl pro detail nezaměníte za nebezpečnou a nepředvídatelnou obsesi, jež by bylo třeba léčit. Říkám vám, není co léčit, neboť z toho plynulo jenom dobré pro nás oba. Ukažme si prostomyslný a jednoduchý příklad na kávě, kterou si má milá dělala každé ráno. Nikdy nespěchala, ale její pozitivita a optimismus se promítala v jejím chování, čili dělala vše svižně, rychle a radostně z principu svého charakteru. Aby urychlila vyndání hrníčku ze skříňky, jednou rukou otevřela ohleduplným trnutím dvířka skřínky a vyndala z ní hrníček, zatímco druhou zvedla dlaň, od které se odrazila otevírající se dvířka a zase se přivřela. Tuto prostou činnost jsem ji určitě viděl dělat mnohokrát, ale až po dlouhé době jsem ji řádně zpozoroval, tedy z pohledu rozumu náhle zjistil a z pohledu emocí zacítil.

Příklad to byl obyčejný, náhodný, ale tak by vypadaly všechny. Uvedu proto ještě jeden, abych lépe představil mne i mou milou. Při jednom z klasických trávení společného času v obývacím pokoji jsem ji pozoroval při čtení knihy. Knihu držela jednou rukou a naklonila ji, stejně jako si naklonila a druhou rukou podepřela hlavu. Byla to obyčejná pozice člověka, jež je opakem snobství. Kniha to byla humorná, takže se ten večer již po několikáté má milá od srdce zasmála. Takřka paradoxně vůči svému živelnému a sangvinickému založení (který sangvinik by chtěl konzervovat přítomnost?) si chtěla vtipnou část zapsat do zápisníčku. To provedla takto: předklonila se a rukou, kterou si podpírala hlavu, vzala ze stolu tužku a hned potom s ní otevřela na stole ležící zápisníček. Svíraná kniha se v důsledku předklonu přivřela. Aby si má milá připomněla stránku, nepodívala se pečlivě na odpovídající stránku, ale ledabyle s knihou zamávala a otevřela se jí stránka předchozí. K této stránce přičetla jedničku a výsledné číslo si zapsala. Dovolte mi ukázat, co je na tomto gestu geniálního. Normální člověk by obětoval vteřinu a obtěžoval by se natočit knihu tak, aby se mu ukázala žádaná stránka. Má milá ale využila důvtip k usnadnění si práce a k ušetření energie. Zlý jazyk by tvrdil, že veškerou energii, kterou má milá za ta léta života ušetřila při přičítání nebo odčítání jedniček ze stránek knih, jsem vyplýtval já při svém pozorování a při psaní těchto řádků. A měl by i pravdu, nedíval-li by se na jasné výsledky, které z mého pozorování vyplývaly: miloval jsem ji díky tomu více a více.

Jedno takové důležité náhlé zjištění proběhlo během našeho letního celodenního výletu do historického městysu. Ona měla světlé a krátké letní šaty a já oblečení úměrně nuzné vztahu, ve kterém před druhým už nemusíme hrát divadlo. Nedaleko před námi jsme spatřili pobíhajícího psa a jeho starého majitele. Majitel vymrštil míček směrem vedle nás, načež se za ním pes fanaticky vyřítil. Slyšel jsem, jak se má milovaná směje komicky posedlému psu, a viděl jsem, jak se za psem otáčí. Když se pes vracel s míčkem v hubě, vycítil kolem nás veselí, takže míček upustil a začal poskakovat okolo mé milované. Ta si v letních šatech sedla se vší svou hebkou bledou kůží na udusanou zeminu a začala psa muchlovat takovým způsobem, jaký by si dva slušně vychovaní lidé na veřejnosti mezi sebou nedovolili. Pes se po zemi vyvaloval, z huby mu vypadl jazyk a nechal se hladit všude.

Tento výjev budu mít v hlavě až do smrti. Neboť hle: hladí psa, mými slovy nechutné zvíře, karikaturu perverzního lidského snobismu. K psovi, k tomu zvířeti o několika základních emocích a nesrozumitelnému štěkání, k takovému špinavému primitivnímu bahnolibému účelově vytvořenému a závislému zvířeti, byla schopna vyjádřit takovou lásku a pokoru, jako je posazení se na špinavou zem. Podobně jako prasata, která byla vyšlechtěna na jídlo, pes byl vyšlechtěn k dělání kašpárka. Prase možná ztrácí život, ale pes ztrácí svobodu a důstojnost. Pes byl záměrně stvořen k milování, nemůže dělat nic jiného než milovat, je determinován k lásce. Člověk nikoli, a o to větší má lidská láska cenu. Člověk ji musí vypěstovat, budovat a pečovat o ni. Je lepší být milován něčím, co umí jenom milovat, nebo být milován něčím, co k lásce muselo strastiplně dojít? Je lepší pít alkohol, který radost zaručí, nebo si stav extáze vytvořit smysluplnou prací a dobrým žitím jako takovým? Odpověď mi byla vždy jasná. Tak proč projevila psovi na veřejnosti na zemi víc fyzické lásky, než ukázala za celý ten den mně? Na tyto otázky odpovědi už tak jasné nebyly. Od té doby jsem začal svou milou opovrhovat a nepřestal jsem až do úplného konce.

Alberto Moravia, bůh každodenní deprese

27. února 2017 v 23:07 | Krásný Člověk |  Literární a jinak kulturní deníček

O italském spisovateli Albertu Moraviovi (1907 - 1990) jsem donamluvil a donaznačoval už dost, tak je snad na čase, abych o něm i něco napsal a zároveň si tak v hlavě srovnal, co si o tomto perverzním dědkovi myslím a jak na mne působí. Pokud si myslíte, že se dozvíte něco o Albertu Moraviovi, pletete se, neboť se dozvíte, co si já myslím o Albertu Moraviovi, tudíž se hlavně dozvíte něco o mně a až pak něco o Albertu Moraviovi - koneckonců je to literární deníček. Z toho důvodu budou následovat trošku netradiční spoilery.

S Moraviem jsem se setkal někdy ke konci gymplu. Učitelka nám povídala o románech Římanka (1947) a Horalka (1957), že jsou tam hlavní hrdinky ženy, které prochází různými nepřejícnostmi osudu (prostituce, druhá světova válka) a tak dál. A že jsou to prý dobré romány. Já nijak nevnímal, neboť feministická díla o silných ženách, které trpí, ale umí se za sebe postavit a postarat se o sebe lépe než kdejaký chlap, který je v nejlepším případě v díle vyobrazen jako nýmand, zásadně odmítám. Nakonec to asi feministická díla nebudou, ale o tom jindy. Zaujal mě ovšem výklad o románu Já+On (1971). Že prý je o muži, jehož pohlavní pud zpersonifikoval do jeho údu. Prostě mu mluví pták. Ale učitelka tu knížku shodila, že prý je to blbost, takže si to nemusíme pamatovat. Námět knihy mě ale podivně oslovil, takže jsem o něm pár měsíců přemýšlel. Bude to absurdní kniha? Rádoby komedie? Mluví-li tam pohlavní pud, musí být tato iracionální, primitivní a nevědomá složka lidské psyché převedena do jazyka racionálního, svým způsobem ušlechtilého a plně vědomého. Velice jsem váhal, zda tuto knihu číst z recese nebo z literárního zájmu. Nakonec jsem o několik měsíců později během postmaturitní nudy udělal kompromis - přečtu si jinou Moraviovu knihu, to aby mne seznámila s autorem. Hledal jsem online po antikvariátech tu nejlevnější a nejdostupnější a tak nějak nejlépe hodnocenou, až jsem nakonec objevil Nudu (1960), román "o nudě" za 30,-. Co mě nezabije...

Po prvních stranách jsem se mírně zamiloval:

Vracím-li se v paměti do uplynulých let, vzpomínám si, že jsem odjakživa trpěl nudou. Je však třeba dohodnout se na významu tohoto slova. Pro mnohé nuda znamená opak zábavy, a zábava, to je rozptýlení, zapomnění. Pro mě však nuda není opakem zábavy; mohl bych dokonce přímo říci, že se v jistém směru podobá zábavě právě v tom, že vzbuzuje rozptýlení a zapomnění, třebaže velmi zvláštního druhu. Nuda je pro mě nepostačitelností, neúměrností nebo nedostatečností skutečnosti. Abych užil obrazného rčení, když se nudím, působí na mne skutečnost vždycky tak nepříjemně jako příliš krátká pokrývka na spáče v zimní noci: stáhne ji na nohy a je mu zima na prsa, vytáhne ji na prsa a je mu zima na nohy; a tak se mu nepodaří pořádně usnout.

Tak to je existencialismus jak poleno. Přísná racionalita ovlivněna vlezlými a neovladatelnými pohyby srdce. Moravia ve všech svých knihách rád používá mnohdy pichlavě přesné metafory a přirovnání (zde přikrývka), díky čemuž si čtenář snáze představí jak frustrující, tak osvobozující chutě protagonistových emocí. Ukažme si ještě jeden a o něco lepší příklad z novely Láska manželská (1964):

Mlčela a rozvážně jedla. Ještě chvíli jsem mluvil o své knize a o svých plánech a pak jsem řekl: "Tu knihu ti věnuji, bez tvojí lásky bych ji nikdy nenapsal," a vzal jsem Ledu za ruku. Zvedla oči a usmála se na mne. Tentokrát byla dobrá vůle, kterou se mi někdo zdálo, že postihuji v jejím chování ke mně, tak zřetelná, že by si jí všiml i slepý. Moje nadšení zamrzlo, zůstal jsem jako politý s její rukou v ruce. Usmívala se na mě zrovna tak, jako se usmívá matka na dítě, které k ní přiběhne v okamžiku, kdy nemá chuť se s jím zaobírat, a sdělí jí udýchaně: "Mami, až vyrostu, bude ze mě generál!"

K Nudě jsem byl o něco skeptičtější ve chvíli, kdy se objevil sex. Napsal jsem si do deníčku, že "vášnivý Ital nezklamal a je tam sex". Nakonec se věčně samoúčelné téma sexu (Vieweghu...!) převrátilo v samotný bizarní nástroj pro příběh. A nebyl to jenom příběh, který mne pobláznil a frustroval, dojal a uzemnil, byla to veškerá reinterpretace a parodie mého vlastního života a jeho událostí. Většinu těchto pocitů popisuji v Dopise Exskoropřítelkyni, odstavec začínající "Jednu neorealistickou knihu...".

Chvíli po Nudě jsem zkusil ono Já+On, od té doby jsem Moraviu skoro neodložil a spolu s tím mám problémy číst cokoliv jiného, neboť mi sloh jiných autorů přijde neupřímný a manipulativní, zavádějící, nemotorný, plný omáčky, nepřesný a primitivní. Och, do čeho jsem se dostal! Moraviu jsem jednoduše objevil ve správném životním období, totiž v období suchém, dusném, podivném, zmateném, ztraceném, odcizeném. Jeho příběhy jsou silně atmosférické, plné beznaděje a suché analýzy a ponuré smyslnosti. Perfektně se mixují čiré emoce a i rozumová úvaha. Ukážu a popíšu náhodný příklad (tj. prostě jsem listoval a čítal náhodné pasáže, nehledal jsem konkrétní pasáž, která by mi utkvěla v paměti) ze sbírky deseti povídek Nešťastný milenec (1965):

Sandro nesl kufr a žena šla o krok napřed a pohlížela na všechno s obvyklou povýšenou a žasnoucí pozorností. Chvilkami zůstávala stát a s očima obrácenýma vzhůru prohlížela nezvyklou architekturu. Mezi terasami a vršky, vysoko nahoře, zářilo modré nebe. Ulička se točila, změnila se v schody, ztratila se v černém podlubí, znovu stoupala. Domy vystřídaly dlouhé bílé zdi překypující zelení. Z hřebene těch zídek, zpola splývajíce s tím porostem, se na ně dívaly polonahé dívčice a děti.
"Je to vážně krásné místečko," řekla emfaticky, "připadá mi jako sen."
Mluví takhle, pomyslil si Sandro, protože je málo inteligentí a vyjadřuje se ve frázích. A přesto oč větší váhu mají ty její konvenční fráze než jeho věty, ač vybranější a bystřejší. Chtěl říci něco, co by odpovídalo její úrovni, a odpověděl: "Ano, jako sen.. ale ten sen se musí snít ve dvou."

Snad jsem příliš zaujatý, ale všimněte si kontrastů: smysly versus rozum, pocit vlastní dokonalosti versus pocit vlastní nedostačitelnosti, dokonce muž versus žena. Moravia je smyslný, popisuje okolí, tvary, barvy a žena zasněně povídá, jak je to krásné místo, ale to je rázem přetočeno rozumem, suchou psychologickou analýzou, viz. Sandrovo "je málo inteligentní...". Dále je vidět cynismus a zoufalost, Sandro chce opovrhovat ženinou "frází", ale sám cítí, že ona je ve skutečnosti výše než on. A konečně, vidíme konflikt muže a ženy, který se mi do náhodného příkladu vlastně dostal náhodou. Konflikt mužského a ženského je v dílech vidět neustále. Žena je něco vzdáleného, izolovaného a jiného s vlastní logikou a pocity, ale i přes to všechno je muži milují. Nejlépe je to vidět na zmíněné Nudě (a v mém Dopise Exskoropřítelkyni) a i na Pohrdání (1956), které bych nejvíce doporučoval ženské části populace, neboť upadající láska je zde čistá, kdežto Nuda je o lásce vypěstované opovrženíhodnou osobností.

Co se týče způsobu uvažování a cítění skoro všech protagonistů v Moraviových dílech, tak ano - nacházím se tam. Moravia jenom interpretuje a očišťuje můj charakter a říká mi, co si ve skutečnosti myslím, jak uvažuji a nachází mi jakési fiktivní přátele, kolegy stejného klubu, osoby třebas morálně nízké, ovšem sdílející se mnou stejné neštěstí a stejnou upřímnost vůči světu i sobě. Dostává mne do kolen svou cynickou přesností a bizárem, v kterém existují postavy. Mnohdy za to může i náhoda, což zážitek možná dělá objektivně falešnější, ale zase transcendentálnější, když se mu člověk poddá, viz. ve zmíněném dopise Exskoropřítelkyni: "Co ti na tom může záležet, jestli se jmenuje Marie...". Ano, autor měl skutečně štěstí, že se trefil se jménem, ale jak jsem řekl, jen jsem pozapomněl na objektivní svět a dal soukromě za pravdu trošce toho transcendentna. Ovšem v úvodu v Cestě do Říma (1988) už je možná správně cítit Moraviovu vychytralost. Hlavní hrdina o sobě tvrdí, že je básník, a když se ho obratem protagonistka ptá, co napsal za básně, hrdina odpoví, že žádnou, neboť všechny za něj už napsal Apollinaire. A já se mohl zbláznit, protože to byla osobní pozvánka k tomu, abych sám o sobě začal tvrdit, že jsem spisovatel, ale všechny knihy za mě napsal už Alberto Moravia!

V mém vlastním psaní mne inspiroval neskutečně. Nejvíce se na tom podílejí jeho dvě krátké sbírky krátkých povídek Třídílné zrcadlo (1963) a Věci jsou věci (1967). Povídky Modelka a Ty věci a Pejsek bych bez Moravii nenapsal (taková Rakovina a Panic jsou Moraviou leda mázlé, ale Výhovorka, Ajda, scifi nedovařenina Kéž by a "písnička" Vina stojí úplně jinde). Nemyslím si, že jsou to dobré povídky, vlastně jsou o ničem (leda v Pejskovi tuším cosi na pozadí), je v tom snaha napodobit Moraviův styl. Ani nemají šanci být dobré, neboť je mi teprve 20, takže nemusím psát dobře, žejo! Ovšem když si uvědomím, že Moraviovi vyšel jeho první a hned veleúspěšný román Lhostejní (1929) v jednadvaceti letech (a začal psát v osmnácti!), jsem trošku zahanben, neboť mám co dělat, abych se svému idolu přiblížil.

Ke způsobu vytváření obsahu mne inspiroval jednoduchý výrok v rozhovoru: "One writes about what he knows." Já znám veškeré pocity, o kterých píšu v povídkách, ale nikdy jsem je nezažil. Ten chudý balíček mých povídek a nespočet fantazií, ve kterých jsou náměty na obsáhlé povídky a romány, bych přirovnal k Legu. Můj život je stavba z Lega, ale mnou tvořená fikce je z týchž kostek něco jiného. Ve výsledku to vypadá jinak, panáček patří jinam, stavebnice umí jiné věci, je hezčí nebo naopak není hezčí, vytváří úplně jiný dojem, ale stále jsou to kostky, které jsou mi důvěrně známé. Moraviovo "I am related to Girolamo, but I am not Girolamo," bych já řekl jako "Jsem Girolamo, ale ne stejný jako Girolamo." Moravia sám neudělal žádnou autobiografii, ale ta esence, která se line za každým jeho dílem, dostatečně vypovídá o něčem z jeho charakteru. Je to esence zoufalství a boje s odcizením, boje s vlastní osobností. Aby o tom někdo napsal tisíce stran, nemohl celou dobu přežvýkávat jiné věci, musel leda modifikovat vlastní dojmy. Bojím se ale poznat Moraviu jako osobu, vlastně nechci znát jeho osud. Měl v mládí tuberkulózu kostní dřeně, kvůli které byl připoutaný na postel a nemohl chodit do školy, pak dvě manželky a přítelkyni. Pokud bych Moraviu poznal, mohl bych snadno zjistit věci, které by mi ho znechutily. K umělci utíkám proto, abych se zbavil reality, případně viděl realitu jinak. Jakmile se umělec začne prezentovat v reálném světě, dopadá na něj špína reality, tedy i na náš společný malý metariální svět, který byl jím stvořen jenom pro mne. A těch pár, kteří vyjádřili obavy, že v budoucnu nebudu tak osobitě výmluvný, jako jsem teď, bych rád upozornil na ještě jeden Moraviův výrok z rozhovoru: "I do not foresee a time when I shall feel that I have nothing to say."

V Moraviově práci je tentence časem sestupovat k ryzímu Freudovi (Oidipus, falus, proces vytěsnění a sublimace, sexuální traumata...), díky čemuž jsou mnohé pozdní příběhy takovou psychoanalýzou pro laiky. V souvislosti s tím ale klesá k větší míře sexu a ke zdánlivým obscénnostem, kterém mohou čtenáře urazit. Mě to neurazí, samozřejmě, já v tom vidím poezii a krásně podanou pravdu. Někde to někdo správně nazval "červenou knihovnou pro intelektuály" a trefil to přesně, neboť to je vše jen intelektuální masturbace. Proces s výsledkem, který je jako zbytek procesu, jen zhuštěný. Moraviovy knihy nemají vysloveně konec nebo rozuzlení, jsou to přeci psychologické a filozofické romány o lidech jako takových a člověk jako takový skončí až tehdy, kdy umře. Konce jsou dramatické, zažijeme mrazivou nebo dojímavou změnu nebo vyvrcholení celkového pnutí, např. v mé oblíbené novele o dospívání Neposlušnost (1948). Příběhy jsou takové, neboť je to víceméně proud vědomí přiměřeně i nepřiměřeně nezralých a dokonce až přezrálých intelektuálů. Přestože je to něco jako proud vědomí, text se čte dobře a sloh je bohatý. A tento proud je mi znám, neboť jsem v něm namočený každý den. Možná ne tak noblesně, koneckonců rád přiznávám, že konce jeho knih stojí svým intelektem mnohem výše, než stojím já. A to jakoby byl další příznak červené knihovny - sním o čemsi velkém, co je víc já než já.

Ale abych ukázal sestupnost do nevědomí a obscénnosti, ne náhodou na mém oblíbeném tématu: v Agostinovi (1943), novele o dobrosrdečném pubertálním chlapci z vyšší společnosti, jenž začne žárlit na svou mladou ovdovělou matku kvůli jejím dobrodružstvím s mladým námořníkem, se Moravia o pedofilii jenom mimochodem otře. Ve zmíněněm a mém oblíbeném Já + On (1971) se už popisuje svlékání holčičky a protagonistka okomentuje protagonistovy pohledy, ale Voyeur aneb Muž, který se dívá (1985) a již zmíněná Cesta do Říma (1988) pro někoho zachází už do nechutných "pedofilních" detailů. Škoda, že jsem si tu celou pasáž z Voyeura nevypsal, protože bych ji vám rád přepsal. Mám nutkání si knihu ještě teď vyběhnout koupit do antikvariátu, protože je jedna z mála, které mi v obsáhlé sbírce chybí!

Ehm, tak jsem si ji opravdu vyběhl koupit a k tomu jsem rovnou přidal poslední knihu, která mi ještě chyběla. Takže jsem nyní vlastníkem všech překladů Alberta moravii do češtiny! Krásný. Ovšem k ukázce, ve které protagonista analyzuje dekadentní báseň Francouze Mallarmého:

Obět v tomto případě patří k bílé rase a navíc je to nedospělá holčička, ňadýrka jí právě vypučela, přitom už ale je zasvěcená do erotických her, když strká černošce hlavu mezi nohy, do rozkroku, a chystá se k velice intimnímu pohlavnímu úkonu. Holčička ale není jen zkažená a vyděšená, ale taky chudá. Děrami v šatičkách prosvítá její nezrálé, nedospělé tělíčko. Černoška je oproti ní spíš zvíře než lidská bytost, sebejistě se směje a chová se, jako by patřila k nadřazené sociální vrstvě. Černoška se baví a děvčátko dělá, co se od něj žádá.

"Na básni mě však nezajímá obscénnost, ale především ta skopofilie," tvrdí také hrdina. A ano, má pravdu, v obscénnosti se Moravia máčí jenom proto, aby se mohl plně věnovat ústřednímu tématu. Tím je v případě Voyeura potřeba slasti z pozorování a z nechání se pozorovat, takže logicky je tam i "vědecký" popis vyobrazení holčičky v intimní situaci. Čím tedy citlivější téma, tím stoupá i zdánlivá obscénnost. Píšu "zdánlivá", neboť intimita je obscénní, není-li přítomná důvěra v autora (a to platí i obecně). S touto "vědeckostí" také koreluje i poetičnost, která mne tak přitahuje.

Alberto Moravia bude dlouho v mém srdci. Jednou možná jeho hvězdička pro mne pohasne, jeho příběhy splynou do podivné homogenní masy a potěšení z nich se stane stereotypní, ale minimálně do historie se zapsal navždy. Sedí si pohodlně vedle Senecy, Marka Aurelia, Rousseaua, Gončarova, Dawkinse a seriálu My Little Pony. Fotografii Moravii z pláže jsem si dal vytisknout za 30,- a nalepil jsem si ji na knihovnu. Já vždycky chtěl portrét nebo dokonce bustu svého oblíbeného pisatele!

Snad všechny jeho příběhy se odehrávají v Itálii, což mnohdy můžeme usoudit jenom podle jmen postav, a některé z nich je v Římě. Místo i čas jsou ovšem irelevantní, neboť jsou to příběhy o lidech - tedy pokud se zběžně a psychologicky neřeší politka a italský fašismus, který se na Moraviovi poznamenal. Každopádně až přijde čas, kdy si uvědomím, že jsem přesycen a že Moraviu už často neotevřu, s radostí a snad i se slzou v oku si nostalgicky přečtu poslední větu z jednoho z jeho posledních románů, s kterou se s námi s vidinou své blížící se smrti jakoby rozloučil: "Cesta do Říma je u konce."



Moraviův repertoár:
krátká povídka - okolo 5 stran
povídka - 10 - 50 stran
novela - okolo 100 stran
román - 200 a více stran
(eseje, dramata, cestopisy - Nic z toho není nepřeloženo, herdek!!! O důvod víc naučit se Italsky!)

Krásný Člověk výrazně doporučuje:
Nuda - Obsah viz. výše. Podle mého soudu je to jedna z nejúspěšnějích novel, ne-li vrchol, protože pomyslně rozděluje Moraviovo psychologické období s obdobím psychoanalitickým, lidově řečeno úchylným, a bere si to nejlepší z obého.
Neposlušnost - Novela o bolestném dospívání a strachu ze světa dospělých. Dostupné ve sbírce 5 italských novel, Odeon 1967).

Krásný Člověk dále doporučuje:
Nešťastný milenec + Láska manželská - Dvě sbírky celkem o šestnácti novelách a povídkách (některé výborné, jiné jenom dobré), jejichž unikátnost spočívá v tom, že jejich témata Moravia později rozpracoval do románů. Je to tedy "Moraviův skicář" a jsou to vypovídající ochutnávky pro čtenáře.
1934 - Přežít vlastní smrt - "Je možné žít v zoufalství a netoužit při tom po smrti?" ptá se protagonista v úvodu knihy. Na otázku odpovídá různě. Je to patrně druhá nejdepresivnější kniha od Moravii, jakou jsem četl, neboť ke znechucení a depresi přidává i smrt.

Krásný Člověk pro pikantní duše doporučuje:
Já + On - Vypořádávání se s pocitem vlastní nedostačitelnosti pomocí diskuzí s vlastním pohlavním údem.
Cesta do Říma - Oidipovský komplex a pokus o nahrazení matky třemi zcela odlišnými ženami. Jelikož je to nejpozdější Moravia, čekejte erotiku. Jak řekl můj kamarád, kterého jsem donutil koupit si to v antikvariátu za pět koun: "Je to taková normální próza, najednou porno a potom filozofie. A tak furt dokola. Moc se mi to líbilo."

A na závěr ještě jedna metafora:
"Myslím si, že opravdové zoufalství není upovídané, ale tiché. Kdybyste byl opravdu zoufalý, tak byste mi o tom nepovídal."
Nebyla to ani tak odpověď, jako výzva, abych začal mluvit o něčem jiném. Nečekané dojetí mi sevřelo hrdlo. Tiše jsem řekl: "Ale já přesto zoufalý jsem."
Zadíval se na mě pronikavě a vyděšeně, asi jako se člověk na lodi dívá na cestujícího, kterému je zle od žaludku, v obavě, aby se nevyzvracel zrovna na něho.
- 1934 - Přežít vlastní smrt

Další články


Kam dál