Druhej dopis Chlapci, kterej se moc motá vokolo Krásky

Neděle v 15:55 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu
Drahý Chlapče!

Na předchozí dopis mi přišla anonymní reakce, ne-li přímo odpověď. Nevím, kdo ji vyrobil, ale herdek, vsadil bych svou levou kouli, že jsi to byl ty, Chlapče. Díky špetce zjišťování jsem vyzjistil, že anonym má s tebou společné bydliště. Dále jeho sloh není úplně odlišný od slohu jednoho (více jsem jich nikdy nenašel) tvého prohlášení k veřejnému dění a také se onen anonym staví na tvou stranu. Tyto tři věci mne svádějí k tomu si myslet, že jsi to byl ty, takže má odpověď bude směřována jakoby tobě. Pokud jsi to opravdu nebyl ty, tak pak se nic moc ani neděje, neboť tento můj dopis lze brát jako vyjádření se k námitkám, které by mohly padnou od tebe osobně.

Vyjadřuji se k nim v samostatném článku, protože mi je vždy blbé, když je můj příspěvek do diskuze v komentářích několikrát delší než ten druhého člověka. Je-li na to samostatný článek, vytváří mi to iluzi, že nejsi "povinnen" jako v případě komentářů v diskuzi číst celý tento dlouhý "výlev", takže se mé svědomí obejde bez tohoto konkrétního pocitu trapnosti.

Tvé námitky jsem jen učesal a doufám, že jsem tím (a nejen tím!) nevynechal nikde žádnou očividnou ani skrytou pointu. V odpovědích na tvé námitky budu opakovat to, co jsem napsal v diskuzi, neboť budu hlavně rozšiřovat své slovní choutky, které jsem musel držet na uzdě. Ale už pojďme k věci!

1) "Proč tohle píšeš?"
Tohle je svinská otázka, je to varianta otázky "Proč tohle děláš?", která sedí na trůně hned vedle otázky: "Co bys chtěl?". Své dopisy Krásce a její kamarádce a tobě píšu jedině proto, že jsem do Krásky zamilovaný. Chci ji, toužím po ní a chci jí být nablízku. Jelikož to už jaksi nejde, navíc jsem Krásce moc ublížil (a její kamarádce asi i více) a dostal se na její špatnou stranu, bolí mne to a chci to změnit všemi dostupnými prostředky. A to udělám komunikací, třebas jednostrannou a nevyžádanou, jejíž náplní jsou sebehana a sebeospravedlňování. Dále je to čistá melancholie a zamilovanost a hlavně tyto dvě věci vyplodily první dopis pro tebe. Všimni si, že se jen dojímám nad představou tebe a Krásky v posteli, jak na tebe házím špínu jako sok na soka... Je to láska, nic víc. Proto to píšu. Že to dávám najevo konkrétně psaním je určeno díky mým spisovatelským vlohám, které mi lidé chválí.

2) "Tvůj problém je, že si myslíš, že tohle všechno je jen hra, nevinné snění..."
Ne tak úplně. Je to šílenství, které vzniká tehdy, kdy je vážnost tak silná, až se mění v bizarnost a absurditu. Není to úsečka, kde na jedné straně je extrémní hra a na druhé extrémní vážnost, je to kruh, kde extrémní hra splývá s extrémní vážností. Tvou námitku lze brát jako výčitku, neboť říkáš, že to, že to beru jako hru, je problém. Z toho plyne, že ty a Kráska to jako hru neberete, čili to berete vážně a vážně se to brát má. Berete-li to vážně, znamená to, že můžete přijít k újmě, čili je zde reálná hrozba ve mne. Bojíš se něčeho? Nebo přicházíš nějakým způsobem k újmě teď a nyní?

Dále: "nevinné snění" Jelikož je problém, když to beru jako nevinné snění, znamená to, že to nevinné snění není? Je to nebezpečné snění? Je to snění, které někomu škodí? Pokud neškodí vám, škodí mně? Nevím, nevím. Nechce se mi věřit, že je mé psaní a snění jako takové nějakým způsobem nebezpečné. Copak vás uráží? Děsí? Směje se vám někdo? Je to opravdu ono snění, které je na vině, nehraje v tom roli i něco jiného a důležitějšího? Dál už to rozebírat nebudu, protože jsem moc hluboko v předpokladech.

3) "...myslíš si, že jsi šíleně chytrý a všem to ukážeš."
Nejraději bych ti vplivnul do tváře, že nefalšovaným blbcům se inteligentní inteligenti zdají jako pokrytci. Kdysi jsem na internetu diskutoval s mladými lidmi a ve svém argumentu jsem použil výrazy jako "reformní", "ortodoxní" a "asimilovat se". Slečna mi vmetla, že si myslím, že zním chytře, když jsem si význam těchto výrazů našel na Wikipedii. Kdo z nás dvou je v případě této diskuze ten nevzdělaný blb si domysli sám. Podobný případ je teď mezi mnou a tebou. Třeba nechápeš, co říkám, nerozumíš slovům a pochodům, případně jsi zaujatý, takže házíš špínu na to, co tě na mne irituje nejvíce. Vyžívám se ve svém slohu, to je pravda, takže když někdo cítí mé nadšení pro vyjadřování a intelektuálování, útočí na to a shazuje to.

Dost bylo ale analýzy tvé osobnosti, není to hezké dělat, raději odpovím na tvou námitku. Vím, že jsem chytrý. Jsem chytřejší než 96 % světové populace. A ty budeš někde blízko. Jsme oba chytří lidé a bavíme se chytře. Mám ten dar, že si to uvědomuji a neponižuji se při každé příležitosti jako lidé trpící falešnou skromností (jako všechny holky, které lamentují, že se neučily, ale přesto dostanou z testu dvojku a lépe, haha!). Že si myslím, že to všem ukážu, je také mimo. Jenom proto, že píšu všechno, co mi kmitne hlavou, neznamená, že to tak podle mne je. Jenom možná to tak je. Chci se dohodnout, chci poznávat, nejdu s egem na trh a prosazovat si svoje. Předkládám všechny své argumenty a těším se, až je někdo vyvrátí, případně že můj návrh přijmeme všichni a budeme se na konci mít rádi jako jedna velká rodina.

4) "Kašli na to, kašli na Krásku..."
Na Krásku bych se rád vykašlal, ale nejde to. Jsem zamilovaný. Odmítám si rozumovou prací házet klacky pod nohy a budu Krásce věrný tak dlouho, dokud bude mé srdce cítit ke Krásce věrnost. Trvá to dva roky (plus několik měsíců natahování krku za Kráskou), trvat to bude a čert ví, jestli to potrvá měsíc nebo dvacet. Víc dodat nejde. Láska a vášeň jsou silnější než zájem na mém mentálním zdraví. A jsou silnější než zájem na vašem mentálním zdraví, protože je absurdní, aby láska škodila objektu lásky. Tobě škodit může, protože žárlivost a touha bránit si svou samičku jsou věci zdravé. Krásce jsem se možná dostal na její špatnou stranu a jednoduše si vytvořila dogmatickou a slepou hodnotu, že mně se má vyhýbat, takže jakákoliv má přítomnost jí jakoby škodí. Moc bych si přál, abych Krásčino smýšlení dokázal jaksi přeonačit a ukázat jí, že ze mne a z mé náklonnosti může mít obyčejnou radost bez závazků. Asi jako když ti homosexuál řekne, že se mu líbíš.

5) "...kašli na svoje povrchní výlevy..."
Tímto jsi mne nechutně urazil a to ani nevím, co jsi chtěl přesně říct. Mé texty nejsou povrchní, naopak! Jsou procítěné (minimálně mnou, haha!), jdou do hloubky a pečlivě analyzuji jednotlivé problémy. O povrchnosti nemůže být řeč, ledaže by jsi neznal význam slova "povrchní" a chtěl jsi v zájmu silného dojmu ze svých slov užít slovo, které má negativní konotace. To slovo "povrchní" má. Tedy může být jenom omáčkou.

Zkusím si tedy slovo "povrchní" odmyslet a zaměřím se na to, že mám podle tebe přestat dělat tyto "výlevy". Musím se přiznat, že slovo "výlevy" je mé oblíbené. Všimněme si, že jakékoliv vylučované tekutiny lidského těla jsou intimní a pobuřující (do různé intenzity, samozřejmě). Moč, sliny, pot, hleny, menstruační krev, semeno, to všechno a všechno ostatní je vnímáno jako věc nečistá a s panem prezidentem bychom si nešli potřást ruku, kdyby na našem oblečení nebo těle byla zřetelně vidět nebo cítit jakákoliv tato vylučovaná kapalina. Proto je slovo "výlev" tak oblíbené a silné, protože připodobňuje cílenou věc k věcem intimním, soukromým, tedy společensky nevhodným. Věřím, že i desítky jiných slov, které se uchytily, vychází z nějakých těchto archetypů, ale to už je věcí těžké antropologie.

Uf, zakecal jsem se, ale je to moc zajímavé téma. Každopádně na výlevy se nevykašlu, protože jsou přímým projevem bytelné a živé lásky ke Krásce. Jeden můj kamarád mi oznámil, a velice mi tím zvedl náladu, protože se konečně taky jednou postavil na mou stranu, že jsi použil výraz "povrchní výlevy" jenom proto, že mou lásku nechápeš a nevidíš. Sám jsi třeba zamilovaný povrchně a mladě, prostě jako člověk, který je zamilovaný poprvé, takže má vlastní láska, která na vaše "poměry" trvá už moc dlouho, se ti zdá povrchní a nesmyslná a ty ji proto vyvracíš.

6) "...přestaň jenom psát, je to ubohé."
Tímto jsi mne také nechutně urazil a to také ani nevím, co jsi chtěl přesně říct. Mám přestat jenom psát Krásce nebo přestat psát obecně? Kdepak. Psát Krásce nepřestanu, přečti si poslední větu od odstavce výše. Ale co tam dělá slovo "jenom"? Mám začít dělat něco jiného a ne jenom psát Krásce? Tím bys nabádal, abych na Krásku mluvil a koukal a všechno, čili se to moc nehodí do logiky tvých námitek. Usmyslím si tedy, že tvrdíš, abych obecně přestal jenom psát. Ale to nepřestanu. Psaní mne bude živit. Jsem "dělník slova", jak řekl můj oblíbený kamarád. Já jsem "myslitel" a ty jsi třeba "činitel" a oba sedobře doplňujeme. Je-li to tak, věř mi, že nemůžeš své charakterové vlastnosti doporučovat ostatním. Ano, snad bychom mohli říci, že tyto konkrétní texty jsou ubohé a smutné a zoufalé, ale ty nemluvíš konkrétně, ty mluvíš obecně o psaní, nemýlím-li se (konkrétně bys mluvil, kdybys napsal třeba: "kašli na svoje ubohé výlevy"). Co říci závěrem...? Ubohé je tvrdit, že melancholie a filozofie je z principu ubohá.

7) "Žij realitou, každým dnem a najdi v tom pozitiva."
Oh, bože, jak já mám po krk těchto hyperpozitivních prohlášení! Ty se možná raduješ ze zpívajících ptáčků na stromě, ale já ne, mne těší vzpomínka na zpívající ptáčky na stromě. Tebe možná rozptýlí od zamilovanosti, ale mne ne. Charakter nejde doporučit, jak píšu výše. Že se snažíš dávat mi rady tě šlechtí a také to upravuje význam předchozích námitek tak, že mi jakoby radí, abych dbal o své zdraví. "Kašlat na Krásku" ve svém vlastním zájmu, "přestat psát" ve svém vlastním zájmu... Ale o mentálním zdraví jsem už pohovořil.

Jsem snílek, Kráska je pravděpodobně také snílek. Potřebuji věřit, věřit! K čertu s realitou, je nestabilní, nejistá, nebezpečná, kdežto vzpomínky a sny mi nikdo nevezme. Proto pro mne mají takovou hodnotu. Není to ale slabost? Nevyžaduje to silného a sebevědomého jedince, aby žil realitou a přitomností, tedy aby dokázal ustát jejich nestabilitu a pomíjivost? Zase mne to dovádí k mé "klasické" úvaze, totiž že lidé žijíci realitou a přitomností jsou nevěrní. Nežijí-li či dokonce pohrdají-li minulostí a budoucností (tedy ne-přítomností a ne-realitou), steží zůstanou věrní, neboť tato přítomnost pro ně za nedlouho bude minulostí, která pro ně nic neznamená, když ji neprožívají. Naruší-li se chod přitomnosti a reality, vztah nebo cokoliv ztroskotá a člověk se oddaně přimkne k nové sile a k nové realitě jako magnet k magnetu. A pohleď, máme dva protipóly: na jedné straně slabí lidé, které šlechtí věrnost, na druhé silní lidé, kteří jsou štastní s tím, co je, a nachází v tom pozitiva, jak sám říkáš. Ale čert aby vědel, jestli si na tebe nebo na tu věc za rok vzpomenou! Možná to je ten slavný konflikt charakterů - ti věrní ideálům versus ti věrní realitě. Svět plný realistů by byl štastný svět, stejně jako by byl svět plný snílků, ale střetávají-li se různí jednotlivci, nadávaji jedni druhým do stalkerů a nemocných ubožáků a ti druzí prvním do amorálních ubožáků. Jak dojít k rovnováze...? Z principu to bude přijetí pozitiv a kouzelné vyhnutí se negativům. Je to snad naučení se umění důvěry a zároveň naučení se umění prožívat v přítomnosti tuto důvěru? Nevím, nevím a nechci zjišťovat, jak to můžeš mit ty, protože bych mohl být zahanben. A ne jako už tolikrát zahanben fyzicky nebo psychicky nebo společensky při porovnávání našich talentů a znalostí (včetně Krásčiných), ale abstraktně a filozoficky, totiž v umění života obecně.

(Bože, co jsem to napsal... "Abstraktně zahanben"?? Měl bych přestat psát, když jsem pod abnormalními vlivy! Přiznávám, že zde fakt jenom zním chytře.)

8) "Tohle už hraničí s nemocí a stihomanem a ty asi nejsi ve své podstatě zlý, ale za to, jak na tom jsi, nemůže chování druhých, jejich reakcím předcházelo něco z tvé strany."
Teď si nejsem jistý, jestli tebe a Krásku někde otevřeně obviňuji. Jsem smutný, že "nespolupracujete", jsem smutný, že nemám moc právo na vaši reakci, ale že bych obviňoval? Leda v hypersobecké zhroucené fázi, kdy bych byl rád, aby mi všichni konečně aspoň jednou sloužili. Věř mi, proboha, že vina je na mé straně. Naléhám, abyste mi odpustili, protože "morálně" jste nuceni mi odpustit, ale že jsem já pokazil vše svým vlezlým chováním je mi jasné, to mi opravdu nepřipomínej. Tématem mých dopisů je krom lásky také pokání.

Zkusím tu "povinnost odpustit" ještě rozvést: Při čtení chytrých knih jsem došel k závěru, že kdo se kaje, ten si zaslouží odpuštění. Odpouštím proto rád, když se někomu podaří ukřivdit mi a zároveň se poté sám obvinit. Jenže nyní jsem v podivné situaci - já jsem ten kajícník. Sám sobě bych odpustil a dovolil bych si polepšit se. Jenže vy nejste já a není úplně ctnosté do vás hustit své etické principy. Ve výsledku totiž vy změníte sebe (Krásku přeonačit, jak píšu nahoře) a já získám (od vašeho odpuštění až po vaši lásku). Co s tím teď dělat...? Jsem na roztržení.

Děkuji ti, žes řekl, že nejsem zlý. Pokud si to myslíte oba, docela mi to pomůže, ale hned mne to dostává k druhému problému, nyní již více sobeckému, totiž jak zařídit, abych se dostal z vaší špatné strany a byl považován za plnohotnotného... no nevím koho, ale za někoho, od koho si ten lajk na sociální síti necháte dát.

9) "Seš nemocný"
Krásně ses dostal od "hraničí s nemocí" do "seš nemocný". Touto jednoduchou větou jsi odpověděl na můj protiargument k námitkám výše. Jak čtu svou odpověď, nevím, co tě navedlo k tomu, že jsem najednou jistojistě nemocný. Nedal jsem se, protiargumentoval jsem, rozvíjel jsem, ptal jsem se a nezbaštil jsem nic, snad stejně jako v mých odpovědích na tvé námitky výše. Ale to všechno dělá dojem. Jelikož asi fakt budeš člověk dojmový (jako Kráska!), tak jednoduše konstatuješ, jaký dojem to na tebe dělá. Na mne také děláš dojmy, ale s těmito dojmy válčím nebo je racionalizuji, případně jim dávám poetický volný průběh, ale stále je držím na uzdě a nenechávám jimi ovlivnit své konání. Alespoň o to se snažím. Ale zpět k věci: že jsem nemocný je jen tvůj dojem. Nevím, jestli ho máš podložený. Každopádně ho nyní podlož. Co to je na nemoc - obsese, stalking, grafomanie, zmíněný stihomam, který jsem ale vyvrátil?

Poznámka na závěr:
Tvým námitkám jsem se takřka vysmál, vůbec nic jsem v nich nenašel nic kloudného nebo k hlubšímu zamyšlení, ale věřím, že jakákoliv delší a promyšlenější reakce na mé dopisy by mi dala zabrat a musel bych hodně přemýšlet nad vším. Tvou odpověď samozřejmě rád uvidím. Jsi messenger mezi mnou a Kráskou. Bohužel, a to je veliký problém, ty nic nezískáš diskutováním se mnou, takže to ti nic nedodává motivaci napsat cokoliv delšího na téma "já a Kráska".

A možná nejsi most, možná jsi naopak strážce Krásky! Kamarád mi totiž řekl, že všechny tvé jednoduché nepromyšlené myšlenky (na těchto a ještě horších slovech jsme se shodli) vychází jednoduše z toho, že si bráníš Krásku. Máš ji nějakým způsobem rád a chceš ji přirozeně pro sebe. Ať usiluji o cokoliv, co zahrnuje mé přiblížení Krásce, ty usiluješ jenom o to, aby Kráska byla jenom tvá nebo něco podobného. Aby byla beze mne, jak navíc sama teď chce. Stavíš se na její stranu, protože sám tím získáš. Bože, kolikrát jsem to v tvém věku zažil! Dva moji spolužáci tak urputně bránili naše spolužačky před každou mou oplzlou cynickou poznámkou a přehnaným parodizujícím flirtem! Bylo úplně zjevné, že "nevědomky doufají", že tím u slečen získají. No a něco podobného můžeš být ty. Můžeš. Internet dost uřezává emoce a zavádí.

Druhá poznámka:
Já se rád vypisuji, protože mám rád ve věcech jasno ve všech bodech. Dělám to už leta. Lidi to šokovává (Jakože šokuje, ale ne vždy. Jako bolívává - bolí, ale nebolí vždy. Uhh, chtěl jsem znít chytře...), neboť je to děsí nebo nudí. Nemocný nejsem, jenom se rád otevírám a nenechávám skulinku pro drobky, které by mohly schovávat jádro problému. Chci totiž dojít ke shodě, ke konsenzu, ne si prosadit svou. Hájím své stanovisko, ale aktivně hledám důvody, proč se pletu. Zdrojem těchto důvodů jsi třeba ty, Chlapče. Objevil-li ses, jdu po tobě a kutám a kutám a dorážím, dokud mi neřekneš vše.

Ještě třetí poznámka:
Nezlob se, nepohoršuj se, neurážej se, protože nelze ani říci, že si ošklivé věci ("nefalšovaný blbec", "nepromyšlené myšlenky" atp. z odstavců výše) o tobě myslím, spíše jim věřím. Po několika diskuzích s věřícími lidmi vnímám koncept "víry" trošku jinak: "víra" je nová hodnota v proměnné "existence". Většinou pracujeme s tím, že něco buď existuje, nebo neexistuje, ale víra je nová hodnota, nová možnost. Čili vím, že to je, vím, že to není, a do třetice věřím, že to je. Urážet tě tedy jakoby nemohou, neboť nelichotivé myšlenky, že jsi takový a makový, neexistují, ale spadají do "víry", která s praktickým světem moc společného nemá. "Věřím", že jsi takový a makový, ale vůbec se to neodráží v chování - přesně jako v úvodu v prvním dopise pro tebe, kde se pohoršuji nad tím, jak se údajně chováš v rodině a jak tvé vynucené "pomluvy" urazí deset kilometrů. Nechápeš? Přijmy závěr, že v tobě mé soudy nemají vzbuzovat chuť oponovat a útočit, ale leda chuť mne upřesnit a ve vzácném případě se sám nad sebou zamyslet z úplně nového a nechutně úchylného pohledu. Nechápeš-li stále, hoďme to na vinu tomu, že tyto řádky píši v práci, kde mne rozptyluje neustálé přiskakování k rozžhavenému lisu. Nebo mne naopak toto filozofování rozptyluje od obsluhování lisu? Haha, pan šéf by měl jasno! Každopádně "i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále," ne? Oh, úžasně jsem se pobavil, to člověk v těchto atmosférách potřebuje.

A hergot, je to můj blog, takže si můžu psát co za věci chci! Ámen.

A ještě čtvrtá poznámka:
Jo, overanalyzuju a zním obzvlášť v tomhle dopise pateticky, protože jak jsem povídal, tohle je jedinečná příležitost, jak něco povyřešit. Proto ve svém mletí mleju jak nadržený mlýnek. Určitě budu dopis často zpětně nějak upravovat. Také jsem kvůli tobě musel odložit zveřejnění "Posledního dopisu Krásce". Škoda, chtěl jsem ho pseudosymbolicky zveřejnit na své narozeniny, ale bohužel ses mi tam "vecpal" ty. Dokud je tvá odpověď vřelá, musím ji využít. Snad můj text dává smysl, sešil jsem ho horkou jehlou a neměl jsem čas na nutný odstup.

Posepsán:

 

Vzhůru do hlubin minulosti, k pramenům pedofilie

10. února 2017 v 1:12 | Krásný Člověk |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Oukej, zhypnotizoval jsem se ciderem a vše se zdá hlubší než obvykle. I pohled do mé minulosti dostává nový rozměr a vybavuji si věci, na které jsem si nezavzpomínal hodně dlouho. A ta hudba k tomu, och och!

Úplně úplně nejprvnější pedonáznaky jsou staré bezmála 5 let. Jeli jsme se školou do Francie. Přes uličku v buse seděla učitelka se svou dcerkou Klárkou (pozor, tohle je jiná Klárka!), které bylo asi 10 let. Většinu cesty si četla Harryho Pottera pětku. Pamatuji si, že jsem na ni furt nějakým způsobem myslel a pozoroval, co dělá. Chtěl jsem se vesrat do jejího vědomí svým usilovným přemýšlením o ní. Vůbec jsem si nepokládat otázku, proč jsem to chtěl udělat, vůbec jsem nepátral po širším kontextu, ale chtěl jsem její pozornost. Co se týče přímých konfrontací mě a Klárky, staly se jen tři věci, z nichž jedna byla bez Klárky, druhá se vlastně neuskutečnila a ta třetí se jako jediná dala označit jako přímá konfrontace mně a Klárky.

1) Bus už pár hodin uhání směrem k jižní Francii, za okýnky je tma. Učitelky vybírají film. Já slyším něco o Pulp Ficiton, takže začínám lobovat za Pulp Fiction. Jedna učitelka říká, že né, že neví, že to není vhodný film. Já uculeně namítám, že je to "...vhodný film, (ale až) Klárku dáme spát..." Učitelky se nenuceně pouzasmějí, ale na Klárku nevidím. Jo. To je všechno. A Pulp Fiction jsme nepustili.

2) Bus za chvíli odjede od hotelu směrem k jinému městu. Sedím v busu na svém místě a čekám v něm jako jeden z prvních. Najednou přiběhne Klárka, celá ubrečená, a sedne si na své místo k okýnku přes uličku. A pláče a skrývá si hlavu do dlaní. A dva metry od ní sedím já. Mám potřebu se zeptat, něco říct, zanadávat na zlobivou mamču, neboli paní učitelku, musím něco udělat, abych holčičce ulehčil a zároveň se tak k ní přiblížil. Ale ne, jsem přece asociál, nechci se ztrapnit nebo věci přihoršit. Neumím plačící holčičky utěšit. Není problém na ni začít mluvit, ale ve výsledku bych z toho měl něco jenom já, ona by z toho neměla nic. To je zbytečně průhlédné. Tak nedělám nic a čumím z okýnka.

3) Cesta domů přes Alpy. Autobus vyjíždí z tunelu do tunelu, takže máme v buse střídavě noc a střídavě den. Klárka (z legrace? z frustrace?) zapíná a vypíná světlo, aby si mohla číst Pottera pětku. Mamča jí řekne, ať to furt nerozsvěcí, tak se začnou handrkovat. Zmobilizuji všechny síly a navrhuji, že můj mobil má jednoduchou baterku, takže si může posvítit. Nevím, zda odmítá i Klárka, ale její mamča s úsměvem a poděkováním ano.

Výlet končí, účastníci zájezdů se rozprchají jako švábi a já Klárku už nikdy neuvidím. Našel jsem si ji před chvílí na facebooku. Snad je to ona, je tam totiž mezera skoro pět let. Nastoupila na gympl (asi čtyřletý), takže jí bude tedy 15-16. Na instagramu je taky, ale má soukromý účet.
(Pozn: Už uběhlo pár týdnů a Klárka mou žádost nepotvrdila. Nedivím se, účet nedává známky aktivity!)

Vsadím se, že to byla první vlna náznaků "konverze" k pedofilii. Druhý historický pedomoment nastal za chvíli. Na táboře o letních prázdninách jsem byl jedno z pěti nejstarších "dětí", bylo nám 16. A byla tam i holčička Kristýnka, blondýnka, baculatá, roztomilá, 8 nebo 9 let, ale introvertní a nedůvěřivá, takže se od všech krom holek vlastního věku distancovala. Taktéž jsem se jí mentálně věnoval jako Klárce, také jsem se k ní chtěl vesrat. Byla se mnou ve skupince na táborové hře, takže to mi dalo i díky vyššímu věku prostor jí občas říct, co má dělat: "Kristýnko, koukej se za dům, ať nás neobejdou!" a "Kristýnko, proboha, koukej se tam!" Nejvýraznější a vlastně jediný vysloveně osobní zážitek s ní byl při táborovém úkolu, kdy jsem ji vzal na záda a uběhl s ní asi 20 metrů. Pak jsem ji sundal na zem, ona odcupitala a... víc nic. Neusmála se, jakože to třeba byla zábava, prostě jsme splnili část úkolu a konec. Konec. Pche. Na konci tábora jsem se s ní rozloučil, ona úplně obyčejně odpověděla a už jsme ji nikdy neviděl. Čert ví, jak se teď má a jak se vlastně jmenuje. Po nějaké době jsem si na Kristýnku večer vzpomněl a hrozně mi zachyběla. Fotky z tábora, které nám praktikantka naslibovala, jsem taky nikdy nedostal. Marně jsem mnoho měsíců čekal na email s odkazem na úschovnu, ale nic nikdy nepřišlo.

Třetí pedohistorickej moment se stal také na tomto táboře a byl asi ten nejhorší, kterej se mohl stát. Ne nebezpečnej, ale trapnej. Takže o něm nebudu mluvit. Možná jsem se zmínil, ale teď se fakt nezmíním.

A kuš, já vám to řeknu! Na táborovej karneval jsem šel převlečenej za pedofila. Jak vypadala moje "maska" (+ nejen neživé doplňky) a představení před karnevalovou komisí si už ale domyslete. Já mám chuť se upálit. Takhle převlečenej jsem ale nebyl jen tak sám od sebe. Jak si ale vzpomínám, tak si vzpomínám (wtf), že někdo začal na táboře mluvit o tom, že jsem pedofil. Neudělal jsem si tu masku sám od sebe, rozhodně jsem tím vším příšerným divadýlkem na karnevalu "jenom" extravagantně reagoval na nálepku, kterou mi někdo plácnul na čelo (teoretici labelingu si teď stříkli do gatí). Snad ty starší holky začaly nadhazovat pedofilii, holky tyhle věci vždycky vycítěj (moje máma třeba správně vycítila, že jeden její známej je gej a že postava ve filmu má menstruaci). Snad to vycítily díky Kristýnce? Nebo díky šestiletému chlapci, který se na mne nalepil a s radostí mi oznamoval, že toto a toto letadlo na obloze může řídit jeho táta? Nebo proto, že jsem občas kecal s jednou třináctiletou slečnou, která se mi docela líbila a kterou jsem uplakanou utěšoval, že převrácení pólů Země nezpůsobí smrtící výpadek zemské gravitace na několik hodin? Každopádně drb, že jsem pedofil, jsem pro prdel podporoval. Jelikož jsem sám věděl, že pedofil nejsem, klidně jsem o sobě mohl povídat, že peďák jsem, a klidně jsem i mohl jít na karneval převlečenej za peďáka. Hehe! Heh... he... eh... ehm.

Čtvrtý pedohistorickej moment byl o rok později také na táboře. Tam jsem se karnevalu raději fakt nezúčastnil a raději jsem seděl sám v altánku a dělal, že rozumým Faidrósu. Každopádně: malá holčička Uljanka (7-8?) si oblíbila jednu holku stejně starou jako já a ta holka si také oblíbila Uljanku. To vyústilo v nespočet poetických výjevů, kdy malá Uljanka sedí na klíně slečně a objímá ji. No a co já... já chtěl taky! Já chci taky holčičku na klín. Nevím, jestli jsem měl na ně nějaké (v nejhorším případě závistivé a naznačující) poznámky. Doufám, že ne, ale vím, že bych toho byl schopný, jsem totiž takový. Každopádně jsem prostě chtěl taky a širší kontext mne jako v případě Klárky nahoře nezajímal.

Klasické pseudopedomomenty, kdy jsem veleneúspěšně balil třináctky a kdy jsem se zúčastňoval jednostranných verbálních sexuálních orgií se čtrnáctkama, jsou popsány jinde. Je toho plnej blog.

Jak jsem symbolicky vystřílel školu aneb Druhej zkurvenej brainstorming pro Exskorořítelkyni aneb Rozhovor s Leninem o mém pohlavním životě

3. února 2017 v 1:02 | Krásný Člověk |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Miluju mind fucky. Ale ne ty pozérský mind fucky jako Donnie Darko, to si hraje na emo shit. Total Recall je geniální mind fuck. A dobrej film. Je to prostě TOTÁLNÍ film. Mám rád TOTÁLNÍ věci, totální emoce, totální výjevy a podobně. TOTÁLNÍ emoci jsem zažil včera. Dal jsem si kvalitní high-quality import pívo (a samozřejmě drahý jak sviň) a užil jsem si několikahodinové posezení s kámoškou v příjemný barohospodě. Byl to TOTÁLNÍ večír a jsem byl happy. Přišel jsem domů a byl jsem furt happy.

Teď vám ale musím říct, co se stalo PO dopise Exskoropřítelkyni (dopis ve zkratce: "Mám tě rád a ty mne ne, vůbec to nechápu, tebe nechápu, nic nechápu, je to škoda."). Jelikož jsem vychcaný čurák, tak nějak jsem ho napsal s tím, že si ho přečte, páč na blog semtam tehdy jakože chodila. Krásně jsem si celý měsíc čekal na něco jako její reakci. Její reakce se uskutečnila. Byla negativní. Bez ohledu na vše pozitivní, co se v dopise psalo, byla její reakce trošku smutná. Tak jako jo, to se dalo čekat. Terapeutka říkala, že lidí spíš vnímaj negativní věci než ty pozitivní a říkala to i poté, co jsem jí pověděl o reakci Exskoropřítelkyně na Dopis Exskoropřítelkyni. V dopísku jsem se navážel do Exskoropřítelčinýho přítele a tak trochu hodně i do ní, takže bodejť by jí to nenasralo. Popisoval jsem své nahé dojmy a podejť by nahota neurážela. HLAVNĚ TA MOJE NAHOTA!

O nějakou dobu později jsem se z nějakého důvodu nasral já a rozhodl se ze svých "přátel" na facebooku odebrat více než sto lidí. Cítil jsem se jak school shooter, kterej rozhoduje, kdo přežije a kdo ne: "Tys na mě byl hodnej, ty budeš žít. Ty seš libová buchtička, tebe nezastřelim. Ale ty, tys mi šlápl před pěti měsíci na nohu a neomluvil ses, takže tě oddělám." *PRÁSK*
Nebo spíše: *ODEBRAT Z PŘÁTEL*.

Muhaha.


Nekoukal jsem moc vlevo a vpravo, rozhodoval jsem se jen podle pocitů, prostě jako nasranej school shooter. Někde jsem byl nespravedlivej, někde trošku až moc benevolentní, každopádně na stovku "obětí" jsem to vytáhl. Co jsem tím vším sledoval? Tady podobnost se school shootingem končí, neboť school shooter se něco jako mstí, kdežto já dělal jednak laskavost a jednak jsem si chtěl zajistit, že už mne ti lidé nebudou více trápit. Yop, tobě, drahý človíčku, udělám laskavost, vzdálím se ti ze života symbolicky přes facebook. Nebudeš už muset trpět bullshit, který lajkuju a bleju. A mne už nebude frustrovat, že mi cpeš do ksichtu své štěstí, ze kterého mi nedáš vochutnat ani ždibec.

S asi deseti lidma jsem prodebatoval, že jsem si je smazal. Jeden si myslí, že si on smazal mne... haha! S prosíkem zpátky přidal asi 3 lidi, těch mi bylo fakt líto. Se zbytkem jsem si tak nějak jakože vzájemně (osobně nebo přes net) řekl, že jsem si je odebral, ale zahrál jsem to do outu a víc jsme to neřešili.

Samozřejmě mezi stovkou mých obětí byla i Exskoropřítelkyně. Náš "vztah" uvízl na mrtvým bodě, neboť ona se mnou se vidět zásadně odmítala, ale zase mi semtam vzácně napsala a tázala se, jak se mám a zda jí s něčím můžu pomoct. Odebral jsem si jí proto, že mne tím enem trápila. Jakože tvoji žúžasnost vnímám, ale jen přes symbolickej facebook. Tak to ale být nemůže. Nemůžu být odsunutej na druhou kolej. Ženský si rády určují hranice, např. líbat jo, ale šukat ne, nebo šukat jo, ale emoce ne... Ale: NORMÁLNÍ JE BÝT VE FYZICKÝM KONTAKTU. Fyzický kontakt je minimum. Když někdo ukrouhne fyzický kontakt a nechá si mne jen v "záloze" na facebooku, well, fuck you. Trošku zřetelněji to udělala jedna jiná slečna, tímto ji moc zdravím. Psali jsme si jak idioti mnoho měsíců, setkání se dost bránila a nakonec z ní vylezlo, že o to prostě nestojí. Psát jo, ale být ne. Pche. Proto jsem se nasral a Exskoropřítelkyni odebral. Ale zalitoval fakt brzo a na dolejzání se necítil.

A tím se dostávám ke včerejšku. Jelikož jsem byl díky pívu a kamarádce TOTÁLNĚ happy, narostly mi koule (rostou hlavně díky alkoholu) a Exskoropřítelkyni jsem napsal: "Ahoj :))) Jak se ti žije...?"

Ráno jsem si všiml, že mne zablokovala. Trošku jsem čuměl, ale jo, bez odpovědi zablokovala.

Po tom všem? Ty? Mně? TOTÁLNÍ MINDFUCK.

Nemůžu připustit možnost, že je to kráva (to kdyby si řekla něco jako: "Tenhle? Tak ten ať jde do prdele."). Hledám tedy chybu u sebe. A nějak ji moc nenalézám... Eh. Není moc možností, to je fakt. Jako něco jsem o ní řekl? Nebo je jenom iracioálně ublížená (jak byla fakt často, ale v dopise se moc vůbec nezmňuju, bohužel!!!)? S jejími emocemi jsem se dlouho učil jednat v rukavičkách. Snadno se urazila a rozlítostnila a já musel dlouho apelovat na její rozum a vysvětlovat, že v tom nic urážlivého není. Omlouval jsem se jak vůl a nic z toho.

Jop. Jsem nasranej. A zmatenej. Jsem nasranej, zmatenej a vzrušenej.

Nejvíc věřím možnosti, že se urazila. To je pak konflikt hodnot a žádná šance, že ona je kráva a já vůl. Nevěřím tomu, že je to kráva a trestá mě. Tak trošku bych si přál, aby dělala drahoty a testovala mě - to by bylo krásný!! A fakt se naseru, pokud se ukáže, že se třeba dozvěděla nějaký drby a utíká, protože se bojí, že ji znásilním. Ale jdi ti!! Sem přece kurva člověk jako vy. Stačí troška rozevření se (jen duše, nohy nemusíte) a hnedle půjde všechno jako po másle.

Půjčil jsem Exskoropřítelkyni před vícenež rokem maturitní otázky a byl bych fakt rád, kdyby mi je po své maturitě vrátila. Ne proto, že je potřebuju, ale proto, že k ním mám sentimentální vztah díky svému profesorovi filozofie. A navíc budou nasáklé Exskoropřítelčinou vůni. Ale jak jí o ně mám napsat, když jsem zablokovaný...?! Ovšem jenom legální cestou, fejkový účty si už odmítám dělat!! Teda mám v plánu vytvořit fejkový účet, ale bude to součástí obrovského divadla, karnevalu, projektu, labutí písně, zkurvenýho magnum opus...!! No těšte se!!!!!§
(ne, nebudu school shootvat)

---

Bomba. Tak jsem si všiml, že mne zablokovala ještě jiná slečna. Možná to udělala už dávno (měsíc max), ale všiml jsem si toho teď. Zvedá se mi z toho péro, protože to znamená, že se můžu začít chovat jak chci. Ne, school schootovat nebudu, ale udělám něco fakt podobnýho. Budu ještě otravnější, než jsem doteď byl. Budu rozesílat friend requesty. Někdo pociťuje satisfakci, když to do někoho může napumpovat z brokovnice, jiný pociťuje totéž, když rozesílá friendrequesty. A obojí plyne ze zoufalosti. Kdo by nechtěl rozeslat friend requesty všem krásným čubičkám? Kdo by nechtěl usmrtit člověka? Přeci každý, ale všichni se bojíte sankcí. A ne že ne, vaše "svědomí jsou jen interiorizované sankce"! Sankce spočívají v tom, že vám ostatní cosi seberou - v případě vraždy svobodu, v případě rozesílání friend requestu lidem, na které nemáte dostatečný sociální status, vám seberou vaši čest. Ale co když někdo nemá co ztratit? BOJTE SE ČLOVĚKA, KTERÝ NEMÁ CO ZTRATIT!! Zastřelí vás. Nebo vám pošle friend request na facebooku. KURVA, JÁ TO UDĚLÁM!!! Vytvořil jsem si playlist (každá věc musí mít svůj soundtrack) a jdu na to!

Nebo ne? Neměl by k tomu co říci Lenin?

"Co dělat? Kdo je vinen?" ptá se Lenin v knize, kterou jsem před měsíci viděl v antikvariátu za pět korun.
"Co podle tebe dělat, strýčku Lenine?" ptám se ho já.
"School sh..."
"Ne, to ne, strýčku Lenine, žádný school shooting!" skáču Leninovi do řeči, "To nemůžu. Jsem možná sebestředný uřvaný čurák, ale nemůžu za své čuráctví trestat jiné lidi. To by znamenalo, že sebe považuji za důležitějšího, než jsou ostatní. Věř mi, strýčku, že já se možná vnímám jako důležitější a podle toho se nevědomky i chovám, ale každý den po celý život mám důkazy, které nemohu ignorovat, říkající, že všichni jsme stejní a rovní. Mnohdy bych rád někomu ublížil, nabil mu a hněval se na něj, snad ho i zabil a zohavil, prostě provedl něco hodně velkého, ale vždy bych věděl, že to dělám navzdory svému přesvědčení. A toto přesvědčení, strýčku, je vytvořeno rozumem, který je mi svatý. Víš, strýčku Lenine, svět je nespravedlivá díra a musíš se s tím naučit žít. Na světě je mnoho teatrálních citátu, ale jen tomuhle jednomu musí dát každý za pravdu."
"A kterému citátu?" zeptal se se zájmem strýček Lenin.
"Ale ten citát jsem už řekl, strýčku! Zopakuji ho: Svět je nespravedlivá díra, ve které se musíš naučit žít. Každý žijem v díře a někdo má štěstí, že mu do ní spadnou hezké věci. A něčí díra je používána jako latrína osudu. A do jinejch děr zase naprší. Nikdo ti nic není dlužen a když se něco stane, stalo se to proto, že veškeré okolnosti tě k tomu dovedly."
"A co tedy dělat podle tebe?" zeptal se důrazně Lenin.
"Napadají mne jistá pragmatická řešení, strýčku, ale bojím se jich."
"Nesmíš se bát procesu. Překážky vyžadují revoluci a revoluce bolí všechny. Ale i přesto potom sklidíš její sladké plody," ubezpečil bodře Lenin.
"Strýčku Lenine, i já revoluce znám dobře, smazal jsem si přes sto přátel na facebooku. A vidíš, k čemu to vedlo? Exskoropřítelkyně si mne zablokovala!" zalamentoval jsem s rukama na úrovni hlavy.
Lenin se usmál a pohladil si bradku: "Jenže všimni si, co pozitivního na tom je! Nahlédni na věc z výšky. Byla ta tvoje slečna něco, co je neodmyslitelné? Neukázala ti, že o ni nemáš stát, protože ona o tebe nestojí?"
"Ale strýčku!" zaúpěl jsem.
"Nestojí o tebe, a to si napiš, synku! Má svůj život, stejně jako mají svůj život jiní lidé. Nač se trápit, když tě nechtějí? Trápíš sebe i je. Soustřeď se na svůj život a je z něj vynech. A vůbec, byla to správná revoluce?"
"Strýčku, ale láska...!"
"To, co ty chápeš jako lásku, je jenom nějaká ohavnost, která tě zaslepuje a píše smlouvy, které si podepisuje jenom ona sama," zaburácel Lenin, "je to parazitická idea, šíří se jak mor mysli a zachovává se svými sliby, které končí a začínají v ní samé! Radím ti dobře, nech svou lásku láskou, odhoď nostalgii a neopíjej se vlastními absolutními slovy!"
"Chci milovat, chci víru!" zvolal jsem, "Copak mám z víry 'já miluji' klesnout o úroveň níž na mnohem ubožejší 'já budu milovat'? Má mne místo lásky hřát vidina lásky?"
"Ano," odpověděl řádně Lenin, "protože láska tě má v první řadě zachraňovat od bolesti ze samoty, nemá tě v samotě topit."
Nastalo ticho. Přemýšlel jsem, zda se skutečně vzdát lásky a nechat být ty, kteří chtějí být mnou necháni. Před očima jsem si vybavil Krásku, Protinožku a Exskoropřítelkyni a mnohé další, jejichž tváře ke mne také byly otočeny s nechápavým a arogantním výrazem, případně s lhostejným nebo dokonce ignorujícím výrazem, pokud se na mne neobtěžovali vůbec otočit. Nenechám-li je existovat mimo mne, dokážu jen, jak miluji sebe a samotný proces milování a nikoli je, předměty mého obdivu. Možná to je pointa apelu internetových citátů: pokud někoho milujeme, máme ho nechat být ne proto, aby se vrátil a tím dokázal svou lásku, ale abychom mi sami zjistili, koho nebo co vůbec milujeme.
"Tak ale teď mi řekni, drahý synku můj, kdo je podle tebe vinen!" přerušil Lenin můj ohromující proud myšlenek, jejichž nepřerušení by mne zanedlouho dovedlo do oblastí se smrtonosnými závěry.
"Přeci a jenom já!" odpověděl jsem smířeně, "neboť mne k mému osudu nedovedli okolnosti a zlí lidé, ale i mé volby. Za okolnosti a cizí špatné chování nikdo vinu nenese, neboť věci nemají na výběr a dít se musí a zlí lidé nemají na výběr a špatně jednat musí, ale za své volby nesu zodpovědnost jenom a jenom já."
"Nemohu nic než souhlasit, synku!" odpověděl otcovsky Lenin.
Strýček poté zívnul a podíval se na hodinky. A jejda, už je hluboká noc! Strýček Lenin se slušně rozloučil a láskyplně mne objal, pak si nasadil čapku a kabát a odešel ven do studené říjnové (nebo listopadové?) noci. A já zůstal jsem sedět s pohledem na dubové dveře, osvícené světlem z monitoru.
 


Povídka o Kráse: Ty věci

26. ledna 2017 v 20:29 | Krásný Člověk |  Moje umění
Představujte si, že vám to předčítá Marek Vašut.

Ty věci

Martin se rád dloubal v nose. Nikdy nedával název těm věcem z nosu a ze všech obecně nejpoužívaných názvů, ať už to byla nudle, holub, frfel, kekel, eklhaft nebo kentus, se mu žádný nezažil, neboť o "těch věcech" nikdy s nikým nehovořil. Byla to prostě "tahle věc", dokonce si ji ani obrazně nemusel představit, aby mu bylo jasné, co to je a co to obnáší a zahrnuje. Snad mu to i odpovídalo na otázku, jak si věci představují hluchoněmí lidé. "Prostě" si fyzické věci abstraktně představí, aniž by je nazvali názvem nebo aby si vytvořili v hlavě obraz.

Martin se dloubal v nose furt a při každé příležitosti. Uvědomoval si, že není dobré se dloubat v nose na veřejnosti nebo před slečnami, ale neuvědomoval si, že se vůbec v nose dloube. A tak žil v neustálé paranoi ze sebe sama. Vždy si po styku se slečnou vytvářel seznam věcí v jeho chování, které slečně mohly nechutit, a u otázky na dloubání v nose měl vždy ten největší velký otazník. A co víc, jeho tělo jakoby cítilo jeho návyk, a tak vytvářelo obrovské množství "těch věcí". Tvrdé, měkké, tekuté, od sytě zelených po sytě žluté, baculaté i tenké, krepaté i oblé a všechny možné kombinace těchto rozmanitých vlastností.

Martin "ty věci" z nosu také jedl a i pil, pokud zrovna šlo o tekutou formu. Žvýkal je, cucal je a dělal fascinující dobrodružství z toho, když se mu kousek nalepil na zadní část zubů. Jeho zlozvyk z dětství byl později v pubertě zracionalizován a upevněn jedinečnou informací, že "tyto věci" jsou pro tělo zdravé, neboť jsou v nich obranné látky, které tělu zpětným požíváním vracíme. Autenticitu této informace Martin nikdy neověřil, ale informaci přijal jako svou a dogmatickou. V lidech jsou oblasti, kam vnitřní ďáblíci nepustí rozum, svého domnělého pána.

Jednoho dne ráno Martin, jako každý spíše normální muž, ve sprše masturboval. Bylo to fajn, obyčejné, normální, stereotypní, tradiční a jako každá tradice mu i klasická masturbace připomněla, že den startuje normálně, že každý den skončí a začne tady a že se mu v životě nestalo a ze zákonitosti věcí ani nemůže stát nic tak hrozného, aby se musel zbavit základních životních radostí. Vylezl ze sprchy a usilovně se snažil nad něčím přemýšlet. Měl přemýšlecí náladu, hodlal něco vymyslet a něco důležitého si uvědomit, a tak začal rozjímat nad takzvanou nepřenositelností emočních zkušeností mezi lidmi.

Usedl k snídani a namazal si topinku bylinkovým máslem. Najednou jeho tělo ucítilo potřebu, klasickou tradiční potřebu, hrábnout si do nosu. Hrábnul si do nosu a z nosu putoval jeho prst, nyní již mírně zanesený od tekuté formy "té věci", do pusy. Jak roztomilý ptáček vysrknul "tu věc" z prstu, ovšem vzápětí se kraj jeho rtu ochladil. Martin nevědomky odvodil, že mu "ta věc" patrně poustekla na nižší část prstu, takže mu "ta věc" také ochladila krajnější část rtu. Proto si prst před pusou posunul a uskrl naslepo znova. Jenže pocítil něco podivného, jeho jazyk zalarmoval Martinovo vypnuté vědomí. Martin se, nyní již v plné intelektuální pohotovosti, podíval na prst, aby zjistil, kde se na jeho prstu vzala gumovo-mýdlová chuť, když měl prst chutnat tradičně a klasicky neurčitš, jako chutná "ta věc". Pohlédl na svůj prst. Byl na špičce mírně zanesený od "té věci" a také na kraji prstu, ze kterého pocházelo ono ochladnutí, i se to táhlo po větší délce. Martin provedl znova dvojité usrknutí. Ze špičky zmizela "ta věc" definitivně, ale na kraji se držela. Martin rezignovaně utrhl ubrousek a prst si utřel. Ubrousek odhodil na druhou stranu stolu a vrátil se k snídani a k přemýšlení.

A přemýšlel třeba nad tím, jak chutná mužské semeno.

Dopis Chlapci, kterej se motá moc okolo Krásky

18. ledna 2017 v 21:21 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Drahý Chlapče!

Zatím jsem psal dopisy jen všemožným ženským. Myslím, že by už bylo vhodné napsat/vyzpovídat se také nějakému samci. Sice to bude stále o ženských, ale skutečnost, že to píšu tak, jako kdyby to mělo být určeno uším kluka, by mohla ovlivnit obsah i způsob psaní. Možná.

Nepamatuju si, že bych tě kdy viděl ve škole. Nevěnoval jsem ti nikdy pozornost a byl jsi nevýrazný, neboť jsi se s ostatními mladými kloučky slil do jednoho anonymního davu. Poprvé jsem o tobě dozvěděl od své vlastní mámy. O mém výstředním chování vůči Krásce a její kamarádce jsi se údajně zmínil své mámě, ta to řekla své kamarádce a ta to řekla mé matce. Všechny tři jsou kamarádky. Je vtipné, jak informace urazila přes deset kilometrů. Když mi to máti říkala, nebyla na mě zlá, ale její tón mne zásadně ponižuje, sžírá a jsem vůči němu bezbranný. Otevřu si na ní hubu, ale i s nadávkami jsem stále jak naháč v křoví.

Pocítil jsem vůči tobě jistou nenávist. Jak se opovažuješ drbat mě? Proč? Proč to říkáš rodičům, když nevíš, že se naše mámy znají? Ukázal jsi mi, jak to asi muselo být blbé, když to musel náhodný kluk ze třídy říkat svým rodičům. Musel jsem si vybít zlost a tu jsem si vybil na tobě. Zjišťoval jsem si o tobě informace. Zjistil jsem, že máš podivné vztahy v rodině, že se dějí věci, ve kterých nevinen snad ani nemůžeš být. Pokud nevinen opravdu jsi, pak alespoň řešíš situaci způsobem, který se mi nelíbí, takže v každém případě neschvaluji tvé chování a opovrhuji jím. Tedy, a díkybohu, snáze ventiluji své ublížení (ať už ze strany mé matky nebo uvědomění si, že jsem pořád aktuální) na tobě. Nejsou to správné soudy, to samozřejmě, neznám tě a asi nepoznám, ale ve svém soukromí si mohu myslet co chci a jak chci - hlavně tehdy, když jde o mé mentální zdraví.

Čas plynul a já viděl, že občas někam chodíš s Kráskou. Bývá často někde i s vícero chlapci, i z toho jsem býval dost na větvi, ale konkrétně tobě jsem nevěnoval speciální pozornost. Ale jakmile někde byla podruhé a potřetí s tebou, navíc sama s tebou, zbystřil jsem a bylo mi jasné, kam to směřuje. Fotky z tanečních a podobné akorát potvrzují to, co už dávno "vím".

Nebudu říkat, že se (mi) máš o Krásku starat. Vy totiž spolu zatím (proč jsem napsal "zatím"?) nechodíte a navíc to může být jen mladistvé otrkávání se a seznamování se. Když jsem byl ve vašem věku, viděl jsem to u druhých často. Byli spolu, seděli spolu, stáli spolu, laškovali se spolu a culili se, když jeden nabídl druhému Bakerollsku ve tvaru srdíčka, ale nechodili spolu. Na jednom vícedenním výletu do přírody ležela jedna má oblíbená spolužačka vedle svého důvěrného kamaráda na trávě uprostřed louky. Já je pozoroval ze vzdálenosti asi 100 metrů. Bušilo mi srdce a nechápal jsem, jak se něco takového může dít. Nevím, jestli mě tehdy viděli. Vyfotil jsem si je a dal si tuto fotku jako tapetu na mobil. Bylo to něco jako mé osobní memento, které jsem vnímal jenom já, neboť uprostřed louky a vysokých stromů ti dva vypadali na fotce jako dvě tečky. Nikdy spolu nechodili a ani spolu nechodily jiné podobné párečky. To mne utěšuje, neboť provádím paralelu ke vztahu tebe a Krásky. Nebudete spolu chodit a spát, jen spolu chodit sem a tam a tam a sem a smát se spolu a slavit s její rodinou svátky a podobně. Co Vánoce - dali jste si dárek? A jaký bude váš Silvestr - budete spolu, cinknete si? A co Valentýn za dva měsíce? Řeknete si "to" o Valentýnu? Těmito otázkami teď žiji.

Tančíš s ní a ona se zeširoka usmívá, culí se, raduje se, vidím to na fotkách z tanečních. Já ti gratuluji. Před pěti lety bych dal cokoliv za to, abych tančil se svou vysněnou. Třásl jsem se a brečel, když s ní tančil někdo jiný. Nyní s mou jinou vysněnou tančíš ty. Já ti jednoduše gratuluji. Je to něco úžasného a já doufám, že si tímto dopisem uvědomíš a procítíš, co máš za zázrak. A děkuji ti, že ve mne pobouzíš klasické a známé pocity závisti, perverzní žárlivosti a lásky. Ale co mne nejvíce na fotce zarazilo, uzemnilo: Kráska ti bohémsky nosí výstřih a je překvapivě velký. Tato novinka mne rozrušila, doslova se tu klepu. Je to krok dál v Krásčině vývoji. Kráska se sexualizuje svým výstřihem (ano, nosit výstřih je sexualizace sebe sama a zpochybňovat to je absurdita). Toto je první sexualizace ze strany Krásky. Vždy jsem to dělal jen já ve své hlavě a Kráska si leda nosila sukně, ale tohle? Výstřih? Denně se dívám na její staré fotky a na mnohých z těchto fotek jí je i 12. A nyní skok, malá dvanáctiletá holčička dospívá a poznává svou sexualitu a kluky okolo sebe. V životě jsem měl jeden tak silný emoční zážitek, že jsem to i ten den oprávněně nazval bránou do jiného stavu psychiky. Nechybí mnoho, aby toto nebyla také podobná brána. Pokud ne brána, tak je to alespoň branka nebo cihlička ve velké a dokonce ještě větší bráně do hlubšího stavu pasivity a prázdného civění na plynoucí život.

A hle, to jsem já: koukám na krásné a šťastné lidi a divím se, že já stále nejsem také tak krásný a šťastný. Musím uznat, že i tobě to na fotkách sluší. Neposiluješ? Necvičíš? Musím totiž říct, že jsi furt hezčí a hezčí, že rosteš do krásy. Když jsem tě viděl poprvé, nijak jsi mne neoslovil, a odfrkul jsem si nad tvým stylizovaným vzhledem (což jsem dělal proto, připomínám, abych si vybil nenávist), ale nyní musím vzít své ošklivé poznámky zpět, protože nemohou ani hypoteticky být pravdivé.

Ach, blíží se to...! Ano, je to tady, to věčné kyselé téma - sex. Nemůžu říct, že vás v té situaci nevidím. Kráska je vyspělá, měla mnoho "kluků" i na základní škole. Je jí dávno patnáct a je na čase, aby už měla nějakého pořádného kluka. Ty asi blbec také nebudeš. Všelijak emočně, sociálně, intelektuálně a pohlavně vyspělí lidé mohou začít s oboustranným sexuálním životem brzo. Prostě už ví, že na to mají. Nedělají to jako spodina, která to dělá pro legraci nebo z "nedopatření", dělají to proto, že se upřímně milují a není důvod spolu nespat. Tito lidé dost dobře můžete být vy dva, tudíž se můžete aktivně milovat a můžete to dělat i teď, v tuhle chvíli, kdy v osamělém popůlnočním bytě píšu tyto řádky. Mám tuto představu v hlavě, věřím jí i zároveň jí i nevěřím. Smířenost se skutečností a stará známá odevzdanost mě nutí věřit, ale cynismus, který z nějakého divného důvodu zastává utěšovatelské stanovisko, zase tvrdí, že máte stále moc brzo a ani nemáte jak, když spolu nechodíte.

A jaká je má představa vás při milování? Vidím se jako melancholický (nikoli sentimentální) pozorovatel, jako duch nebo dokonce jako ochránce. Mé pocity možná ovlivňuje můj aktuální hudební playlist, ale to teď nechme stranou. Toto představování si skutečnosti vašeho souložení mne mírně vzrušuje, protože se díky ní má představa, že je Kráska u fyzického vytržení při orgasmu, stává skutečností. Chci, aby byla Kráska pohlavně uspokojená a nad detailem, že jeho způsobitelem nejsem já, ale ty, milý Chlapče, zkouším co nejsilněji přimhouřit oko. Až (proč jsem nenapsal "Jestli"?) se dozvím, že spolu opravdu chodíte a spíte, asi budu mít jiné reakce a méně ctnostnější, bude to hněv na sebe, pocit zmaru a mrhání a staré známé opakující se křivdy a procítím falešnost vždypřítomné naděje. Měl bych i dodat, že sex pro mne znamená mnoho, neboť je to maximální citová odevzdanost, jediný možný důkaz lásky a tak dále, čili není cesty zpět a spí-li s tebou Kráska, vzdaluje se ode mne na morální úrovni nejrychlejšími a nejdelšími možnými kroky. Delším a posledním krokem by byla leda tak smrt.

Vidím tam také zajímavé detaily, jež dělají vaše milování ještě intimnějším (a pro mne ničivějším i blahodárnějším) zážitkem. Někde jsem se z mimochodné poznámky při vyprávění někoho dozvěděl, že se při milování v určitých nejen nekonvenčních pozicích něco děje. Ta věc, ke které dochází, je naprosto logickým vyústěním poloh obou souložících těl. Je to detail, mně vůbec nikdy nedošel a ani v pornografii jsem se na něj nikdy nesoustředil, pokud tam zrovna byl. A vida, zde je a ty se s tím setkáváš permanentně, vidíš tento mírně trapný a neestetický a o to všechno více intimnější následek věcí, vnímáš to plně jako v tu chvíli mnoho jiných věcí a tvoří to tvůj celkový pozitivní pocit ze sexu s někým, kdo je dokonalý.

Pojďme o krok dále, dokončeme popis mého přístupu k vašemu milování! Při autoerotice zásadně myslím na nějakou slečnu nebo sebe se slečnou, množství slečen ale může být vyšší. Je-li v eroto-fantazii přítomen jiný muž, pak tam musím být i přítomen já. Ale ještě nikdy se mi nestalo, že by v této formě fantazie byla jenom Kráska a ty, Chlapče. Je to představa krásná a splní svůj účel, to mi věř. Vyskytuje se tam onen zmíněný intimní detail, vyskytuje se tam spokojené bezstarostné u(spo)kojení. Málem bych si zanotoval: "Vždyť já jsem on, a proto raduji se: milují mne, když spolu milují se."

Ale jakmile se podívám na vaši společnou fotku, kde se jeden k druhému máte, pociťuji paradoxně zase hněv. Je to skutečně paradox? Není naopak sexualita upřímná a neukazuje, že v jádru jsem spokojený? Pociťuji-li spokojenost, když si vás dva představuji uspokojené, není pak hněv jen povrchní slupka?

Ano, řítím se do šílenství. Váš vztah se očividně prohlubuje a nevím, co bude za měsíc. Ale je to šílenství známé, které jsem zažil před vámi a zase zažiji po vás, které zažili všichni lidé - proto ti znova děkuji, že probouzením těchto pocitů ve mně ukazuješ, že jsem alespoň na chvíli psychicky zdravý. Rád lítostím kvůli tomu, že Krásku má někdo jiný a že ona má někoho jiného. Znamená to, že zrovna přemýšlím jako normální láskou ublížený člověk. Ovšem když zpytuji svědomí kvůli chybám, které jsem Krásce natropil, šílím o to více, neboť vidím, jaký jsem člověk nenormální a absurdní, jenž vede život nenormální a absurdní, jehož chování je nenormální a absurdní.

S moha lidmi jsem to dal dohromady přirozeně. Stáli o můj kontakt a i sami mě kontaktovali. Jiné lidi jsem jaksi určil jako své oběti. Vešel jsem jim do života, vyblil se a po nárazu sebereflexe jsem raději odešel. Civí na mé zvratky a je to trapné jim i mně. Kráska je úžasný příklad. A furt mne zajímá, jak se opovažuju žádat i nyní o její pozornost. Jsem přeci stále zájemce. Chci ji milovat a blablabla, být jí milovaný a blablabla, chci, aby se mnou cítila milována. Má žádost je sice pokroucená naší situací, ale stále tam je, stále se bez mého vědomí projevuje. Ovšem stejné žádosti se rodí mezi vámi dvěma. Jakmile bych se objevil na scéně a byl vámi přijat, tento váš rozkvět bych i proti čisté vůli záměrně a nezáměrně narušoval a reflektoval ve svém jednání. Jestli vykvete, má přítomnost by byla jenom další zbytečné blití. V každé vteřině bych sabotoval vaše milování a intimitu, vymáhal bych mrtvé právo, trpěl z prázdnoty a trpěl ještě více, neboť vám škodím a nic nepřináším. Chci šplhat vysoko, ale jsem jen na kopečku. Musím provést nepohodlné a nepopulární kroky směrem dolů z kopce, dolů do údolí. Až odtamtud mohu hledat horu, na jejímž vrcholu pocítím stařecké uspokojení z celého výstupu.
(pozn. Tento odstavec jsem psal ve tři v noci. V téhle době mi mozek šrotuje opravdu jinak a za toto šrotování se vždy malinko stydím. Ale jsem to furt já, proto to zde nechám.)

Kéž bych spíše cítil a už nemluvil! Měl jsem několik soků v lásce, jako jsi nyní ty. Ke každému jsem se choval jako k živlu, jako k nějaké pudové bezohledné schránce, která není člověk. Ty jsi jedinečný v tom, že proti tobě nemohu dělat nic, neboť bych tím ublížil Krásce.

Co dodat...?

Snad jen to, že nebyl žádný rozdíl v tom, jak se zpovídám chlapci a jak slečně.

Měj se!


Další články


Kam dál