Pohádka: O princezně Výhovorce a falešném zlatu

16. srpna 2015 v 13:21 | krasny clovek |  Moje umění
Za sedmero horami a sedmero řekami bylo jedno království. Toto království leželo u moří, u zálivů, u průlivů, u průplavů, u jezer, u řek, u potůčků, u rybníků, u rybníčků a u louží a kaluží, takže se mu říkalo Oblázkové. Král tohoto Oblázkového království, Hydrogen se jmenoval, měl čtyři syny a jednu dceru. Kluci se jmenovali Pištík, Aištík, Kališník, Olištík a dcerka se jmenovala Výhovorka. Jednou si král zavolal svou dceru a společně s paní královou jí poručil, aby se vydala do světa konat dobré skutky, jelikož jeho kluci jsou pitomci a jediná naděje je prý v dcerušce. Malá princezna, bylo jí tehdy asi sedm let, přistoupila na přání svého tatínka vydat se do světa. A tak si malá princezna vzala nějaké potraviny, náhradní oblečení a vydala se na cestu do neznáma. Zprvu nevěděla, jakým směrem se vydat, takže se rozhodla jít směrem na západ, do vnitrozemí. Šla dlouho, několik týdnů, občas přespala v hospodě a občas na seníku v nějakém statku.

Na cestě viděla spoustu zajímavých věcí, ale nejvíce ji udivil smutek a bezmoc v Impesovém království. Přišla k jednomu zakřiklému kováři, který seděl ve své kovárně nad kovadlinou a nekoval. Holčička se ho zeptala:
"Copak zde sedíte tak smutně, dobrý pane?"
"Ále, sedím zde smutně, protože mi nejdou obchody," odpověděl.
"Vy snad neumíte kovat, dobrý pane?"
"Ale umím kovat, holčičko, umím velmi dobře kovat!" odpověděl kovář.
"Ale když umíte velmi dobře kovat, proč vám nejdou obchody?"
"Protože lidi nemají peníze, holčičko!" odpověděl smutně kovář.
"Ale jak je to možné, že lidi nemají peníze?"
"Protože nám je před mnoha zimami ukradli zloději a prchli za stero hor do Kuřbuřtového království," odpověděl smutně smutný kovář.
To holčičku rozesmutnělo. Šla tedy dál a uviděla hrnčíře, jak smutně sedí ve své místnůstce u hrnčířského stolu. Stejně jako kovář ani on nepracoval. Tak se ho malá princezna zeptala:
"Copak zde sedíte tak smutně, vážený pane?"
"Ále, kšefty mi nejdou!" odpověděl smutně.
"A pročpak vám nejdou?"
"Jelikož nikdo nemá peníze, aby si něco koupil!" odpověděl smutně hrnčíř.
"A jakpak si, dobrý pane, vyděláváte na jídlo?"
Hrnčíř se rozplakal.
"Nijak, holčičko, nijak! Nemám peníze, abych si koupil jídlo! A i kdybych měl, sedláci nic nevypěstovali, jelikož nebyl nikdo, kdo by jim zaplatil! Ach, má spíž je už skoro prázdná! Co já si jen počnu," odpověděl smutný hrnčíř a rozplakal se ještě jednou.
Holčičku to také moc rozesmutnělo a vydala se dál. Nahlédla okem oknem do hospody, kde se u stolu krčila parta střízlivých štamgastů a kde se krčmář smutně skláněl nad pípou. Holčička se zaposlouchala to rozhovoru:
"Krčmáři, nalej nám! Sudy máš plné piva!" zvolal jeden ze štamgastů.
"Je pět let staré!" odpověděl krčmář.
"Nám to nevadí, dej nám pít!"
"A jak mi vůbec zaplatíte?" opáčil krčmář.
"Žízní!" zvolala krčma sborem.
Princezně bylo jasné, že se tento proces opakuje už po několikáté, protože sehranost sboru byla dokonalá. Vydala se dál, až došla na pusté pole, kde se několik osmahlých bělochů opíralo znuděně o rýče a lopaty a motyky. Zeptala se jich:
"Hej, dobří muži, proč neobděláváte pole?"
"Je to zbytečné! Před mnoha roky jsme vypěstovali, ale nebyl nikdo, kdo by si od nás cokoliv koupil, takže jsme vše spálil. Předminulý rok jsme taky všechno spálili. A minulý též. Tento rok ale nebudeme plýtvat silami a raději budeme odpočívat," řekl jeden, opřel se o lopatu a začal zase pochrupovat.
Princeznu situace rozmrzela ještě více, takže se rozhodla zajít za králem tohoto chudého království. Strážníci nechali princezničku projít, neměli důvod hlídat nějak zvlášť ostražitě, protože nebyl nikdo, kdo by jim za službu platil. Princezna přišla až před krále onoho Impesového království, který smutně seděl na trůně. Zeptala se ho:
"Copak zde sedíte tak smutně, pane králi Impesi?"
"Jsem smutný, protože mé království je chudé! Zloději nám ukradli všechny peníze, naše platidlo, včetně samotného zlata v mých sklepích!" odpověděl král.
"A čímpak jste platili ve svém království?"
"Holčičko," začal král "platili jsme měděnými dukáty! Ale zloději ukradli všechno mé zlato a sebrali i veškerou měď z celého království!"
Holčička se zamyslela a dostala nápad.
"Pane králi, co kdyby vám mé království propůjčilo několik set tun zlata?"
"Och, to nemohu přijmout!" zarděl se král "To by nebylo čestné, správný hrdina si musí poklad zasloužit!"
"Tak co kdybyste si tento poklad vybojoval?"
"To zní velkolepě! Proti komu mám nastavit svůj meč?"
"Proti drakovi," odpověděla holčička.
"Ach! Nasadím život proti komukoliv, jenom abych zachránil své království! Kdepak je ten drak, kterého musím skolit, abych získal zpět pověst a bohatství svého království?" zvolal král hrdinsky.
"Drak je schovaný v Oblázkovém majáku!"
"Ach, to vím kde je! Tak se tedy vydám na cestu! Poberu muže a hned zítra ráno vyrazíme!" vykřikl statečný král Impes a nadále si holčičky nevšímal.

Holčička se rychle vytratila z hradu a co nejrychleji utíkala zpátky domů. Doma v Oblázkovém království všechno vypověděla tatínkovi. Když mu povídala o armádě krále Impese, blížící se k jejich osamocenému a na samé hranici světa stojícího Oblázkovému majáku, král Hydrogen jí zděšeně, ale ne naštvaně, zarazil:
"Dcerko, ty hloupá, cos to vyvedla? Jakpak se bláznivý král Impes zachová, když uvidí, že
žádné zlato v té staré věži nemáme?"
"Poslechněte mě, tatíčku. Do věže dáme draka z papíru. A zlato, které jsem královi slíbila, budou zlatě natřené papírové krychličky," řekla sebevědomě princezna.
Hydrogen se rozjasnil.
"Ach, dcerko, už chápu tvůj krásný plán! Nuže, do práce!"
Jaký plán to jen měli král a jeho dcera na mysli?

I jali se Hydrogenovi sluhové a vojáci natírat papírové krabice červenou a zelenou a žlutou a oranžovou barvou, to aby vypadaly jako drak, a papírové krychličky a kvádry zlatou barvou, do kterých položili kameny, aby jejich váha s barvou připomínala opravdu zlaté cihličky. Poté všechen natřený papír s kameny, snad na tři tisíce tun toho bylo, vzali a položili ho do nejhlubšího sklepení Oblázkového majáku. Papírového draka pověsilo deset královských vojáků na lana a sami se schovali do výklencích ve stropě s konci lan v rukou. Nejhrozivější muž z celého království, Sufraž, který měl hlas mocný jako pětiset tunový zvon a hrubý jako sto metrový šmirgl papír, se schoval do výklenku také, byl pověřen vydávat hrozivé zvuky.
Další den se armáda krále Impese, složená ze tří set vojáků, tisíce sluhů a z tisíce prázdných vozů, přiblížila k Oblázkovému majáku. Král Impes vybral třináct svých nejlepších mužů a poručil jim vydat se do sklepení toho majáku. Muži se dostali do sklepení, kde ve tmě uviděli hřmící obludu, která ležela na hromadě zlata. To Sufraž vydával ten zvuk! A mocné paže schovaných Hydrogenových mužů tahaly za lana, takže se drak hýbal a pro nezkušené oko vypadal jako živý. Impesovi muži začali sekat a mlátit. Když se Hydrogenovým mužům zdálo, že je drak dostatečně poškozený, odvrátili draka od papírového zlata a poté draka zapálili, to aby nezbyl jediný důkaz po falši. Impesovi vojáci se zaradovali a hned běželi za svým králem vypovědět mu napínavou bitvu s ohnivým koncem. Král Impes vyslal sluhy do sklepení, kde postupně naskládali falešné zlato na vozy. Hydrogenovi muži zůstali schovaní a až bylo všechno zlato odneseno pryč, tajně se vydali domů,
"Osobně jsem si vybojoval zlato! Jsem hrdina! Pojďte, moji muži, pojeďme zpět domů s mým zlatem." zvolal mocně král.
Najednou se objevila princezna Výhovorka.
"Pane králi, ale čím budete platit ve svém království?"
Král se zarazil.
"Holčičko, máš pravdu! Všechny naše měděné mince nám zloději přece ukradli. A platit zlatem se nesluší, za pár let by se roztrousilo do vzduchu. Co mám jen, mám milá rádkyně, dělat?"
"Tak si, pane králi Impesi, vezměte z našeho království oblázky. Máme jich v řekách a mořích miliardy," řekla holčička.
"Skvělý nápad, dívko zlatá!"
A tak vydal král Impes rozkaz sesbírat polovinu oblázků z celého Oblázkového království. Sluhové je za dva dny sesbírali, naskládali všechny na zlatem přeplněné vozy a poté se armáda krále Impese vydala zpět domů. Impes Výhovorce nepoděkoval, protože na ní okamžitě zapomněl.


V Impesovém království zase vše ožilo. Obelhaný král Impes zamkl a zakopal falešné zlato do nejhlubší kobky neznámo kam za sedmnáct sedmnácti centimetrových sedmnácti vrstvovaných dveří, každé na sedmnáct západů. Polovinu oblázků, od té doby považované v Impesovém království za platidlo, rozdal král mezi své lidi. A že jich bylo požehnaně! Lidé se začali veselit, kovat, hrnčířit, pěstovat, pít pivo a ekonomika se zase rozjela. Každý měl čím platit. A čím víc platil jiným, tím víc i oni mohli platit. A tak tedy všichni pracovali s motivací, že jim někdo zaplatí, aby pak sami mohli zaplatit jiným pracujícím a platícím za jídlo, šatstvo, pivo, zbraně, podkovy, koně, hřebíky, hrnce, zábavu, divadlo, pozemky, domy a prostitutky. Všichni byli od té doby v království štastní. A kdyby někdo otevřel všechny zámky a otevřel všechny dveře té hluboké a ztracené kobky, do které král Impes schoval své domnělé zlato, našel by tam jen vlhké kameny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama