Povídka: Jak Ajda umřel

11. října 2015 v 11:37 | krasny clovek |  Moje umění
Jak Ajda umřel
(Absurdní povídka o smrti)

V maloměstském autobuse linky č. 12 seděl mladý Alexandr "Ajda" Bednář. Nebyl to pohledný chlapec; tvář zjizvená po akné a vlasy mastné jak strava, kterou požil k lacinému obědu. Seděl zády k přednímu oknu. Kéž by chudák tušil, o kolik radosti ze života se tím připravil. Obrovská železná tyč mu projela skrz lopatku a srdce. Sám považoval ty tři vteřiny, při kterých koukal na dlouhé šedé cosi, co mu trčelo z hrudníku, za dlouhé několik hodin. Poté zavřel oči a viděl barvy a tvary. Chtěl chytit rybu, která mu utíkala, ale neuměl geometrii. Stejně ani neměl tašku, jen boty a půl pinty. Všechno to dávalo perfektní smysl, to ve smrtelném blouznění a jiném smyslovém opojení věci dělají. Většina lidí okolo řvala a sténala, nějaký kolemjdoucí exhibicionista nadával, pár žen pištelo, někdo odmlel, batole v kočárku brečelo, pěkná mladá slečna si po hlavě rozmazávala krvavý čůrek, nějaký pán se zmateně až vyšinutě ptal: "Co? Co? Cože?". Jen náš mládenec přemítal o prodírání žvýkačky skrz tubus. Kéž by poznal židli, kež by utkal potok, říkal si. Během vteřiny si se všemi potřebnými detaily zhmotnil jakéhosi Francouze. Ajda ho objal.
"To bude dobré," konejšil Francouz, "kolena a ruce se týkají toho samého, ne?"
Do očí vtrhly Ajdovi slzy.
"Láska jako chabá sázka - krásu maje? Toť otázka!" notoval Francouz.
Ajda byl těch veršů úplně v extázi. Nikdy neslyšel tak dokonalou melodii s tak hlubokomyslným a pravdivým textem. Prozřel. Pochopil všechno. Záležel mu na tom život, tudíž všechno, celý vesmír a jsoucno, se koncentrovalo okolo jedné myšlenky - vstát a jít.
"Nikoli člověk, ale láska je mírou všech věcí!" filozofoval Francouz, "Miluješ-li, jsi navždy všeho zproštěn."
"Tyč má patnáct metrů," konstatoval Ajda do prázdna, aniž by Francouze poslouchal, "a já ji cítím."
Odmlčel se. Francouz mu do toho bodrácky vstoupil: "Samozřejmě musíš milovat potichu, lidé to nechtějí vždycky poslouchat. Posloucháš mě ale vůbec ty?"
"Takže musím přežít!" navázal Ajda na předchozí úvahu.
Vstal a šel.
"Ale pozor!" řekl si, "To se mi zdá, to se mi jenom zdá, že jdu, ve skutečnosti nejdu."
Ovšem i pouhé uvědomění, že má jít, považoval za obrovský krok. Málem výhru.
"Musím opravdu vstát a opravdu jít."
Tak vstal a opravdu šel. Ale zase chybka, nehnul se ani o píď.
"Jaká škoda!" zasmutněl, "Jak tenká je hranice mezi tím a oním?"
"Malá!" odpověděl mu kdosi.
"Je pravidlo, že se pravidla mají porušovat."
"Ano, Ajdo, to je," mluvil hlas dál.
"Takže když přeskočím hranici mezi tím, co je, a tím, co by mohlo být, bude to."
Ticho. Ticho v hrobě. Ticho jako v hrobě. Doslova ticho jak v hrobě.
"Já jsem umřel!" polekal se Ajda.
Procházel skrz hlínu a spoustu jí spolikal.
Pak otevřel oči. Francouz bruslil na podivném ledu a dělal si amatérské piruety. Ajdy si vůbec nevšímal, úplně ho ignoroval a Ajda se cítil dosti uražený, protože on, Ajda, Francouzův dlouholetý přítel, si zaslouží pozornosti více než nějaká pitomá louže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama