Dopis Krásce (II.)

31. prosince 2015 v 22:11 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásko!

Zobák nezavřu. Vždycky tlačím na hranice, vždy chci více, než mám. Krůček po krůčku zkouším, jak daleko můžu jít. Předtím jsem na tebe urputně myslel a psal si zprávy do deníčku. Bylo to jak mluvit do tmy, ve které jsi nebyla. Tak jsem šel o krok dál a postavil jsem se na náměstí a začal básnit - tj. zveřejnil jsem rádoby zakamuflovanou veřejnou zprávu (připadám si jako nějaký excentrický básník ve starém Římě; pochoduji alejí, básním a za mnou jde hlouček studentů i zvědavců). Mé řečnění je autentické, protože mám iluzi, že mě můžeš vidět i slyšet, ale ty mě stále bezpečně neslyšíš a ani nevidíš. Jsem zase o chloupek veselejší a tvé štěstí (které spočívá v mé nepřítomnosti) není narušeno.

Předchozí vyznání a vůbec celé mé přemýšlení bylo něco mezi deskripcí a explanací - co je a proč to je. Ale stále jsem se zaobíral jen těmito otázkami, nikdy jsem si nenašel čas myslet na "nás dva" v tom ideálním východisku. Toto vyznání bude utopie. Utopie jsou naivní a obecné a každý je sdílí, takže se tady nic nového o sobě patrně nedozvíš.

Nechci s tebou chodit a nechci skutečnost za každou cenu tlačit ke splnění následujícího seznamu několika hezkých věcí, které se vztahu dějí, jelikož tě neznám. Ale kdybys byla opravdu tak dokonalá, kdybys mě dokonce milovala a já miloval tebe... jak by to vypadalo? Co by se dělo? Představuji si všedně-nevšední věci, se kterými se musí dříve nebo později setkat a vyrovnat každý pár. A jak se s tím vyrovnáváme my, pár zralých lidí? Baví mě cítit tu atmosféru. I když můj (náš) vysněný pár bere tyto okamžiky za obyčejné, otravné nebo dokonce samozřejmé, teď mi přijdou jako úžasné. Je to jak ležet na operačním stole a představovat si odřená kolena.

Ignoruješ mé nadávní na film, který máš ve skutečnosti moc ráda.

Uslzení se loučíme před tvým tříměsíčním pobytem ve Francii.

Plácám tě po zádech, protože ses zakuckala.

Hledám ve vašem domě náplast, protože ses pořezala do prstu.

Omylem jsem ramenem uhodil tvou sestřičku do tváře a celý den se v tvé přítomnosti cítím blbě.

Volám ti z hračkářství, protože nevím, co mám tvé sestřičce koupit k narozeninám.
(hračkářství? pfff, jak originální!)

Smějeme se, že jsem tvé mamince k narozeninám koupil nevhodný počet nevhodných květin.

Nedal jsem ti nic k vyročí, protože se náš vztah budoval postupně a na tebou dané datum jsem zapomněl.

Voláš mi uprostřed dne, potřebuješ si popovídat, protože ti nějaká drobnost přišla líto.

Při čekání na večeři ti pod stolem hladím nohu.
(jestli jsem ti vysloveně fyzicky odporný, snaž se to moc nepředstavovat)

Při plánovanání daleké budoucnosti se nemůžeme shodnout na jméně pro děťátko.

Vymlouváš se, že ti není dobře.

Jdeš s kamarádem na koncert a já u sebe v pokoji čtyři hodiny chcípu žárlivostí.

V tanečních tě podpírám, protože ses den předtím dobře nenaučila chodit na podpatcích.

V obchodech ti nevědomky předhazuji samé červené šaty, na ostatních se mi vždy něco nelíbí, ale barvu nikdy nekritizuji.

Ani si nevšimneme, že se neshodujeme, protože zájmy jednoho jsou automaticky zájmy druhého.

Fascinovaně ti projíždím vlasy a mapuju si tvou lebku.

Nepoznáš, že lžu při hodnocení tvého nového účesu.

Nutím tě dělat si copánky.

Dívám se, jak se češeš.

Divám se, jak spíš.

Pohlazením a kýčovitým oslovením tě budím, protože jsi usnula v tramvaji.

Tulím se k tobě, cítím tvou vůni, měkkost a teplo.

Asi tak. Přijde mi to tak hezké. I ta naše jediná živořící konverzace mi přišla tak roztomilá (vlastně jich bylo několik, ale za tu druhou bych si nejraději nafackoval a všechno ostatní bylo jen vynucené prohození několika slov). Už jen díky ní bych v tobě vyčmuchal tolik hmoty, kterou bych mohl prozkoumávat do konce života. Haha!

Kéž bych všechno mohl vrátit. Byl jsem divoký, ale to pro tebe jsem sebral všechnu energii. Ale velmi brzy mi došlo, že pro tebe to má jiný význam. A teď tu sedím a zase dumám, což je to jediné, co mohu posledních pár měsíců dělat:

Vymýšlím scénáře, ve kterých jsi třeba manipulativní a narcistická husička (blé, už jen to napsat se mi příčí), vždyť o tobě vím tak málo (obzvlášť při pomyšlení, že mám paranoidní fantazii a nikdy nevím dost), že i takto hloupý model na tebe hypoteticky může sedět. Ale o tom dost, jelikož představa, že bych se v tobě mýlil, je otřesná (zas ten Kundera...!).

Doufám, že dojem z tebe bude vytlačen jiným a svěžím dojmem, jenže nic nenasvědčuje tomu, že by se něco takového mohlo v té nové společnosti okolo mně objevit. Chtít tě nechtít nestačí. Sám se nedokážu "odmilovat", potřebuji sílu zvenčí.

Představuji si i ty drby - prý se bůhvíco hodně řešilo, ať už mezi plebsem nebo autoritami. Dokonce se to ke mně dostalo podivnou oklikou, jelikož člověk, který je naší komunitě velice vzdálený, se mě na to zeptal. Zase ve mně hrklo, protože to zase vypovídalo o závažnosti. A co asi řeší obyčejní puberťáci? A jakým způsobem dávají najevo, co a že to řeší? Bojím se (óbožeóbože), že velice zlomyslným způsobem. Puberťácká žvanění naštěstí rychle upadají, tím jsem byl uklidňovám a dává mi to smysl.

Přemýšlím také nad tím, že už asi nic nevymyslím. Jsi pryč, jsi hrozně dlouho pryč a já rozebral všechno, co o tobě vím nebo co bych o tobě vědět mohl. Ty drobnosti nalezené na internetu potvrzují dávno zjištěné věci. Nic nového se dozvědět nemůžu, jen za cenu určitého nepohodlí tvého, a tedy i mého. Poslední věc, kterou jsem vymyslel, je ta, že už nic vymyslet nemůžu. Cítím zvláštní pocit, jako bych už řekl dost. Takový pocit nemívám často. Připadám si najednou tak slabomyslný. Můžu už jen omílat staré věci a dávat větší průchod emocím, psát totéž jinak. Je to vlastně smutná podoba krásného stavu: o svém miláčkovi víme absolutně vše, známe jeho touhy i strachy, víme, co vše se nám na něm líbí, takže se už můžeme oddat emocím a do vyprchání této souhry si miláčkovu existenci užívat. Já o tobě vím vše, co se ze své pozice dozvědět můžu, takže se emocím už musím oddat.

All of my thoughts of you
Bullets through rotten fruit
Come apart at the seams
Now I know what dying means

Jsi fascinující dívka. Ať je ten tvůj rok 2016 krásný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 3. ledna 2016 v 22:56 | Reagovat

Též bych si přál milovat dívku.

Neboť milovat ženu, to je strašlivější utrpení. :)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 3. ledna 2016 v 23:59 | Reagovat

[1]: Též? Já nemiluji, já jsem jen hluboce fascinován a zamilován, a to dokáže každý blbec. Milovat je výsada!

3 Waterfall Waterfall | 26. ledna 2016 v 18:09 | Reagovat

[2]: To jsi napsal velmi, velmi dobře. Zamilování je omámení, láska a milování je vlastní věčný závazek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama