Dopis Krásce (I.)

22. prosince 2015 v 21:08 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Následuje seriál osobních zpráv, jakýsi zběsilý mišmaš myšlenek, který je o ní a patří jenom jí.

Drahá Krásko!

V opilostech i polosnivých popůlnočních opojeních jsem ti napsal přes různé sítě tolik zpráv, ale všechny se k mému většímu nebo menšímu překvapení k tobě nedostaly kvůli důvodům poetickým jak ranní zápach z úst: "Uživatel nemůže přijmout vaše zprávy" a podobně. Nejen takto výřečnými, ale i mnohem autorativnějšími náznaky mi bylo dáváno najevo, že tě nesmím nijak kontaktovat a ani na sebe upozorňovat. Jsem ale mladý a vynalézavý, k tomu navíc zamilovaný, takže mi nic nebrání v tom, abych si zprávu pro tebe plácnul na blog a doufal, že jsi jedním z těch pěti lidí, kteří se na něj za den podívají. Vím, že o mém blogu víš, mám určité (zoufalé) indicie díky své pokročilé logice!

Nebudu-li nikoho jmenovat (ty víš, na co narážím), měl bych mít právo si zde psát o čemkoliv. Náhodný čtenář nepochopí nic, ale ty pochopíš všechno. A bude-li to znalý čtenář a otáže se jednoho z nás, zda není tato zpráva směřována tobě a o tobě, zapřísahám se, že patří jiné holce! Informace zde poupravím tak, aby neseděly úplně dokonale na naše dobrodružství, takže jsem v bezpečí úplně. Když si to nepřečteš, jsem v pohodě, když si to přečteš, tak budu dělat, že se tě to netýká, a budu také v pohodě. Fuj, to je ode mne tak sprosté, jsem zrůda, zrůda! Nevěřím ale, že jsi na tom hůře než já, svrbí mě to tak dlouho, proto si dovolím být sobecký a podrbu se. Dělám, jako bych nebyl sobecký už dost! Ale jsem stále zamilovaný a stále zamilovaně sebestředný, tudíž přes všechnu snahu nemám žádné ponětí o objektivitě.

Za posledních pár let mě obrazně i doslova poslalo do háje dost holek. To by mi ani tak nevadilo, jelikož mi většina za nějaké trápení ani nestála. Když jsem TO ale ucítil k tobě, věděl jsem, že tento boj nesmím prohrát. Ty jsi byla jiná, pro tebe bych vyrval řetězy ze zdi. Začal jsem s nimi zběsile lomcovat a - ublížil tobě, sobě. Způsobil jsem ošklivý sled příčin a následků, které si nezasloužilo ani mé, ani tvé nebohé Já. A čert aby mě vzal, když ani nevím, co se v tvé líbatelné hlavince děje! Bylo mi řečeno, že je to něco špatného. To mě děsí, bojím se neznámého. Když doktoři neví, jak se nemoc jmenuje, je to pro pacienta horší než mít rýmu, chřipku nebo SARS. Nevím nic, ale uvažuji všechno. Je to zanedbatelná nechuť, nepohodlí, strach, pláč...? Nespojuješ si se mnou nějaké trauma? Jsi na internetu od jakživa, děsím se, že opticky zapadám do těch zrůd, před kterými nás jako děti varovali. Anebo je to chemie, prostá chemie, tedy iracionální a nepopsatelná a pudová a instinktivní a panická nutnost se mi vyhýbat? To ti nelze brát, nelze vyvracet tvoje city. Lze je možná učesat tak, abychom netrápili jeden druhého.

Jsem pohoršený, zahanbený, ublížený, neprávem odsouzený - jakým právem je mi zamezeno se na tebe dívat? V čem jsou jiní lepší, že je neodháníš jak mouchu nebo komára? Uvědomují si ti ubožáci, o co přicházejí? Ne, neboť tě nikdy a nikdy nedocení. (To jsem psal v afektu, ale nechám to tady pro autentičnost)

Mučení je také nemoci ti nic říct. Kéž by sis nechala líbit mé zamilované brekotání! Napsal jsem ti (nebo si?) hromady zpráv delších i menších do svého deníčku, ale to je jak mluvit do hrobu, křičet do tmy, řvát do náhodné černé jámy a doufat, že tam náhodou sedíš. Mohl bych napsat stovky románů a tisíce alegorických básní, snad i vzteky rozbíjet staré televize na skládce, ale nic napětí neuleví tak, jako hezké slůvko a gesto přímo pro tvé uši a zrak. Musím ti to dávat najevo, nemohu se tím dusit. Ale buď budu dusit sebe nebo tebe. Dovol mi zalapat po dechu na tvůj úkor…! Slyšet něco hezkého od tebe by byl přílišný luxus. Slyšet od tebe i něco hrubého by vlastně bylo příjemné, protože se za slovy skrývají tvé city, o které bych tak rád (v tom vysněném případě) pečoval, a logika, kterou tak obdivuji.

Neber si nic nijak zle a netrap se kvůli ničemu, vždyť je to všechno nevinné a komicky nešťastné! Ubližuje nám to jak pád animovanou postavičku z pohádky pro děti - zdánlivě, neboť ve skutečnosti je to legrace. Možná to je pro tebe trošku větší sousto a nevíš, jak se máš cítit a co dělat, jelikož můžu být první člověk (čímž si otřesně lichotím!), který vůči tobě zaujal tuto románovou (abych byl upřímný, mnohým nešťastníkům z románů i zavidím) pozici, takže sama ve zmatku zaujímáš pasivní pozici a doufáš, že se nový a náročný "problém" vyřeší sám. Jakékoliv klacky hozené mi pod nohy ale jen zvětšují mou touhu. Jak problém vyřešit? Znechuť se mi! Musím zjistit a racionálně zpracovat, že nejsi taková, za jakou tě považuji. To bude ale těžké, musela bys radikálně změnit své chování, případně se začít se mnou kamarádit, svést mne a svým emočně hrubým a filozoficky nekompatibilním chováním mne donutit se s tebou rozejít! Ano, to byl jen vtip. Občas se stane, že mne nějaký tvůj projev zarazí, ale většinou si ho nevšímám a svádím ho na pubertu. Teď už se to nestává, už mi měsíce zoufale chybí hlubší informace o tobě. Co bych dal za jediný pohled na tebe! Tak moc mi chybíš. Zahlédnout i vidět tě jsem považoval před rokem za samozřejmost, za standard, teď na to vzpomínám jak na dar.

Zdál se mi kdy jen jediný sen s tebou v hlavni roli. Byli jsme s jakýmisi našimi příbuznými zamčeni ve skladišti středověkého hradiště. Naše maminky nám v něm udělaly oběd a ty jsi si záměrně sedla ke stolu, u kterého jsem nebyl já. Já si u svého stolu hrál a žvanil a všelijak se mile přátelil s tvou malou sestřičkou (ne jednou z těch skutečných, byla to jiná dívenka, kterou asi neznáš). Ty ses zvedla od stolu, aby sis od našeho vzala snad sůl. Totálně jsi mne všemi způsoby ignorovala a k mému nepohodlí se pro tu věc naklonila. Vždy jsem myslel, že sny jsou stroje na splněná přání a milosrdní lháři, jimž se příjemně naslouchá, ale abys mne ignorovala v mém vlastním snu a neštěstí v něm ovlivnilo mou náladu celého dne?

Tak se mi teď zdál i druhý sen, ve kterém jsi přímo byla. Ve skutečnosti se mi zdálo více snů, ale většinou se o tobě jen mluvilo nebo jsem tě někde hledal (není ta prostota mého nevědomí dojemná?). V tomto druhém snu jsme spolu s jednou bývalou (a tvou patrně nynější) nepříjemnou učitelkou šňupali sůl z hřbetu jedné mé knížky a hrozně se tomu všichni tři smáli...

Myslím na tebe každý den. Před rokem bych tuto větu považoval za přežité pubertální klišé, ovšem teď, chci-li být upřímný ke světu a hlavně k sobě, si nemohu dovolit dělat nic jiného, než se s letitým klišé ztotožnit. Často s tebou trávím dobu, jsi se mnou "zhmotněná z myšlenek" nebo skrz nějakou symbolickou či digitální formu. A co ta animální touha vzpružená díky tvé fyzické kráse! Opájím se všemi tvými organickými částmi a vždy si v duchu křičím "Perfekce!", když pohlédnu na tvou tvář, když ulovím mi zapovězenou fotku, když objevím nový záhyb, tvar, vlnku nebo sebetitěrnější malformaci na tvé kůži! Bože, bože, za co mě mučíš? Musím tě vnímat.

Bože, Krásko, jsem z tebe tak úzkostný! Ve mně je vakuum, smršťuji se do kuličky, nasávám každou molekulu prachu, která nabírá na rychlosti a proniká mou kůží jako kulka. Stává se ze mne směs tužeb, přání, směs něčeho odpudivého. Nevím, co chci, nevím, co chtít můžu a co chtít mám! Chci tě poznat! Mám už po krk internetu! Jsi opravdu tak dokonalá? Tvé skutečné Já, které pozoruji jak samozvaný špion skrz díru v novinách, mé dojmy nevyvrací.

Hledám svou Annu Frankovou. Díky té opravdové vím, že v tomto věku může existovat takový úžasný mladý člověk. Snadno najdeme směs citu, rozumu a dobroty, ale najdeme ho v kombinaci s mladou, otevřenou, inteligentní a bujarou duší? A tak úžasným tělem jako bonus? Věřím, že v tobě! Čtu tvé staré projevy na internetu - neuvěříš, co jsem vyhrabal - a jsem tebou naprosto fascinován, když se odvážím číst mezi řádky, když analyzuji každé slovo a pozoruji každý promyšlený a veselý literární obrat. Přiznávám, že i mně zní podivně, když se snažím city nějak zdůvodnit. Mé city k tobě možná jsou rozumově nezdůvodnitelné, tedy iracionální. Je to dobře nebo špatně? Je to opravdové nebo prchlavé? Jsem do tebe zamilovaný, ale, a na to nerad myslím, velice zvláštním (nebo naopak velice běžným?) způsobem: znám tě víc skrz své představy než přes tvé skutečné projevy. Potřebuji, Krásko, totiž něčemu věřit, nějakou motivaci, náplň, smysl. V každém případě máš tu hlubokou čest, že jsi se pro jedno individuum stala právě takovým objektem motivace. Vím, že v tebe věřím. A považuji to za formu slabosti - víra je pro slabomyslné hlupáky, vírou člověk přiznává, že ignoruje opak. Stokrát si zde můžu dokázat, že ty nejsi ty, a že to, co mne k tobě stále žene, je jen prchlavý produkt vášně nebo dokonce frustrace, ale ani poté se nezbavím víry. Nesnáším, když jsou emoce posilněny niterními chutěmi a strachy, zaslepují rozum a já pak jednám zbrkle. Nevím, netuším, nechci nic vědět. Mé city jsou, cokoliv více řešit odmítám.

A nejenom ty, obě jste. V tobě i v tvé kamarádce, se kterou jsem přeci také zažil také veliké dobrodružství, vidím ideální mládí, vidím perfektně vyváženou dospělost s dětstvím. Já byl zatím celý život dospělé dítě, to bylo před patnácti a deseti lety výhoda, ale posledních pět let je to docela brzda. Přesto v určitých aspektech dospívám. Vánoce mě nezajímají, neštěstí jiných mě nezajímá, nezáleží mi na tom, zda mám v čemkoliv pravdu nebo ne, chci jen dvě děti a stabilní práci. Ve vašem světě vidím všechny ty mé zašlé ideály, nadšení - chci upíjet z vaší radosti, z roztomilosti celé tvé rodiny...

Lidé tvého ražení to mají (mívají) těžké, kvůli inteligentci a fantazii a obecně vyspělejšímu vnímání kmitají ze strany na stranu, zatímco jejich obyčejní soudruzi směřují s davem dopředu, sic pomalu. Rodina ti poskytne zázemí doma, ale jsou takoví pevní i opatrní lidé i v terénu mezi těmi průměrnými? Asi ano, jsou, ale... já to nechci vědět. Člověk jako ty potřebuje zázemí v terénu. To abys věděla, čeho se nebát, čemu se vyhýbat, do čeho věnovat a nevěnovat energii a emoce... Touto spasitelskou rolí si tak lichotím! A je mi to trapné, protože bych třeba zjistil, že jsi ve v mnoha věcech mnohem dál, než jsem já, protože jedinými výhodami, které mám, jsou vyšší věk a zkušenost.

Píšu tu slova, "Slova, slova, slova!" říkal Hamlet, slova pro slova jak v teologii, slova pro tebe zbytečná. Musím žvanit, abych zapomněl na své myšlenky. Neumím malovat, modelovat, rýmovat nebo zpívat, nemám skládku, na které bych mlátil do starých televizí, nejde mi brečet, jen se mi rády slzí oči, občas klepe ruka a někdy na pár vteřinek zamotá hlava, když mě rozrušíš nějakým novým a nečekaným projev, tak musím jen a jen žvanit a psát, bušit do klávesnice jak opičák a chrlit z úst to, co mi přijde na jazyk, transformovat tu odpadní energii z prázdnoty na čistou energii psaného řevu. To je opravdu jak z komediálního seriálu. Bob sedí s hlavou položenou na stole a vysokým tónem úpí. Přijde Tim. "Co ti je, Bobe?" ptá se. "Ženská mě nemá ráda! Nikdo mě nemá rád!" Následuje sitcomový smích. Můžeme celý můj problém legálně zdegradovat na holka mě nemá ráda. Gratuluji si a lituji se, vždyť jen holka mě nemá ráda, všechno ostatní je jen kabátek, poleva, která zakrývá obyčejné těsto. Jak závidím těm nešťastným milovníkům! Ti své milé aspoň znají, hovoří s nimi. Já neznám nikoho, vždy jeden uteče. A ne, není to jen druhá strana, zas tak nesympatické poleno nejsem. Objevil jsem před tebou opravdu hodně intriguing lidí. Ale jak jsem se dostal do jejich fyzického okolí, odehnali mne svou naivitou, zaslepeností, omezeností, netolerancí, ubohostí (tím myslím jiný typ ubohosti, než jaký si tu sám přisuzuji), nadřazeností, narcismem, sociálním fašismem, sprostotou... No, asi si za to můžu sám, já se k lidem jako já nechovám lépe. V mém okolí prostě není nikdo, do koho bych mohl být zamilovaný. Ano, mám přátele všech pohlaví i genderů, jenže to není ono, tam není ta extáze splynuvších duší. "Ale Bobe, vždyť já tě mám rád," chlácholí Tim. "No jo, ale ty seš chlap!" Následuje sitcomový smích. Ty jsi dost daleko i dost blízko. Vidím skutečně přítomná pozitiva, ale potenciální negativa se z té dálky ztrácejí. Tak se bojím, že jsi obyčejná. Chci, abys byla dokonalá. Nečervenej se (fuj, jak můžu takovou věc vůbec naivně uvažovat??), protože nechci, abys byla dokonalá kvůli sobě, ale kvůli mně. A když nebudeš, zničíš mě. To někde psal mnou nenáviděný Kundera, že jsme zamilovaní to samotného aktu (za)milování, objekt lásky už pak v případě narcise může být kdokoliv. Zas se trefil, zas ryje do masa, hajzl! Furt měním náladu. Nevím, zda tě hledám, nebo zda před tebou utíkám. Kdosi kdysi řekl, že se v "milostných" dopisech má hovořit o té druhé osobě. Neodvažuji se zde spočítat zájmena.

Kdybys tu seděla se mnou, pochopila bys. Přes internet a všechny ostatní způsoby by to bylo (a je) jen a jen úchylné, protože si mě nevědomky představuješ jako uslintaného zarostlého odrbaného devianta, ovšem při rozhovoru uvidíš, jak se klepu, jak se omlouvám, jak prosím, jak se bojím tvého pohledu, uvidíš jakousi hromádku neštěstí (nebo spíš hromádku "prázdna"), která se nechápe a neví, co chce. Následuje sitcomový smích.

Copak jsi jen udělala s tou rozkošnou bezcennou cetkou, kterou jsem ti před měsíci přihodil k dopisu?

Hezké Vánoce! Dělá mi velikou radost, že se na ně tak těšíš.

Naprosto irelevantní text písničky:
Love is like an aeroplane
You jump and then you pray

The lucky ones remain
In the clouds for days
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. prosince 2015 v 13:33 | Reagovat

Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo nemusí Kunderu.

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 24. prosince 2015 v 14:59 | Reagovat

[1]: Tys to četla celý? Respekt! Každopádně Kundera by mohl být můj a snad i tvůj oblíbený spisovatel, kdyby byl trošku skromnější a neříkal všem, jak ho má velkýho.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. prosince 2015 v 15:07 | Reagovat

[2]: Četla a nemůžu se vyjádřit k celýmu textu, protože to jde mimo mě.
Ale co se týče Kundery...já ho prostě nedokážu číst. Otevřu knížku, přečtu stránku a zase mě něco přinutí jí zavřít.

4 stuprum stuprum | Web | 25. prosince 2015 v 13:46 | Reagovat

Ono vyznání patří mně? Polichocen.

Děláš čest svému jménu a nejvznešenějšímu lidskému trápení. :)

5 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 25. prosince 2015 v 16:22 | Reagovat

[4]: Tobě to se vší pravděpodobností nepatří.
A děkuji ti, pochvala potěší. :)

6 Viki Viki | 22. května 2016 v 22:39 | Reagovat

[2]: ale ty vole, je to génius, hejtovat ho pro něco jinýho, než je jeho dilo, je jako hejtovat (nasleduje naprosto smyslenej a asi nevhodnej priklad) vynalezce tycinky kitkat, protoze mlatil svoji zenu; jako slechti te to, ale pripravovat se o krasu toho pozitku je smutny :( (a jakoby jestlis nemyslel to jeho francouzsky nafrneni a dalsi povahovy nedokonalustky, tak sorry, ale made my point. A nevim jestli se lidem, co vymejslej jidla rika vynalezci a asi sorry, ze se k tomuhle vubec vyjadrujem v kontextu tihy toho textu)

7 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 22. května 2016 v 23:46 | Reagovat

[6]: Jsi zvláštní člověk... Známe se? Ano, přiznávám, že Kundera je velice inteligentní a bystrý. Kitkat srovnávat s beletrií nemůžeš, je to opravdu nevhodný příklad, neboť Kitkat stojí sám o sobě, kdežto beletrie je větší součástí autorova charakteru. Kitkat můžu milovat a jejího výrobce zas nenávidět, vůbec se to nevylučuje. Ale samozřejmě chápu, co tím vším chceš asi říci. Na Kunderovi mi vadí přílišné sebevědomí, s jakým podává své myšlenky... O to víc mi to vadí, když jsou jeho myšlenky mylné... ale bude to věc vkusu! Jeho nepřemoudřelé beletrii dám někdy určitě šanci, ale pachuť z děl, která se mi nelíbila, ve mně asi zůstane. Nevadí, že mluvíme o Kunderovi, neboť reakce na můj dopis od nikoho nevyžaduji (ale na druhou stranu je ochotně přijímám, žejo!).

8 Viki Viki | 23. května 2016 v 0:24 | Reagovat

[7]: jo, mas pravdu, ale mluvime trochu o necem jinym - moje kunderovska obhajoba  je spis reakce na vsechno to moralizovani a debaty, jak spisovatel "obstal" v dobe predrevolucni a takovy plky, ktery me neba poslouchat z ust lidi pod 40, to je ale fakt jina, a je moje chyba, ze to vidim v kazdym jeho kritikovi. A nezname. Chvili me sice bavila predstava, ze to nevyvratim, ale vzhledem k tvy domnely pranoie je asi treba vyvarovat se tomu, aby sis tohle spojoval s nekym.. no, s kymkoli by sis to mohl mit tendenci spojovat

9 Viki Viki | 23. května 2016 v 0:27 | Reagovat

Oukej, to zni fakt divne a rozhodne jako bychom se znali - nezname, fakt

10 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 23. května 2016 v 0:44 | Reagovat

[8]: Tak Kundera by byl snad vyřešený.

Děkuji ti za ohleduplnost a těší mě, že si takový náhodný cizinec všiml mé paranoie... Opravdu bys mi nepřidala, hnedka bych si tě s někým spojoval! Na druhou stranu se znát můžeme a jen chceš svým zamlčováním zůstat ve skrytu... Kdepak, kecám! Mám chuť ti věřit, že se neznáme ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama