Dopis Krásce (III.)

23. ledna 2016 v 19:51 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásko...!
Přichází další přežvýkávání neměnných pocitů.

--- 02. 01. 2016 ---

Víš, jak jsem psal, že se mi občas zamotá hlava z nalezení nového tvého obtisku na internetu? Tak nedávno jsem dostal bombu! Snad se z toho moc nezamotá hlava tobě...

Vím, kde bydlíš! Mohl jsem to zjistit již dříve, měl jsem rovnou několik indicií, jenže dvě jsem nedokázal znovu najít, jedna byla zavádějící a poslední jsem si špatně interpretoval, takže jsem byl úplně mimo. Ale ta nedávná nová byla tak svěží a jasná, že už vím úplně přesně, kde žiješ. A co je pro mne nejcennější - několikrát jsem se v místě tvého bydliště nacházel! Několikrát v oblasti a několikrát jsem dokonce prošel okolo tvého domu. S přihlédnutím k věcem a službám okolo tvého bydliště jsem se musel dotýkat a různě využívat stejných věcí, kterých ses několik let dotýkala a dotýkat budeš (hned mne popadají modlářské choutky). Všechno tohle bylo před a těsně po tom, co jsem se o tobě dozvěděl. A přijde mi moc vtipné, že jsem v tak nedávné a živé minulosti vůbec nevěděl, že ty jsi tak blízko, a že využívám stejných předmětů, jako využíváš ty. Blízko doslova, protože jednou jsem se okolo ochomýtal v noci, a to jsi nejspíše byla doma. Teď už nemám důvod vyskytnout se v okolí tvého zámku. Samozřejmě bych mohl natlačit okolnosti tak, aby se mi naskytla příležitost okolo jít. Už úplně vidím, jak v doprovodu lidí nebo člověka podivně umlknu, jak nasávám tu hustou a bizarně nelegální atmosféru. Nelegální? Ano, protože co by se stalo, kdyby ses objevila za rohem a spatřila mne? To, co jsem vyvedl dříve, bylo dle oficiálního vyjádření "nakročení na průšvih", ale tohle by byl průšvih regulérní.

A co by se stalo, kdybych se schoval na stromě a dalekohledem po nocích zkoumal tvá okna a balkon? Z úkrytu větví bych pozoroval, jak něco popíjíš a koukáš na černé nebe. Zasněně bych se položil břichem na větvi. Hned poté sletěl, protože jediná větev by neunesla mou váhu. Zapíchl bych si větvičky a štěrk do obličeje. Ty by sis všimla, že dole na ulici spadla ze stromu tmavá živá hrouda, tak bys vyskočila na nohy a zavolala. Já bych určitě kvůli šoku neslyšel. Třeba by jsi vzala nějakou lékárničku a se vzdouvajícím se svetříkem přiběhla ke mně. Tou dobou bych už se posadil a hodlal se vymotat pryč. "Pane, jste v pořádku?" tázala by ses. A já bych se otočil... Neumím si představit tvůj výraz. Zatím to bylo dost skutečné, nemyslíš? Takový scénář je teoreticky možný. Já jsem schopen uvažovat na teoretické hladině všechno, dokonce jsem schopen najednou věřit protichůdným věcem a jednat podle nich. Ale zda bys mi pomohla na nohy? Pár vteřin civěla? Utekla? Jaké by byly dlouhodobé následky? Právní? Byl by to stalking? Je zajímavé, že před pár lety by to byla klukovina a námět na wertherovinu, ale dnes už by to bylo na podmínku.

Terapeutka se mě zeptala: "Co bys jí řekl, kdyby tu seděla?" To mě donutilo psát tyhle věci sem na blog. Ne, neskončil jsem kvůli tobě u terapeutky, šel jsem tam z jiného důvodu, ale stejně jsme si povídali většinu času o vás dvou a mně. Já si cestou domů položil trošku složitější otázku: Kdybys tu stála? Taktéž v tom je cítit, že mám k dispozici tvou ideální podobu, ale nenavádí to k mluvení, ale ke konání. A co bych dělal? Asi bych tě moc objal, submisivně objal, s úctou a beze slov. Položil bych si hlavu na tvou hruď a zůstal po obdivuhodnou, ale stále snesitelnou dobu.

Ale pak? Zas mě popadá moralizování! Maximální upřímnost v citech i potřebách je základem každého lidského vztahu, to razím já. Já lžu v takových případech snad jen z kosmetických důvodů, nebo abych se zbavil vlezlé starostlivosti. Bohužel je maximální upřímnost i strůjce trapných a plytkych keců, které vytváří bizarní situace a originální nové vztahy. Po takovéto mé upřímnosti, tedy po poodhalení koleček mého mozku , už nikdy nemůžeme navázat normální vztah partner - partnerka, a to i kdyby ses do mne zamilovala, protože bych se cítil až příliš nehoden a jako slaboch. Nic takového jsme samozřejmě nemohli z prozaičtějších důvodů navázat i předtím, ale teď to bylo zapečetěno totálním zrelativizovanim (je to správné slovo?) citů. Jakmile bych tě přestal objímat, nevěděl bych, co dělat, další krok by musel být na tobě. Nebo asi nic. Nechat plynout. Cítim se strašně. Ale pokud to chápeš a necháš se takto z dálky opěvovat, necháš si lichotit tím, že pro jednoho člověka, ať je příčina kdekoliv a cokoliv, znamenáš v tuhle jednu chvíli (tak spíš období, když už to je rok) opravdu hodně moc, tak pak se mi uleví. A mohlo by to udělat radost i tobě, ale to vnutit nemůžu. Nebo si zkus říci, že jednou budeš jako stará bába vyprávět vnoučatům, co za tebou lítalo chlapů (na tenhle argument jsem už pár let hrdý)! Buď jako ty moudré ženy ze starých románů! S chladnými city, ale s vřelým úsměvem k zájemci. Nediv se, když před tebou padnu na lokty a začnu líbat tve podrážky. Usměj se, i když to nakonec bude jen pro sebe pod vousy. Nejsem takový naivka, abych žádal více - obzvlášťe ne po našich konkrétních dobrodružných (ale jak se říká, dej jim prst a chňapnou po ruce...). Po bitvě každý generál, s odstupem času se nedivím, že jsi se tak snažila izolovat. My dva jako citlivý lidé máme k sobě blízko stejně jako homo sapiens a gorila. Já, gorila, jsem vrhnul do tvé přítomnosti, a ať už by byly mé úmysly jakékoliv, v každém případě jsem z tveho pohledu vřískal a bušil si pěstmi do prsou. Mám furt potřebu vše vysvětlovat... Snad si po těchto zpovědích stále nemyslíš, jaký jsem úchyl a jak tě obtěžuji. Pokud ano, selhal jsem ve slohu i ve zbytku lidskosti.

--- 09. 01. 2016 ---
(Pochybuji o tobě)
Už mě zas popadá ta hříšná myšlenka... Rozvedu to, co jsem už dávno zjistil, totiž že jsi se znala nebo dokonce stále znáš určitou osobu. Já tu osobu také znám, je to vskutku výstřední osoba, občas jsem na ní fascinovaně koukal, ovšem nikoli zamilovaně, ale s vědeckou fascinací v očích, mírně i zlomyslnou, čehož moc lituji. A poslední dobou v ní vidím čím dál tím víc tvé zlé dvojče. Řeknu to na plnou hubu: ona je manipulativní a narcistická (ano, doplňuji myšlenku z minulého dopisu) a příčina tohoto může být ve strachu o sebe samu. Má nízké sebevědomí, nevěří si, tudíž si za každou cenu vynucuje obdiv a uznání, ale nejvíce se tváří, že o nic takového nestojí a zrůrazňuje, že si dělá co chce a nikdo jí to nemá právo brát. Ta osoba se pravděpodobně obklopuje submisivními a slabomyslnými lidmi, kteří kvůli své slabosti nedokážou nic než ji obdivovat. Ona sama věcem nerozumí, několikrát vypouštěla vysloveně mylná tvrzení, kterými se pro naivní publikum dělala zajímavou. Smyšlený příklad: "Chci se do Jižní Karolíny podívat na Grand Canyon". Grand Canyon je něco vskutku velice poetického a každý její slepý následovník vydechne nadšením, ovšem oni kvůli své primitivnosti neví, že se ten zázrak nachází na druhé straně kontinentu a neví to ani ta osoba, protože se o Grand Canyon ve skutečnosti asi vůbec nezajímá a já mám proto strašné nutkání tomu všemu říkat póza. Kritiku sprostě odhání a takovou sprostotu si nezaslouží ani člověk, který si mylně myslí, že je někdo jiný pozér. Ledaže je opravdu pozér, pak jsou přehnaná slova a urážky (i přehnané uražení se) důkazem, že má onen pravdu. A čím více je člověk zbytečně sprostý, tím více je v jádru křehký. Další smyšlený příklad: "Nepoletím letadlem, protože padají a jsou nebezpečná!" To je prostě nepravda (nechci říkat, že to je lež), letadla jsou nejbezpečnější dopravní prostředek. Ale jakmile by se na to poukázalo, nedostane se smířlivé odpovědi jako "Aha, to máš pravdu... ale stejně nepoletím, protože se bojím", ale zase urážek a alibismu (já se samozřejmě také letět bojím, protože nechápu, jak může hromada železa plachtit a nepadat kolmo dolů!!). Ta osoba určitě brání své citlivé ego, brání se před jakoukoliv špínou, před nedokonalostí... Nikdo mi tuhle hypotézu slovama nevyvrátí. Ano, hypotéza to je křehká, jelikož mám jenom nepřímé důkazy a na ty se hledět nemá. Zajímalo by mne, jestli se ta osoba tady poznala. Pokud ano, tak to je další (nepřímý) důkaz toho, že mám v ní pravdu (ovšem tento argument je z mé strany sebeospravedlňující a manipulující)! Inu, řekl jsem si "vrána k vráně sedá" a masochisticky hledal mezi váma podobnosti. Jsou tam, jsou tam stejné principy i náplň. Je tam nekompromisní řešení problémů. Vždyť i ty jsi mě šla bonznout za ředitelkou! Ale to mohlo vypovídat o mé necitlivosti a ne nutně o tvé přecitlivělosti. Ale také jsem vyhrabal určité malinkaté overreactions, kterými jsi potrestala pár zmatených ubožáků (jednou jsem toho byl dokonce svědkem v přímém přenosu), kteří udělali vtípek nebo řekli něco tobě nepříjemného nebo tvou autoritu narušujícího. Kdesi kdosi souhlasil s tvým vlastním tvrzením, že máš jednu špatnou vlastnosti a v tvé reakci jsem ucítil směs bezmocného pláče a touze po krvavé odplatě. Takové chvíle úplně vřískaly mezi vší tou veselostí, mírností a květinkovstvím, co obyčejně vidím. Ne, nejste stejné osoby, ona je lord Henry a ty jsi Dorian Gray.

Ooooo, já to fakt napsal!! To je zrůdnost... Ale jak radí Ovidius, chceme-li se odmilovat, musíme na své milé hledat chyby a stavět si je před oči! Snad jsem tě moc neurazil. Ale pokud ses urazila, neznamenalo by to, že jsi opravdu taková? Protože pokud taková vůbec nejsi, tak ty i ta osoba pokrčíte rameny a ona ani nebude vědět (čte-li to), že tu celou dobu mluvím o ní. Pokud je to všechno pravda, rád bych ti s takovým "komplexem" pomohl, ovšem ne tak, že bys do mě směřovala zlost, já bych opravdu odstřihnul po letech přirostlou látku, pofoukal, vydezinfikoval, pak obvázal a nakonec tě jako celek (nejenom tvou dušičku) jenom mazlil a pečoval.

Ale stojíš o takové věci? Určitě už máš nějaké představy o láskování, ale sestupují tyto představy z nebe na zemi? Když přijde prokázaný princ na prokázaně bílém koni, utečeš nebo mu padneš do náruče? Myslím si, že my dva bychom toho mohli tolik dokázat! Být takový ten příkladný harmonický pár, který by samozřejmostí ve svých něžnostech i plynulostí v řešení problémů nasadil sebereflexivního brouka do hlav všem okolo. Ano, máš v sobě věci, na které bych nedokázal reagovat tak, jak bys potřebovala, ale reagoval bych podle sebe, což by tě mohlo frustrovat. Nebyl bych schopen lhát a ani se přetvařovat, abych tě těšil ve věcech, které jsou pro tebe zásadní. Ledaže bychom jeden druhého láskyplně shazovali, něžně uráželi a věděli, že mně ten druhý bezpodmínečně miluje, takže bychom nebyli zdrceni určitou zaslepeností toho druhého vůči našim potřebám a jeho upřímnou kritikou a úmyslný tvarováním nás i našich potřeb. Jen nevím, jestli bys ty toho byla schopna. Mám určité indície, že nebyla (ale strach je otcem myšlenky, ne?). Bojím se, že by musela být má láska tebou vnímána v každé akci a nikoli pouze věděna. Určitě bych ti to dával najevo přímočaře (slova, civění a kytky), ale v praxi bych prostě nebyl schopen ukázat lásku a vyhovět ti. Minule jsem psal: "Ignoruješ mé nadávní na film, který máš ve skutečnosti moc ráda." Dal jsem to na vršek z dobrého důvodu. Nedokázal bych z vlastní iniciativy lhát v tom, že je to hezký film a že se mi líbí. Nezraňovaly by právě tebe tě takové moc? Proto bys mi musela přesně říkat co chceš a co by se ti líbilo a nebrát si osobně, když to sám nerozpoznám.

--- 20. 01. 2016 ---
(Průvod pocitů)
Vida, právě teď jsem opojen agresivními látkami! Myslím na tebe a dívám se zase na jednu tvou starou fotku. Viděl jsem v podniku dva mladé lidi, jeden hladil druhého a jeden si celou dobu hlídal svého miláčka. Kéž bych tě také tak měl, hlídal bych si tě, žádnému bych ani okem nedovolil po tobě zatoužit. Ty bys byla mou a miloval bych tě víc než všechno ostatní. Miloval bych tě jako sebe, jelikož bys ty byla mnou... A je možné milovat cokoliv víc než sebe? Není! Kéž bych s tebou splynul, mám nutkání každou svou molekulu přestěhovat do té tvé. Líbat tě je málo! Dusit tě svým obětím je málo! Propíchnout naráz naše krky dýkou a shořet do nerozlišitelného popele by nezajistilo dostatek společného osudu! Milovat se je málo, musím se celý do tebe vměstnat a ucítí energii každé tvé vrstvy! Ale i pak je to málo!! Je třeba ořezat každou zbytečnost, pak se smrštím jako příliš obrovská hvězda do černé díry, tedy do kuličky. Zbyde jen ryzí vášeň, jako zbyde v případě implodující hvězdy jen nejčistší stoprocentní hmota. Tak moc tě chci, tak moc tě chci. Tvé jméno je jak hrom!! Duní v každý moment, budí respekt a jeden může jen tušit, co se po vyslovení tvého jména děje na transcendentálních úrovních!! Takový prostý symbol jako je tvé jméno a za ním se skrývá tolik života, tolik skutečnosti! Jeden symbol a jak mění chování jednoho člověka, jednoho celého vesmíru! Lidé, slyšíte? Rozhlaste světu, co jen a jen ona znamená! Dovol mi tě žít! Tak nedostupná jako božská - jsi posvátná. Toužím tě zahlédnout... toužím tě vnímat! To by byl ale dar! Tolik úžasného by najednou bylo tak blízko. Dokázal bych to ustát? Dokázal bych tě stále zbožňovat i po takové facce, jako je sestoupení z nedosažitelného do fyzicky blízkého? Neztratila bys na skvělosti po takovém ošklivém a buranském ponížení, jako je sestoupení do mého zorného pole? Není ten, koho takto spatřím, automaticky degradován? Nesestupuje taková entita z ideálního do reálného, z božského do světského, z posvátného do profánního? Kéž bych tě zase viděl jít po schodech!!! Tolikrát jsem tě viděl jít po schodech a mnohokrát jsi ani nevěděla, že tě vnímám jít po schodech! Vždy jsi čumáčkem smutně koukala dopředu, vždy jsi působila tak opuštěně! Měl a mám chuť tě vzít a prchat jak King Kong se svou křehkou princeznou! V tomto dobrovolném omámení mám chuť stát třeba celé milenium před tvý domem a zdravit tě a mávat ti. Každý den by jsi šla žít svůj život, ale prošla bys okolo mne a věděla, že cosi pozitivního vyzařuje z mého nitra. Ale jak tě mám donutit těšit se ze mě? Nyní se klepu, bojím se jít spát. Čím více jsi úžasnější, tím víc já jsem pro tebe ubožejší, tím víc jsem pro tebe zvláštnější a nehodnější. Tím víc se ti vzdaluji, tím více jsme jiní. Kéž bych tě tak neobdivoval, jelikož o to více by jsi byla na stejně lidské úrovni jako já! A vida! Kde je skutečné "Ty"? Mluvim jen v ideální rovině. Kde jsi, kdo jsi? Chci tě pozorovat, chci tě znát!

Jsem konzistentní? Altruistická paranoia mi přisuzuje špinavé úmysly: nedělám všechno tohle jen proto, abych vypadal jako ten nevinný? Nebo dokonce jako oběť? A abych se ti dostal pod sukni? Nehraju divadlo? Kdyby toto četl někdo dospělejší a nezaujatý, určitě by našel všechny různé protimluvy a pomohl najít skryté motivy. Jsem zavřený v neznámé černé místnosti a jen hmatem rozeznávám předměty okolo. Je to garáž nebo komora? Vězení nebo lidská zoo? Kdykoli někdo prohodí třebas nevědomky něco o jakýchkoliv mých nelichotivých motivacích, cítím se takový načapaný, jako přistižen při činu nebo když se sen, ve kterém jsme nazí na veřejnosti, stane skutečností (i když já v takových snech aspoň mívám pyžamo).

Já asi opravdu blázním? Čtu to po sobě a písmenka mi všude skáčou, slova jsou kostrbatá, myšlenky zmatené... Ach jo.

A broken soul stares from a pair of watering eyes
Uncertain emotions force an uncertain smile
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama