... (IV.)

6. února 2016 v 21:51 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Drahá Krásenko!

Hlasitě jsem se zasmál! Musel jsem si totiž přečíst ty své staré dopisy (jak bizarní: milovník opakovaně čte své milostné dopisy). Nepobavil mě obsah tak jako princip, který mě hnal k přečtení: nechci se opakovat. Protože se nechci opakovat, čtu své líbesbrífy znova a znova. Bylo by totiž trapné, kdybych podruhé teatráněl nad stejnou věcí. Vypovídalo by to o tom, že mi dochází témata. HAHA! A pokud tomu chci předejít, znamená to, že to hrozí. Ale nic takového hrozit nemůže, pokud je téma nevyčerpatelné. Inu, je vyčerpatelné. Dochází mi moudrosti. Všechno jsem řekl. Totéž jsem sice říkal před měsícem, ale teď už i dochází konkrétnosti, které jsem nechtěl původně psát. Tak tedy vzhůru k větším konkrétnostem..


Musím pohovořit o důležité věci, kterou jsem nakous v prvním dopisu tady na blogu a od té doby se jí vyhýbám: Ty a tvoje kamarádka. Obě jste fascinující. Tvoje kamarádka je zlato na výsluní, ty jsi zlato za schované závojem, proto jsem si jaksi všimnul dřív jí než tebe. Tvoje kamarádka na sebe totiž strhává pozornost svým temperamentem. A až pak jsem si všimnul tebe. Bylo trapné přehazovat výhybku, tak jsem se na koleje a konvence vykašlal a začal koukat na obě z vás, což mohlo být úsměvně matoucí:
"Tak sakra, kterou z nás to tak strašně miluje??"
"Obě."

Na škole jsem taky měl konflikty, většinou šlo o epizody, ale s jedním člověkem to trvalo nepřetržitě několik let. Nějak na konci mého studia udělal něco, co už na mě bylo moc. Dostal jsem z toho malinký záchvat (mix rychlého dýchání, povrchního pláče a nedefinovatelného nepříjemného pocitu po těle i duši) a pod záminkou toalety jsem vyběhl na chodbu. Všechno bylo jasné: musím jít teď hned za ředitelkou a poprosit o vyjádření, o vyřešení. Ředitelka ve škole naštěstí zrovna nebyla. Říkám naštěstí, protože s přihlédnutím ke vztahu, který jsem si s ředitelkou vybudoval na lyžařském kurzu, s přihlédnutím k jejímu byrokratickému a nelidskému (matematicky přímočarému) charakteru a s přihlédnutím k charismatu, moci a schopnosti prosadit se toho člověka, se kterým jsem měl konflikt, bych si žalováním ředitelce ještě přihoršil u obou z nich. Nakonec se to vyřešilo jiným způsobem (zahrnovalo to taky návštěvu rodičů ve škole) a dopadlo to docela dobře, i když já za toho ryze nevinného samozřejmě nevyšel - o změnu v mém chování a smýšlení bylo zažádáno nepříjemným tónem. Ale proč to říkám: Ty jsi taky šla za ředitelkou. Častokrát jsem si tě zkoušel v té situaci představit. Jak jste ty a ta tvoje kamarádka vypadaly? Řekly jste si: "Tak a dost, jdu ho prásknout!"? Stihl vás taky panický záchvat? To by se mohlo stát, když dominantní až příliš dlouho utlačuje vším tím svým vyjadřováním toho submisivního. Nebo ne nutně záchvat, ale něco víc než jen nelibý pocit, jaký člověka stíhá třeba při šlápnutí do bahna nebo kousnutí do oříškové skořápky ve vánočním cukroví. Jenže při kousnutí do skořápky nežalujeme výrobce cukroví, do kterého se skořápka schovala. Nevím, jestli jsi ten typ nekompromisního člověka, který jde na komára s plamenometem, nebo který zachová chladnou hlavu. Asi nejsi. U tvé kamarádky mám větší jasno, ona je ten typ temperamentu "rychlý vzruch a rychlý útlum", takže si velice snadno představuji, že je z toho týden poměrně hodně špatná, ale vzápětí na to zapomene.

Veselé bylo pohledět na ještě jednu věc - můj fyzický vzhled. Samozřejmě se můžu zdát ošklivý nebo nesympatický jako takový, ale to teď nemyslím. Myslím mou dospělou konstrukci, můj povrch a mé smýšlení v porovnání se standardy tvého věku. Celý život chovám nesmrtelný respekt ke každému, kdo je o více než 2 roky starší. Ti lidé totiž jsou dospělí, ať jsou fakticky jakkoliv staří. Všichni tito kluci měli drsné vousy (z mého dětského pohledu byl každý chlup na tváři staršího kluka úplný Van Dyke!), drsné hlasy a drsné hlášky. Všechny jejich holky byly baňaté (vzadu), nakynuté (vepředu), bobtnající (po zbytku těla) a hrozně sprosté. Naši kluci (i já!) měli heboučké tvářičky a experimentálně-průkopnický humor. Naše holky byly holčičkovské a nevinné. Všichni "dospěláci" byli stokrát chytřejší než já, vůbec jsem jim nerozuměl. Každou jejich promluvu jsem tedy považoval za směrodatnou a každý vtip za vtipný. Teď to převedu na tebe. Z tvého pohledu jsme vysocí, vousatí, sebevědomí, hlas i myšlení máme drsnější, protože vaši kluci mají tvářičky hebčí než prdelku v dětství. Úplně jim ty nepoďobané a nepovislé ksichty závidím. O to všechno vypadám já v tvých očích divně a cize, přestože si připadám normálně. Jsem z principu věkového rozdílu odpudivý?

Nemám vůbec sílu konstruovat vaše pocity z těch všech útržků. Tak to je o důvod víc se do toho pustit:
"Nejprve jsme to braly jako srandu, takový to pokřikování na holky."
"Pak už byl jenom vlezlej, začínala to být otrava."
"Myslely jsme si, že když ho budeme ignorovat, odejde sám."
"Bály jsme se, že nás třeba začne nějak osahávat nebo dokonce útočit."
"Myslely jsme, že když odešel ze školy, zmizí úplně, jenže on se vrátil. Bály jsme se ještě víc, musely jsme to začít řešit."
"Spolužáci za mnou přišli s tím, co udělal na facebooku. Smáli se a říkali, že jsem jeho malá kurvička. Bylo mi do pláče."

Autorita se při vyříkávání zmínila, že mezi mnou a tebou je také jakási názorová neshoda. V tu chvíli a ani delší dobu poté jsem si na to nevzpomněl, přemýšlel jsem a zpytoval nad důležitějšími věcmi, ale až teď si to vybavuji. Ano, názorová neshoda. Jenže jak budu furt říkat: Ty jsi výjimečná. Alespoň pro mne. V určitých projevech jsem objevil náznaky logiky a argumentace, díky kterým bych mohl lépe pochopit tu druhou stranu, najít vkus druhé strany, kvůli kterému se tvoří názor. A pak najít láskyplné řešení pro obě strany. Napočítal jsem tři velká témata, dokonce můžu říct světonázory, která nás rozdělují. Věci ryzího vkusu jako oblíbené knížky samozřejmě nepočítám, jelikož bych se nedopočítal. Myslím, že v těchto světonázorech nestojíš za pocity, ale za fakty. A faktem je, že nezaměnitelný vkus, ze kterého mohou vyplývat světonázory, nejde vnutit, je subjektivní, tudíž nemůže existovat názorová neshoda. To ovšem předpokládá touhu a následně možnost poznat do posledního neuronu nositele jiného světonázoru. Pokud se střetnou takoví lidé, proběhne žádoucí výměna názorů. Nevím, jestli by tě mé sugestivní otázky nerozhodily. Opravdu nesnáším, když v nějaké horké problematice položím zákeřnou otázku a člověk se urazí, začne hysterčit nebo odejde od tématu nebo počítače. I na sugestivní otázku musí přijít odpověď, každá otázka má odpověď nebo logickou reakci, jakou může být i poukázání na nesmyslnost otázky. Každá diskuze by měla být považována za zištnou a nejvíce ty, u kterých člověk neobstojí, protože se poučí nebo alespoň zamyslí nad něčím novým. Neshodujeme se, ale to neznamená, že se vylučujeme. Copak se nemohou milovat nebo aspoň koexistovat dva lidé, z nichž jeden má rád modrou barvu a druhý červenou? Asi zjednodušuji příliš, ze vkusu někdy nemůže nevycházet jednání, které se s opačným vkusem druhého vylučuje, tedy i s jeho jednáním, tedy i pohodlím. A láska a s ní i ochota tolerovat opaky patrně vyprchají, člověk nemůže tolerovat "chyby" partnera celý život.

Nedávno se mi zdál další sen přímo s tebou a i s tvou kamarádkou. V knihkupectví nebo antikvariátu, které vyrostli na místě učebny č. 26, jsem viděl, jak si spolu kupujete knihu "Láska a racek" od Egona Bondyho (i když žádná taková neexistuje). Tak jsem si ji šel koupit taky. Jenže jste si mě všimly, tak jste se zatvářily podrážděně a smutně a ty jsi to nějak hubatě komentovala, kvůli čemuž jsem se za sebe hluboce zastyděl. Aby jsi přidala mému ponížení, podala jsi mi pohrdavě novější vydání, protože já našel jen nějaké staré odrbané. Není třeba psychoanalytika, aby nám vysvětlil tento povrchní sen: Napodobuji vás, opičím se, ale bojím se prozrazení. Sen je přímo navázan na nedávný "zážitek", ve kterém jsem zjistil, že jedna nebo druhá čtete nějakou knížku. Hned jsem ji začal googlit a přemýšlet o přečtení. Co si budeme nalhávat, spoustu věcí od titěrných po střední velikosti dělám jen proto, že je děláš ty nebo jsou spojené s tebou. A nemusí to být jen divadýlko před veřejností, prostě jen tak a pro vlastní radost. Pamatuji si, jak jsem před mnoha lety rodičům oznámil, že se chci naučit na jeden hudební nástroj. Prostě jsem chtěl, necítil jsem v tom nic záludného. Jenže chybka: rodiče dobře věděli, že na tento nástroj pěkně hraje jedna má více než oblíbená slečna, tak se mi dostalo expresivně-negativní odpovědi. Ale já jen chtěl umět na ten nástroj! Totéž dělám s tebou, jen obezřetněji, snad i soukroměji. Přesto se objeví sen, ten řečník strachů, a plácne mě přes prsty, poukazuje na mé pokrytectví.

V mém životě je několik lidí, kteří jsou mi po fyzické i psychické stránce vysloveně odporní, chci se vyhnout kontaktu s nimi. Některé už neuvidím, některé možná uvidím aspoň z bezpečné vzdálenosti. A s některými budu mít co dočinění ještě hodně. Poslední dobou mě baví své pocity různých lidí přisuzovat jiným lidem. Když se na scéně objeví takový odpudivý člověk, citím se všelijak nepříjemně (ať už na veřejnosti nebo za monitorem), chci se dostat z jeho pařátů, chci se bavit toho nespravedlivě se zjevivšího břemena. Nemám tomu člověku co říct, štve mě jeho vlezlost. Kdyby se odstěhoval nebo se na mě naštval a přestal by se bavit, asi bych byl jedině potěšen. Je mi to líto psát takové věci, ale já prostě nemůžu za to, jak se cítím. A teď ta bomba: ty a tvá kamarádka se cítíte takto! Je zajímavé si uvědomit, že tak, jak chutnají jiní lidé vám, chutnáte i vy jiným lidem.

Asi jsem přečetl moc knížek, nebo spíš ty, které jsem přečetl, moc prožívám. V beletrii jde hrdinům výměna myšlenek snadno, lidé si je tam přehazují jak míček. Co řekne jeden, na to odpoví druhý. Oba diskutéři perfektně znají a snaží se podkopat myšlenky druhého. Často se sebe ptám, jestli vůbec chápeš, co to tu píšu, co se snažím říct. Zkusím to shrnout do jedné věty: Všechno, co jsme kdy chtěli, byl mír. Že k němu oba směřujeme jinou cestou a jakou cestou je omáčkou všech mých dopisů. Prosím, vycházej z této věty, ber to jako dogma. Všechno, co jsem tu kdy pro tebe napsal, vychází právě z ní. A pokud vydíš jen slova bez obsahu, přečti si to za pár let, třeba ti to dojde lépe, třeba to i pochopíš lépe, než to teď chápu já. Neříkám, že jsi teď nezralá, chápeš spoustu věcí, jaké jsem ve tvém věku já a moji soudruzi vůbec nechápali a jaké jsme dokonce ignorovali, jenže když se ty objevíš v kolotoči jedné z těchto věcí, nemusí to být úplně nejpohodlnější pro tvou hlavinku.

DEJTE MI ŠANCI!! Mám toho už po krk! Je veliká pravděpodobnost, že vás po hlubším poznání začnu považovat za naivní a za hloupé. Obětujte mi jeden den! Projdem se po Petříně, zajdeme do kavárny na čaj nebo něco, půjdeme tam s přátelským naladěním. Není se čeho bát. Považujte mě chvíli za svého starého známého, který vás má rád, vy máte rády jeho a všechno vyřčené myslíme dobře. Já budu dělat všechno proto, aby jste se v mých očích ukázaly jako vypatlané sobecké uzavřené nepřejícné naivní čůzy s myšlením mimo realitu a cítěním mimo konvence a tušení - a pak odejdu s očištěnou myslí: "Aha, tak jsou to krávy, nebylo o co stát..." A během vteřiny se začnu zajímat o jiné lidi (nebo spíš vteřinu po týdnu výčitek). Slibuju! Úplně to vidím! Stačí tak málo, abych se zbavil tohohle trápení! Co vám můžu za to nabídnout...? Nic moc. Zkušenost, dobrý pocit a to kafe nebo čaj , které za nás všechny rád zaplatím. Hernajs, kdo mne slyšíte, vyřiďte jim to! TEĎ HNED! Daník je totiž strašně zamilovaný do dvou slečen a velice rád by se jich už zbavil. Jsou totiž všude a on je navíc vyhledává - a každá jejich usmívající se fotka mu hřeby penetruje mozek i náladu. Nelze žít s představou, že vás nenávidí dva dokonalí lidé. Když nedokážu jejich nenávist proměnit v lásku nebo náklonnost, musím z nich aspoň udělat obyčejné lidi. Vy dobře víte, že jsme jiní lidé, ale musím to zjistit i já. Božebože můj... Neexistuje, aby se obě strany cítily po skončení schůzky opačně. Když budete od začátku setkání znechucené, dáte to samozřejmě znát a díky tomu si znechutím já vás. A to je žádoucí pro obě strany. Když budete se mnou spokojené, budu s vámi spokojený i já. A to je žádoucí pro obě strany. Nikdo vůbec nepřijde k újmě. Taková extrémní a nečekaná řešení teda dokážou dělat divy!! Co kdybychom jednou zkusili udělat takovou bizarnost? V životě se oba ještě hodněkrát dostaneme do pitomých situací, tak aspoň jednou zkusme k jedné z těchto pitomých situací přistoupit originálně!

Zase je hluboká noc. Zajímalo by mne, jestli i ostatním šrotuje mozek nejrychleji v noci. Nejsem tak moc schopný psát dopisy ve dne. V noci, před spánkem a v polospánku mne vždy napadají nejvýstižnější věci! To je moc veselé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama