Drahé slečně K.

10. března 2016 v 2:35 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Ahojda, K!

Na úvod: Jsi zajímavá slečna a oblíbil jsem si tě, přestože se skoro vůbec neznáme. Oblíbil jsem si tě ještě více během našeho nedávného zájezdu do Itálie. Viděl jsem tě jaksi v přirozeném prostředí, což je obecně důvod, proč jezdit na jakékoliv zájezdy a jinak trávit celý den a týden s lidmi, které znáte jen z jedné strany. Z tohoto, prosím, vycházej, až si z následujícího krátkého dopísku a v něm popsaných epizodek právě z té Itálie budeš dělat nějaký hezký závěr. Toliko o mém iracionálně-pozitivním vztahu k tobě.

Hned první večer v Itálii jsme byli ubytováni ve Florentské vilce (která měla fakticky blíže k ubikaci) s příjemnou a poměrně velkou zahradou. Po našem zabydlení byla už příliš velká tma na průzkum okolí, ale aspoň jsem si do spodní zahrady sednul na fajne osamělou kamennou lavičku u staré nefungující fontánky a rozjímal. Proti pravidlům melancholie jsem se po několika minutách zvedl a šel prozkoumat alespoň odlehlejší a ještě černější část zahrady. Prošel jsem se během dvou minutek asi po obvodu a hned zamířil zpátky k lavičce, ke které jsem si stihl vytvořit intimní vztah. Ale co to? Mezitím sis tam sedla ty s nějakými kamarádkami. Oznámil jsem, že bych si tam rád sednul, když jsem tam přišel dřív než vy. Ty jsi na to poměrně krutě (přiznávám, že kvůli mému vztahu k tobě mi tvůj negativní tón zněl mnohonásobně silněji, proto jsem ho popsal "krutým") oznámila, že si nemůžu přivlastnit veřejný majetek Itálie. Fakticky jsi neměla pravdu, nemůžu si přivlastnit majetek hotelu, ovšem došel mi zamýšlený význam - prostě vás nemám právo vyhazovat. Taková odpověď mě zarazila, patrně více tón a pocit z něj plynoucí než obsah tvé promluvy. Měl jsem nutkání odejít, ale aspoň jsem si sedl na druhý konec té dlouhé lavičky a mučil uschlý list. Poté, co jste se najedly a popovídaly si o plánech na další den (chtěly jste vidět Florencii z vršku, dobrý nápad!), jste odešly do hotelu.

Tvá věta mne vykolejila, přemýšlel jsem o ní celé naše "společné" posezení, zbytek Itálie a vlastně na ni myslím i těch několik měsíců potom. Nejenže jsem v tobě vytvořil krátkodobé negativní emoce (a je fuk zda vůči mě), ale úplně jsem (zase) selhal v komunikaci s někým, koho mám rád a koho stavím nad sebe. Víš, má drahá K., já bych si na tu lavičku nesedl nikdy, pokud bys tam ty seděla dřív než já. Ale není to proto, že by sis ji v mých očích přivlastnila, je to kvůli nesmrtelnému respektu k tobě. Součástí toho je i strach z mé vlastní vlezlosti. Jak vidíš, bylo fyzicky nemožné neslyšet to, co jste si povídaly. A pokud to byly relevantní informace jako třeba idea shlédnutí Florencie z vršku, byly i hodné zapamatování. Co když jste si chtěly povídat o něčem soukromém? To by byly také relevantní informace! Něco takového bych rád vyslyšel, ovšem nejde to udělat způsobem očividným, třeba že si k tobě přisednu na lavičku. Proto ten "respekt", i když to není pravý respekt k tvé osobě, ale jen pragmatický respekt k tvému vnímání. Nechci si k tobě sednout, pokud jsem nebyl vyzván. Ale na té lavičce jsem byl první a prostě jsem na ní sedět chtěl! Proto to znělo tak, že jsem si ji přivlastnil a domáhám se práva, přestože to bylo tak, že jsem jen chtěl omezit tvé právo na soukromí a místo prosby jsem nešťastně zaútočil. Je dobře, že jsem neodešel po tvém protiargumentu, to bych vypadal jako úplný nevychovaný sobecký harant. Nejsem si jistý, proč jsem se nezeptal, zda si k vám můžu sednout. Patrně proto, že odpověď "ne" by mi způsobila trauma a slušná odpověď "ano" a mé následné naplnění souhlasu by vás mohlo omezovat v konverzaci, což jsem samozřejmě.

Nevím, do jaké míry mě znáš, ale snad jsi se teď nezakřenila u mého přehnaného respektování fyzického i konverzačního soukromí. Jsem v tomhle pokrytec, přiznávám. Milerád přistrčím ucho ke dveřím, občas do těch dveří strčím a bezpečně kouknu dovnitř. Není to totiž očividné! Přesto se lidé dozvídají o mé vlezlosti, ovšem nikoli kvůli nachytání (chraň Bůh!!), ale kvůli mému veřejnému a nadšenému popisu zanonymizovaných věcí, které jsem uviděl nebo uslyšel. Když on se člověk vždycky tolik doví, tolik ucítí! Vidět a slyšet syrovost člověka ať už jako takového nebo syrovost v produktech jeho činnosti jedině pomáhá vzájemnému porozumění ať už vyřčitelnému nebo nevyřčitelnému. Rád bych třeba prozkoumal tvůj pokoj. Pracovní stůl, noční stolek, knihovnička... nemusím ani zapojovat rozum, abych se o tobě dozvěděl tolik! Ty informace najednou příjmu, aniž bych je zpracoval - až tak by vypovídal pokoj. Najednou ti ve všem přitakám, budu tvé konání brát jako samozřejmé vyústění tvých zážitků a tvého individuálního člověčenství, prostě tě pochopím...!

Musím se také omluvit za svůj celkový přístup k tobě (také vycházející ze smýšlení o tobě) během celé Itálie, který vyústil v další miniepizodu. Samozřejmě jsem chtěl mít k tobě blízko při hromadných procházkách a postáváních. Pokládal jsem si nesmrtelnou otázku - mám se pohybovat před tebou nebo za tebou? Jít za tebou má sentimentální výhodu, můžu tě nejsnáze vnímat několika smysly najednou. Jít před tebou je trošku praktičtější, jelikož se v tobě určitě zvětší povědomí o mně (vědomí jenom možná). Nakonec jsem to střídal. Nemohl jsem ale chodit vedle tebe, tam bychom se sice vnímali vzájemně nejen díky případné konverzaci, ale na to jsem byl moc v křeči, protože jak už víš z odstavce výše, na vnucování své osoby jsem se v tvém případě nikdy necítil. Sice jsem už dříve hledal prachsprosté záminky ke komunikaci, ale v každém případě jsem se poté cítil strašně, protože jsi to jakoby usekla, tedy určitě vycítila mou zoufalou snahu. Ale zpátky k Itálii! Několikrát jsem se během poslechu výkladu ve zdeformovaném lidském polokruhu nebo lidské polokružnici postavil naproti tobě. To jsi ale ráda komplikovala, protože jsi stávala uprostřed vepředu, tedy naproti vykládajícímu, a nadšeně ses topila v tom bohatém knižním průvodci. Když jsem vedle tebe šel (to byl zrovna případ, kdy jsem si to dovolil) při prohlídce ruin toho vilového komplexu, prohlásil jsem: "Tohle je dobrý paintballový hřiště!" A skutečně je! Ovšem tys ode mne odhlédla a vytvořila hybrid mezi hlasitým vydechnutím a hraným smíchem. Jinak řečeno: moje poznámka byla trapná. Zhruba z toho důvodu jsem se měl chuť si na místě uříznout hlavu a poníženě pro tebe vykrvácet. Tak asi tak. Sorry za všechny blbé a vlezlé kecy z mé snahy o nevlezlost.


Dovětek:
Aby nedošlo k nedorozumění - tento dopis jsem psal předtím, než jsme si ke konci února vyjasnili tu poměrně hezkou věc (ale upravoval jsem ho i potom). Asi ze strachu jsem ho psal s tím, že k tomu, co onu hezkou věc způsobilo, nikdy nedošlo. Proto je ladění tohoto dopisu trošičku cizejší a křečovitější a nikoli přátelštější a sebevědomější. Nejsme přece teď tak hrozně cizí lidé, ne? Možná fyzicky a společensky si cizí stále jsme, ale "transcendentálně" tu cítím příjemné propojení, jakože jeden je spokojený s tím, co je přirozené na tom druhém. Propojení samozřejmě bez závazků!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama