... (V.)

16. března 2016 v 21:46 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Zmatení, Krásko...

Netuším, kde je pravda, jakoby se měnila ze dne na den. Já nevím, co cítím. Ani nevím, jestli mi je to příjemné. Polévá mě smutek i optimismus. Když se podívám na tvou (novou!) fotku, je to taková slast a strast. Je to nepříjemný smutek. Není to ten konvenční smutek, jaký by šel dát do kontrastu k veselosti. Tenhle je otravný, táhlý jak nudle. Optimismus je masová kulička mezi těmi nudlemi. Velký, vydatný, ale v jedovatých nekonečných nudlích schovaný. Zbav mne toho, prosím. Jako takové to není nepříjemné, ale zmatek, který toto nerozhodnutí způsobuje, už je... matoucí! Jako točení dokola. Bludný kruh. Chodím(e?) v kruhu.

Proč mne to k tobě furt tak táhne? Proč furt utíkám k člověku, která mi způsobuje tolik zmatků? Proč utíkám k člověku, který o mne nestojí, který mě nemusí, nemá rád, nesnese, nesnáší? Dítě je schopné se vztekat na tkaničku - o tkaničku zakoplo, tkanička je vinna! Tkanička je v ten moment nenáviděna. Kdybych byl dítě, v tuto chvíli bych tě nenáviděl. V infantilní logice můžeš za všechno ty!

Zkus mne brát vážně. Znamenalo by to, že mi odpouštíš. Já tě vážně beru, i když ti samozřejmě nemám co odpouštět. Ber to jako poctu. "On mě miluje!" Sice nemiluje (bohužel, bohužel!), dělá všechno pozitivního než miluje, ale na tom nesejde. Vyzařuji jakési sympatie. "On mě miluje!" Ty chceš být milována, musíš chtít být milována, která puberťačka to nechce?! Inu, já jsem tu pro tebe, nabízím se! Jsem tu! Haha, kdepak, to byla jen legrace. Ale musíš se chtít cítit krásně, přitažlivě atd. Prostě si řekni: "On je živoucím důkazem toho, že jsem krásná, chytrá atd." Když z jakéhokoliv důvodu přiležu na mysl, uvědom si, že já pro tebe chci jen to nejlepší (taková otřepaná fráze se mi najednou zdá podezřele ryzí), i když to tak často nevypadalo, možná i nikdy. Pořád a pořád vidím všudemožně od lidí (holek) všech věkových kategorií věci jako: "Chci vědět jaké to je, když mi někdo řekne, že jsem krásná! :) " Nemáš právo někdy něco takového říci, protože jsem tu minimálně já se svým: "Jsi krásná!" Stačí? Jestli tě uvidím něco takového tvrdit... božebože... to bude urážka! Zničíš všechno, co jsem si pro nás dva v mé hlavě vybudoval.

Místo: "To je ten, který mě miluje. Jsem ráda a jsem na sebe pyšná, že mě někdo miluje," si patrně říkáš "Ne, prosím, tenhle už ne!" Kdybys teď zaklepala na dveře a poručila mi to nebo ono, udělal bych to. Cokoliv z tvých úst by bylo bráno absolutně. Ve škole, tedy v okamžicích, kdy jsem (či spíše jsem byl) pohodlně usazený v roli drsňáka, machra, frajera, prostě toho, který "ví všechno nejlíp a má být po jeho, protože je starší a chytřejší", tak jsem kvůli svému egu ignoroval jakýkoliv projev tvé vůle, třebas nevyřčený, tedy i schovaný za mlčenlivou a smutnou tvář. My musíme být ve "vážných pozicích", nikoli "víla Zvonilka a Frankensteinovo monstrum". Náš styk a vyříkání by mělo být posvěceno atmosférou nebo autoritou. Oba musí znát přibližné motivace druhého, žádný nesmí být zděšen z neznámého. Pak by diskutovali dva zdraví a svobodomyslní lidé! Řekni, nejsem "just a soul whose intentions are good"? Ne?

Prý nechápeš a nemůžeš chápat, nemám se prý divit, že nemůžeš chápat. Tato informace se ke mně dostala několikrát a nezávisle na sobě:
"Kdyby to pochopila, tak..."
"Kdybys to napsal nějaký starší holce, tak..."
"Řekl bych, že na to nemá intelekt..."
"Taková holčička?" (přiznávám, že zde jsem možná omylem ukázal tvou příliš starou fotku)
"Vždyť jí je teprve čtrnáct, je stále ve věku dozrávání..." a tak dále.

Můj první psaný výlev (božebože, jak já slovo "výlev" miluju!!) prý není v tvých rukách. Je v čertvíkdeje. Vím, kde měl být, kde pobývat neměl, kde pobývat už vůbec nemusel, ale tam jsem ztratil stopu. Takže je asi v koši. Pochybuji, že mi nějaká autorita ukázala svou vševědoucnost a zachovala ti ho pro pozdější použití. Tak snad je aspoň zrecyklovaný, byla by to taková sladká tečka. Ať je kde je v čertvíkdeje, zalitoval jsem, že jsem na konec neplácnul údajně Senecův citát: "Pečlivě musíš uchovávat to, o čem nevíš, kdy ti to dojde." To by mi dávalo naději, že ho schováš. že ho postupně vstřebáš, tudíž že ti za pět let udělá opravdovou radost. Nevěřím tomu, že by byl sám o sobě špatný. Udělal by ti radost, věř mi, za pět let by ti udělal velkou radost.

Já jsem taky byl (se vší pravděpodobností) milován, či jsem byl objektem zamilování. Nekomentoval jsem to, neprociťoval jsem to, nedával jsem tomu váhu, nezapamatoval jsem si to, protože jsem to nechápal. Slovy jsem možná zachoval jakousi konvenci, ale duše říkala: "Aha." Nyní mi ta stará epizoda dělá radost. Ty jsi nyní milována či objektem zamilování. Dojde ti to brzo, jen si to zapamatuj. Dojde ti, že si máš udělat zářez do pažby své pušky. Vypadá to, jako bych ti připisoval neschopnost prakticky chápat lásku (nebo touhu nebo oddanost nebo co), viď? Já totiž myslím, že i kdybych byl Hitler (takové argumentum ad Hitlerum naruby!!), miloval tě a ty mou lásku/zamilovanost skutečně vnímala, musela by jsi mi prostě něco odpovědět, neignorovat mě a nepřecházet z jedné strany chodníku na druhou. Já, Hitler, možná nesnáším tvé židovské kamarádky a ony nesnáší mne, všechny je šokují mé projevy, tak ty ať si odejdou na druhou stranu chodníku, ale ty mě musíš pozdravit! Říci nenuceně: "Ahoj, Adolfe," třeba se (jen) usmát... A Adolf bude mít hned lepší den, protože ví, že ti nezáleží jen na něm, ale na lásce jako konstruktu obecně. No to je ale utopie..!...? Ale cotopovídám - jaký to hnus, jak je pro oba ponižující předpokládání, že nechápeš. Samozřejmě ses také zamilovávala a bůhvíkdo ti během poslední desítky let už taky musel říkat (nikoli z konvence či kamarádství, ale skutečně z lásky), že jsi hezká a že by s tebou chtěl "chodit".

---
Dneska jsem tě zahlédl. Ty jsi mě očividně něco více než zahlédla. Bylo mi řečeno, že jsi s určitou nepříjemnou samozřejmostí přešla na druhou stranu chodníku. Totéž udělala i tvá krásná kamarádka. Kéž by mohlo mé Superego mluvit, řeklo by: "Gratuluji, Dane!" Kam jsem se to jen dostal? Proč se musím v životě střetávat s tím, že lidé odchází na druhou polovinu chodníku? Nejsem politik. Nejsem dekadentní umělec. Jsem student, obyčejný student, v kontextu lidského pískoviště zrnko. Přesto se lidé odejdou na druhou stranu chodníku. Gratuluji! A kolik lidí bude chodit na druhou stranu chodníku, až budu tím politikem? No kolik jen? Vybavuji si jednu zajímavou příhodu. Oba jsme asi před rokem náhodou jeli stejným vlakem. Při čekání na něj jste se svou kamarádkou působily zmateně, myslím, že jste nejdříve čekaly omylem na jiném nástupiště a tak. Neméně zmateně jsi působila (nyní už sama) na cílové stanici, zamířila jsi totiž na stranu podchodu, která končila ve zdi. Šel jsem úmyslnou náhodou stejným podchodem, patrně jsi na mě v jeden moment mrkla. Byl jsem příčinou tvého náhlého zmatení stran? A rychlého kroku? Nebo jsi tam byla prvně a pospíchala jsi? Je mi jasné, že když se tvá kamarádka děsně urputně dívala na stranu nebo do země, když jsem šel během posledního školního roku celkem dvakrát (vlastně dvaapůlkrát) naproti ní, dělala to schválně, navíc mě v tom jednou utvrdil kontrast mezi výrazem jejím a výrazem vašeho společného a právě vedle ní kráčejícího kamaráda, jelikož ten mě v tu chvíli šibalsky pozoroval. Je mi jasné, že jste obě naschvál přešly na druhou stranu chodníku. Když pozoruji tyto záměry v takových drobnostech, nevím, co všechno může být způsobeno mou existencí v těch větších věcech! Na čas sis třeba zrušila jednu sociální síť a už dřív úplně zrušila druhou. Dodnes bych rád věděl, proč jsi to udělala. Předpokládám, že kdyby tě k tomu vedl průměrný důvod (tvá maminka zakázala, žrout času, nuda atd.), ráda by jsi to oznámila, případně by jsi to oznámila při návratu. Takhle jsi jen veřejně napsala, že se na ní ráda vracíš. Tudíž za to můžu nějakým způsobem já!? Tudíž jsem až tak velké zlo?

Mám přistřižená křidélka. To ale vůli nezničí. Vůle předloží eso: lhaní. Já lžu, pořád ti lžu. Zaujmu jakoukoliv roli - bídáka, chudáka, drsňáka, párátka, milovníka... Toto zaujímání rolí nevypovídá o neexistenci skutečné role, je to důkaz mé role podvraťáka. A proč jsem podvraťák? Protože si protiřečím! Chvíli říkám to a chvíli ono. Co chce tato konkrétní vůle podvraťák? Milovat tě. Co pro to udělá? Všechno. Lže, lže, převlíká kabáty. Nebo ne? Nebo jsem prostomyslný, omezený? Co chce vůle tohoto prosťáčka? Milovat tě. Co pro to udělá? Neví, tak zkouší všechno. Nelže, jen hledá způsob jak tě moci milovat. Proto třeba říkám, že mě máš a pak zase nemáš brát vážně. Cokoliv, jen abych se zbavil toto tísnícího pocitu nemoci tě milovat. Nelžu, to jen pravda se mění.

Jak ti dát najevo, že tě mám rád? Viděl jsem nekýčovitého valentýnského medvídka v červeném tričku a vkusným srdíčkem na něm vyšitým - pro jistotu zopakuji slova "nekýčovitý" a "vkusným". Nemůžu tě hezky oslovit, nemůžu ti pochválit číro, nemůžu tě varovat, že Pribináček obsahuje to a to, nemůžeme o večerních chatech diskutovat o stoicismu, nemůžu tě plačící ubezpečit, že všechny tři zkoušky ve škole zvládneš bez ztráty. Nemluvě o nějakém medvídkovi. Přesto mi blýskala v hlavě jeho koupě. Kompromis by byl koupit ho sobě (jaké to komprimisně-komické řešení!), ale neměl jsem sílu beze slov mystifikovat proud myšlenek prodavaččin a čumilů. Cpát ti to anonymně? Nebo pod falešnou identitou? "Medvídek pro Tebe od J." Neboj, takové hmyzí nízkosti už mám po krk. Ale že mi k ní těká mysl! Mnohokrát jsem se uchýlil k nečisté praktice a doufal, že se dostanu blíže k tobě. Nevím, zda je umíš prokouknout, ale několikrát se můj pokus zhroutil na začátku nebo uprostřed. Zatím jsi mi jen zavírala dveře, nikdy jsi neustoupila, maximálně jsi zařaženě koukala. Stačila by domluva z očí do očí. Asi si idealizuji svou zdrženlivost, ale rád bych od tebe slyšel třeba: "Tady si sedni, koukej se kam chceš, ale buď hlavně zticha!" Rád bych si tam sednul, kochal se tvými projevy a nijak tě neobtěžoval. Nic takového mi ale nikdy nebylo "řečeno". Zatím jsem obrazně slýchával jen: "Sem nesmíš chodit!" a "Tohle nedělej!" Člověk se pak cítí odpálkován s každým svým krokem. NEMŮŽU se tě jen tak vzdát! "Prostě na ni zapomeň!" Ne, to nepůjde! Ty jsi prostě Ty. Nebudu schopný to jen tak hodit za hlavu. Nemůžu nechat tolik žúžasu za sebou a nemyslet na něj. To prostě nejde. NE, nic ti nevyčítám! Přesně tenhle odstavec byl drobnou ukázkou toho infantilního vztekání, o kterém jsem psal výše.

Stačil bych ti? Občas překvapeně objevím něco, co mě utvrdí v tvé žúžasnosti. Občas takové věci (stačí málo k tomu, abych řekl "doslova") nemůžu rozdýchat: "Bože, ona umí tohle? Ona zná tohle? Jak to může znát? Kde se to naučila? Co si o tom ještě myslí?" Není pochyb o tom, že jsem ve tvém věku takové věci neznal. Na jednu stranu mne omlouvá mé mužství, kluci bývají v tomhle věku sexuchtiví experimentující omezenci a nějaká ta chuť pořádně měnit nebo aspoň důkladně poznávat a pochopit svět přijde později. A jak mě ty tvé úžasné věci děsí! Cítím se vůči tobě malinkatý. Nyní v bezpečí počítače a bez jakékoliv odezvy se cítím samozřejmě "silný" a furt ti tu všechno vysvětluju. Jenže kdybychom se dali do řeči, kdybys mi odpověděla... Vsadím se, že bys mě překvapila jako už tolikrát, že bys přišla s nějakým postřehem, který mi vypláchne zrak a donutí mě ponocovat aspoň do tří. Nejednou lidé ledabyle oznámili něco tak bombastického (nejen na téma, které se mne týkalo), až mě donutilo do ticha usednout nebo i odejít a pilně přemýšlet.

Erotismus, sexualita. Jsem hrdý, že má oddanost nemá příčinu ve fyzičnu, ale že tato touha po tělesnu vychází až z duševna. Jsem hrdý, že je tam erotika jenom jako třešnička. Je přítomna, dělá radost, ale není nikdy to první, na co myslím, když tě vidím a uvidím nebo když tě chci vidět a uvidět. V buranštině: Já jsem se ti prostě nikdy nepodíval na zadek. Hypnotizuji jen tvou tvář... Tvá tvář je něco, co musím mít! Já sprostě maskulině objektivizuji tvou tvář, tedy výraz duše, nikoli třeba zadeček, jednoho z hmotných projevů dokonalosti člověka jako celého jedinečného psychobiologického organismu. Tvá tvář je trofej. Nesvedlo mě tělo, svedlo mě hlubší poznání tvé osobnosti! Jsem na sebe hrdý alespoň v tomhletom. Buď na sebe hrdá taky. "Já to dokázala! Minimálně v jednom z těch všech příběhů za tím tisícem oken jsem já ta božská!" Zahleděl jsem se před chvílí na tvoje rty a dostal jsem na ně pořádnou chuť, abych tak řekl. Hned jsem si vybavil pasáž z jedné knížky (lehce upraveno):

" Jaký je to polibek? Definovala bych ho jako částečně zdařilý pokus zadávit mě od hlavy počínaje, jak to prý dělají brazilští hroznýši, schopní pohltit kořist často větší, než jsou oni sami. Jeho ústa, už tak mimořádně velká, se průběhem polibku zvětšují a šíří, rozklenují se, rozestupují, rozprostírají se po mém obličeji, vsakují nos, líce, bradu. Připadá mi jako hltavá pijavka. Ale je to pijavka obstaróžní, ochablá, neschopná se pořádně přisát, a přes všechnu hltavost stařecky měkká, plihá, blátivá. Zato z hloubi hrdla vyráží špičatý jazýček a kmitá se jako jazýček zmijí. "

Tak zas někdy!
Pápá :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama