Panic: Dokument o nesexu (I.)

16. dubna 2016 v 16:15 | krasny clovek |  Moje umění

Panic: Dokument o nesexu

Inspirováno zkušenostmi, touhami a strachy mými, přátel, kamarádů, známých, cizinců i anonymů.

Také inspirováno filmy Přelet nad kukaččím hnízdem a Mary & Max

Kamera bude inspirovaná Districtem 9/Boratem

Nepřímo inspirováno částečným působením v Československé pedofilní komunitě

Veliké dík patří mým schopnostem introspekce a autosugesce


Postavy:
Dokumentarista (jen hlas) - medový, avšak zlý (Hannibal Lecter/HAL 9000)
Jiří "Slíva" Nestál - temperamentně neutrální, zanedbaný, ale chováním úslužný, 24 let (trošku Woody Allen)
Předseda - velice elegantní a trochu zženštilý mládenec v obleku, 30 let (stereotyp "venkovského lékaře")
Mariňák - mohutný cholerik s chraplavým hlasem, 30 let (mladý John Goodman)
Čubka - drobný bázlivý chlapeček, 18 let
Zobák - mentálně postižený vysoký anorektik v tílku, 25 let
Kohelet - zakrslý mlčenlivý s podlitýma očima, tupé a odrbaným sakem, 25 let
(a další)

Scéna 1

(interiér, záběr na Jiřího sedícího v křesle, Dokumentarista (off screen))
Dokumentarista (off screen): Představte se nám.
Jiří: Ahoj, jmenuji se Jiří Nestál, je mi 24 let... (pauza) A jsem panic.

Intro s titulky

- záběry na klidnou letní Prahu a parky z Petřína, Vyšehradu, Karlova mostu, Karlova náměstí, Čertovky atp.
- záběry na cukrující dvojičky, přemalované adolescentky, maminky s dětmi
- Jiří prochází městem, kupuje si u stánků kafe, sedí v tramvaji, kouká na řeku
- s idiotsky/nostalgicko/optimisticko/sentimentálně kytarovo/klavírní melodií, ovšem velmi procítěnou. Lze použít: Clair de Lune od Debussyho, Valse Sentimentale od Čajkovskiho pro pomalejší intro, pro rychlejší tempo intra třeba Poppies and Peonies od Ch. Kjellvandera
- na obloze se psacím strojem napíše PANIC, pod tím se perem napíše Dokument o nesexu

Scéna 2

(Jiří a Dokumentarista (off screen) na lavičce v parku)

Dokumentarista: Takže vy jste panic.
(pauza)
Jiří: To je otázka?
Dokumentarista: Ne, jen na úvod uvádím zřejmý fakt.
Jiří: Ach ano! Ano, máte pravdu.
(pauza)
Dokumentarista: Jak dlouho už jste panic?
Jiří: Přes čtyřiadvacet let.
Dokumentarista: Takže jste panic už od narození?
Jiří: (ironicky) Ano, myslím že ano.
Dokumentarista: A jak dlouho o sobě víte, že jste panic?
Jiří: Tak dvanáct let? Patnáct? Nevím. Nějak tehdy se začaly ty dobrodružnější děcka ostatních z legrace ptát, jestli jsou ostatní gayové, lesby, židi, panny, panicové, jestli jste měli orgasmus a tak podobně. Prostě slyšely všude dospělá slova, ale věděly, že nejsou přímo sprostá, tak je hnedka používaly. No a když přišly s nějakou takovou otázkou na mě, odpověděl jsem vždy náhodně "Ano" nebo "Ne", protože jsem nevěděl, co ta slova znamenají. Poté jsem si význam toho dospělýho slova "panic" zjistil od jednoho kamaráda a pochopil jsem si, že jsem asi panic.
Dokumentarista: Co vám ten kamarád pověděl?
Jiří: Panic je ten, kdo si ještě neučůrnul do holčičky.
(pauza)
Dokumentarista: Co vaši přátelé?
Jiří: Co moji přátelé?
Dokumentarista: Vaši přátelé tehdy také byli panicové a panny?
Jiří: Jo takhle. Ano, v té době většinou ještě byli panicové a panny. Ale tehdy na tom nebylo nic zvláštního. Až po takových pěti letech se toho půlka zbavila a druhá půlka nemeškala.
Dokumentarista: Kromě vás.
Jiří: Ano, kromě mě.
Dokumentarista: Jak k vám vaši přátelé přistupují?
Jiří: Já se už s nima nepřátelím.
Dokumentarista: Nesmějí se vám?
Jiří: Nesmějí, když se s nima už nepřátelím a nejsem s nima ve styku.
Dokumentarista: A s kým se přátelíte?
Jiří: (žoviálně) Se svým... vlastním druhem.

Scéna 3

(Jiří vchází do budovy v centru. Jde po chodbě. Na pozadí hraje Tell All the People od The Doors)
Jiří: Mám mezi nimi přezdívku Slíva.
Dokumentarista: Proč Slíva?
Jiří: To je na dlouhý povídání.
Dokumentarista: Ale toto je dokument jen o vás.
Jiří: Povím vám to potom. Už jsme tady!

(Vejde do seminární místnosti s cedulí: "ČAAP - Česká Asociace Anonymních Paniců), kde v půlkruhu sedí Předseda, Čubka, Mariňák a Kohelet + několik prázdných židlí také v kruhu. V místnosti je plakát s Chuckem Norrisem a obrazy expresionistických a impresionistických umělců)

Jiří: Ahoj všichni!
Ostatní: (sborově mrmlají) Ahoj, Slívo!
Předseda: Jdeš pozdě, ale ještě jsme nezačali, takže pozdě vlastně nejdeš.
Jiří: (prohlédne si osazenstvo) Kde je Zobák?
Předseda: Zobák odešel.
Jiří: (pozitivně) Opravdu? Našel si holku?
Mariňák: Ne, přejela ho tramvaj.
Jiří: Chudák. (odloží si a usedne)
Předseda: (nejdřív upřeně pozoruje Jiřího i Mariňáka) Začala mu téct krev z nosu, je na záchodě.
Jiří: Ach tak.
Předseda: No, přítomní ČAAPáci, abychom začali. Dnešní téma budou jako obvykle vaše témata. Chce někdo s něčím začít?
Mariňák: Já.
Předseda: Prosím, Mariňáku, začni.
Mariňák: Ahoj všichni!
Všichni: (mrmlají) Ahoj, Mariňáku!
Mariňák: Žádám o vyloučení Čubky z naší sešlosti.
Čubka: Proboha, proč?
Mariňák: Protože to není panic.
Čubka: To je urážka!
Předseda: Čubko, ty jsi mu pověděl svůj příběh?
Mariňák: Svůj příběh mi právě před začátkem řekl, a proto není panic.
Předseda: Čubko, všichni neznají tvůj příběh. Pověz nám ho.
Mariňák: (naštvaně) Ale...
Předseda: (skočí do řeči) Ticho! Čubko, cítíš se na to?
Čubka: Můžu to zkusit. (nejistě pokukuje do kamery)
(Mariňák naštvaný a přeloží si ruce)

Retrospektiva
(Křehký šestiletý Mladý Čubka pobíhá po louce, hraje nostalgická vážná hudba jako Serenade nebo Ave Maria od Schuberta nebo The Flight of the Pigeon z Battlefieldu 1, obraz je ve vybledlých "retro" barvách)
Čubka: Byl jsem ještě malý kluk.
(Mladý Čubka sbírá kytičky)
Čubka: Byl jsem volný.
(Mladý Čubka se točí, vzhlíží k nebi a roztahuje ruce)
Čubka: Byl jsem šťastný.
(Mladý Čubka se usmívá do kamery)
Čubka: Když jsem v tom uviděl psa.
(Volně pobíhající velký pes se podívá do kamery)
Čubka: Chtěl jsem ho pohladit.
(Mladý Čubka se přiblíží k psovi)
Čubko: Malinko pohladit. Jen si pošpásovat.
(Mladý Čubka pohladí psa)
Čubka: Ale dál jsem už jít nechtěl.
(Mladý Čubka usměvavě odchází.)
Čubka: On ale ano.
(Stín se přibližuje k Mladému Čubkovi, ten se ohlédne a ztuhne)
Konec retrospektivy

Čubka: Obskočil mě se vším všudy.
(Všichni poslouchají. Pauza)
Mariňák: Znásilnil. A že není panic?!
(Půlka osazenstva souhlasně mrmlá.)
Čubka: (frustrovaně) Vždyť to ani nebyla samice!
Mariňák: Ale měl jsi pohlavní styk.
Předseda: Mariňáku, tak zaprvé: Čubka není samice. Zadruhé: Čubkův penis nic nepenetroval. Kdyby on souložil s fenou, tam bych už váhal, ale takhle to nefunguje.
Mariňák: Ovšem Čubka byl penetrován. Jako sex se počítá i homosexuální sex. I bestiální homosexuální sex.
Čubka: To je absurdní! Jsem panic jako každý z vás!
Předseda: I kdyby penis toho psa pronikl přes oblečení, na což se raději ani neptáme, s přivřenejma očima bychom mohli říct, že Čubka není anální panic. Ale my jsme tu všichni vaginální a orální panicové.
Slíva: (mimo obraz): Nebo nebo zároveň?
Předseda: Zároveň. Eeee...(hledá ztracená slova) Přesto a prostě jsme zde. My, neuspokojení.
Slíva: Počkej, fakt i orální panictví? To musíš definovat, já ti říkal, abys napsal vstupní brožurku...
Předseda: Do čerta, o co se asi k čertu snažím už dva týdny?
Zobák: (vejde se zkrvavenou tváří) Vo co dé? Proč se hádáté?
Čubka: Nic se neděje, jsme tu stále panicové!
Mariňák: Drž hubu, ty píčo!
(Všichni se zhrozí, Čubka začne fňukat)
Předseda: No dovol! Říkej mu kokote, čůráku, ale píče a kundy se na tomto nedobrovolně asketickém místě nevedou! A víš co, řeknu ti tajemství. Měl jsem kdysi přítelkyni.
(Ostatní nereagují)
Předseda: Souložil jsem s ní.
(Někteří vybuchnou a zvednou se, jiní jen mrmlají.)
Předseda: (chlácholí) Vydržel jsem ale přesně dvanáct vteřin.
Mariňák a někteří: (křičí) Hanba! Urážka! Hanobení menšin! Nejsi panic!
Předseda: Přátelé, uklidněte se! Přesto tu jsem a vedu tento spolek. Víte proč? Protože za sedm let se vymění veškeré vaše buňky v těle. Toto moje tělo (buší si na hruď) doslova a do písmene nemělo sex. A má duše už na něj zapomněla. Vyprchalo to. Vyšumělo jak limonáda. Nejsem limonáda, jsem voda s příchutí. Limonáda bez bublinek je člověk, který své bublinky buďto ještě nenašel, nebo je už ztratil. Já je už ztratil, vy je ještě nenalezli. Sečteno potvrzeno, cítím se úplně stejně jako vy. Jsem panic. Cítím, tedy jsem.
Mariňák: (dýchavičně) Já... já vskutku nemám slov.
Předseda: To je jedině dobře!
Mariňák: (vybuchne) Ta nehoráznost! Ta lež! Přetvářka! Chci hlasovat o vyloučení Předsedy z našeho spolku!
Jiří: (vstane) Pánové! Dovolte mi promluvit.
(ostatní ztichnou)
Jiří: (dramatická kamera se pomalu přibližuje) Sešli jsme se zde, abychom hovořili o nás. O našich problémech. Jak na nás nikomu nezáleží. Jak se nám jenom smějí. Jak jsme sami. My jsme neuspokojení. A proto musíme držet pospolu. A je jedno, jestli tu někdo byl znásilněn koněm...
Čubka (off screen pištivě): Psem!
Jiří: Promiň. Znásilněn teda psem nebo si kdysi pár vteřin zasouložil s nějakou třídní děvkou.
Předseda: (offscreen, skočí Jiřímu do řeči) Urazil jsi mě, protože máš pravdu.
Jiří: Děkuji. (vrátí se k předchozímu poučnému tónu) Důležité je, že jsme neuspokojeni. Panictví není neexistence sexu. Panictví je životní styl. Panictví je stav duše.
Mariňák (off screen, ironicky): Který jsme si samozřejmě svobodně zvolili.
Jiří: Co prosím? (změní tón zase na poučný) Laskavě mi neskákej do řeči. Nejdůležitější je... (pauza) že panicem... (pauza, rozhlíží se) ...jste tady uvnitř (klepe si na hlavu). Nebo tady uvnitř (klepe si na srdce).
(nejprve zdrženlivý, ale pak velký potlesk)

(Po skončení semináře stojí se všichni rozcházejí a Jiří stojí před seminární místností)
Jiří: (do kamery) Takhle to vypadá každý týden. Ale hlavně že v tom nejste sami!
Dokumentarista: Těšíte se na další setkání?
Jiří: Ano.
Dokumentarista: Vám nevadí, že se hádáte?
Jiří: Ale člověk tak lidi pozná nejlépe, ne? (usměje se)

Scéna 4

(Jiří sedí na lavičce, Dokumentarista (za kamerou off screen))

Jiří: (dojatě) Někdy... někdy se ráno probudím a nasnídám se. Jdu do práce nebo do školy, kde pracuji nebo studuji... A pak se naobědvám. A pak zas pracuji nebo studuji. A pak jdu domů, kde se navečeřím. To je můj den. No a někdy... někdy si ani v takový den neuvědomím, že jsem panic. Někdy se... (rozbrečí se) někdy se cítím jako úplně normální člověk.
(Dokumentarista ho začne hladit po rameni, je vidět jen ruka v černé rukavici)
Jiří: Děláte to ze soucitu?
Dokumentarista: Ano.
Jiří: Tak pak přestaňte.
Dokumentarista: Proč? Já myslel, že projevuji empatii.
Jiří: Ale já si to nechci koupit.
Dokumentarista: Co koupit?
Jiří: Lásku. (vytáhne peněženku) Musíte mě pohladit proto, že jsem to já, ne proto, že brečím.
(pauza)
Jiří: (začne po Dokumentaristovi házet mince a bankovky z peněženky) Je vám to příjemné?
Dokumentarista: Ne, není.
Jiří: Je hezké se cítit jako kurva? Protože tak se cítí kurvy!
(dlouhý záběr na pláčem pateticky kvičícího Jiřího)
Dokumentarista: Nelíbí se mi to, ale pokračujte.
(Jiří z posledních sil hází všechen obsah peněženky)
Dokumentarista: Jen to házej. Ano, jen to házej.

Scéna 5

(Jiří a Dokumentarista (off screen) stojí v parčíku mezi stromy)

Dokumentarista:
Potřebujeme natočit upoutávku. Mohl byste se postavit semka? (nastrčí Jiřího před kameru) Výborně. Teď mi řeknete, kdo jste.
Jiří: Jsem panic.
Dokumentarista: Ano, ale ne, dívejte se přitom do kamery.
Jiří: (otráveně) Já jsem panic!
Dokumentarista: Achjo. Uděláme to znova, ano? Já se postavím za kameru... (Jiří ho pozoruje očima) Takže: Kdo jste?
Jiří: Já jsem panic.
Dokumentarista: Výborně, zopakujte to s úplně stejným tónem.
Jiří: Já jsem panic.
Dokumentarista: A ještě jednou!
Jiří: Já jsem panic!
Dokumentarista: Znova!
Jiří: Jsem panic!
Dokumentarista: Ještě!
Jiří: Jsem panic!
Dokumentarista: Zakřič!
Jiří: (hlasitěji) Jsem panic!!
Dokumentarista: Pojď do toho!
Jiří: (řve) Já jsem panic!!!
Dokumentarista: (uspokojeně) Tak je to správně!
(pauza)
Dokumentarista: A mohl byste to říci jako mrouskající delfín?
Jiří: NE!

Scéna 6

(Další schůzka ČAAPu, Kohelet stojí u pultíku a přednáší)

Kohelet: Když mi bylo dvacet, vzal jsem svůj penis do ruky. Říkám mu: " Do tří let a do tří dnů...! Bude! Kunda bude!" A po třech letech? Nic! Tak jsem zase vzal svůj penis do ruky. Říkám mu: "Do tří let a do tří dnů! Bude! Kunda bude! " Ale kunda nebyla! (začne odcházet od pultíku) Včera měla být... A nebyla! Ale už jsem nevzal svůj penis do ruky. Ony mi nevěří. Ne. On mi nevěří.

Ozve se bouřlivý potlesk. Záběr na místnost ČAAPu plnou lidí, kteří bouřlivě tleskají. Je to ale jen Koheletova halucinace. Ve skutečnosti je v místnosti jen pár členů ČAAPu, kteří jen nuceně potleskávají nebo se starají o sebe. Trapné ticho, jen Předseda tleská. Najendou se zvedcne Zobák, projde celou místnost a hodí do krabičky polepené srdíčky lísteček, všichni ho pozorují)

Předseda: A vida, máme anonymní dotaz! Pánové, podáte mi ji někdo? (Mariňák podá) Děkuji ti. Takže anonymní dotaz a téma na dnešní naše posezení je... (luští písmo) Změní sex můj život? Zajímavý anonymní dotaz. Chce někdo začít?
Mariňák: (ujme se slova) Změní.
Předseda: Aha... nu, někdo další?
Jiří: Nezmění!
Předseda: Ano, Slívo, to je velice zajímavý názor, pověz nám o tom víc!
Jiří: Sex je... jen věc.
Předseda: (zaujatě) Anó?
Jiří: A buď ji máte nebo nemáte.
Předseda: Pokračuj.
Jiří: Samozřejmě je to hezká věc, ale změní váš život pizza?
Mariňák: (vybuchne) To je nehoráznost! To se nemusíme vůbec scházet!
Předseda: Mariňáku, Jiří to má srovnané, nech ho domluvit.
Mariňák: (vydejchává) Já... já... Není to proč se scházíme? Kdyby byl sex jen jako pizza...
Jiří: Pizza je dobrá věc a někomu, kdo ji nemá, ale kdo o její dobrotě slyší často, tomu určitě vadí a touží po ní, jenže přiznej si, že se necítíš nijak speciální po pozření pizzy, ne?
Mariňák: Já jsem vegan, tyhle vaše věci nežeru.
Jiří: Kriste pane, tak si tam představ hezký auto nebo něco, co je dobré, ale nic víc než v okamžiku užití to pro tebe neexistuje.
Čubka: (sebevědomě filozoficky) Slívo, jenže milníky jsou relativní. Sex je jak objevení kontinentu. V kontextu lidstva přežitek, ale v kontextu vývoje konkrétní neosvícené společnosti v čase a prostoru absolutní proměna. Musíš to brát v kontextu momentu.
Jiří: (zmateně) No ale když někdo objevuje kontinenty často, taky ho to omrzí.
Čubka: Pro depresivní duši hrozí zprofanace všeho.
Jiří: Tak dobře, co se po sexu změní?
Mariňák: To už tenhle spolek můžeme rozpustit! Je stejně zbytečný jak spolek trpitelů, kteří ještě neměli pizzu!
Předseda: Nech Slívu domluvit, prosím.
Mariňák: (pokračuje ve svém) Už to vidím: Spolek Anonymních... Nepizzáků? Vidíte? Ti, co nejedli pizzu, ani nemají jméno! Protože panicové mají své označení, znamená to, že je panictví něco výjimečného!
Čubka: Přesně tak. Nelze nijak pojmenovat negaci existence, pokud sama neimplikuje existenci něčeho stejně pojmově relevantního, jako je původní existence. Neexistence odvozená z negace existence se morfuje do existence paralelní k původní existenci, kde nabývá vlastní rozměr, místo v mentalitě, jazyku a tak se obsahem vymyká té neexistenci, ze které byla vyvozena.
Předseda: Nechte laskavě Slívu domluvit!
Jiří: Já domluvil. Ptal jsem se Čubky.
Čubka: Na co ses mě ptal?
Jiří: Co se po sexu změní?
Čubka: Změní se... No, prostě se budeš cítit líp.
Jiří: A proč? Protožes uvolnil hormony?
Čubka: Ano.
Jiří: Inu, tak to není. Nebo je, ale nemá to takový význam, jaký si myslíš. Štěstí není určeno absolutními okolnostmi, ale je relativní ve vztahu k vyšší příčce. Tvor přirozeně baží po vyšších příčkách. Nauč se o Maslowově pyramidě. Až to ztratíme, přestaneme se zajímat o sex a začne nás zajímat láska, bezpečí, věda a náboženství.
Čubka: Ušislyšně jsi nedomluvil.
Mariňák: (skočí jim do řeči a začne něžně mluvit) Herdek, já ti povím. Zobáku, pocem, ty náš vocase! (natáhne se a poplácá Zobákovi rameno) Sex znamená, že tě někdo má rád. A v čem je tvůj problém? Že tě nikdo nemá rád, protože seš takovej ošklivej zobák, že jo? (mateřsky ho rozcuchá) A když je sex, tak tě někdo má rád, že jo, ty puňto? (zle se podívá na Jiřího a Předsedu) A my chceme, aby nás někdo měl rád!
Předseda: Pánové, pamatujete na minulý týden? Říkal jsem vám, že jsem měl dívku.
(Ostatní nereagují)
Předseda: Že jsem s ní souložil.
(Ostatní vybuchnou)
Čubka: Zapomněli jsme, takové těžké zprávy se těžce zapamatovávají,
Předseda: Inu, nezměnilo se nic, vidíte? Cítím se stále stejně jako před tím.
Mariňák: Chci hlasovat o vyloučení Předsedy z našeho klubu!
Jiří: Proboha, vždyť jsme se shodli, že je panic jak my!
Mariňák: Ty ses shodnul sám. Kdo je pro? (zvedne ruku)
Předseda: O vyloučení zakladatele, svolávače, sponzora, organizátora, dodavatele (zaklepe na krabičku se srdíčky), předsedy, pronajímatele (udělá prstem kolečko nad hlavou) a pokladníka našeho spolku v jedné osobě se bude hlasovat později. Nyní zpět k Zobákově anonymnímu dotazu. Kde jsme to skončili?
Jiří: Nic se nezmění.
Čubka: Pro materialistu jako seš ty se láska zpozemští, zprofanuje a zesvětští!
Mariňák: Pro takovou píč... kokota se i láska stane vobyčejná šukačka, kterou se láduje jak tou tvou krvavou pizzou.
Jiří: Sex a láska jsou dvě různé věci.
Čubka: Jedna je podmínkou té druhé! Ale počkat, ehm, co se zkusit zeptat tady? (všichni se podívají do kamery) Tak tedy... změnil sex váš život? (Dokumentarista mlčí, všichni napjatě poslouchají) Slyšíte nás...?
Dokumentarista: Mně si nevšímejte. (pauza) Já tu nejsem.

(střih, členové ČAAPu v hloučcích debatují, oblékají se a postupně odchází, kamera zabírá zamlklého a osamělého Koheleta)
Dokumentarista: Váš proslov se mi líbil. (Kohelet mlčí) Kdopak jste? (ticho) Odpovíte mi?
Jiří: (vstoupí do záběru) Toho si nevšímejte, on je... mimo.
Kohelet: (rázně si stoupne) Za sto let budete všichni mrtví!
Jiří: Ano, Kóho, my víme.
Kohelet: Vědí děti, o co v životě přicházejí?
Jiří: Kóho, sklapni!
Kohelet: Umírají děti s lítostí?
Jiří: (do kamery) Pojďme pryč! Kóho, sedni si.
Kohelet: (sedne si a fňuká) Závidím umírajícím dětem!
Jiří: Pojďte pryč, prosím.
Dokumentarista: Ne. Dělám to pro vědu.
Jiří: Ale on je blázen!
Dokumentarista: Bláznovství je součástí světa.
Kohelet: Já chci umřít!
Jiří: Nemluvte na něj! Musíte to s ním umět! Kóho, všechno bude v pořádku, dobře?
Kohelet: Ne! Já nechci umřít!
Jiří: Dneska nikdo neumírá, neboj!
Kohelet: Ach ne! Prosím! Ne!
Jiří: Umřeš, až už budeš chtít nebo nebudeš chtít, ano?
Kohelet: Ano.
Dokumentarista: Možná bychom mohli odejít.
Jiří: Jednou se zblázní úplně a strčí ho do mixéru.
Dokumentarista: Kdo ho tam strčí?
Jiří: On si ho tam strčí.
Dokumentarista: Neměl by brát léky? Neměli byste mu pomoct?
Jiří: Nechce pomoct. Proto ho poslali mezi jeho druhy k nám. Občas má záchvat, tohle je ještě dobré. Teď pojďme pryč.

(všichni jsou pryč, jen Jiří zůstal s Dokumentaristou poslední, Předseda čeká u dveří)
Jiří: Proč jste nám neřekl, jak změnil váš život sex?
Dokumentarista: Já musím zůstat neutrální. Já jsem vědec.
Jiří: Nejste filmař? Jakože umělec?
Dokumentarista: Vědec je umělec, zachycuje krásu v běžnosti.
Jiří: A proč jste mě hladil tam venku?
Dokumentarista: Experiment.
Jiří: Experiment čeho?
Dokumentarista: Na ničem.
Jiří: Povězte mi to.
Dokumentarista: Říkám vám, že jsem neutrální.
Jiří: Tak pak mi to povíte, dobře?
Dokumentarista: Ne.

Scéna 7

(Jiří a Předseda sedí v podvečer u baru v baru, Jiří má mlíko a Předseda víno, kamera je zabírá přes bar)
Dokumentarista: Proč jste pořád panicové?
Předseda: (Jiří se chystal něco říct) Názorná ukázka! (otočí se a kouká po baru) Vidíte tamtu? (ukáže doleva, záběr na blonďatou módní krasavici)
Jiří: Průměrná zombie druhého stupně. (Předseda odejde doleva)
Dokumentarista: Kdo je to zombie druhého stupně?
Jiří: Zombie je... a vida, už se vrací! (Předseda se vrací s politým oblečením, utírá se)
Předseda: Zlomil jsem rekord?
Jiří: Nikoli. (upije víno) Ale těsně.
Dokumentarista: O co se jedná?
Jiří: Průměrná zombie nesnese nikoho než průměrnou zombie.
Dokumentarista: To je zvláštní definice. Definice polokruhem, řekl bych?
Jiří: My to prostě cítíme.
Předseda: Jako když znáte všechny druhy pizzy, způsoby jejich propečenosti a velikosti jejich cen po celém světě. Ale nikdy jste neměl ani kousek.
Dokumentarista: Ale vy jste už ochutnal.
Předseda: Ano! Ano! Já vím! Byl jsem ale dítě! Nepamatuji si to! Pamatujete? Vyšumělo to!
Dokumentarista: Proč vás oba tak láká analogie pizzy?
Jiří: Možná abyste se měl na co ptát? Já nevím, pizza prostě chutná.
Dokumentarista: A sex taky?
Jiří: Ano.
Dokumentarista: Jste o tom přesvědčený?
Jiří: Ano.

(pauza, Jiří a Předseda upíjejí)
Dokumentarista: Klidně pokračujte ve své běžné konverzaci.
Jiří: Nemůžeme, jste tu vy.
Předseda: Víte, vaše přítomnost nás uvádí do rozpaků.
Dokumentarista: Povídejte si o běžných věcech. Řekněte si vtip.
Jiří: Šli dva a prostřední upad'.
Dokumentarista: Panický vtip.
Předseda: Můj život.
Dokumentarista: Vy víte, co myslím.
Jiří: (na Předsedu) Známe vůbec nějaký vtip o panictví?
Předseda: Nemyslím. Existují vůbec?
Jiří: Počkej, vzpomínám si... Jak se říká holkám, které jsou rychlejší než já?
Předseda: Jak?
Jiří: Panny!
(smutný a pomalý smích)
Předseda: Jo, to jo, ale spíš myslí takový ty že "dva panicové vejdou do baru a objednaj si drink." Barman se pak na něco třeba zeptá a tak.
Jiří: A dál?
Předseda: Co dál?
Jiří: Jak ten vtip pokračuje?
Předseda: Dál nevím, já tím chtěl poukázat na tu kostru vtipů, jako vejdou dva židi do baru nebo dva cikáni do baru, vejde žid do ordinace, vejde bába do ordinace a tak.
Jiří: Aha.

(ticho, upíjejí)
Předseda: (do kamery) No... (uchechtne se) vzpomněl jsem si na jednu veselou příhodu, stala se nám už dávno. Přijali jsme do ČAAPu pannu. (šibalsky mrkne do kamery)
Dokumentarista: A vy jste na ní doráželi?
Předseda: Nikoli. (Jiří se začne culit a těší se na punch line) Právě proto jsme od té doby říkali, že odešla bez ztráty kytičky na věnečku. (Jiří vybuchne smíchy)
Dokumentarista: Chcete říct, že...?
Předseda: (uchechtává se) Ani vlásek jsme jí nezkřivili, protože stihla odejít. Takže neztratila ani kytičku, ani věneček!
Jiří: (zadýchaný smíchy "vysvětluje" vtip) Kytičky... na věnečku...!

Scéna 8

(noční Praha, Kohelet jede po eskalátoru dolů)
Kohelet: (na líbající se dvojičku jedoucí nahoru) Klidně si tady zapíchejte, zmrdi!

- Vchází do budovy, čeká na výtah. Přijde jiný páreček a začne se líbat, všichni tři a kamera se vměstnají do těsného výtahu, Kohelet nevraživě pokukuje po kameře i páreček.
- Doma si Kohelet nerozsvítí a sedá si na pohovku, nad hlavou visí obraz Ježíše Krista.
Kohelet: (podívá se na Krista) Život...
- Obraz se začne rytmicky houpat, je slyšet rytmické ducání a hekání
Kohelet: Život... (podívá se do kamery, v tu chvíli se obraz uvolní, v půlce pádu na Koheletovu hlavu je střih na černé pozadí)
Dokumentarista (mimo obraz, chraplavě): To sis zasloužil.

Scény X - Y

(work in progress)

Závěrečná scéna

(záběry na letní Prahu, cukrující se páry v kavárnách atp. Hraje Avril 14th od Aphex Twin)

Jiří (hlas): Víte, měli bychom ocenit to, co máme. Prostě říci: "děkuji". Děkuji za zrak (záběr na slepce), děkuji za nohy (záběr na vozíčkáře), děkuji za kousek pizzy (záběr na podvyživené africké dítě), děkuji za střechu nad hlavou (záběr na bezdomovce). Děkuji za to, že se mám večer ke komu přitulit (záběr na pózující členy ČAAPu).
(pauza, hudba hraje)
Protože život se děje jen jednou. A kdo ho má neposrat? Kdo má vědět, jak ho žít? Ale i tak je plný překvapení, objevů, zážitků a krásy. Možná se neprojdu po Měsíci, možná nikdy nezjistím, kdo skutečně stojí za 11. zářím, možná neobjevím nový kontinent. Nebo objevím? Stačí čekat. Čekat a být sám sebou. A pak jednoho dne možná objevíte nový kontinent. Prostě se to něco nebo někdo objeví na obzoru a vy budete vědět. Budete prostě vědět. To je všechno, víc v tom není. A pak můžete mít pizzu třeba každý den.

Před titulkami se postupně objeví text:

Jiří zahynul, když si na noc vedl domů svou první dívku.

Byla to prostitutka.

Na přechodu pro chodce dostal kvůli vysokému adrenalinu zástavu srdce.

Vzápětí ho přejelo auto.

Na hrobu mu stojí:
"Zabilo ho to, v co věřil" (ozdobným písmem)

Řidič se jmenoval Arnošt Jebavý.


Used soundtrack:
Clair de Lune - Debussy
Valse Sentimentale - Čajkovskij
Poppies and Peonies - Christian Kjellvander
Tell All the People - The Doors
Serenade + Ave Maria - Schubert
Avril 14th - Aphex Twin

Soon-to-be-used soundtrack:
It's Not Unusual - Tom Jones
People Are Strange - The Doors
Let It Be (nebo něco od nich) - Los Colorados
After the Disco - Broken Bells
Tisíc mil + Řekni, kde ty kytky jsou - Bambini di Praga

Second tier soundtrack:
Hooked on a Feeling - David Hasselhoff
Losing My Religion + Get Lucky (nebo cokoliv) - Vitamin String Quartet
This is The Day - The The
Send Me On My Way - Rusted Root

Na propagačním plakátu k filmu stojí uprostřed zlatavého pole elegantní Jiří v černé košili, černých kalhotech, neprůhledných slunečních brýlích (lenonky/aviatorky) a se zapálenou cigaterou v puse. Pokud to vydáme v DVD verzi, tak na druhé straně krabičky chci hořící pole.

Estimated run time: 20+ minutes
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hannibal Hannibal | 16. dubna 2016 v 22:33 | Reagovat

Ehm, asi si to budu brát osobně, můj hlas není zlý! (Dokonce mě jeho křik v hlavě nutí napsat ti to do komentáře...)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 17. dubna 2016 v 0:32 | Reagovat

[1]: Očividně jsi podlehla charismatu psychopata :-(

3 Hannibal Hannibal | 17. dubna 2016 v 16:45 | Reagovat

[2]:Nebo tyjen blbě slyšíš! :-P

4 Hannibal Hannibal | 17. dubna 2016 v 16:46 | Reagovat

[3]: A já neumím psát...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama