... (VIII.)

4. června 2016 v 1:20 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásko, objevil jsem Ameriku!

Už asi vím, co to cítím - výčitky. Nemyslím ty klasické z toho, jak jsem ti a tvé kamarádce ublížil ("děsil"), tyhle jsou hlubší. Uf... je tak nechutné psát o tomhle! Je to neuvěřitelně intimní zpověď. Ale člověk si to musí přiznat. Jakmile to veřejně napíšu nebo někde řeknu, podvědomě snad začnu předpokládat, že to na mě ví každý. A zastydím se, takže se snad tak přestanu chovat. Snad. Blbče, blbče! K věci: Jak jsem jen mohl chtít po někom, jako jsi ty, aby mi léčil komplexy? Teď jsem se vrátil z maturitního plesu, pro nejistého člověka jako já je to dost nálož na rozpoložení, téměř bezdůvodně jsem teď plačtivý. A co na plese...? Chtěl jsem domů. Byl jsem zmatený, cítil jsem se pod pohledy nepříjemně (přesto mě tam každý rok táhnou a budou táhnout všemožné důvody). V hlavě mi létaly krásné provařené scénáře: chci pryč ze světa plného lidí do světa, kde jsme jen ty a já, dva milující se lidé. Tyto pocity do posledního verše zachycuje písnička Slow Show. Nemusíš ji poslouchat, já ti ji převyprávím. Chlapík je na nějaké párty. A necítí se prostě dobře. Prostě se necítí dobře. Jeho nechuť znemožňuje jakékoliv navázání kontaktu s kýmkoliv. Ale rád by běžel domů za ní. Před se cítí dobře, hraje před divadélka a baví ji ("slow dumb show"). A ona mu dává najevo svou náklonnost a obdiv. Tak ta ona jsi pro mě ty! Ale čtěme mezi řádky: On zneužívá člověka z masa a kostí pro své sobecké asociální Já! Jako to dělám já s tebou. Proto jsem před tebou vždy tak rozkvetl a dováděl, volal přes půlku chodby... Hrál jsem jen takovou dumb show, kterou jsem tě hodlal "bavit", kterou jsem si chtěl dokázat, že za něco pro někoho stojím. Prostě jsem vždy chtěl zneužívat tvou "drobnost" ve svůj prospěch. A to je zatraceně sobecké. Je hladovějící sobec, když krade chléb...? Hladový zloděj roven zloději, který kradl jen z legrace. Tudíž jsou oba stejní sobci. No, kdybych takhle krutě rozebíral jakoukoliv lásku kohokoliv z mého okolí, došel bych vždy k něčemu sobeckému. Nesobeckou lásku si leda představuji jako: Prostě si zamiluješ nějakého náhodného člověka a děláš pro něj všechno. Dělal bych pro tebe všechno, ale prostě jsem si tě nezamiloval. Láska s příčinou to tedy je. A láska musí být bez příčiny, láska musí prostě být. Samozřejmě můžeš splňovat určité podmínky, jsi dost inteligentní, vnímavá, andělsky krásná (zatímco tvoje kamarádka je zas ďábelsky krásná!), takže jsi nebyla vysloveně náhodně vybrána na léčení mých komplexů.

Možná se toto přiznání zdá trapné z toho důvodu, že je to pro okolí nebo tebe samozřejmé. Je třeba pochopit, že okolo tohoto přiznání možná chodím často, ale právě teď v tuhle chvíli to přiznávám otevřeně a do všech důsledků. Říkám svůj čin soudci do očí, nikoli jen právníkovi nebo důvěrným přátelům. Soudce, porota a veřejnost to třeba ví už dávno, ale teď je to oficiální. Hle jeho verdikt: "Jsi trdlo. Prostě primitivní trdlo!" Možná jsem své pocity obalil polevou, ale jádro je hnusné. Ale můžu za to, jak se cítím? Vytvořil jsem nevědomě skládačku, kterou až teď vědomě rozebírám. Je mi líto: jsem stále hrozně zamilovaný, ale vím, že to stojí na hloupých základech. Má mi být líto? Lituji, že jsem tak dorážel a udělal ty pitomosti, to je samozřejmé. Ale mám tě litovat a sebe nesnášet víc proto z toho morálního hlediska, totiž že ani nejsi "milována upřímně", že ti to tedy nemůže dělat skutečnou radost, jak jsem se tě snažil několikrát přesvědčit? Jako je to určitá láska, city jsou upřímně myšleny, jen ne upřímně vytvořeny... Proč to furt píšu?? Bože můj, to je strašné... Potřebuji od tebe obejmout! Nikoli. Potřebuji obejmout. Že zrovna od tebe je jen náhoda. Příště to může být někdo jiný!! Kdo? Kdy? Za týden? Měsíc? Dávám tomu maximálně půl roku. Fuj! Pokud tohle čteš, tak to musí být až několik let po napsání, třeba ze zvědavosti: "Tak jak se vlastně může mít takový úchyl?" To už budeš velice rozumná dospělá slečna. Jako inteligentní dospělák říkám inteligentnímu dospělákovi: "To je psina, co?"

V představách si za tebou utíkám. Promiň, že jsem si tě zamiloval takto. Ve vztahu si musí být partneři rovni, žádný nesmí být ten nahoře nebo ten dole. Já se cítím jako ten nahoře, jsem přeci starší a díky tomu jsem v některých věcech (lze říct "oficiálních věcech"?) vůči tobě inteligentnější, autoritativnější, sebevědomější, rozhodnější atp. Leč ve skutečnosti jsem ten dole, vždyť to já za tebou lezu, chci se k tobě přitulit a chci tě zneužít pro vlastní rozvoj a ať už ti za toto nabízím cokoliv, morální má láska nebude kvůli této sobecké složce. Ty jsi ta žúžasná a jsi motiv mého jednání. Tudíž jsem já ten dole, tudíž si nejsme rovni. Ty sladká krásko... Tak moc tě potřebuju, úplně tě cítím mezi prsty! Kdybys mě teď objala... roztekl bych se. Věř si, opravdu si v tomhle věř! Máš obrovskou moc! Řekni si a já třeba umřu!

Marně po ni vztahuji ruce, zrána, když se probírám z mrákot těžkých snů, marně ji v noci hledám na lůžku, když blažený nevinný sen mě oklamal, jako by seděla vedle mne na louce, jako bych její ruku choval v své a pokrýval ji tisícerými polibky. Ach, když pak ještě zpola v závrati spánku po ní tápám a tím se proberu - Proud slz vyráží z mého stísněného srdce a pláči bez útěchy, vstříc černočerné budoucnosti.
- W

---
Já prostě nevěřím tomu, že tě už pořádně neuvidím. Moc by mě zajímalo, zda se rozpoznáme na tvém plesu za čtyři roky. Dovolím si tě pozdravit, budu předpokládat, že už nebudeš na mě tak citlivá. Na tanec tě asi nevyzvu. To by byla vyšší liga. A nebo vyzvu!?! Ha! Prostě přistoupím jako muž k ženě a jako muž vyzvu ženu k tanci, tak se to dělalo stovky let před námi! Nebude na tom nic špatného, nikdo mi neřekne, že se to dělat nemá. Teď mi zakázali na tebe mluvit, ale za čtyři roky? Pche! Ano, ano, to už na tu křivdu zapomeneš. A budeš dospělá... díky tvé zas o něco vyspělejší osobnosti se udělá tlustá čára za vším, co má něco společného se mnou, zbude leda ozvěna. Nikdo nebude řešit pět let staré "pubertální" handrkování a urážky cti, jsme přece plebs, ne šlechta!

'Uvidím ji,' zvolám zrána, když se probírám ze spánku a vesele hledím vstříc krásnému sluníčku. 'Uvidím ji!' A pak po všechen ostatek dne už nemám jiného přání. Všechno, všechno tone v tůni této naděje.
- W

---
Co jsem si o tobě napsal během přednášky ze Statistiky:
Na tolik věcí na tobě lze pohlížet z dvou vylučujících se úhlů! Co jsou tvoje prstíky pro tebe? A pro prodavačku dostávající tvé peníze? Nebo pro prosektora? Jsou pro tyto lidi něco, co se očekává, co je samozřejmé. Tvé prsty jsou pro ně (a) drobné (b) konvenční (c) prostředky nebo okolnosti k dosažení nějakých jejich cílů. Ale jen pro mě ne! Pro mě jsou tvé prstíky a všechno ostatní (a) absolutní (b) zlomové (c) cíle! Profánní pro jednoho, sakrální pro druhého.

---
Zkus mi dát nějaké znamení... Rád bych aspoň věděl, jestli mnou opovrhuješ i po těchto dopisech. Proč to říkám? Víš, viděl jsem i dávno věci, které udělali všelijací nešťastní milovníci. Bojím se, že mé dopisy jsou těm věcem podobné. Nebyly to věty jako: "Aničko, vrať se mi, chybíš mi, miluju tě! :( " Byly to výmluvné, sentimentální, přehnaně racionální a nekonečné a nekonvenční projevy, které děsily příjemkyni.

(1) Jako první a ne úplně ukázkový příklad může posloužit kdesi zveřejněná fotografie narozeninového dortu, kterým údajně obradoval nějaký nešťastně zamilovaný nebohou slečnu. Na jeho marcipánovém výjevu bylo vymodelováno hned několik značně obscénních prvků. Lidé to komentovali, říkali, že je to magor, "a psycho", že je to na udání a tak.

(2) http://9gag.com/gag/aQ8ADe7 Dáma zrušila rande, protože maník udělal nevhodný vtip. Vidíš, že píše dlouhé omluvně-naléhající (a vydírající) zprávy, až ho dáma nakonec začne ignorovat.

(3) Poslední chlapík, dám mu robustní jméno Boris, psal mé oblíbené kamarádce dlouhé monology poté, co se ukázal jako labilní posedlý maniak a na mou kamarádku nějak sprostě vyjel. Kamarádka se myslím lekla a přestala komunikovat. Má kamarádka se cítila pronásledována, lovena, obtěžována, nudil ji, štval ji, zmáhal ji, byl otravnej, mlátil jí všechno o hlavu, nazývala ho sociopatem a šílencem, tak ho začala ignorovat a neodpovídala. Přesně tato slova použila. Nebudu přesně přepisovat, co jí to psal, napíšu jen zamíchanou parafrázi:
"Všichni se na mě dívají divně, vidí ve mě blázna! Jen ty jsi mi dala naději, byl jsi schopná se mnou mluvit a slíbila jsi, že půjdeš se mnou ven... ale pak jsi to všechno zrušila. Nevím, co mám dělat, všichni se mi smějí... Jsem hroznej blbec, promiň... neměl jsem tě tak nazývat, to je neomluvitelné! Mám tyhle problémy s náladou a vším už dlouho, myslím, že bych s tím už měl něco dělat..."

Dovol mi srovnat se s těmito třemi asociály. Maník s dortem byl jen a jen sprostý. Proto tu slečnu vyděsil. Chlápek číslo dva byl vyděrač. Rozmlouval, omlouval se, ale i tak se ukázal v pravém světle. Proto tu slečnu děsil a akorát sám sebe bořil do větších a větších hlubin zapomněníhodnosti. Boris byl upřímný, omlouval se, prosil, děkoval... ale přesto se má oblíbená kamarádka distancovala! Proč? Bála se něčeho nečekaného kvůli jeho zjevné labilitě? Submisivní emoční výlevy z útržku patrné mohou odhánět určitý druh submisivních slečen, jelikož v něm slečna vidí ubožáka, nikoli kýženého ochránce. Dále se může bát zodpovědnosti, kterou na ni klade. Já nejsem obscénní (zde všudypřítomný erotismus není obscénní!), nejsem prvoplánově submisivní a samozřejmě nejsem na tebe sprostý a vydírající a ani nic takového. Uvědomuji si své naléhání a díky tomuto uvědomění z něj opticky dělám (se snažím dělat) nenaléhání a vášeň. Nepochybuji, že často selhávám! Přesto je zachováván stejný princip: on pronásleduje a mluví, ona utíká a mlčí. Kde já jen dělám chybu (tato věta se musí zdát moudrému čtenáři vtipná)? Ti tři muži používali všelijakou manipulaci (agrese, kladení zodpovědnosti, sexuální posedlost), což já dělal svým způsobem taky. Cpal jsem se všude: nebyl jsem agresivní, submisivní a posedlý, ale příšerně vlezlý, jak krtek jsem se vrtal na internetu a vykukoval na tebe odevšad. To už nedělám (ne v takové míře), ale pachuť v tobě mohla zůstat. Nejvíce se přirovnávám k Borisovi a tebe přirovnávám k té mé milé kamarádce. Když znám dobře pocity její, pravděpodobně znám i pocity tvé. Jak se mám přizpůsobit? Co by správně Boris měl teď dělat, co bych mu poradil? To, co bych radil Borisovi, pak zpětně můžu poradit sobě. "Borisi, ty idiote! Odmítla tě jako člověka, protože jsi se ukázal jako idiot, maniak. Ode dneška nemáš šanci, nikdy jí už neuvidíš. Ven s tebou nepůjde. Neodpovídá. Co máš říct? Nevím." To bych mu poradil.

---
Náhodou se mi tu hezky shromáždily zážitky poslední doby, tak nám je hezky očísluji! Nejsou chronologicky, ale to může být jedno.

(1)
Stala se vcelku dobrá věc. Je to jedna z takových těch věcí, které s tebou nemají nic společného, ale zostřují mi pohled na náš "vztah". S jedněmi starými známými, které jsem neviděl značnou část života, jsem byl dneska v noci (nebo ráno, ztáleží na úhlu pohledu) na pivě. V dobré náladě vytáhla stará známá dopis, který jí nedávno poslal kdosi, kdo ji ve školce miloval. A byl to počertech milostný dopis. Chtěla, abych ho přečetl nahlas, tak jsem to taky udělal. A smáli jsme se, protože dopis byl... přeslazený. A těch gramatických chyb! Hlavně čárky chyběly. Nebyly to překlepy, jaké tu všude třeba dělám já, protože takovou věc, jakou je milostný dopis, si musíš před odesláním přečíst milionkrát, a to si snadno všimneš "omylem" udělaných chyb. Ale protože si jich nevšiml, znamená to, že neumí jazyk. Já už ani po sobě pořádně nečtu tyto dopisy, je to přeci jen chrlení myšlenek a pocitů pro tebe bez tebe. Nejsou ani psány pro tebe s tebou, protože ti tu píšu věci, které bych ti ani neřekl. Ale o tom a o gramatice dost, protože to ode mne zní hrozně. Pojďme se zaměřit na obsah. Upřímně, ten obsah si nepamatuji (protože jsem byl opojen), ale dovolím si říci, že to bylo blbé. Tedy znělo mi to blbě, ať je příčina kdekoliv. No a samozřejmě se hned vpasuju do té role. Působil můj první dopis také blbě? Také jsi ho četla mezi kamarády a smáli jste se? Užírali se lidé, kteří ho četli (vím o 6 lidech, kteří ho na tvé straně četli), trapností nad infantilností a "přeslazeností" (tak jsem označil dopis milovníka výše) mého dopisu?

K tomu "pro tebe bez tebe"... Spoustu věcí v těchto dopisech vztahuji k sobě. Co si já myslím a jak se já cítím samozřejmě není něco, co by bylo nutné, abys v této chvíli věděla. Nedokážu si představit, že by tě to teď zajímalo. Leda za několik let, až všechno vychladne a tebe bude čistě vědecky zajímat, co jsem si myslel. Tyto dopisy rozhodně nejsou nucení mých názorů! Je to, jako kdybych psal dopisy čerstvě narozenému miminku. Jsou to dopisy pro něj, ale je zbytečné a snad i nežádoucí, aby to četlo (nesrovnávám tě s miminkem kvůli tomu, že bys byla nějak naivní, ale proto, že je to dostatečně absurdní příklad). Jiný příklad: Kdybych psal nenávistné dopisy partnerce, kterou pohrdám. Jsou to dopisy pro ní, ale je nepřípustné, aby je četla. V obou případech bych psal dopisy proto, abych sám sobě ulevil z napětí (nikoli uvolnil napětí) a srovnal si to v hlavě... Skutečný dopis pro tebe s tebou byl ten první a tištěný, ten trpěl jen zředěnou sebestředností a byl (aspoň doufám) psán s ohledem na tebe.

(2)
Nedávno jsem si všiml, že když ti bylo 12, napsala sis na blog větu, která mi přišla s ohledem na naši/mou situaci komicky smutná: "Takže se modlím, aby sem nazabloudil nějaký pedofil, áách :( " A jsem tu já. Rád se hloubím v tvém starém blogu, dávám si věci do souvislostí a jaksi se všemi způsoby natěšuji. A rád bych si myslel, že ve mně nevidíš právě toho ošklivého "stereotypního" pedofila s knírkem a pleškou, na kterého jsi (určitě) myslela při psaní té věty. Jenže kdo jiný bych měl být? Jsou všichni, kdo se jakkoli těší z tvých projevů, ve tvých očích stejní? Dle mého soudu by jsi měla "morální" právo odsoudit jen toho "pedofila" či devianta, který má primárně násilné a zneužívající choutky. Což já nemám, že? Ale ve škole o pauze jsem si sednul někam do kouta knihovny a učil se na přicházející test. Mezi soubory v tabletu jsem "znovuobjevil" tvé fotky, které jsem si tam aktivně poukládal. Tam jsem se kousek času celkově vyhrazeného k učení koukal na tvé fotky. Přibližoval jsem, abych viděl detaily tvé tváře, nakláněl jsem, aby fotka dostala novou perspektivu... Cítil jsem se jak úchylný dědek, prostě jako "stereotypní pedofil", k jakému máš, Krásko, odpor. Je zajímavé, že se naprosto přirozeně dostávám do role, kterou nás učili nenávidět a štítit se jí! Ale vždyť ty jsi krásná, vždyť ti chci být nablízku, tak co jiného mám dělat?!

(3)
Zase jsem si projížděl tvůj starý blog. Je tam jeden velice milý a hravý článek, ve kterém klasifikuješ vtipy. Napadlo mne najít ve svých denících to, co jsem ten den dělal já. Ležel jsem v nemocnici a přehnaně si do deníku psal, jak můžu umřít. Doktorka mi totiž řekla, že čistě teoreticky můžu něco mít, ale to se nakonec během dvou let nepotvrdilo. No dál jsem si projížděl tvůj blog a hledal věci, které mi mohly uniknout. Ne že by mi to uniklo, ale jaksi jsem si potvrdil tezi, že si fakt hájíš soukromí. Na blogu jsi měla dost odkazů na všelijaké sociální sítě a i hromadu svých fotografií. Jenže fotografie jsi stáhla a ty sociální sítě smazala. Nechala jsi tam jen neurčité fotky oblečení, serepetiček, kdejakých vtipů a estetických věcí. Odkazy na nejdůležitější sociální sítě jsi nedala, protože jsi nechtěla, aby tě někdo "vystopoval před školou a ještě k tomu znásilnil". To je opravdu zajímavé... Nehraje v tom roli i to, jak jsi kdesi psala, že máš špatnou zkušenost s internetem?

Dodatek:
Tak to je vtipné, Krásenko! Sotva si zveřejním dopis, ve kterém otevřeně povídám o tvém blogu, ty si ho během asi dvou týdnů zrušíš!! Snad to spolu nemá nic společného. Poslední článek jsi tam dala skoro před dvěma lety, takže jsem doufal, že jsi na svůj blog zapomněla. Nebál jsem se tedy, že by zmizel. Škoda. Ovšem je to ukázka toho, jak po sobě zametáš stopy. Tvůj blog jsem měl rád.

(4)
Uf, Krásko, teď jsem se dozvěděl docela bombu! Dost mě to zarazilo, překvapilo. Jako bych byl na té špatné straně dvojího metru! Objevil (či spíše znovuobjevil) jsem takovou kusou informaci, že jsi měla kdysi přítele nebo kluka. To mě malinko rozhodilo, samozřejmě, vždyť jsem přeci žárlivý a závistivý. Je to úplně normální žárlivost, klasická infantilní žárlivost, neschopnost pochopit, jak tě může mít rád někdo jiný, jak můžeš mít ráda někoho jiného než mě, jak se můžeš oddat někomu jinému a jak ti někdo může být také tak oddaný. Neznám žádný kontext a ani konkrétnější obsah, vím jen, že to bylo, takže vidím průměrné "chození" nezletilé dívky s chlapcem se vším, co patří ke vztahu mezi nezletilou (i když předčasně vyspělou - intelekt určitě, libido nevím a vědět nechci) dívkou a chlapcem! Mohl bych (a dělám to) overanalyze těch pár informací a udělat specifičtější model vašeho vztahu, ale raději se budu držet toho, že byl prostě průměrný na tvůj věk. Přichází veliké "KTERÝ". Za tímto "KTERÝ" bude následovat to, co mě úplně rozkousalo ze dvou stran. Nemůžu se opřít, musím tedy padat. Takže... Chodila jsi s klukem, KTERÝ byl stejně starý jako já! Věděl jsem, že jsi měla kdejaké "kluky" i na základce, jenže teď jsem u jednoho zjistil věk.

Hrozně hrozně moc lidí mi říkalo, že jsi na mě moc malá, že nechápeš, že mi nemůžeš stačit, že mi nikdo v tvém věku nemůže stačit, takže prostě nemám a nemůžu a nesmím a je naprosto zbytečné s tebou hovořit a o tebe se zajímat. Náš vztah (jako vztah dvou jedinců, ne partnerů) zkolaboval (nejen) na věkovém rozdílů - v mém věku třeba považuji za humor něco jiného, než co považuješ za humor ty. Když ale vidím, že jsi schopná chodit s klukem, který je stejně starý jako já?? Bože, bože... Neznám toho kluka, nevím o něm nic moc, třeba je to primitiv se zpožděnou mentalitou, třeba se ti ho zželelo (nenávidím se už jenom proto, že jsem něco takového schopen cítit!!), třeba proto si s ním rozumíš a proto jsi s ním chodila... Promiň mi toto uvažování, snažím si najít nějaké sobě pohodlně východisko bez ohledu na jeho lživost. Mám teď chuť všem nabít, ukázat jim, že jsi schopna chápat člověka téměř o polovinu staršího, než jsi ty. Že jsi schopná s ním dokonce chodit. Chodit!

Zároveň vidím, že jsem skutečně přišel o skutečně vyspělou a "skutečnou" osobu. Ano, sice jsem často z první ruky zaznamenal, že jsi prostě chytřejší než kdekdo a může být s tebou řeč, ale toto je jakoby veliký důkaz, dokonce nezvratný, že jsi a jsi a jsi i dělaná pro kluky mnohem starší. Že tě mají oprávněně rádi (tudíž nemusím být "úchyl", ledaže jsme "úchylové" oba) a že ty je umíš ocenit. Důkaz toho, že bychom si opravdu mohli rozumět. Důkaz toho, že to mohla být všechno skutečnost. Skutečně tomu mladíkovi závidím, obdivuji ho. Proti němu teď cítím zaujetí, zlobu i uznání. Kdybychom se on a já potkali a on se třeba chtěl kamarádit, přísahám, že bych byl zlý a sarkastický. Prostě bych se neovládl, rozum by se mi zapařil a já úplným zázrakem na něm viděl všechny lidské neduhy. Vsadím se, že bych ho považoval za pitomce. Nedokážu si představit, že bych ho považoval za příjemného a inteligentního člověka. Buď by to byl skutečně hlupák, nebo bych jeho inteligenci shazoval. Když totiž narazím na člověka (nejen jako konkurent v "lásce"), který je hodný a chytrý a díky tomu oblíbený, téměř okamžitě považuji jeho projevy a názory za dětinské, populistické, nedospělé a jeho humor za falešný. Totéž u tvého budoucího kluka. Není možnost, aby se mi líbil. Pokud by byl v mých očích horší než já, zblázním se a budu na něj zlý (ne agresivní, jen má vší silou tlumená nepřejícnost občas kouskem ufoukne ven): "Jak může mít ráda takového pitomce??" Když to bude člověk přibližně stejný jako já, snížím ho pod sebe, budu ho považovat za falešného. Když to ale bude člověk nezpochybnitelně chytrý, veselý, sympatický atd., tedy lepší než já, zblázním se a budu na něj zlý, s čímž přijdou i výčitky : "Bože, proč nejsem také tak dobrý?" Můžu to nazvat kognitivní disonancí? Když můj kamarád, kterého mám moc rád, kdysi oznámil, že se mu líbí stejná slečna jako mě, ihned jsem začal brojit, začal jsem se obrazně bít a hledat na něm chyby. Když si jedny mé dvě kamarádky, které jsem měl hodně rád, nacházely přítele, říkal jsem si: "jak může chodit s takovým oslem? takovým idiotem? takovým sukničkářem? takovým děvkařem? takovým namydlencem? jak může věřit takové držce? od pohledu je nesympatický! od pohledu je vidět, že mu nejde o ni, ale o, že se mu podala!" Ach jo. Závist a žárlivost jsou ovšem hezké v tom smyslu, člověk sobě i světu ukáže, na čem mu doopravdy záleží.

Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád někdo jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím, a nemám než ji.
- W

Jujda, snad jsem nezlomil rekord v množství "že" na pixel čtverečný! Pod dávkou emocí to člověku šrotuje někdy jako Shakespearovi a někdy jako opičákovi. Nic mezitím.

(5)
Někde se zas objevila tvoje fotka. Dostala docela dost lajků, konkrétně (a zatím) 80. To je docela vysoké číslo, snad i to nejvyšší. Trošku mě to zarazilo, nechci přece, abys byla "oblíbená"! Protože čím jsi výše, tím jsem já níže. Sadistickou radost mi udělalo to, že sotva desítka z těch lidí jsou kluci a z kluků to jsou výhradně tvoji spolužáci. Protože to "znamená", že se tak moc nekamarádíš s klukama, že si tě nevšímají asi do vysoké míry. Ano, můžu se plést, ale tady jde o dojem - dojmy vytváření náladu. Jelikož jsou to hlavně spolužáci, je to naprostý "důkaz" toho, že v tvém mimoškolním životě není tolik kluků. Ano, je to ode mne dost ošklivé, je to takové "české". Koluje taková "anekdota" o české mentalitě: Čech stojí na louce a povídá: "Můj soused má teda krásnou ovečku!" Najednou se ozve se Bůh: "Chtěl bys taky takovou?" Čech na to: "Ne! Já chci, aby mu ta jeho chcípla!" To jsem prostě já v tomhle případě. Jsem potěšen, že tě "očividně" nikdo z chlapců neumí ocenit!! Jak sobecké!! Jak hnusné... Nebudu si hrát na svatouška... Lhaní nepomáhá obyčejným vztahům stejně jako upřímnost. Ovšem já jsem vědec, já preferuji upřímnost. Jsme my dva obyčejní lidé, které zabíjí upřímnost? Ale proč furt nechci, aby tě měli rádi jiní kluci? Mám se snad cítit lepší než jiní kluci, kteří tě neumí ocenit? Na druhou ustranu - neříká to, že jsem zaslepenější vůči tvým chybám (mám-li vůbec šanci je znát)? Nebo že jsi nezralá? Mám prostě pocit, že nemáš předpoklady pro to, aby ses kamarádila s klukama. Když se podívám na tvou rodinu, jste samé ženy. Tatínek (mám pro to několik indícijí) asi hodně cestuje. Určitou vzdálenost tebe od otce může dokazovat i tvůj projev, ve kterém tatínka tiše (tedy tak, aby on neměl šanci to zjistit) na internetu prosíš, aby si svou vzteklou náladu odnesl s sebou pryč (to je jeden hezký bod v mé vlastní knížečce myšlenek: "Vždy, když vidíš, že máš špatnou náladu, vezmi si ji s sebou pryč!"). Dost mne rozněžnil tento tvůj slaboučký vzlyk. Ale konec o tvém otci, víc o něj nevím a jsem prostě na tenkém ledě tady. Když jsi byla malá, určitě jsi byla vyspělejší než všichni okolo, takže se ti řekněme okolo let 10 a 12 museli kluci z tvého okolí zdát neskutečně primitivní, jako prosťáčci. Mezi tebou a jimi musel být rozdíl jednak kvůli tomu, že jsou holky vyspělejší, a také kvůli tomu, že ty jako taková jsi vyspělejší a vnímavější. No a nakonec se objevím já a ještě se ti k tomu nepohodlně namačkám do života tak, až tě to "děsilo", jak mi psala tvoje maminka. Prostě se nemůžu zbavit dojmu, že všechny tyto věci směřují k jakémusi přirozenému distancu od mužů. Samozřejmě je sprosté tě tu takto "analyzovat", jak říká moje máma. Nějak věřím tomu, že to budeš číst za pět let, takže to už nad nějakou přízemní sprostotou mávneš rukou, protože tu budu přeci mluvit o "skoro jiném" člověku.

(6)
Úžasná věc se stala, udělalo mi to radost. O nějakou tu půl hodinu později jsem provedl analogii k tobě (je tam fakt hodně podobností) a udělalo mi to ještě větší radost... Napsala mi totiž jedna slečna a v podstatě se mi omluvila za chybu, kterou jsem před více než rokem a půl udělal na jednom pártyovému večeru. Najednou se mi omluví člověk, kterému jsem se měl omluvit já...! Není to tak vážná chyba, ale je to prostě věc, která je nepříjemná. Zkusím to celé přirovnat k něčemu. Asi jako kdyby se tato slečna houpala na židli a záměrně mě sváděla pohledem. Tak jsem k ní přistoupil a políbil ji, ovšem pod silou, kterou jsem aplikoval na její rty, se přehoupla dozadu a spadla na hlavu. Čí je to vina? Moje, protože jsem byl já ten poslední faktor, který způsobil pád na hlavu, nebo její, protože se houpala a já o tom houpání nemohl vědět? Přes rok a půl jsem myslel, že je to má vina. Nyní se ale ozvala a řekla, že je to taky vina její. Nakonec jsme se dohodli, že je to vina rozviklané židle. Vidíš? Teď to zkusím dát do situace mé a tvé. Také jsi se houpala, ovšem jsi mě nesváděla záměrně. Také jsem k tobě přiběhnul a také ti chtěl dát pusu. Jenže jsi to vůbec nečekala, tak jsi leknutím cukla a přepadla, aniž bych se tě dotknul. Já se samozřejmě omlouvám za ten přískok a snahu o polibek. Jako čistě hypoteticky se mi můžeš omluvit ty za to, že jsi se houpala, ale primárně je to moje vina. Ale úplně nejlepší by bylo, kdybychom také svedli vinu na rozviklanou židli, která v tomto případě symbolizuje nedostatek komunikace. Omluvu samozřejmě nevyžaduji, nemůžu jí vyžadovat, ale koukám po ní mlsně. Protože kdyby ses omluvila, vypovídalo by to o tvém chápání situace naší i mé. Kdybys mi odpustila (třeba slovy: "Jo, jasně, nic se nestalo!"), také by to mohlo znamenat, že to nechápeš a nehodláš se tím dále zaobírat. Tím nechci říct, že každé tvé odpouštění by z tebe dělalo lhostejnou pipku! Já jen žvaním o možném dojmu z tvého případného odpuštění, o možném vyznění. A také bych se rád zbavil té nálepky. Protože u své známé jsem úplně očištěn, naprosto všechno je pryč, už se tím nemusím trápit, protože u ní jsem zase normální. Kdežto po odpuštění bych mohl být brán stále jako někdo, kdo dělal chybu. I když odpustíš, kousek té chyby druhého v době zůstane navždy. A to nechci, tomu se sobecky bráním a z chyby se vykrucuji. Protože chci být tebe hodný... Protože kdybych byl tebe hodný, byla by jsi schopna "snášet" mou přítomnost, lichocení a zájem, ne-li se z nich dokonce těšit.

Ještě bych měl dodat, že slečna výše změnila názor právě díky článkům tady blogu. Prostě narazila na blog, přečetla si věci spjaté i nespjaté s naším konfliktem a nějak změnila názor. Dokonce se i stydí za všechno ošklivého, co o mně někde někomu psala. Musela si tedy začít myslet, že asi nejsem takový idiot, že jsem vlastně docela oukej. A to je úžasné. Kdyby jsi totéž udělala ty... neříkám, že si to zasloužím, ale kdybys mě poznala stejně jako tato slečna a prostě mě kontaktovala... Ano, je to obrovská oběť, nemůžu a nesmím ji vyžadovat... Ale myslím, že tě články zde musí přesvědčit. Snad bych si dovolil na tebe zanevřít, pokud tě nepřesvědčí (ovšem až po tvé dvacítce, do té doby to budu svádět na tvou nezralost, což vůbec nemusí být oprávněné). Protože by to znamenalo, že jsme asi mentalitou jinde. Pche, promiň mi, že je tento odstavec možná nerozumitelný, ale při jeho tvoření mi hrála Enya! A neboj se mi napsat, pokud od našeho setkání uteklo mnoho let. Já chci mít ve své histroii pořádek, takže mi můžeš písnout třeba i po dekádě. I miléniu.
(pozn.: Moje známá by určitě měla námitky k té analogii a obecně k popsání naší situace. Námitky bych přijal, ale o přesný popis našeho dobrodružství tu samozřejmě nejde, takže si dovoluji trošku fabulovat.)

Venku začalo svítit sluníčko a je už hezky. První jarní dny jsou podle mého nejteplejší, tehdy to teplo nejlépe vnímám, protože je to změna, kontrast se studenými dny. Mám díky tomu dobrou náladu a chuť něco podniknout. Jenom někam jít, udělal procházkou kolečko. Třeba po Petříně, po Letné nebo jít objevit nový antikvariát. Třeba... (chvilka napětí)... s tebou!

Užívej si jaro, Krásko!

A na závěr ještě jeden irelevantní text písničky:

For our love is such passion, such pleasure
I will treasure until till I die
Like the sun dear, upon high
We'll return dear, to the sky

... možná sis všimla, že tu mám méně překlepů (aspoň doufám)... to jednoduše proto, že jsem to projel korekcí... jooo!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama