... (X.)

13. července 2016 v 16:20 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásenko...?

Mohl bych ti toho tolik o tobě říct! Tolik naivních a roztomile falešných dojmů. Chápe ale má dětská duše naivitu? Nikoli. Proto jsem ti oddaný a věřím všemu, proto bych popisoval zdánlivá fakta. Pořád budu předpokládat, že se za každým projevem skrývá něžná bytost! Ale proč? Proč třeba ve stejných projevech u úplně jiných lidí vidím třeba přetvářku a průměrnost? Jsou to vůbec úplně stejné projevy? Snažím se to vysvětlit si, na základě originální zkušenosti s tebou si tam dosazuji jiné záměry a motivace. Nedonutí mě to nakonec přehodnotit svůj přístup právě k těm jiným lidem? Co když se i za jejich projevy skrývají také něžné a upřímné motivace? Samozřejmě tu jejich jemnost nevycítím, protože jsme schopen rozeznat a být přitahován právě jen tou tvou. Vidíš tu hromadu překážek, které rád překonávám svými předpoklady? Tváříš se v lecčem stejně jako jiní obyčejní lidé, ale vidím tam jiné motivace. A v tyto tvé motivace věřím, tudíž jsem zamilovaný.

Jak je ohavné, když někdo (něco) vyvrací cizí pocity!
A: "Jsem do ní zamilovaný!"
B: "Nejsi, seš jen nadrženej!"
nebo "Nejsi, protože jí neznáš!"
nebo "Nejsi, protože jen někoho potřebuješ!"
Tohle mi někdo o vztahu k tobě otevřeně říct, no chraňbůh! Stále to ale slyším okolo sebe, cítím to za slovy ostatních! Stále na to myslím a v dopisech to proto omílám! To je tak ničivé vůči mě samotnému. A pak hraju divadélko, abych své pocity nějak racionálně zdůvodnil. To je ale chyba! Copak není zamilovanost už z definice směs animální vášně, neznalosti a lidské potřeby nebýt sám? Láska je pak směs lidské vášně, znalosti a lidské potřeby být s někým konkrétním! Musím si přiznat: jsem zamilovaný, tudíž plný vášně, neznalý a osamělý. A víc nic. Toto s hrdostí můžu oznámit. Nikdo se nemůže zlobit nebo opovrhovat mnou (a už vůbec ne já sám sebou), vždyť tyto upřímné slabomyslné pocity jsou součástí zamilovanosti, což je samo o sobě bráno jako upřímný stav člověka. Nesmím si přisuzovat a od sebe očekávat nějaké vysoké ctnosti a závazky, které plynou z lásky. Nesmím ne proto, že bych byl příliš slabomyslného charakteru, ale proto, že toho nikdo v téhle fázi nemůže být schopen, tudíž se to neočekává, tudíž to morálka za slabomyslnost nemůže považovat.
(pozn.: No to byly ale kydy... Ale napsal jsem to, takže jsem to někdy považoval za pravdu. A my zde hovoříme o pravdě, o upřímnosti, o citech i o upřímně myšlených nepravdách, takže to zde pěkně necháme!)

---
Tak rád bych tě slyšel mluvit francouzsky! Jednou jsem tě slyšel mluvit anglicky. Bylo to tak slaďoučké... Celá jsi tak rozkošná. Závidím ti tvou schopnost radovat se z věcí, určitou nadnesenost, znalost estetična. Zájem o kulturu! Kultivované večery a večere a ťapkání po všem možném, diskuze, povídání, žvatlání i příjemné mlčení, to všechno mám před očima. S tebou by mě to bavilo, jelikož by to mělo smysl. Měla by sis přečíst Rousseauovy deníky. Myslím, že si ho zamiluješ. Je to pokrytec a hysterka, přemoudřelý trpitel, ale věřím tomu, že bychom v něm našli společného mentora. Pomáhali bychom mu se vyrovnat s životem tady dole na zemi a on by pomáhal nám vidět svět z ještě větší výšky. Úplně ve Hvězdy nám nepřály, ne?

---
Zase jsi si zrušila sociální sítě. Jednu úplně, v druhé jsi své soukromí vynesla do extrému, takže neautorizovaný chudák má utrum. Zas ve mě hrklo. Zas jsem se lekl, že je to moje vina - ať už přímá nebo nepřímá. Přímá, pokud jsi třeba objevila mé dopisy zde na blogu přechovávané, nebo nepřímá, totiž že trauma plynoucí z tvé zkušenosti se mnou se přeneslo dále a zafungovalo v nějakém novém a obdobném problému. A nebo to byly známky, nulový volný čas... viď? No jo. Moc by mě zajímalo, co tedy děláš, když už tak nevysedáváš na sociální síti. Odpověď je... socializuješ se, dýcháš kyslík venku a ne vevnitř! A tady závidím. Závidím lidem, kteří s tebou tam někde venku jsou. Je to i jako žárlivost, tvůj oblíbený člověk někde je, ty nevíš kde, ale víš, že někde s někým musí být! Uf!

Také jsem kvůli tomu přišel o stimulaci. Na jednu stranu jsi mi pomohla, zapomenu na tebe snáze. Nebudou vůbec žádné nové informace! Opravdu, zrušením a ořezáním těchto dvou sítí nemám vůbec nic! Jen úplné drobečky, jakoby záblesky. Jít se na tebe podívat do staré školy je riskantní, dochází mi záminky. "Prostě zvednout telefon a zavolat jí", jak by radil každý člověk nad čtyřicet let, je absolutně nemožné. Žádat ostatní o informace je buď zbytečné (žádné nemají) nebo sebevražedné (dozvíš se to a ublíží ti to). Jestli to bude opravdu takhle několik měsíců, začnu hned pochybovat, zda jsi ty opravdu ty. Zda opravdu existuješ a zda jsi vůbec někdy existovala. Mizíš, vypařuješ se. Ó, jak já tu stimulaci potřebuju a nechci! Nebo chci a nepotřebuju?

Trying to keep an eye on you
Like a hurt, lost and blinded fool

Ty seš pryč? Ty seš opravdu pryč? Proč? Pamatuji si, jak mi volala autorita, že mám kvůli svému chování k tobě nakročena na průšvih (nebo řekla průser?). Volala přesně minutu po skončení malé přestávky, tedy v 11:36. Dořešilo se to tedy chvíli předtím, zavolala hnedka, jak jste po zvonění oznamující konec přestávky odešly do třídy? Autorita to mohla mít vše v čerstvé paměti, tak zavolala nehledě na skutečnost, že jsem mohl mít školu já sám! Tato drobná bezohlednost to potvrzuje a dodává na velikosti mé vlastní bezohlednosti. Když mi zazvoní telefon, občas se leknu, že to bude zase ona autorita a oznámí, že teď mám opravdový průser!! Že jsem porušil své sliby. Sliboval jsem, že na tebe zapomenu. Nedodržel jsem to. Prosil jsem, abyste zapomněly taky. Bojím se, že nezapoměly. Jak sis pozastavila ty sítě, bojím se ještě častěji!! Jakým právem by mi ale zarazili psát ti na blog? Vždyť jsem anonymní! Píšu to nějaké holce, nikdo nemůže vědět, že seš to ty! Stejně to nikdo nečte a když už se někdo zeptá, tak je se svý tipem úplně mimo. A snad mě nemůžou nutit nemyslet na tebe? A jestli tě tu někdo pozná a směje se ti a napadá tě jen proto, že ti taky kluk píše existencialistické dopisy, za které by mě češtinářka nakopala (fakt... když to po sobě po čase čtu, můžu zabrečet!), tak jsou to pitomci, prostě pitomci. Oni jsou zločinci, ne já! Ty a ani tvá kamarádka se NEMÁTE čeho bát. Na hodnocení pitomců vám záležet nemusí. A já v křoví nikdy schovaný nebudu. Je to předmětem mých fantazií, ale nikoli skutků.
(pozn.: Abych to něčím vyvážil... Nepředstavuji si jenom absurdní ošklivosti, kdy na tebe čekám v křoví. Krom reálných věcí, jak sis mohla přečíst v druhém dopise zde, si i představuji absurdní heorismy. Například za beatů dubstepu navlečen do desetimetrového mech suitu seskakuji z orbity doprostřed mechanizovaných steampunkových vojáků, které začnu zápěstní laserově-motorovou pilou a několika rameními rotačími kulomety půlit. Bůh žehnej dětské fantazii!)

---
Viděl jsem slečny a ženu, které vypadaly jako ty. Viděl jsem slečny a ženy, které vypadaly jako tvá kamarádka. Nadával jsem si do pitomce, že tě zas všude a ve všem vidím, nadával jsem si, že tě musím přestat vidět tam, kde nejsi, protože to jsou důkazy mé obyčejnosti a klišovistosti. Pak mě napadla nádherná věc - co když to jsou důkazy, že TY jsi obyčejná a klišovitá? Bylo by to výborná zbraň proti mé zamilovanosti. Stala by ses o něco obyčejnější, tedy méně hodná mé pozornosti. Prostě když to na první pohled nosíš tak, jak to nosí každý (tím myslím i každého, kdo to nechce mít jako každý, tím se stávají až na druhý pohled "každým" (hodněkrát jsem teď uvažoval slovo "každý", také ti začíná znít nepřirozeně?)), automaticky klesneš v mých očích, stáváš se někým, kdo nepřekvapí, kdo nezaimponuje. Není to samozřejmě úplná pravda, necítím se tak doopravdy, jelikož se do toho pocitu někdy musím nutit. Bez přemýšlení ti to moc sluší, máš hezký (imponující) minimalistický a elegantní styl. Není to příliš formální, je tam cítit (snaha o) individualično. A to mi dělá radost, to je má motivace.
(Například tvou kamarádku "vidím" často na cestě domů. Vezmi totiž příjmení své kamarádky, na začátek dej jedno zakroucené písmenko a dostaneš název tramvajové zastávky nedaleko mého domu!)

---
O bože... právě jsem někde jsem vyhrabal tvou poměrně čerstvou fotku. Překvapilo mne na ní tvé vzezření. Popadá mne takový tísnící pocit... jako by ses měnila v hoe. Obyčejnou starbucks-instagram-iPhone-hoe. Na fotce vypadáš vysoce a štíhle, máš dlouhé husté vlasy a minimalistické tričko s víceméně náhodným nápisem, pod kterým se i mohou schovávat takzvaná "prsa s potenciálem". Obličej (skutečná individualita!) ti mizí pod vší tou stylizací. Nechci, abys byla taková... A proč? Buď tím ukazuješ, jak moc se v tobě pletu, protože jsi prostě "basic bitch", nebo se naopak nade mne tímto vyzdvihuješ a čím víc jsi blíž k nebi, tím dál jsi i ode mne - jsi pořád lepší a lepší než já (tj. světaznalejší, angažovanější, originálnější, moudřejší, oblíbenější, šťastnější) a ubíjí mě to, když je mi takto stále předestíráno, že tě nebudu moci dostat. Jakoby se hroutily všechny ty moje představy, kde jsme ty a já proti všem, kde se distancujem se od lidí, protože je nepotřebujeme, nechápeme je a oni nechápou nás! Jak můžem být společně originální, když se snažíš ze všech sil vypadat průměrně?? Prostě záleží na mé náladě. Někde cítím tu snahu o individualično, ta je mi nejmilejší a rozněžňuje mě (jsou to ale nejvíce tvé staré projevy a fotky), někde je skutečné individualično, to mi imponuje a nutí mě být lepším a hodným (jakože "být hoden") člověkem, ale někde se prostě všechno originální ztrácí a vidím tam obyčejnou namóděnou holku, kde se to jako individualično jen tváří. Jak to jen říct... na jedné moc hravé fotce je vidět jedna tvá módní věc. Tato věc bývá docela hezká, některým lidem sluší, ale dokážu se bez ní obejít. Mám ale pocit, že se na tobě nepovedla, že nevypadá tak, jaká vypadat má (neplatil by případný protiargument, že to máš tak, jak to chceš mít - nůž prostě musí být ostrý, jinak to špatný nůž). Také to může být vina špatného světla fotky, ale mějme jenom teoreticky za to, že ta věc skutečně je "řemeslně" nedobře. Pokud tu věc máš, protože se ti líbí, protože experimentuješ, protože chceš poznávat nepoznané, beru to jako tu snahu o individualično. To je mnohem lepší, než kdybys chtěla tou módní věcí pokořit všechny okolo a nebyla schopná slyšet kritiku, kterou bych já určitě vyřkl, kdybychom se kamarádili. Narcista přece nesnáší kritiku. Samozřejmě bych to chtěl napravit, udělali bychom tu věc správně. Bah... co to jen usuzuju z fotek...?! Nejlepší by bylo tě poznat, žejo. Ale to nejde. Háhá! Nezlob se za tyto úvahy... jen mi občas hrábne. Urážlivého na tom snad také není nic, jelikož jsou to vlastně nepodložené úvahy! Radši už přestanu psát, je to ode mne krátkozraké.

Fuj... poslední dobou jsou moje dopisy jen snůžka náhodných věcí a myšlenek, které jsem napsal a do sebe poslepoval na koleni. Proto se asi často opakuju a asi si i očividněji protiřečím.

---
Malá epizoda: Určitě znáš Flappy Birds. Tak tu hru nehraju, ale hraju její klon, který se hraje úplně stejně, jenom vypadá jinak. V momentech úplné nudy oživuji hru infantilními vložkami. Říkejme tomu třeba "předpovědi". Například si říkám, že pokud teď neudělám aspoň 10 bodů, oběd mi nebude chutnat. Nebo pokud teď neudělám 20 bodů, neuvidím slečnu X nikdy nahou. Je to veliká legrace, člověk pak má pět vteřin radost nebo naopak vztek, protože "ví", jak mu bude oběd chutnat a zda uvidí nějakou oblíbenou slečnu nahou. Někdy jsou tyto "předpovědi" docela drsné, takže když jsem se snažil dát 30 bodů, aby se nestala jedna velice citlivá věc, o které raději nebudu povídat, úplně jsem se ke konci rozklepal. Samozřejmě jsem si udělal "předpověď" i s tebou: pokud neudělám 10 bodů, nikdy tě neuvidím. Udělal jsem 1 bod a ještě se stihl ťuknout o první horní trubku. Zkusil jsem to znova, jelikož mě tato předpověděl napadla kousek před první trubkou, takže to nemohlo "platit". I na podruhé jsem udělal jen 1 bod. No, to je docela vtipné. Uvědomil jsem si, že tě uvidět vůbec nemusím, určitě ne přirozeně (od potkání na chodbě ve škole po dohodnutí rande). Bude to jedině záměrně (nebo náhodou, když na sebe narazíme na veřejnosti, ale toto spatření mi připadá z neznámého důvodu smutné - udělá mi v tu chvíli radost, ale bude bráno jako smutné). Jenže tyto záměry jsou vratké. Kdo mi slíbí, že na školní ples půjdeš? Že nebudeš nemocná, když se budu pod záminkou promenádovat v místě, kde se můžeš vyskytovat? Kdo slíbí, že na ples půjdu za rok já? Teď jdu na oběd. Zkusil jsem ještě toho klona Flappy Birds s předpovědí k obědu za 10 bodů a udělal 44 bodů. Tak třeba bude chutnat...

---
Větší epizoda: Zjistil jsem, že jsi na tělocviku nebo nějakém závodu uběhla nějakou vzdálenost za tolik a tolik minut. Nevím, jaký je to čas, ale soudě dle tvé nálady podprůměrný nebude (a skutečně není špatný, jak mi potvrdila má kamarádka sportovkyně). Když jsem šel procházkou domů a přemýšlel nad tím časem, v hlavě jsem si počítal, jakou rychlostí jsi běžela. Vyšlo mi 13 km/h. To číslo mi nic neříká, tak jsem počítal dále. Vzdálenost a čas jsem dělil dvojkou a jinými hezkými čísly tak dlouho, dokud mi nevycházela nějaká srozumitelná čísla, kterými bych si mohl tvou běžeckou rychlost představit. Těma byla třeba 3,6 metrů za 1 vteřinu. Doma jsem to raději přepočítal na kalkulačce, ale moc jsem se ve všech svých počtech předtím nepletl. Rozhodl jsem se přejít k druhé fázi, totiž srovnat tvůj výkon s mým. Náš obývák má přesně 5 metrů. Přeběl jsem ho za 1,4 vteřiny, což mi vyšlo jako 3,57 metrů za 1 vteřinu. Udělalo mi to radost, neboť jsem se ti přiblížil, ukázal jsem, jak jsem oba stejní. Samozřejmě jsem tento pokus neuznal jako vědec, neboť ty jsi běhala ve vedru a několik minut, já uběhl pět metrů na plné síly. Hnedka jsem si běžel na google mapách naplánovat trasu. Je to taková okružní cesta po našem sídlišti, tam a zpátky to bude snad stejná vzdálenost, jakou jsi uběhla ty. Těším se.

Proč? Co si tím chci dokázat? Že jsem lepší než ty? Že jsi lepší než já? Že jsme stejní? Je mi jedno, jaká je pravda, chci ji hlavně znát. Některé skutečnosti jsou samozřejmě pohodlnější. Pokud budeš lepší ty, budu zahanben a degradován, pokud budu lepší já, staneš se mou "malou ňuňu holčičkou, která je moc šikovná, snaží se a všechno jí jde"; nebo méně slušnými slovy: "Jsi úžasná, ale stále tě mám pod kontrolou." Pokud budeme mít stejný čas, je to, jako bys byla lepší, neboť jsi indisponována věkem a svým pohlavím (pokud dva uběhnou 5 kilometrů za půl hodiny, ale jeden má na zádech nůši uhlí, kdo je výkonnější?). Páni, to byl teda sexismus! Ale kdeže, nebyl to sexismus, chlap prostě musí být ve většině věcí a zvláště v těch výkonnostních lepší než žena, jinak je to ubožák a žádná se ani nebude obtěžovat odplivnout si před jeho nohy. Jsem tebe nehoden v mnoha věcech, každou chvíli vidím, že víš a umíš víc než já, ale pokud se ukáže doslova změřitelný challenge, hned se na to vrhám. Můžeš mě ve svých znalostech, logice a svém úhlu pohledu na svět doplňovat, ale pokud jsi v něčem vysloveně lepší a já jsem v tomtéž zbytečný, je to pro mé ego neúnostné.

Já ovšem nemůžu být v běhu lepší než ty. Z podstaty věci a charakteru. Vždycky jsem tělocvik bojkotoval, místo běhání jsem chodil, místo závěrečného pseudomaratónu jsem si v polovině sednul a koukal na řeku, která teče za naším gymnáziem... Neskákal jsem do dálky, protože jsem nechtěl dostat písek do bot a kalhot, před rychlejším míčem jsem uhýbal, neboť jsem nechtěl zbytečnou modřinu. Neměl jsem nikdy důvod se snažit být dobrý ve sportu, tj. byl jsem člověk, který neumí, protože umět nechce. Teď ale mám důvod běžet, tím důvodem jsi ty. Pokud skutečně budu rychlý a podám výkon dvakrát větší než jsem běžně podával na škole, co to bude znamenat? Že jsem se choval jako pokrytec celých 6 let tělocviku na gymplu? Nebo že jsem pokrytecký teď? Bože! Už abych svůj čas zjistil. Teď je hluboká noc, mozek mi vynechává a sloh kulhá (některé věty mi nedávaly smysl, tak jsem je musel vteřinu po jejich dopsání odstranit!), ale i tak mám chuť jít si tu trasu uběhnout. Uvidíme. Uvidíme - kolik věcí jsem měl uvidět? A uviděl jsem nějakou z nich už? Vždy se dívám na své vidění v budoucnu, vždycky jenom uvidím, ale vidím někdy? Vidím, že ne!

O týden později:
Uběhl týden, ale já ani metr. Nechce se mi. Naplánovanou cestu jsem ještě několikrát překontroloval a přepočítal, že to bude stejná vzdálenost, jakou jsi uěhla ty. Napadl mne kompromis - co kdybych se prošel k tvému domu? Po silnici je to 16 kilometrů, vzdušnou čarou asi 6,5 kilometrů, takže pěšky to bude řekněme 12 kilometrů. U svého domu máš hned supermarket, takže můžu pod záminkou potu jít do tohoto obchodu a koupit si vodu. K tvému vchodu si netroufnu, tak se přeorientuji na ten obchod, který je o vchod vedle. Hned příští týden bych mohl vykonat tuto pouť. Hned mne napadlo a za chvíli jsem to považoval za samozřejmé, že se tam objevíš ty nebo někdo z tvé rodiny a poznáme se. Zděsíš se? Mám ve vašich očích důvod tam být? Mám asi důvod tam být, protože tam jsem, ale bude jejich paranoia (paranoia paradoxně pravá!) silnější než logika? Zapředeme konverzaci? Budu lhát? A nejdůležitější otázka, jejíž kladná odpověď zase krásně ilustruje mou vypočíátavou povahu: Pokud uvidím já vás první, zařídím to tak, abyste si vy mně všimli? Hehe!

Zajímalo mne, proč mne vykonání této poutě nenapadlo dřív. Za pár hodin mne napadla odpověď: jsem zoufalejší a odvážnější. Jen hladové zvíře se přiblíží k člověku. Nebo nemocné. Tato odpověď mne napadla ve chvíli, kdy jsem brouzdal po 327 fotkách dětského tábora, kterého se zúčastnila tvoje kamarádka na týden přesně před dvěma lety. Na některých fotkách jí byl vidět jen kousek nebo byla daleko, na některých fotkách vynikla dokonale. Váhal jsem, zda si stáhnout i ty nedokonalé fotky. Stáhnul jsem některé i z těch nedokonalých. Občas jsem stáhnul i kontroverzní fotky, tj. fotky, na kterých nebylo úplně jasné, zda to je tvoje kamarádka. Jedna fotka mne zasáhla nejvíce, je to fotka z táborové diskotéky. Nad tímto tématem se zamýšlím jinde na blogu, ale jako všechno ostatní, i toto si dávám do vztahu k vám, neboť to z vás plyne nebo k vám směřuje. Na fotce jsou vidět dva chlapci, kteří při ploužáku dávají slečnám ruku na zadek (a možná to dělají i druzí dva, ovšem kvůli úhlu fotky to nevíme). Tato "anarchistická konvence", kdy se v zájmu obecného zdraví může to, co se normálně nesmí (připomíná mi to film The Purge!), navíc v hávu dětském, mi vždycky přišla šílená. Flegmatické tváře osahávajících i osahávaných mi přišly komické svou povrchností, nesebevědomím, antiromantičností a viditelným uvědoměním, že toto gesto je vynucené a nezasloužené, neboť je dáno z lítosti. Nevím, jak psychologie a sociologie tohoto osahávání funguje, ale bral bych to tak, že slečna s přijetím ploužáku automaticky souhlasí s osaháváním, takže nemůže ani ona a ani její drbající okolí chlapce sankciovat. Inu, na táboře tvé kamarádky se to dělo. Popadla by mne panika, ale naštěstí jsem viděl, jak tvá kamarádka vzadu sedí na židlích s nějakou svou kamarádkou. Ano, ty žádanější nebo volnější holky se nechávají osahávat na parketu, ty nežádané nebo cudné holky sedí v chumlu na kraji a doufají, že si je někdo vybere. Potěšila mne cudnost tvé kamarádky (nežádanost samozřejmě nepřipadá v úvahu!). Sobecky jsem si oddychl, že za celý tábor jí nikdo nesáhl na prdel. Mám takový pocit z té fotky. Ale třeba zrovna jeden tenhle konkrétní ploužák si ji nikdo nevzal, třeba to byl první ploužák, takže většina byla ještě nesmělá. Překvapivé a proti všem mým zásadám je, že jedinou fotku považuji za dostatečný a absolutní důkaz, podle kterého nastavuji svou náladu. Kdybych to totiž nedělal (bůh mi pomoc!), zbláznil bych se. Tvá milá kamarádka antiromanticky a z lítosti daruje svůj dokonalý zadeček nějakému tupému třináctiletémmu klukovi, který je v protikladu ke mně, k člověku, který by za tebou a tvou kamarádkou (a vašimi zadečky) šel dále než za konec světa. Obraz tohoto perverzního naplnění okřídléného citátu: "Milujeme ty, kteří nás nemilují, a nemílujeme ty, kteří nás milují," božemůj, nehodlám vůbec vytvářet a brát ho v potaz, protože tento obraz je sebevražedný.

Trošku jsem odbočil, tak z toho už raději udělám nějaký závěr: je půlnoc, já sedím v trenclích, poslouchám alternativní hudbu (komické remixy a metalové a depresivní atmosférické soundtracky) a koukám se na fotky dětského tábora. A nejen tvá kamarádka na nich byla krásná - mnohé menší holčičky byly k sežrání. Obraz, jaký jsem u toho počítače v tu dobu vytvářel, nás učili nenávidět. Učili ho nenávidět i vás. Na tomto obrazu se ale ukáže ryzost tvého humanismu! "A co? Co je na tom obrazu špatně?" ptám se sám sebe a nenalézám bohudík odpověď. Přesto sebou opovrhuji. Jsem zoufalejší a odvážnější, takže čuchám do takové míry, že vyčuchám staré zapomenuté fotky, na kterých jste vy dvě. Toto bych ještě před rokem a půl nedělal. Zajímaly jste mne samozřejmě neméně silně, ale byly jste mi blíže, takže mě tento způsob vyhledávání vašich fotografií nepřitahoval.

Pomoc!





---
Jsem do tebe zamilovaný. Chci tě aspoň jednou vidět. Proč na to zas myslím? Protože jsem objevil další tvou fotku. Jako každou tvou novou fotku, i tuto považuji za tvou nejkrásnější fotku (a paranoidně i tvou poslední, kterou mám čest vidět). A zase uvažuji o vytištění, o nalepení do deníčku. Tvůj účes je retro, mám nutkání si tu fotečku dát do medailonku a koukat na něj před útokem na nepřátelský zákop. Samozřejmě se zase cítím bezmocný, zase hledám skulinku, jak ho pochválit, jak se k tobě dostat. Ano, přiznávám, že vůbec nevím, jak jinak a lépe popsat svoje pocity. Už to není nový pocit, už je to "staré a známé". Pche. Já MUSÍM něco udělat, tak moc mi chybíš!! Chci změnu. Jediné, co můžu dělat, je o tom problému mluvit. Ale nemám už co říct! Celý tento odstavec tahám z paty. Dochází mi záminky jít do staré školy a vidět tě. Jedna by tu ještě byla, ale nevímnevím. Za chvíli budou prázdniny, to jsou zas dva měsíce, kdy tě tutově nespatřím. Ano, smůla. Už mi tu hrabe... Kurzor myši mi lítá nad tlačítky, které by tě na mě upozornily! Že bych to udělal? Úplně se nesnáším za tyto myšlenky, protože se tím stavím na úroveň lidí, kteří drží prst a spušti a vyhrožují, že to zmáčknou. Někdo má u hlavy hlaveň brokovnici, někdo zas kurzor na tlačítku "To se mi líbí". Ano, je to trapné, je to zatraceně trapné. Jestli si to někdy přečteš (proboha živého prosím, ať už tě na to někdo nebo něco odkáže!!), musíš se svíjet trapností. Ono pro mě není těžké si představit, že by se nějaká holka, která je mi nesympatická, takto svíjela "bolestí" a hysterčila, jako tu dělám já. Bylo by mi to trapné, cítil bych se svazován a vydírán - jakože pokud jí nevyhovím, bude se trápit. To po tobě nechci, že jo. Takže se nemusíš svíjet trapností nad tím, jak se já svíjím bolestí. To nemusíš. Vůbec nemůžeme dopustit, aby má přítomnost nějak ovlivňovala tvou náladu... fuj! Následuje vychcaná aplikace logicky: Takže když už si nenecháš ovlivňovat rozpoložení mnou, můžeš se mnou klidně jít do kavárny, protože ti to nebude vadit. Viď?! No samozřejmě! Bože můj, Krásenko, začínám tu bláznit. Jo a taky jsem objevil kontradikci v odpovědi tvé maminky. Ta kontradikce (čtu-li správně mezi řádky) mi zase potrvdila dobrotu tvé maminky. Ona mě totiž utěšuje, že mi přece není co odpouštět, ale vzápetí řekne, že tě to "děsilo". To buď znamená, že jsi své mamince ukradená (jakože není co odpouštět, když jsem děsil nějakou nedůležitou holku, hahaha!!), nebo že tě má ráda, ale zas utěšuje mně (tedy člověka, kterého má ráda jen proto, že to je člověk) že se přece nic nestalo, když jsem nechtěl nikomu ublížit! Tedy je dobromyslná, tedy jí záleží na pocitech a ne "pravdě". HA!!! Začínám pomalu nadmíru ctít tvou maminku.

Ano, Krásko, blázním tu. Škoda, že ten nepříjemný pocit není silnější. Kdyby byl silnější, mohl bych se třeba jít zabít, takže by to zmizelo. Sebevraždou bych také dokázal pravost svých pocitů. Ale tak je to pocit jenom nepříjemný. Sebevražda je možná moc morbidní, tak zkusím jinou analogii: svědění. Něco tě svědí a je ti to strašně a hrozně a příšerně nepříjemné, ovšem ti to není zas tak nepříjemné, aby ses musela podrbat. Ale furt je to nesnesitelně nepříjemné!! Takže tě to svědí a máš se nedobře. Bim bam! Právě je půlnoc! Doufám, že hajáš v posteli. Můžu si jen představovat, jak tvoje postýlka a povlečení a peřinky voní. Uuuuuf, úplně jsem se teď zachvěl slastí! Podobně jsem se zachvěl, když jsem před nějakým rokem přivoněl ke své dětské peřince! No jo no. Taky jsem přemýšlel, zda chápeš ty dopisy. Ano, zase jsem nad tím přemýšlel. Jako jestli vnímáš ta slova a vciťuješ se do pistatele. Jestli si představuješ moje pocity, jako si je představuješ u hlavního protagonisty díla, to by bylo dobře. Ale fakt bych byl nerad, kdyby jsi měla "vlastní pocity" z těchto dopisů. Důležité je "co říkám" a ne "jak působí co říkám". Dobře, to zní divně, ale nevím, jak to říct lépe. Bylo by nehezké, kdyby jsi ohrnula nosánek: "Nelíbí se mi nálada dopisů, jdu pryč!" Ano, jsem zde v dopisech trošku ostřejší, to se stává. Například jsem v předchozí větě "vyjel" na tebe tím, že "ohrnuješ nosánek". Snad si tuto větu nebereš osobně, snad to bereš zlehčeně. Musíš to brát zlehčeně. Kdyby jsi to nebrala jako vtípek, byl bych uzemněn úplně, neboť by zkušenost odporovala rozumu. Urážíš se nad něčím, co urážka být neměla, to je zkušenost. Ale ty jsi přeci tak úžasná, vnímavá, nádherná, inteligentní, jak říká mi rozum... tak jak může být tak nevychovaná a neempatická? To by byl teda rozpor... Ano, Krásenko, je to bláznovství. Někde jsem na nějaké veřejné anonymní diskuzi viděl, jak nějaký chlapík mimochodem oslovil slečnu slovem "honey". A slečna se urazila, ohradila a poprosila, aby jí tak neříkal. Já jsem měl (a mám) nesnesitelné tušení (ano, nesnesitelné), že takové věci jsi schopná dělat ty. Určitě jsem ti někde v dopisech řekl "má/moje Krásko". Urazíš se? Je ti to nepříjemné? Ohradila by ses tím, že nejsi "má/moje"? Stejně jako se urazila slečna výše? Oslovení "honey" byla prostě nadsázka, prostě prázdné něco, které NESMÍ BÝT BRÁNO vážně. Jelikož je ta síť anonymní, spousta lidí si dovoluje psát prasárny (včetně mně), které se naváží do všeho možného. Pokud se objeví individuum, tedy tato slečna, která chce tuto (životně potřebnou) anarchii uzemnit a vytvořit nějaká "pravidla" slučného chování, je to akorát k smíchu. A hlavně: vypovídá to asi o nulových schopnostech jejího sociálního vnímání, přízpůsobení se, nadhledu a schopnosti nevidět všude jen sebe samu. Byla prostě tvrdohlavá, chtěla, aby bylo po jejím, cítila se důležitější než obecně zaběhnutý řád (lze-li anarchii nazvat řádem... asi bych měl použít slovo "systém"! Haha!). Nechtěj vědět, proč tě musím srovnávat s touto slečnou... Bojím se to říkat, cítím se jak zločinec. Možná to přiznám v příštím dopise...! Haha! Je vidět, že jsem lhář, protože jsem nepřiznal ještě všechno. Takže tak.

Někde jsem nalezl určité prasárničky, které jsem si o tobě napsal. Ptám se sebe... musíš to vědět? Chtěla bys to vědět? Mám ti násilím rozšířít obzory? Upřímnost je možná krásná, ale je hulvátství krásné? Hulvátství a poznání jsou jen odstíny faktů. Ano, psal jsem si, jak "hobloval bych zuby celé její položené tělo". Nádherná scéna z žúžo filmu "Atonement" dostává na pravdivosti (snad nezačneš mít kvůli mne ten film teď spojený s něčím nepříjemným): Mladík píše omluvný dopis své vyvolené. A do jedné neodesílatelné verze dopisu připíše z legrace: "In my dreams I kiss your cunt, your sweet wet cunt." Ano, je to pravda, je prostě pravda, že i seberomantičtější milovník fyzicky touží po své vyvolené. Ale proč jí to neřekne? Protože jí to nemůže říct. Proč jí to nemůže říct? Píše možná upřímně o svých pocitech k ní, to je žádané, ale proč není žádané, aby psal o "erotických dojmech" z ní? Proč jsou věci, které ti sem nemůžu napsat? Proč mi teď teče slza po tváři, když ti sem přepisuji tento autentický zápisek z nějakého minulého měsíce? "Stojí nahotinká v koupelně a češe se... Ta k****čka! Všechny ty součásti jejího tělíčka! Mňam!" Proč? Proč??!! Protože nutkání zahrnout tě vášní naráží na konvence! Chci zvířeckost a vím, že jí časem taky budeš od bůhvíkoho vyžadovat. Ale zas jsou tu konvence... Pitomé konvence!! Kašlat na konvence! Prostě "omotá si mě jak chobotnice, přisaje se ke mně jak pijavice, šoupe se po mne jak vlhký slimák..."

Už jsem snad dobláznil, Krásenko... obejmi mne! Chtěj zažít něco nového...! Jsem snad násilník? Ne. Jsem nepředvídatelný? Trošku. Jsem podivný? Třeba jo. Jsem neškodně nepředvídatelný a neškodně podivný? Jsem oddaný pouliční voříšek? Chci se mít taky jednou dobře? Hodlám být sobecký, abych získal jednu z věcí, na které mi záleží? Ano, ano, ano! Bohužel. Vztekám se jak malý harant, protože vím, že se vztekám jak malý harant. Nemáš chuť mě nazvat nějakým "psychoušem", jak nazývali toho tvořitele dortů, o kterém jsem psal v minulém dopise? Ale kdepak, nejsem "psychouš", jen mám nedostatek smyslových vjemů! Jsem deprivován, to je všechno. Nejsem zloděj, kradu chleba proto, že mám hlad! Až budeme spolu, budu naprosto normální ctihodný partner (Nevědomě jsem napsal "až"!! A vůbec se mi nechce to přepsat na "jestli někdy" nebo "kdybychom byli"!).

Astonishment
Contemplation
Apotheosis

Upřímnost je tak krásná, dráha Krásko... Pěstujme ji!

P. S. Blízko tomuto dni jsou tvé narozeniny i tvůj svátek. Tak tedy všechno nejlepší, Krásulinko. Mám tě moc rád, máme tě moc rádi. Věk patnáctý je v lecčem zajímavý. V souvislosti s tím mne napadl nechutný a možný vývoj událostí včetně mých reakcí a chování, které by po něm následovaly. Absurdní, ale přesto dokonale uvěřitelný. Nebudu ho popisovat. Nebudu ho popisovat TEĎ, neboť teď mám náladu naházet vše do žita a žít si životem studeným. Bože, jak já tě mám rád!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | Web | 14. července 2016 v 15:11 | Reagovat

Trošku delší, ale výborný čtení, děkuju. :-)  :-)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 14. července 2016 v 23:12 | Reagovat

[1]: Nemám rád, když někdo něco mého chválí, cítím se pak nepříjemně sebevědomý! A děkuji i já. Dáváš mi o důvod víc to vydat a cítit se jako druhý Kafka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama