Dopis mé milé Exskoropřítelkyni

1. srpna 2016 v 17:46 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Drahá milá Exskoropřítelkyně!

Kdo jsi? Nevím. Jak ses objevila? Najednou. Co jsi způsobila? Spoustu věcí. Jak jsi zmizela? Rychle. A já se zamiloval. Jak jinak.

Před více než čtyřmi lety jsi mi poslala friend request na facebooku, který jsem zvědavě přijal jako každý jiný friend request. Týden nic. Pak jsem tě začal přes facebook šťouchat, ty mě zpět, no tak jsme si začali psát. Jelikož jsi měla přestylizovanou profilovou fotku, ve škole jsem nevěděl, kdo jsi. Pár dní potom mě kdosi u botníků za zády pozdravil, já toho človíčka lehce zahlédl, odvodil si, že to budeš ty, takže jsem měl aspoň drobnou představu, jak doopravdy vypadáš. Nemám paměť na tváře, takže jsem během pár chvil tvou podobu zapomněl. Přes týden jsem proto mlsně koukal na tvou spolužačku B***, jelikož jsem si myslel, že jsi to ty! Když se můj omyl ukázal, cítil jsem se lehce trapně.

Byla jsi na mě hrozně miloučká. Sice to bylo všechno jenom na facebooku, ale jakýmsi způsobem se to projevovalo i ve skutečnosti. Byl jsem třetím rokem ve škole a měl jsem nutkání odejít, neboť jako správný středoškolsky-volnomyšlenkářský asociál a vztahovačný intelektuální exhibicionista (a komunista) jsem trpěl pod pohledy a názory a nároky ostatních. Tobě jsem to popisoval a ty jsi odpovídala třeba v tom smyslu, že "nemůžeš odejít, bez tebe by to nebylo ono". Když jsme proti sobě na chodníku u školy šli (každý v doprovodu svých kamarádů), ty sis stáhla dlaněmi tvář, čímž jsi naznačovala pláč a smutek. To mne zahřálo. Přibližně v té době jsme se začali scházet na chodbě a na rozloučenou jsi mě chtěla objímat. Já se rád nechal. Napsala jsi mi později něco jako: "Vždycky, když tě vidím, mám hroznou chuť tě obejmout... Čím to je?"

Všechno se vyvíjelo tak hezky! Dokonce tak hezky, že jsem se zbláznil, žárlil na každého kluka a z té přemíry sebevědomí házel obscénní vtípky a narážky! Zároveň se objevila tvoje spolužačka K***, která má tak dualistickou roli, že ani nevím, co si o K*** mám myslet a jak se z ní cítím. A už vůbec nevím, co si myslela ona. Objevovala se ezi námi, snad sem se jí i líbil (ty a já jsme se shodli na tom, že "chce pozornost od staršího kluka"), trošku jsme si spolu i povídali. Nemám ani dnes nejmenší tušení, co jste si vy dvě řešily, jak jste se pohádaly, co se řešilo ve třídě, ale nakonec jsi ty podle svých pozdějších slov žárlila a byla občas "divná" a posmutnělá. Jsem od té doby vůči tvé třídě trošku zaujatý, neboť když jsme my dva spolu sami stáli na chodbě a zblízko jsme si povídali, ty jsi mi šeptala věci jako: "Nevěř tomu, co ti řeknou!" a podobně. Banda 14-letých puberťáků je nepřejícná a má tendenci všechno mrvit, o tom jsem se přesvědčil nejen v našem příběhu. Řešili jsme spolu několikrát, zda je normální, aby 16 chodil s 14.

Jednoho osudového dne jsme si ty a já udělali ošklivou legraci z K***. Byl to tak idiotský vtípek, že ho ani nebudu popisovat. I když se teď ještě směju, ale asi z jiného důvodu. Její reakce byla vyděšená, dle tvých slov se "zakřikla". Papírek, se kterým jsme si na kroužku latiny psali po tom vtípku, jsem si vlepil do deníčku. Bylo to před třemi a půl lety a je to, řekl bych, nejzlomovější událost v úpadku našeho zaláskovaného pubertálního kamarádství. Je to totiž ten nejhorší sexuální výblitek, jaký jsem kdy udělal. Vsadím se, že to je jeden z mnoha, který tě odehnal ode mne.

Prostě jsme se najednou přestali bavit. "Spolu" jsme byli sotva půl roku. Oba dva jsme se shodli, že nás to mrzí a že nevíme, proč je tomu tak. S odstupem času si dávám dohromady možnosti:

1) Byl jsem obscénní. Jak jsem už výše psal, byl jsem sprostý (kraluje tomu ten vtípek s K***), neboť jsem měl vysoké ego. To slečny děsí.

2) Žárlil jsem jak blázen, když se okolo tebe objevili jiní kluci. Například moji dva kamarádi se s tebou občas bavili a prostě si k nám přišli sednout, z čehož jsem se mohl zbláznit. To já s tebou chtěl sedět na křeslech na škole, ti dva pitomci tam nemají co dělat! Domlouval jsem jim, atakoval jsem je, ale oni nepřestali. Tak jsem si šel stěžovat své úžasné a až příliš důvěrné kamarádce, po které jsem taky mírně pokukoval, aby jim domluvila ona. To bylo skutečně slabošské gesto!

3) Tvoji spolužáci a K***. Vsadím se, že jejich nepřejícnost nahlodala tvou touhu po mně. Já tomu nepřispěl tím způsobem, že jsem se choval třeba trošku extravagantně a vysmíval jsem se jim, což akorát zvětšilo hustotu drbů na jednoho člověka. K***, jak jsem už naznačoval, tomu taky moc nepomohla. Vtipné také je, že jsi mi dokonce chtěla dohodit slečnu K***! Dodnes nevím, proč jsi to dělala! Chtěla ses mě zbavit? Zdravý člověk by neříkal, že mi na něm nemá záležet a že mám jevit zájem o jiného člověka. Měla jsi nízké ego? Chtělas mne jen otestovat? Mně to lichotilo, koneckonců K*** nevypadala nijak zle, je i moc pěkná a v mnoha věcech jsme stejní, takže jsem se nechal "dohazovat". To byl z mé strany taky smutný krok. Když jsi viděla, že se nechám ovíjet K***, snadno z tebe to zaláskování do mne mohlo upadnout. Mohla jsi mi snadno přestat důvěřovat, protože když se snadno "přehodím" na jinou holku, která citlivá slečna by mi důvěřovala do vztahu?

4) Čas. Prostě čas. Odpusť mi, že to říkám, ale už hodně dlouho si všímám, že mnoho kluků tě má rádo a ty s nimi ráda interaguješ. Děláte si spolu legraci, chodíte spolu ven a podobně. Velice rychle jsi se po našem rozchodu začala bavit s jiným klukem, vcelku rychle jsi začala chodit s tamtím slizkým Š*** a o pár měsíců po rozchodu jsi zase začala s blbečkem V***. Co jsem potom já? Půl roku je dost dlouho na to, aby jsi zapomněla a aby všechno vyprchalo. Když jsem se navíc ukazoval jako neschopný (obscénní, žárlivý, do jisté míry nevěrný), snadno z tebe to, "co tam bylo" dle tvých slov, vyprchá. Ach jo.

Souhlasíš s mými důvody? Nevím. Je možné, že tyto čtyři faktory na tebe působily nevědomě. Dovoluji si tvrdit, že jsi pocitová dívka a řídíš se spíš intuicí. Když ti hodně lidí říká, že třeba "Dan je debil" nebože "Jsi divná, pokud jsi s Danem" a sám Dan se pak chová jako debil, tak to může bez tvého vědomí nahlodat tvé dosavadní hodnoty a vytvořit nové hodnoty. Změní se tvůj pocit, ale nevíš proč, protože rozumem své hodnoty nezpracováváš.
(Např. já rozumem hodnoty zkouším zpracovávat: pár lidí se ke mně začalo chovat ošklivě, tak jsem si řekl: "Stop, něco je jinak, ten člověk se změnil, dělá to a to a to, takže se od něj distancuji, neboť já jsem takový a takový a takový, což se s tím a tím a tím neslučuje! Následně se zkusím zeptat a budu se ptát tak dlouho, dokud onen člověk rozumě nevysvětlí, co se to děje.")

Rozešli jsme se prakticky definitivně. Začala jsi se stýkat s tím jiným klukem. Pak jsi začala chodit s Š***. Š*** je neuvěřitelný děvkař, to mi věř. Vždyť jste se rozešli kvůli jeho děvkaření! I od spolužačky, se kterou chodil potom, jsem něco podobného vyslechl. Nechápu, jak sis s ním mohla začít ty. Okouzlil tě, o tom nejde diskutovat. Nemohl jsem uvěřit, že jsi ho po tom všem ještě na rozloučenou objala. To bylo poslední školní den. Šla jsi sama domů, tak jsem ještě běžel za tebou se poptat a rozloučit. Na místě bych tě láskou zlíbal, neboť jsi byla tak neuvěřitelně a nezaslouženě smutná...! Když jsi se po rozloučení se mnou otočila, chvíli jsem se ještě díval, jak sama jdeš, jak jdeš osamělě. Dojímal jsem se představou a věřil jsem i jí, že než dojdeš na nádraží, rozpláčeš se.

Ty prázdniny po tvém rozchodu jsme si začali zase dost psát. Ale už to nebylo tak veselé, spíš jen přátelské, nikoli hravé a drbající, jako to bývalo kdysi. Tehdy jsem (s křížkem po funuse) pocítil, jak mi chybíš a jak jsem do tebe hrozně zamilovaný. "Trpěl" jsem nechutí a byl jsem často zamrzelý! Když jsem lamentoval, jak nemám chuť k jídlu a před tím i po tom jsem mluvil s tetou o tobě, cítil jsem se jako načapaný, když moje teta dala nechuť k jídlu a vzdálenost mezi tebou a mno do souvislosti. O těch prázdninách jsem s tebou chtěl jít ven, zval jsem tě, ale ty jsi buď přijala nebo se vykecala. Když jsi přijala, už jsme se k tomu nedostali. Občas zkusím i nyní tě ven vzít, ale zase se vykecáváš. Chtěl jsem tě v té době v tobě zase "lásku" probudit, tak jsem ti o těch prádzninách přepisoval mé zápisky o tobě v deníčku. Nevymýšlel jsem si, trošku jsem je jen kosmeticky poupravoval, ale poslední dva nebo tři "nejdramatičtější" zápisky jsem si vymyslel, neboť to bylo něco, co bych ten den opravdu napsal. Jak to na tebe zapůsobilo? Myslela sis vůbec něco? Byly to upřímné výlevy. Upřímné výlevy lidi mění vylévače i politého. Já sebou v tu chvíli sentimentálně mával, ale vůbec nevím, jak to působilo na tebe. Lhostejnost nebo pláč? Nevím. A když nevím to, tak jak mám na každou z těchto zcela odlišných emocí a na každé emoce mezi nimi reagovat? O pocitu frustrace z tvé (reálné i internetové) kamenné tváře povím ještě níže. Z chatu samozřejmě nevyznělo nic. Zatracený internetový chat! A pokud bude nějaká reakce na tento dopis, tak bůhchraň, aby jsi ji sprostě hodila do chatu! Napiš "mlčky" datum a místo. Na tom místě se v to datum vyskytnu, tam pak proběhne tvá reakce.

Ty prázdniny jsem si s tebou spojil hromadu písniček, např. některé z alba Yes od Pet Shop Boys a skoro celé výběrové album Chinaski (Bylo nebylo, Hlavolam, Měsíc, Láskopad (!), Drobná paralela, Dobrák od kosti...), které jsem ty prázdniny poslouchal. Mám fotku, na které mi píšeš ve chvíli, kdy mi začíná písnička Bylo nebylo! Moc krásné.

Druhý tvůj kluk V*** byl blbeček (a pro mne už od pohledu na jeho fotky!). Sama jsi to slovo za rok a půl použila. Mohl jsem zajásat, když jsi to roztomile a se správnou upřímnou povzneseností řekla během svého čekání na něj - svatou náhodou jsem tě tam potkal čekat! Ptal jsem se po zbytek den sebe: Jak se můžeš zakoukat do takového čutálisty?? Proč nemůžeš mít ráda kluka věrného, inteligentního? Třeba mě! Hahaha! Proč jen a jen jsi přitahována děvkaři a čutálisty? Oba určitě mají, abych tak řekl, zkušenosti v lásce fyzické a jsou velmi zdatní v povrchním romantismu, ale upřímnosti a skutečné romantiky se v nich nedohrabeš. Samozřejmě mne udivuje, že se s V*** stále stýkáš, vcelku důvěrně stýkáš, ale vztahem to nenazýváš.

V době, kdy jsi ještě měla tohoto přítele V***, jsme koupili čupr novou herní konzoli. Nemám herní konzole rád, dokonce je nenávidím, protože brzdí potenciál her na stolní počítače, ale když už se konzole do bytu koupí, proč si ji aspoň nezkusit? Koupil jsem si proto dvě nebo tři hry a po zimních večerech urputně hrál. Jenže jednoho takového obzvlášť temného večera, kdy jsem hrál uprostřed noci, mě popadl záchvat smutku. Uvědomil jsem si, že zatímco já kradu auto a střílím ze samopalu v pitomé hře, která je uzavřená na 30 fps, nemá antialisaing, nepodporuje klávesnici a myš a která prošla grafickým downgradem (nemusíš chápat), tak zatímco se omezuji těmito záměrnými chybami a kompromisy herních konzolí, které by nemusely vůbec existovat na počítačové verzi, tak ty jsi zřejmě s tím svým ťulpasem a děláš s ním bůhvíco. Z toho se mi tak rozmotala hlava, že jsem musel hru hned vypnout a jít pryč. Nedokázal jsem žít v tom kontrastu, kdy já podřadně sedím u konzumního kapitalistického produktu a ty podle vůle přírody naplňuješ smysl své existence. Stejná věc se mi přihodila ještě několikrát. Prostě jsem se rozklepal a hru musel okamžitě vypnout. Ze stejného důvodu jsem vůbec nedokázal koukat na pornografii. Koukám i tak vzácně, ale ty jsi mi v tom zabránila úplně. Jakmile jsem si totiž něco pustil, okamžitě jsem v tom viděl tebe a toho slizounka. A jak ta žena kvičí na celou místnost, jak se její zadnice klepe jako bičované želé... Nemůžu unést představu, že i ty kvičíš na celou místnost, že tvůj zadeček viditelně vibruje a pleská pod pravidelnými pohyby onoho hnusáka. Děje se to, vím to. Když mi kamarádky (někdy přiopile) povídají, jak křičí ony, na jakých místech a jak to dělaly, jakou používají antikoncepci, motává se mi hlava, protože si při tom představuji často tebe.

Jedno z největších nebo spíše ukázkových selhání se stalo před pár dny, takže ho mám v živé paměti a můžu se rozepsat. Nedal jsem si dohromady téměř psychopatický plán, neboť jsem prachsprostě zapomněl, že máš narozeniny. Když jsem tedy šel den před tvými narozeninami na koncert školního sboru, ve kterém stojíš jako princezna uprostřed, mohl jsem ti nakrásně koupit kytku a předat ti ji po koncertu. Kytky jsou jednoduché a dělají ženám radost. Upozornil bych tím na sebe nejen tvou (asi) přítomnou maminku a dodal bych si pocit, že pro tebe můžu ještě něco znamenat. Jenže ne, já hlupák prostě zapomenu, že máš narozeniny! Ach jo! Po koncertě jsem si tě aspoň odchytnul. Trošku mě ubíjelo, že jsem tě musel oslovit, přestože jsi stála metr ode mne. Fakt sis mne nevšimla? Koukal jsem na tebe a doufal, že se během tvého obyčejného ohlížení se po okolí naše oči střetnou. Nakonec jsme si tedy chvíli a povrchně popovídali. Mrzelo mě, že si nemáme co říct. Zase jsem ti koukal na oči, zase jsem je vstřebával... Vždycky jsem zbožňoval tvoje oči! Pak tě nějaký tvůj spolusborista oslovil a ty jsi řekla, že se (se mnou) rozloučíš a jdeš. To mě zase dostalo. Já jako nesborista asi nejsem člověk, který by se mohl přidat k pokoncertovému sborovému výletu do hospody, ale i tak mě dojalo, že se hodláš rozloučit. Znamená to, že nejsem tvůj kamarád, že jsem sotva tvůj známý, protože kamarádovi by jsi bezmyšlenkovitě dovolila, aby s tebou šel kamkoliv. Tak jsem tedy odešel domů. Venku jsem z nějakého praktického důvodu přešel na druhou stranu ulice. A po chvíli jsem si všiml, že na té původní straně ulice kráčíš ty se snad všemi svými spolusboristy. Tato symbolika mě uzemnila a doslova se mi zaslzely oči. Je to slabošské, ale bylo to tak. Po pár desítkách metrech jste všichni hromadně zabočili do slušnější hospody. Včetně tebe. Jak blesk do očí mi bylo, když jsem viděl jak ty, moje malinká holčičí Exskoropřítelkyně, zatáčí do hospody, do hospody beze mne.

Dokazuje to vtipnou věc - nejsem už tebou posedlý, protože kdybych byl, tak jednoduše bych na tvoje narozeniny nezapomněl a tu kytku ti koupil. Nejsem do tebe zamilovaný, ale jsem ti nějakým způsobem stále věrný. Můžu se zbláznit výčitkami, když se mi něco nepovede, můžu se i zbláznit žárlivostí, pokud ty máš třeba přítele, nechávám se dupat frustrací, když se vyhýbáš mým otázkám. Jsem zcela posedlý jinou slečnou a budu posedlý jinými slečnami, to je pravda. Do tebe už nejsem zamilovaný, to je pravda. Ale ty jsi stále ty! Stále po tobě natahuji krk! Brečel jsem, když jsem se po posledním zvonění s tebou loučil (pln pobouření teď vzpomínám na B***, která tě během loučení doslova zatáhla zpátky do třídy)! Ten den bych totiž přísahal, že se vidíme naposled, ale mám štěstí tě lehce vidět jednou za pár měsíců (a vždy se děsím, že je to naposledy! ó, ta muka!). A kdybys ve mne nyní oživila tu lásku... božíčku, to by bylo krásné! Chci oživit tu lásku! Kdybychom se začali zase stýkat...? Mít aspoň pár společných zážitků, abychom si měli pořádně co říct...? Vždyť i když si máme co říct čtyři roky na facebooku, po společných zážitcích bychom museli být úžasní kamarádi! Báseň od mého vcelku oblíbence mi dosti pomohla smířit se s tím, že tě už "nemiluji", a že si lámu krk při ohlížení se za jinou slečnou.


Nemiluji tě, mučí mě
jiná vášeň a jiný žal,
ale tvůj obraz v duši mé
i zbaven moci žije dál.
Jinak touží a sní můj duch,
já ale přece vzpomínám:
tak pustý chrám je stále chrám,
svržené božstvo - stále bůh.

Chybíš mi. Byla jsi taková důležitá zkušenost. Ani nevím, jestli chci být i já tvá důležitá zkušenost a zda to vůbec chceš ty. Některé naše dávné diskuze nad problémy v našem "vztahu" mi přijdou dnes naivní. Obecně mi to přijde celé pubertálně natvrdlé. Ale i tak jsi nechala malinkatou dírku v mém srdci. I po čtyřech letech, kdy bychom měli být oba dospělejší a mít nadhled, stále vlastně nechápu a řeším, co se stalo a co pro z toho mne plyne. A nevím, zda je konec se vším nebo není. Nikdy jsem tě totiž nechápal. Nikdy jsem v tobě nedokázal číst. Vždycky jsem měl pocit, že něco tajíš. Vždycky jsem měl pocit, že tě něco trápí. Vždycky jsem měl pocit, že s tebou při vážnějších konverzacích zápasím! A já ty ledy chtěl a chci prolomit! Ale ty se vždycky vyhýbáš odpovědím!

Nejsem domaaa!
A kde jsi?
To je tajný!

Jednu neorealistickou knihu považuji za svůj osobní poklad, neboť je to karikatura mého života. Je to částečně příběh o nás dvou (či spíše o mém vztahu k tobě), ovšem vynesený do absurdity - některé věci jsou extrémní, další naopak obrácené naruby, jiné otočené vzůru nohama, . O to víc cítím podobnosti s naším vztahem. Finální potvrzení o existenci propojení mne s knihou jsem pocítil ke konci knížky, kde hrdinova matka diskutuje se synem a chce znát jméno slečny Cecílie. On na to poví: "Co ti na tom může záležet, jestli se jmenuje Marie, Klára nebo ***?" Ano, to poslední jméno bylo tvoje jméno. Ten sprosťák autor nejenže plně karikaturuje můj vztah k tobě, nejenže udělal hrdinku stejně starou, jakou jsi byla během našeho dobrodružství stará ty, ale on dokonce zmínil tvé jméno! Byl jsem úplně omámený.

O co v knize jde? Inteligentní bohatý mazánek a amatérský malíř Dino se nudí. Jeho definice nudy ovšem hraničí s depresí a je to celé ryzí existencialismus, ale toto všechno je nad rámec dopisu. Objeví dívku Cecílii, která mu stojí modelem. Samozřejmě spolu často místo malování souloží. Jenže Dino zjišťuje, že Cecília asi chodí i za jiným. Přestože s ní aktivně spí a za sex jí i bizarně platí, nikdy jí nedokáže plně ovládnout. Sex je podmíněn vlastněním a ovládnutím, tedy vlastně i láskou, ale ta zde paradoxně není, což Dina frustruje. Chce ji ovládnout, chce, aby ho milovala, neboť nutkání ji dobývat ho vytrhne ze stavu pohodlné nudy. Chce ji získat, chce jí být milován, aby se mohl zase začít nudit. Jenže to nejde. Cecília mlží a vyhýbá se odpovědím - a jak máme někoho získat, když mu nerozumíme? Cecília se nechává osouložit, ale do své hlavy nikoho nepustí. Přestože jde snadno proniknout do ní, nejde proniknout do ní. Jeden by i čekal, že si vůbec nic nemyslí. Hle, pár částí, které jsem objevil teď při listování:

Ptal jsem se jí například, co dělala předešlý den večer: "Navečeřela jsem se doma a pak jsem šla za maminkou ven, byly jsme v biografu." Nuže, jak jsem si hned povšiml, slova "doma", "maminka", "biograf", jež by v jiných ústech měla ten význam, jaký obvykle mívají, a tudíž podle toho, jak byla vyslovena, bych poznal, zda se mi lže, nebo se mi říká pravda, tato stejná slova se nezdála být v Cecíliiných ústech ničím jiným než zvuky beze smyslu, za nimiž je nemožné představit si ať už skutečnou pravdu nebo skutečnou lež. (následuje tak nechutný a nechutně citlivý a nechutně trefný odstavec, že ho raději vynechám.) Na druhé straně jsem se však musel dozvědět, co se tají za slovy jako: "Navečeřela jsem se doma a pak jsem šla s maminkou ven, byly jsme v biografu"; zkrátka zda se těmi slovy opravdu skrývá večeře, domov, maminka a biograf, nebo schůzka s hercem s odbarvenými vlasy.

Vynechal jsem v ukázce kousek, neboť se bojím, že je tato část karikatury příliš. Opakuji a zdůrazňuji: karikatura. To je absurdnost a extrém. Přestože hrdina s Cecílií souloží (já se s tebou objímám?), má furt pocit, že mu nepatří. A když se ptá na cokoliv, Cecília mlží. V mnoha knihách od tohoto autora je vyzdvihována frustrující nemožnost komunikace s jinými lidmi, ale v této knize mi to zatím vyniklo nejlépe, neboť jde o onen zmíněný paradox, který je usazen na mé oblíbené a taktéž zmíněné tezi "sex = vlastnění". Ještě ukázku si dáme!

Tvůj otec je nemocen?
Ano
Jakou má nemoc?
Rakovinu.
Co říkají lékaři?
Říkají, že má rakovinu.
Ne, chtěl jsem se zeptat, zda si myslí, že se může otec uzdravit.
Ne, říkají, že se nemůže uzdravit.
To tedy brzo umře?
Ano, říkají, že brzo umře.
Je ti to líto?
Co?
Že otec umře?
Ano.
To říkáš jen tak?
A jak bych to měla říkat?
Máš ale otce ráda, ne?
Mám.

Zdůrazňuji raději ještě jednou: karikatura. Ty takhle neodpovídáš. Ale tak to na mě působí. Má-li slečna pěkná prsa většího tvaru, karikaturista jí je namaluje až po kolena. Dále to vše není jen tvoje "vina", to i Dino je vlastně vyobrazen jako neschopný, který se snaží zoufale přiblížit k někomu, kdo je daleko. Pokládá (asi jako já) umělé, mechanické, vykonstruované a vynucené otázky, na které Cecília intuitivně nerada odpovídá a nevěnuje se jim, neboť asi (a asi jako ty) cítí, že to není přirozená Dinova poloha. Ptám-li se na tvůj osobní život nebo osobní život někoho jiného, zásadně mlžíš. Stokrát jsem se musel zeptat na jednu otázku ještě jednou nebo dokonce několikrát, neboť se s ní odpovědi na jiné otázky vylučovaly. Toto jsem si napsal o knížce do deníčku: "Haha, další podobnost s *** a Cecílií: obě se umí vyhnout jak pravdě, tak lži." O pár dní později: "Knížka mě děsí. Všude je ***. Všude je souložící ***. Kdyby nebyla Cecílie jako ***, knížka by byla nudná." Další (nec)hutné poznámky raději vynechám. Pokud je chceš znát, vyhecuj mne. Nechám se vyhecovat. Poznámky, že by knížka byla v jiných případech nudná, velice lituji. Neboť to je cíl umění - něco najít. A i když jsem se třeba v jiných příbězích od stejného autora nenašel tak jako v tomto, stále to byly vynikající příběhy, v jejichž podání jsem se většinou našel! Ještě si dáme ukázku, kterou jsem také nalezl při náhodném listování:

Víš, že dneska jsem šel kolem tebe a tys mě ani neviděla?
Ale kde?
Na Španělském náměstí, u schodů.
V kolik hodin?
Byly asi čtyři.

Úplně mi při čtení před očima zableskla stará událost ze školy. Seděl jsem dva metry naproti tobě na chodbě. Napsal jsem ti na mobil. Ti jsi mi lhostejně odpověděla pozdravem a dál se lhostejně bavila se svým spolužákem. Nemusím snad zmiňovat, že jsem si na místě Cecílie představoval permanentně tebe, či dokonce Cecília vypadala jako ty. Ano, i při sexuálních scénách obou protagonistů, ale nebylo to paradoxně vůbec příjemné - neboť jedna strana byla lhostejná. Lhostejnost a konzum toho pohlavního styku ze strany Cecílie je pozoruhodný. I Cecília se nudí, ale asi mnohem "jednodušeji" a ne tak filozoficky jako Dino.

Náboženství je nudné. V klášteře jsem měla vždycky dojem, že se jeptišky nudí, jako se nudí kněží a obvykle všichni, kdo se zabývají náboženstvím. V kostele se lidi strašně nudí. Jen se na ně podívej, když jsou v kostele, uvidíš, že se tam každý nudí.
Copak ty se nudíš?
Někdy ano.
A co při tom cítíš?
Cítím nudu.
A co je to nuda?
Jak ti to mám vysvětlit? Nuda je nuda.

Proto se určitě nestydí zaplňovat svůj čas takřka amorální souloží. Konvenčně přeci platí, že sex je nutně spojen s láskou! A když se stýká s Dinem prakticky jen kvůli sexu? O čem to o ní vypovídá? To jsou mi ale karikatury! Co když se i ty stýkáš s V*** jenom kvůli postelovému řádění? Je to blbeček, říkáš o něm za jeho zády jaký je to blbeček, ale je v tom tak úžasný, že ho raději nepustíš?! Také se nudíš jak Cecília? Také nestojíš o nic jiného, o žádnou intelektuální produkci, takže to zaplňuješ jenom tím, co si nejvíce žádá každé lidské tělo? Má novopečená kamarádka mi to potvrdila, když jsem stručně popsal tento vztah mezi tebou a V***. Na to ona řekla: "Tak to je jasný, má ho jen kvůli tomu. Asi s ním není z lásky, když o něm mluví takhle, ne? Tak z jakýho jinýho důvodu?" Tuto průpovídku jsem plně nevstřebal, neboť dlouhý večer s touto kamarádkou byl plný jiných silných dojmů. O dva dny později jsem si na to v práci vzpomněl a málem jsem se na místě rozklepal. V práci tiskneme na oblečení fotbalistů čísla. Jejich trenky bývají v některých případech o číslo větší než dres, nikdy to není naopak. Děláme si v legraci, že jak ho mají fotbalisté disproporčně velkýho, tak potřebují o číslo větší trenky. Má ho i ten tvůj sportovec tak velkýho? Jsi s ním kvůli tomu, ráda na něm traujduješ? Ty! Taková křehká květinka ďábelsky souloží s takovým pitomým čutálistou! Jsem paranoidní a nechutný, má paranoia je nechutná, je mi to jasné. A jak sama mlžíš, moc mé paranoi nepomáháš. Určitě v tom bude něco prostšího nebo naopak více komplexního. Obě tyto varianty jsou člověku, který spoustu času dumá nad nějakým problémem, nejvíce skryty. Proboha, jak bych to rád věděl!

Neodpustím si další nyní již ryze úmyslně vyhledané ukázky, které sem ale spiklenecky vhodím bez veliké analýzy. Myslím si o nich své, případně si nemyslím nic, ale oslovují mne, takže se v tom skrývá něco velikého, co nemohu rozumem pojmout. Docela by mne zajímalo, jak by podle tebe následující úryvky zapadaly do našeho vztahu. Jak podle tebe karikaturují náš vztah, respektive můj vztah k tobě a mé vidění tebe.

A to ti nevadí, že si nemyslíš nic, vůbec nic, o člověku, s nímž se miluješ?
Ne, proč, copak si člověk potřebuje něco myslet?

---

Neuvědomuješ si, žes to dělat neměla?
Proč bych to dělat neměla?
Protože nemáme podvádět člověka, kterého máme rádi, a tys mi přece tolikrát řekla, že mě máš ráda!
Ano, mám tě ráda, ale Lucianiho mám taky ráda!

---

Podívej se, dal jsem ti dvacet tisíc lir.
Všimla jsem si.
Je to zas po týdnu poprvé, co ti něco dávám. To sis také všimla?
Ovšem.
A nemrzelo tě to?
Myslela jsem, že nemáš.

---
Já se ale chtěl milovat!
Budeme se milovat jindy, možná že zítra.
Ale já chtěl dneska, teď.
Ty jsi jako malé dítě.

Co se týče konce této bizarní knížky, má drahá Exskoropřítelkyně, ten byl příliš vysoký, mnohem vyšší, než jsem já. Nevím, jestli budu na stejné úrovni, jako je autor, ale přeji si to. Je to fascinující konec, je to naprosto logická gradace všeho, co se odehrálo předtím (jako ve většině knih od tohoto autora!). Nemůžu napsat, že je ten konec hluboký, neboť hloubka implikuje hledání a tmu. Naopak z výšky lze vidět vše v nejširším možném kontextu.

Promiň, že jsem většinu dopisu zaplácal svým laickým chápáním umění a povídáním, které se tě nedotýká (či spíše "vnímáním", protože "chápání" je snaha o objektivitu, kdežto "vnímání" je věc čistě intimní a má nárok na rozpor se skutečností!). Určitě by ti spíše udělalo radost a působil bych empaticky, pokud bych psal o tobě, ne? O tom, jak dokonalé máš oči, že je máš "jak dva křemeny", jak jsem si napsal před lety jako malý náctiletý capart, jehož slovní zásoba byla očividně značne impotentní - "perly" se mi zdály profláklé, tak jsem ze záchvatu originality nešťastně použil nažloutlé a pokřivené křemeny. Psát o té knize je pro mne ale strašně důležité. Takový podivný nával emocí (říkám tomu "koktejl emocí"!) jako při čtení této knížky jsem nikdy nezažil. Musím se vyzpovídat, musím si to v hlavě srovnat! Nevím, jestli bych ti měl naznačovat, jestli bych ti mohl navrhovat nebo tě dokonce žádat, aby sis ji přečetla. Napadlo mne elegantní řešení: navrhl bych ti, aby sis ji přečetla, ale ne kvůli mne. Pokud bys ji četla kvůli mne, nepochopíš asi nic. Máma vychvalovala jakousi knížku a oprávněně předpokládám, že na ni měla takový významný emocionální dopad, jako měla tragikomedie mezi Dinem a Cecílií na mne. Tak jsem ji přečetl, ale nenalezl jsem v tom nic. Pro mne to byl humoristický, bizarní a pohlavím řádně nabytý příběh z novinářského prostředí. Stejně tak pro tebe by mohl být můj intimní knižní poklad jen ukecaný a úchylný freudovský román.

Ach jo. Je už zase půl druhé v noci. V těchto dobách je mi zároveň nejpříjemněji i nejsmutněji, takže se mi píše velice snadno. Ovšem dost zásadních, sentimentálních a trapných (samozřejmě jen z mé strany) věcí v našem vztahu a styku jsem v dopisu vynechal a hodlám vynechávat. Mohl bych totiž psát ještě týden v kuse. Třeba o tom, jak jsem ti dal pusu na tvář. Nebo o našem posledním objetí, které jsi vykonala s pozvednutým obočím (ouvej! jak já bych tě znova objímal a cítil měkoučkost tvou a tvého růžového svetříku!!). Nebo jak jsem říkal, že jsi frigidní, ale až o hodně dlouhou dobu později jsem zrhrozeně zjistil, že frigidita neznamená chladnost obecnou, ale jen v oblasti sexuální. Nebo jak jsi jednou šla do knihovny s B*** (já se nabízel, ale samozřejmě jsi řekla, že už jdeš s B***) a mě něco popadlo, takže jsem od našeho baráku symbolicky ušel 4 kilometry směrem k té knihovně. Nebo jak jsi přijala mé pozvání na ples, ale jelikož jsem se potom vlastní neschopností neozval, šla jsi tam s jiným. Nebo můj prázdninový polozáchvat, ve kterém jsem si opakoval větu z konce jedné pěkné pasáže v Paní Bovary: "Však bude má!" Mohlas někdy být má, ty moje milá Exskoropřítelkyně?

Ani nevím, proč tě chci. Musí to být asi veliký důvod, neboť spolu nejsme skoro desetkrát déle, než jsme spolu "byli". Nevím, co by se stalo, kdyby jsi byla má. Nejsem schopný nic z tohoto racionálně zpracovat. Racionálně zpracovávám vše, co se týkalo a týká nás dvou, ale že je můj vztah k tobě plný vášně a chtíče je dogma, o kterém se nepřemýšlí. Nechci to asi ani vědět. Protože kdo ví, proč miluje, ten nemiluje. Jenže pokud bychom spolu zase byli a ty by jsi dokonce byla má a já byl tvůj, tedy stalo by se to, po čem už pár let toužím, co se stane potom, až ten pocit aktivního chtíče vyprchá? Budu ti věrný i potom, o tom žádná (když jsem to dokázal čtyři roky, dokážu to i dalších čtyřicet), protože věrnost je věc zásad. Ale chtíč, vášeň a láska je věc pocitů a tyto pocity rády samy vyprchávají. Nevyprchávají, pokud mají živnou a pevnou půdu! Ale já nevím, zda v tobě je pevná půda! Mohl bych tě tedy milovat? Ó, božínku, kéž bys mi dala možnost, abych nám na tu otázku odpovědět!

Pche! Měl bych to už zakončit, viď? Píšu už několik dní a neměl bych ani chuť přestat. Furt mne něco napadá, furt se snažím do dopisu někam nacpat zásadní poznatky. Proto možná jsou některé věty pomatené. Čtu po sobě dopis potřetí a stále nacházím hloupoučké chyby a nesmyslné věty. Snad ti nebude připadat blbé, že se tu ještě nějaké najdou. Haha!

Zakončuji slovy:

Mám tě rád, budu tě mít rád. Chtěl bych víc než tě jen mít rád, ty moje drahá Exskoropřítelkyně!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellen Ellen | E-mail | 7. srpna 2016 v 12:02 | Reagovat

I still come by from time to time :)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 9. srpna 2016 v 23:10 | Reagovat

[1]: Well, I thought you forgot. I was about to write a letter for you. Nice to see you again, "old friend"!

3 Evelyn Vivien Evelyn Vivien | Web | 17. srpna 2016 v 20:23 | Reagovat

Není možný, že lidi jako ty existujou. Tak kolik z toho je vůbec pravda?

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 17. srpna 2016 v 22:50 | Reagovat

[3]: Děkuji. Lidi jako já existujou, musíš se jen dívat pod slupku a mít štěstí, že ti to dovolí.

Jak to po sobě zas čtu, tak "kecám", básnicky přiklašluji a úsporně zjednodušuji jen v kosmetických záležitostech a ve zdánlivě nelogických věcech, které by se musely vysvětlovat. Čili standardní a přípustná forma nepravdy. Například "uprostřed noci" znamená, co si tak pamatuji, někde mezi 10 a 11 večer, nikoli půlnoc nebo dvě hodiny v noci, jak se může zdát. Ale že spolu nejsme 10x déle než jsme spolu byli je prostá matematika, spočítal jsem si to.

5 Chariot Chariot | 19. ledna 2017 v 12:15 | Reagovat

t.t

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama