Jak jsem se zachoval jako malá kurvička AKA Dopis Protinožce

8. srpna 2016 v 18:54 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Mám pocit, že jsem na tom mizerně. Jsem na tom asi tak mizerně, že se cítím oprávněn chovat se jako vypočítavá mrva. Jakmile se něco hroutí nebo jakmile oprávněně i neoprávněně cítím, že se něco hroutí, panikařím a chovám se úlisně, podrazácky, mluvím přecukrovaě a podlézám. Jsem totiž psychicky sám, poslední rok a půl jsem nechutně sám a stísněný, takže NUTÍM všechny možné lidi, aby mi prokazovali a také přijímali svou lásku a náklonnost - dokonalý příklad, jenž podrobím snad až filozoficko psychologicko rétorické analýze, se právě chystáte číst. Je i druhý příklad, tento druhý příklad se odehrál doslova ve stokrát kratší době, takže by byl možná ukázkovější, ale nechám si ho na jindy. Také se v něm samozřejmě ukázalo, že mé vlezlé falešné kamarádíčkování odhání lidi. Také se v něm ukázalo, jak se určitě ukáže i zde těm pozornějším čtenářům, že jsem díky své vychcané pozici ubožáčka morálně nedotknutelný.

Existuje slečna Protinožka. Už jsem o ní několikrát tady na blogu mluvil, ale to jen mimochodem. Přestala o mne jevit jakýkoliv zájem hnedka po mém šikano-stalkero-pedofilním faus pax, kterým jsem uzavřel své studium na světoznámém pražském gymplu. A že ten "zájem" u ní byl! "Zájmem" rozumím to, že neohrnovala nosánek při interakci se mnou. Pohleďte na ty nejkrásnější projevy jejího "zájmu" v období prázdnin:

Její reakce na mé ironicky-doslovné chápání jejího vágního hodnocení písničky:
"Dostávají mě tvoje vtipy! Máme podobný smysl pro humor!"

Reakce na to, co jsem řekl, když jsem vyčerpal svou znalost o Hawkingovském vesmíru a navrhl, že bych teď něco pověděl o mně bližší evoluci:
"Evoluce... Pff,to nevim nic! Smějící se Vyprávěj ty něco o ní, prosím."

Reakce na uplynulou noční hodinu chatování plnou přednášení o vesmíru a evoluci:
"Já vůbec nevím co na to říct, asi jen to, že všechno novýho, co jsem se dneska dozvěděla, je fascinující!"

Ta noční konverzace o vesmíru byla tak krásná! Její zájem mne i po roce úplně rozněžňuje. Těším se, až budu schopen si přečíst celou tu konverzaci znova - to se budu tetelit blahem! Inu, uvědomoval jsem si, že tu holku mám rád, že je prostě fajn, že i ona mne má do jisté míry ráda. Bylo na čase pozvednout náš vztah z veselé chatové komunikace na úroveň konzervativního "chodíme spolu ven" nebo dokonce "my jsme kamarádi". Zval jsem ji ven o těch prázdninách, ale nikdy neměla čas. Nebo nechtěla mít čas. To se nikdy nedozvím. Ale jelikož jsem od přírody pesimista, je mi jasné, že čas na mě vysloveně odmítala. To je krásný

Pak po začátku jejich nového školního roku proběhlo zmíněné faus pax. Jelikož v té době bylo Protinožce 14 a jelikož je to zvlášní charakter... Zvláštní je v tom, jak je to učebnicový příklad. Nechci jí křivdit, ale je to slečna konformistka. Cesta většiny. Cesta nejmenšího odporu. Pasivně přijímá to, co chtějí a dělají ostatní. Jelikož jsem já vyrobil faus pax, něco nečekáného, něco, kde se obhajuji a co vysvětluji způsobem svérázným, co se neděje každý den a co vyžaduje jaksi originálnější a nepohodlný způsob myšlení, co nutí plavat v moři tabu, rozhodla se Protinožka, že raději neexistuji, prostě mě vytlačila. Tak předpokládám. A předpokládám, že za to může toto faus pax. Nebo věci s tím spojené, například mé způsoby myšlení a jednání, které se také projevily v tom faus pax.

Rok ticho. V podstatě. Na mé (zoufale) vlezlé a kamarádíčkující se texty a snapchaty takto: "jo", "dobře", "ano", "nevím", "asi" a jinými věcmi tomuto podobnými. I když jsem se snažil zjišťovat, co se to stalo, odpovídala podobně. Skoro o rok později, tedy teď o prázninách, jsem se (zase) rozbrečel (nebo si spíš fňuknul) kvůli tichu, které nastalo po mém opuštění střední školy. Tak jsem si řekl, že Protinožce napíšu. Napsal jsem jí další den toto:

"Ahoj :)) Nějak se mi po tobě zastesklo, jinak řečeno mi chybíš. Nechtěla bys třeba o víkendu někam?"
Stručné, milé, jasné. Věděl jsem, jak odpoví.

"Čůs, hele jedu ve čtvrtek do Chorvatska Smějící se "
Její "Čůs" mi dalo naději, že je všechno v pořádku, že jsou věci zase krásné. Musela se totiž obtěžovat, aby napsala "Ů". Napsat jenom "ahoj" nebo pozdrav úplně vynechat by bylo mnohem lehčí a také by dala najevo ten vytoužený chlad, kterým mne ovívala skoro celý rok. Asi jsem se pletl, jak uvidíme dóle.

"Smi to před rokem slíbila S vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykemS vyplazeným jazykem"
Lžu. Neslíbila mi nic. Jsem ale natolik zoufalý a lačný kontaktu, že lžu.

"To už je dávno Smějící se "
Ty potvoro! Ty chytrá potvoro! Prokazuje svůj amorální pragmatický charakter?? Nebo jen libovolnými prostředky ospravedlňuje svou konformitu? Nic není pro mne dávno. Slova platí. "Miluji tě", "Mám tě rád", "Ano". Tato slova všechna platí, ať už jsou řečena za monitorem nebo do očí. Nevyprchají jen tak - leda za deset let izolace, poté mají NÁROK vyprchat. NÁROK vyprchat mají také tehdy, kdy se změní podmínky nebo okolnosti. Ale co se tu rozohňuji - Protinožka přeci nic neslíbila! Je ale krásně vidět, že Protinožka jaksi nechce se mnou jít, ani se neobtěžuje zamyslet se, zda vůbec něco takového slíbila. Ach jo. S touto její odpovědí chcíplo jakékoliv mé pozitivní naladějí z toho Ů, které použila v první zprávě.

"No si to tam užij no"
Ve skutečnosti jí to nepřeju, asi jako když malé dítě nechce, aby jste snědli poslední díl čokolády. Použil jsem tuto větu jen jako balast, protože jsem musel mezitím trávit to očekávané a hořké zklamání.

"Dík"
Tímto Protinožka zabila konverzaci. Já už ale dokázal strávit tu hořkost výše a vrátil se k její upřímné poznámce:

"Dávno?" Herdek!"
Vracím se k jejímu hořkému "To už je dávno", čímž se snažím zjistit více, prostě více. Nechci, aby odcházela z mého života.

"Jojo"
Ty potvoro! Proč mne trápíš! Copak to říkáš?? Proč to říkáš? Proč to říkáš lhostejně? Říkáš to jen tak?? Je mi do breku. Děkuji pěkně. Toto jsem si nezasloužil.

"Taaaaak ve středu MlčícíMlčící Pokud teda chceš, žejo"
Zde se také chovám jako ukázková kurvička. Tu manipulativní informaci "pokud teda chceš", si může dovolit napsat jenom kurvička. Nutím ji říci, že chce, protože vím, že je příliš slabá říct, že nechce. Nebo slušná...? Ne, Protinožko, nebuď slušná a kašli na mé , řekni, že odmítáš se mnou mít cokoliv společného, neboť takto mi lžeš a to já nesnáším. Jak mám vyrábět nějaká pohodlná řešení, když neznám zájmy všech stran? Také ignoruji, že ten neexistující slib podle ní už vypršel, takže si přesto dávám termín.

"Nemůžu ve středu, jdu na brigádu Smějící se"
To je jednoduchý a funkční protiargument. Mou nuznou větu "pokud teda chceš" snadno ignorovala, neboť se v mé odpovědi nacházely dvě informace ("tak ve středu" a "pokud teda chceš"), takže reagovala na tu pohodlnější informaci.

"No já mám taky práci"
Je mi trapné říkat něco jako: "tak za dva týdny o víkendu" nebo "myslel jsem večer", takže se zmůžu jen na suché oznámení, že také mám práci. Informace, že jsem tím nemyslel bílý den, ale večer, kdy už lidé nepracují, je v tom schovaná, ale Protinožka ji také ignorovala, samozřejmě.

"Takže nemůžu Smějící se "
Ano, děkuji, Protinožko, za vyjasnění jasného. Touto suchou informací se vyhejbá konfliktu a dalším "hádkám".

"Už nikdy v životě? Překvapený Překvapený"
Neuvěřitelné. Další má kurvičkovost. Nutím ji říci, že se se mnou může sejít, úplně ji vydírám a manipuluji. Vím, že nemá dost odvahy říci, že jsem hovado a nechce se mnou mít cokoliv společnýho. Jelikož je v této zprávě jen jedna informace a ne dvě, jako byly výše ("středa" a "pokud chceš"), musí odpovědět jen na tuto.

"No teď ne"
Protinožka se ukázkově vykroutila. Mučí mne. Připomíná mi to vtip o blondýnách:
Blondýna se ptá: "Pane, kolik je hodin?"
"Za deset minut sedm."
"Ale já se neptám, kolik je za deset minut, já se ptám, kolik je teď!"
Blondýna jsem jakoby já. Neptám se, kdy se nesejdeme, ale kdy se sejdeme. Fascinuje mne, jak se vykroutíš. Odpověděla i neodpověděla jsi mi na otázku. Zbožňuju tě.

"No dobře no"
Nezmůžu se na další kurvičkovsky vychcané odpovědi. Rezignuju. Jsem zase zbit. Mohu jedině souhlasit. Jsem smířen s tím, co jsem za člověka u druhých a u tebe.

"Smějící se"
Tvůj smajlík mne zabíjí. Symbolizuje tečku a tvou výhru.

"PlačícíPlačícíPlačící"
Uplakaní smajlíci jsou jen mé poslední zavolání. Když pošlu kamkoliv uplakané smajlíky, často se mě lidi zeptají: "Co se děje?" Ale nic se neděje, jen třeba zveličuji svůj nesouhlas s jejich akcí nebo smýšlením. Na tyto smajlíky jsi, milá Protinožko, už nic neodpověděla. Což je škoda z toho důvodu, že dříve, pokud konverzace odezněla, jsi chtěla mít poslední slovo, takže jsi na mé smajlíky psala další smajlíky, na což jsem také odpovídal smajlíky, což šlo dokolečka. Teď jsi mi ochotně nechala poslední slovo. Neměl jsem vůli se vtírat a ptát se na "Jak se máš" a "Co známky", neboť bys to svou až přehnaně přímou odpovědí zabíjela.

Protinožko! To se nedělá! Je mi to moc líto, ale já, očividně ošklivý a sociopatický člověk, tě má rád. To je, jak vidím, pro tebe a logicky i další jenom příkoří. Jsi v mém klanu. Starám se o tebe, zajímáš mě. Promiň, ale mám tě rád. Mám tě rád, protože tam v tobě něco. Doufám, že ti to není moc nepohodlné. Ach jo. Ale co je mi po tvém pohodlí? Mám se strašně, víš? Haha! Tak podivně trpitelsky zněla tato věta, ale nezmůžu se na nic lepšího ani upřímnějšího. Pokud bych ti vysvětlil nebo se nějak obhájil ve svém faus pax, kdybych tě alespoň konfrontoval s protiargumenty... Kdybys mi řekla, co si ty myslíš! Jde mi vlastně o to, co si ty myslíš. Že bych nějak bránil je věc druhá. Copak nepamatuješ, jak jsem tě "naučil" evoluci, povídal ti o Hawkingovi a snad ti i dokázal, jak jsme jen bezúčelná schránka na geny, která existuje jenom proto, že existovat musí, stejně jako kámen padá, protože musí? Se smutkem a nostalgií vzpomínám na "všechno novýho, co jsem se dneska dozvěděla, je fascinující!" Dozvěděla by ses i dnes mnoho nového - naučil bych tě být otevřenější zkušenostem, informacím, hledat krásu v něčem novém. Pochopit divné a jiné lidi, lidi z jiného okruhu. Naučil bych tě být diplomatem, průzkumníkem a inovátorem, naučil bych tě kriticky myslet a reflexi, což je něco, co považuji za své největší pozitivum (na rozdíl od takřka nulových matematických, sportovních, estetických a všemožných jiných ambicí). To vše jen konfrontací se mnou a s vědou!

Bože! To jsou ta muka: přijít o člověka jen proto, že se pro to rozhodl. Viděli jsme se chvíli, psali jsme si sotva pár tisícovek zpráv... ale i tak jsi "moje" Protinožka! Nepřitahuješ mne kdovíjak fyzicky (proč o tomhle začnu vždycky mluvit?!? hnus!), ale věřím, že i po kratší době bych (si) tě mohl krásně (za)milovat. Najednou jsi mne přestala mít "ráda". Jsem přesvědčený, že za to může tlak tvé společnosti, která mne musela démonizovat. Měla jsi mne asi ráda, nyní jsem ti šumák. Občas nechápu, jak lidi můžou jen tak měnit své smýšlení. Člověk by pak nevěřil ničemu, co je řečeno teď. Třeba to teď platí, ale za rok, za dva...? Je to ten tlak společnosti a ty jako konformista (promiň mi, moc tě prosím, tuto urážku) se zcela identifikuješ s tím, co předkládá většina, bez ohledu na svůj vlastní nezávislý pohled. Nejde moc ohraničit nezávislý pohled, neboť celý život žijeme právě v tomto tlaku. A ještě tě znova prosím o prominutí a totálně se omlouvám za tento tvůj ubohý a nevyžádaný portrét. Analyzovat lidi a ještě tak povrchně z jejich vlastní internetové sebeprezentace je věc opovrženíhodná. Jsou to jen dojmy, kterým se můžeme buď smát, nebo je použít k zamyšlení.

Jsem zhnusen mou neschopností komunikace s okolním světem.

Je čas na písničku! Je čas na neopsychedelickou písničku, neboť mou náladu poslední rok vyjadřuje jedině nekonkrétní, lehký i drsný, obrovský, děsivý a mírně zmatený (neo)psychedelický a alternativní rock. Zkusím impozantní a depresivní "Waiting for the Worms" od Flojdů. Vím, že nemáš ráda hudbu starší roku 2010. To mne vždycky bavilo, "tvoje" hudba mi přišla jako neskutečný přebeatovaný a přebassovaný ghetto bordel. To si, prosím, neber zle, klidně mne považuj s mými Pixies a R.E.M. a Depeche Mode za stařešinu a relikvii. Je to jen vyjádření našeho vkusu a názoru na cizí vkus, nic víc.

Víš ty co, ignoruj celý dopis a věnuj pozornost pouze a jenom následující větě:

Mám tě rád.

Opravdu by mne zajímalo, co se ti honí v hlavě, když sis právě přečetla tuto větu. Podle reakcí člověka na upřímnou větu "Mám tě rád" poznáme jeho charakter. Háhá! Trošičku se do tebe v tomto dopise obouvám, malinko jsem na tebe ošklivý, to se moc omlouvám. Ano, ano, přiznávám, je to hodně blbé celé tohleto. Silně pochybuju, že chodíš nebo že aspoň víš o mém blogu. Fakt, že tento článeček nepřečteš, dělá můj článeček ještě blbější, neboť jsem v něm upřímnější. Možná ne objektivně upřímný, ale upřímný v cítění svých citů. Cítím, že se cítím mizerně, ale zda se opravdu cítím mizerně a smutně je věc jiná. Kdybys tento článek opravdu četla, asi bych mluvil jinak, určitě bych zlehčoval cítění svých pocitů a nebyl by to tak dlouhý monolog. Vlastně by žádný článek nebyl, šel bych rovnou za tebou. Ale už jsem zkoušel se tě ptát, zkoušel jsem v tobě dobýt něčeho lepšího než jen "nevím" a "asi". Nepovedlo se mi to. Jak jsem říkal, už jsi v mém klanu, v mém okruhu, jsem tvůj spojenec už navždy. A nestalo se to jen tak, stalo se to po mnoha našich přátelských a do jisté míry důvěrných zprávách. Mám takový pocit, že už píšu chaoticky, takže to raději ukončím a budu doufat, že tě někdy uvidím. Náhodou uvidím. Ven tě nutit nemůžu, protože nechceš. A kdyby jsi šla ven se mnou po tomto dopise, nejde to proto, že by to bylo vynucené a třeba z "lítosti", nikoli upřímné. Jakožto srdcový pravičák požaduji, aby se mnou bylo nakládáno spravedlivě, ovšem té srdcovosti na mém přesvědčení dodává až fakt, že nestojím o spravedlnost jen při přesvědčení o své vlastní nevinně, ale vždy požaduji i o ty pro mne negativní následky spravedlnosti. Jinými slovy - nechci ústupky, chci spravedlnost.

Na úplný závěr zbytečně a pro vlastní potřebu uvedu jeden tragikomický pocit z tebe. Před více než rokem jsi mi řekla, že něco plánuješ, ale ubezpečila jsi mne, že to nebude tak brzo, protože si uvědomuješ rizika. Už uběhl rok a nějak na tuhle dobu jsi to "plánovala", respektive už je to o hodně bezpečnější. Aspoň jednou měsíčně se sám sebe ptám, zda jsi to už třeba mimochodem podnikla. Já tuto "nebezpečnou" věc chci udělat hodně dlouho, čekám na jakoukoliv příležitost, vlastně se za tím honím jak fanatická slepice po flusu, ale ty jsi roztomile určíš časovou hranici a navíc to ještě pro jistotu, z opatrnosti a svědomitě odložíš! To je tak komické. Řekl bych, že je to i naivní, protože mé vlastní nadšení a naprosto samozřejmé plánování ve věku čtrnáctém by pro mne dnes bylo úžasným projevem naivního pubertálního nadšení z přicházejícího velkého života. Ale vážně tě mohu nazvat naivní? Zde začíná ten legračně-smutný pocit. Ty jsi jiný člověk, člověk odvážný a člověk sociální, takže takovou věc můžeš podnikat po doslova (doslova "doslova"!) lusknutí prstu! Proto si můžeš plánovat tak těžké věci, které jsou pro mne, pro čerstvě velikého člověka, i nyní nedosažitelné a vlastně i stále nebezpečné. Víš, o čem mluvím? Doufám, že jo, protože pak bych se utopil v trapnosti.

Žij blaze.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 13:15 | Reagovat

Haha, přijde mi komický, jak ze sebe některé holky dokážou udělat úplné blbky v naději, že si jich druhá strana všimne a že druhé straně bude připadat jejich hloupost roztomilá.

Narážím trochu na tu větu s evolucí, jelikož silně pochybuju, že slečna o evoluci skutečně věděla velký kulový, tak jako tvrdila.

Nebo opravdu nevěděla, nevím... Jenom mě to štve, já bych ze sebe hloupější, než jsem neudělala jen proto, aby mi druhá strana mohla povídat něco, co už dávno vím, aby se mnou druhá strana vůbec komunikovala a připadala si lépe, že je ta chytřejší a že mě může poučovat. Hm, zvláštní. Asi to má každý jinak...

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 12. srpna 2016 v 21:03 | Reagovat

[1]: Tvou tezi vyvrátím snadno - Protinožka mne nebalila a nijak jinak se mi nikdy nesnažila kdovíjak zalíbit (např. jít se mnou ven), tak co by ze sebe dělala v tomto případě hloupou husičku!? Navíc - o evoluci věděla leda to, že Dárvin zjistil, že jsme z opic (neboť toto jsem věděl o evoluci já v jejím věku). Když se ale objeví o pět let starší a o pět let vzdělanější kluk s těžce vzdělaným výrazem a mluvou, automaticky považuje své znalosti o Dárvinovi a opicích za nepodstatné a nechá se opájet znalostmi znalejšího člověka.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. srpna 2016 v 10:54 | Reagovat

[2]: Aha takhle...já myslela, že tě balila.

4 Viki Viki | 19. srpna 2016 v 3:45 | Reagovat

Ale prostě co tebe bere furt na holkach, ktery nejsou (jasne, zatim, ale stejne) evoluce znaly?

5 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 19. srpna 2016 v 8:53 | Reagovat

[4]: Psáno ve třičtvrtě čtyři,hustý! Nebere mne na nich neznalost evoluce, prostě o tom vím, tak rád povídám. Její vděk a radost mi dělá radost. Měl bych ji rád, i kdyby věděla hodně. Kdyby byla opravdu mnohem chytřejší a znalejší, možná by mne nepřitahovala tak moc, neboť bych se cítil zahanbený a cítil bych, že jsem jí zbytečný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama