... (XI.)

15. srpna 2016 v 16:30 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Drahá Krásko!

Toto je už jedenáctý dopis. Případně dvanáctý, pokud počítáme i ten první tištěný. S každým dopisem se bojím, že to bude ten poslední. Připomíná mi to jeden dokument o siamských dvojčatech, ve kterém jejich příbuzní říkali, že každé jejich narozeniny pořádně slaví, neboť se všichni bojí, že to budou jejich poslední.

---

Jádro dopisu mi dovol začít citátem:

"Miluji vás, miluji vás. Dovolte mi to říkat. Ani se vás nedotknu. Chci vám jen opakovat, že vás miluji. Podívejte se, jak se držím. A přesto... miluji vás. Rád bych vám to opakoval každý den... Ano, dovolte mi, ať mohu každý den pět minut klečet u vašich nohou, říkát vám ta dvě slova a dívat se na vaši zbožňovanou tvář."

Áno, tak se cítím. Vlastně se takhle necítím, ale vím, že bych se tak cítit měl. Potíž je v tom, že já mám nutkání se tě dotýkat. Možná jsem dříve psal, jak bych na tebe koukal celý den, ale taky jsem psal, jak bych s tebou chtěl splynout. Polibkem bych tě snědl, ovšem ve výsledku bys nebyla ty ve mně, ale já tebou. Absorboval bych tě, stal bych se tebou. Proč je tu tento dotýkací fetiš? Proč tě nechci jen pozorovat? Co to znamená? Je to vůbec zdravé? Jak se to projeví v praxi? Snaha tě pohltit vychází ze zbožštění. Jsi úžasná a já v úžasu chci být. Nechci se obdivovat akčním filmem, já chci být v akčním filmu. Ovšem si tě také chci přisvojit. Co udělat s neznámou dokonalou esencí, než ji prostě sníst? Můžu ji uctívat jako muž v ukázce výše! Ale jsem sobecký, tak ji chci pro sebe. Můžu být sobecký, pečlivý a mít vysoké nároky v jedné z nejdůležitějších voleb v mém životě? Ano, zní to sice, jako bych si našel životní lásku ve dvaceti... a proti tomu nemám argument. Ale zpět k té pojídací posedlosti. Nevím, zda to je zdravé. Nevím, zda se tak cítí ostatní. Možná mimochodem ohmatávají a prozkoumávají svého miláčka, možná to vychází ze situace, ovšem já teď a tady vím, že tě "v budoucnu" chci celou ohmatat. Najít všechny ty pihy a pupínky, nerovnosti a zatoulané chloupky! Očuchávat a ocucávat a olízávat, očuchat a ocucat a olízat! A jak by to v praxi vypadalo to konečné splynutí? Možná tímto multismyslovým průzkumem tvého těla, možná vzájemně orgasmickým pohlavním spojením? Ale něčím víc? Je to konec? Nevím. Teď by mi to asi nestačilo, teď tě musím skutečně pohltit. Nenazývám obyčejnou lidskou potřebu básnicky? Ano, mám "potřebu" se s tebou milovat, ale na poloviční uspokojování této potřeby mám vyhrazený prostor a zvláštní mentální kapacitu. Nemyslím, že potřeba s tebou splynout je totožná s potřebou se s tebou milovat. Není splynutí metaforou pro lásku? "Já mám tebe a ty máš mě," nebo v měně majetnické podobě: "Já jsem ty a ty jsi já." Tím, že tě celou chci pozřít, jakobych materializoval lásku. V praxi by to splynutí vypadalo tak, že bych se na tebe podíval a věděl, že mě miluješ. Uvědomil bych si, že tě taky miluju. A to je důkaz, že jsme splynuli. Je těžké si představovat, že mě miluješ. Je nemožné vědět, jak to chutná. Mám příležitost se z tvé krásy docela těšit, z tvé intelligence víceméně taky, z pohlavní stránky jako takové jakž takž taky. Umím i provizorně naplnit potřebu tě milovat, třeba psaním dopisů a mluvením o tobě s někým důvěrným. Ale potřeba být milován? Jak? Kde je náhražka? Proto tě chci "sníst". Tak se nejlépe představuje, že jsme jedno.

Prosím, odpusť mi, pokud tě něco v horním odstavci rozrušilo. Přijdu si teď směšný ve srovnání s tím, jak jsem se ti snad ve druhém dopise zde na blogu omlouval za obraz, ve kterém ti hladím nohu. A vida, teď píšu otevřeně o sexu mezi mnou a tebou. Bylo "na čase"!

---
Vzpomínám si, jak jsi tehdy při mé návštěvě gymnázia přešla z jedné poloviny chodníku na druhou. Teď mě to zase moc rozesmálo. Vím, že ty mě považuješ za cosi špatného, za antagonistu. Já ale vím, že objektivně jsem paralelní protagonista! Sice nevím tolik, ale jsem prostě také víceméně kladný. Jenže ty mě nevidíš jako kladného. Ano, každý záporák si myslí, že je kladný, jenže prostě já vím, že jsem kladný! Ne sice dokonalý, ne hrdina, ale jsem prostě ten, který si oprávněně myslí, že je dobrý. Tím, že vím, že je každý záporak přesvědčený o své kladnosti, akorát mírně dokazuji svou pravou kladnost, ne? Ano, Krásenko, jsem kladný, i když ne třeba ideální hrdina. Jen se musím (jsem se musel) naučit s tebou jednat, aby všechno šlo jak po másle, to je všechno. Určitě by bylo hezké, kdyby někdo napsal knihu o dvou částech, z nichž by každá byla o jedné straně konfliktu. Podání příběhu by sympatizovalo s jedním hrdinou, který by zase byl vykreslen jako ten špatný v druhém příběhu. A obráceně, samozřejmě. Takové knihy jsou, jenže vtip by byl ovšem v tom, že mé příběhy by byly vydány v jednom svazku a proti sobě (jako když otočíš sešit a píšeš do něj "zezadu"). Nebylo by jasné, který příběh je ten první a ten vepředu. Čtenář by se rozhodl sám, který začne číst jako první. Vyváženost a rovnocenost příběhů je zásadní. Znalost jednoho příběhu by pak značně pozměnila chápání druhého příběhu, takže by lidé měli odlišný dojem ze stejné knihy. A ptali by se sami sebe, jak by si tento celý oboustranný příběh užili, kdyby četli příběhy obráceně... Třeba my: pokud by někdo znal mou verzi dříve než tvou, asi by hodně trpěl při čtení tvého, neboť by věděl, jak se nešťastně vyhýbáš "hrozně úžasnému a citlivému mladíkovi, který ji miluje!" A pokud by četl tvůj příběh jako první a můj jako druhý, zase by při čtení mého příběhu plakal, protože by zjistil, že jsi se celou dobu vyhýbala "hrozně úžasnému a citlivému mladíkovi, který ji miluje!" Zpráva je stejná, ale pocit je jiný - frustrace nebo dojetí. Hodně pocitů by šlo takto dávat proti sobě. Třeba vzrušení a pobouření. Nebo znechucení a rozněžnění. Co vymyslet za příběhy, aby na základě jejich pořadí vznikaly tyto pocity? Kéž bych byl dobrý spisovatel! Ale měl bych spíše hledat příběhy a v nich dělat pocity, do pocitů se vsazují příběhy hůře. Teď koukám na knihu, která úplně prosí, aby někdo napsal příběh z pohledu manželky hlavního hrdiny. Pocity manželky byly podobné pocitům hrdiny z jiné knihy od téhož autora, takže z toho by se dalo dobře čerpat. Už vidím poslední větu manželčiny verze: "Koukala jsem z automobilu na ubíhající cypřiše. Z toho neúnosného vedra se mi začaly klížit oči a hlava mi klesla na hruď. Začala jsem klimbat, ale brzy jsem usnula hluboce." Páni! Pokud by čtenář četl manželovu verzi jako první, při manželčině verzi by se musel rozbrečet, neboť by si nechtěl připustit, co se nevinné manželce blíží. A pokud by četl manželčinu verzi první, při konci té manželovy by asi taky plakal, neboť by zjistil, co za osud sympatickou manželku potkalo. Ach jo, teď už musím jít do práce... Měl jsem tam jít už před (půl) hodinou, ale rozhodl jsem se, že si raději zapnu počítač a strávím "chviličku konverzace" s tebou. A byla to milá chvilička!

---
Teď sedím někde v centru města a přemýšlím, zda jsi tady někdy byla. Sedím u fontány. Seděla jsi u ní někdy v životě ty? Na tomto místě? Jela jsi někdy ve vagonu metra, kterým jsem se sem dopravil já? A na kolika sedadlech v metru jsi v životě seděla? A jaká je šance, že jsme seděli na tom samém? Pořád si toto pokládám. Hodně podřadnými způsoby zvyšuji všechny tyto šance. Například si vybírám při cestování delší cestu, protože je šance, že se tam zrovna můžeš vyskytovat. Perverzně kalkuluji. ... Pozor, co se to děje? Vyhodilo mě to z proudu myšlenek! Na internetu se právě teď objevil tvůj projev. A je to smutný projev, jsi smutná. Píšeš, že tě něco bolí, a že to nechce přebolet. Ouvej... Má milá Krásenko, copak se děje? Někdo ti něco udělal? Něco ti nejde? Musela to být nějaká událost v minulosti, není to asi trvalý stav, neboť stav nemůže přebolet (např. zlomená noha nebo nálož ve škole nemůže přebolet). Umřel někdo? Zachoval se někdo nějak? Opustil tě někdo? Zradil tě někdo? Sebestředný šotek mi minutu říkal, že za to můžu já, ale nyní jsem se ho už zbavil. Existuje lék? Myslím si, že štěbetáš o pomoc. Nevěřím tomu, že bys byla typ člověka, který nosí ceduli s nápisem, že mu je nedobře. Mluvíš o tom aspoň s důvěrnými lidmi? Nevím o tom, že by někdo na té síti reagoval, že by se někdo zajímal. Špitneš-li tohle do éteru, neznamená to, že se to bojíš říci nahlas? Bojíš se říct si o pomoc? Bojíš se obtěžovat? Teď někde sedíš a víc nebo míň se trápíš (pláčeš?). Když jsem byl na koberečku ve škole, autorita mi říkala, že jste svou ignorací "volaly o pomoc". Nebo tak nějak to řekla. Od té doby se prostě bojím, že se bojíš dát své trápení otevřeně najevo a jen se mírně objevuje ve věcech, ze kterých se to většina nedoví. Ach jo...

---
Oh! Právě teď v autobusu, ano teď, jsem se zachvěl, doslova fyzicky zachvěl kvůli vší té "lásce" k tobě! Jak "roztomilé". Božínku, jak já tě "miluju"! Venku je sluníčko, zlepšuje se mi nálada! Někdo nahrál fotku, na které jste ty a tvoje kamarádka celé vysmáté! A já mám nutkání pod tu fotku něco napsat, něco pozitivního! Třeba autentické: "Božínku, jak já tě miluju!" Ale dokážu si představit, jak by to vypadalo... Z hlubin temnoty do světlého dne se překvapivě objeví někdo z "minulosti" a řekne ti něco, co tě k němu váže: "...já tě miluju!" To prostě nejde, to nemůžu udělat! Kdybych se měl takhle nárazovcě objevit, co bych měl naspat? "Sluší vám to!" + "Jste krásné" + "Moc hezké" atd. - To nejde, neboť se tím kamarádíčkuji. "Odpustíš mi?" - Nějak výjimečně nemám náladu zatahovat do problémů cizího člověka, který tu fotku dal na internet. Nenapadá mě nic moc kloudného. Něco jako "<Tvé jméno>, prosím, přečti si můj blog," by bylo moc riskantní a hlavně zatraceně pokrytecké, neboť tyto dopisy prostě nejsou "pro tebe". Ale co bych dal za to, aby sis je přečetla! Ouvej... Ale i tak - k tomu všemu, co mě napadá, si ale přimýšlím nehorší možná východiska. Že jakýkoliv můj komentář budeš ignorovat, šokuje tě a někomu to "bonzneš". Jsem jaksi povinen myslet na nejhorší možnosti, neboť bych nikdy neřekl, že za pitomý dopis a mou pitomou fotku, kde pózuju s podprsenkou, na mě bude chtít někdo zavolat policii. Asi v tom udání na policii nemáte prsty vy, přesto mě tato věc značně poznamenala a hledám strůjce tohoto mého neštěstí. Opravdu hodně lidí se shodlo, že to na policii opravdu není... Že je to jen "klukovina"! Terapeutka vyprávěla, jak někdo udělal sprostou koláž se svou třídní učitelkou. To už by mohlo být na policii! Ale podprsenka? Pche. To spíš váš šikanující kolektiv zasluhuje políček.

---
Spočítal jsem, že by všechny mé dopisy daly na solidní knížku. Někde jsem vyčetl, že aby bylo něco bylo klasifikováno jako kniha, musí to mít 50 stran. Je-li stranou myšlena normostrana (1800 znaků), tak to jsem už dávno vyrobil dost materiálu na pěkné kratší počtení - nebo dokonce celou bakalářku!! Škoda, že tolik energie nevěnuju právě do té bakalářky, do seminárek, anotací, abstraktů a konspektů! Když jsem kámošce nedávno oznámil, že já a ty jsme spolu v reálném životě hovořili sotva minutu času, vydechla úžasem. Divila se, že jsem takovou hromadu textu vyplodil pro člověka, kterého ani neznám. Nezachránil jsem to ani informací, že kdyby se veškeré mé a tvé povídání přes internet převedlo do skutečného života, celkem by to vyšlo přibližně na pět minut skutečného povídání (včetně mých monologů). A že jsem pořádně analyzoval těch pět minut (minus mé monology)! Na tomto základě tě tak "miluji".

Když už jsme u toho, přiznám se, že jsem značně obcoval s představou poslat tyto dopisy do nakladatelství a nechat si to vydat. Je to přeci nějakých 80 stran, jak jsem teď spočítal, takže to už dá krásnou knížku. Jenže proč to vydávat? Co z toho? Vydat to masově a žádat si o honorář, nebo si udělat jen jeden výtisk pro mě? A druhý pro tebe? Hehe... úplně vidím, jak ti strkám do schránky podepsanou paperbackovou knížku s názvem "Dopisy Krásce"! Copak bude na obálce? Obrázek? Fotka? Minimalistická, ale výmluvná kresba? Také vidím, jak je má knížka na plakátech knihkupectví... nebo je naopak zastrčená někde vzadu! Poslat do do nakladalství by mělo mít tu výhodu, že by se mi dostalo konstruktivní kritiky. Např: "Hlavní hrdina je protivný a budí antipatie, neboť...", "Autor dopisů je ubulený a sentimentální, protože..." či třeba "Pisatel je nudný a neoriginální, jelikož..." nebo "Mladík je nadčasový a podmanivý, je to největší revoluce od dob Werthera, protože konstrukt lásky vidí jako..." A podobně. Zatím se mi dostalo od několika lidí (a od jednoho dvakrát!) vcelku pozitivního ohlasu na tyto dopisy jako celek. Ale já chci víc! Jsou to dopisy dobré? Jsou aspoň přesvědčivé? Mají smysl? Ano, nejsou (neměly by být) pro tebe, takže přesvědčivost je (by měla být) druhořadá. Důležitá je má konzistence a normalita. Jsem normální? Pokud nejsem normální ale protivný a ubulený, tak by pointa těchto dopisů mohla spočívat v představení člověka, který je protivný a ubulený. Ale udělat z negativa záměr...?

Člověk občas musí vzít seznam věcí, které nemůže udělat, a jednu z těch věcí udělat. Poslední dobou chci udělat mnoho těchto neproveditelných a odvážných věcí. Jedna se mi nedávno povedla - našel jsem si práci! Druhá jsem udělal už dávno a hodlám ji udělat znova. O třetí pomlčím a čtvrtá je jako ta třetí, ale stokrát levnější a stokrát riskantnější. Pátou plánuji, semtam mi to kdosi vymluví a já si hlavně pokládám otázku, zda se to nemine účinkem. A rozbitému nosu bych se také rád vyhnul. A ta šestá je vydání těchto dopisů! Potřebuji odezvu, protože je tu ticho. "... v poslední komnatě pekelné bylo prázdno..." Dopisy tvé mamince posílat nebudu, zas moc po ní nemůžu chtít. Ale taky mi to přišlo chvíli jako dobrý nápad! Hodím ji na práh svazek papírů a odcházeje oznámím: "Hej, panimámo, přečtě te si to." Nejsme ale v románu, aby každý hrál hru s hlavním hrdinou. Pošlu to raději lidem, kteří jsou za to placení. A budu se i cítit lépe, pokud bych jim za to musel platit já.

Samozřejmě to není tak jednoduché, chce to nejen formální přípravu. Budu si muset dopisy přečíst znova (ouvej!) a jako někdo, kdo stojí úplně mimo. Dále je důležité vyřešit, zda se mám tvářit, že je to fikce, případně zda to udělat jako skutečně autentický text. Je-li to fikce, musí to mít vše formu a závěrený dopis musí mít jasnou pointu: např. dramatický závěr s tebou (nenávist, násilí nebo zamilování a milování) nebo změnu (uvědomím si nebo zjistím něco důležitého). I otevřený konec je možností a nechávat místa pro fantazii se taky hodí. Bude-li to autentické, tak by měl mít čtenář nějakou motivaci to číst. Aby měl motivaci, musím být slavný, nebo si dát záležet na kvalitě a srozumitelnosti jako takové. No nevím. Uvidím. Popadá mě hnedka nechuť, jakmile uvažuji nad tímto. Ale je to změna, změna třebas zoufalá, ale stále změna pozitivní, páč je to krok k tobě, protože budu-li se na tebe usmívat z plagáků na každém knihkupectví, budeme si k sobě blíž. Nebudeme stát dvacet metrů od té pomyslné zdi mezi námi, ale třeba jen deset nebo dokonce pět metrů!

Teď mi vlastně došlo, že se nikdy nestane to, co člověk čeká. To platí o hezkých i ošklivých věcech. Takže pokud moc přemýšlím a věřím tomu, že se budu překládat do padesáti světových jazyků a prodávat na miliony kusů, tím spíše se to nesplní. Na druhou stranu mě zas chlácholí myšlenka, že i Anne Frank chtěla své zápisky vydat. A vydaly se. Hoho! Jenže nedělala to samolibě jako já. Takže mé dopisy nikdy nebudou vydány. Jaká škoda!

(pozn.: Vím, že mé dopisy budou masově vydány! Budu bohatší než Rowlingová, hodnotnější než Goethe s Dantem! Tisíce filologů a středoškolských učitelů budou rozebírat motivy a jednotlivé věty v mých dopisech! Oooo, jak krásné! Vážení učitelé! Velice mne těší, že se zabýváte mou skromnou maličkostí. Snažte se mi do úst necpat smyšlenky. Pozdravuji všechny vaše studenty. Milí studenti! Snad vás mé dopisy moc nenudí. Věřte mi, jsou inteligentní, neboť jinak by je tisíce filologů a filozofů a jiných intelektuálů nerozebíraly dnem i nocí! Zkuste jít pod povrch, skrývá se pod ním více moudrosti, než je jenom na něm! Je to výpověď doby. Drazí literární vědci a kritici! Mnohé z vás štve postmoderní a internetové vyjadřování, bastardizování drahého mateřského jazyka. Bohužel to je tak. Ale vývoj je vývoj a vývoj bude vývojem, i sám princip vývoje se vyvíjí, takže vývoj pro jednou zkuste nezastavovat. Děkuji.)

---
Ale poleťme teď zpět na Zemi. Přiznám se ti, Krásko, k něčemu velkolepému. Asi to už dávno víš nebo tušíš, ale dokud to nepřiznám já, nebudu mít klid. Inu, udělal jsem si už dávno falešný profil na jedné té sociální síti. A sledoval jsem tě. A pak tě anglicky kontaktoval. A povídali jsme si... Prvních 5 zpráv bylo nádherných. Posílala jsi emotikony - kytičky i smajlíky. Ale pak jsme se nepohodli. Ano, tragické. Než jsem si smazal ten fake účet, uložil jsem si tu konverzaci, ale nemám sílu to teď hledat. Když na to náhodou narazím a přečtu si byť jen řádek, rozklepu se nad tou zmařenou.... šancí? možností? Nad svou neschopností? K čertu s tím. Než se pustím do analýzy toho konfliktu, musím ti samozřejmě řici, že naprosto lituji rozhodnutí dělat si fake účet. Je to blbé rozhodnutí. Zoufalé. A zoufalé kluky nemaj holky rády. Je mi jasné, že jsem nepřispěl tvému pocitu bezpečí na internetu. Blé.
(Můj fake účet jsi zablokovala hned ten den, co jsem ti předal dopis. Proto nepochybuji, že jsi nevěděla, že jsem to já.)

Předmět našeho konfliktu je směšný. Kvůli motivaci, kterou jsi ukázala v tomto konfliktu, tě můžu zároveň milovat ještě více, nebo naopak tebou začít pohrdat. Zásadně se neumím rozhodnout. Každopádně jsem ti během těch prvních několika zpráv mírně lichotil. Pak jsem ale (spíše z legrace) ubrzdil tvé "sebevědomí". Přísahám Bohu, že jsem velice často litoval nepřítomnost smajlíka na konci mé výtky. No a tím to začalo. Urazila ses. Odepsala jsi v bodech, pěkně očíslovaných číslicemi. Jejich znění bylo asi takovéto: 1) tvé sebevědomí není veliké, neznám tě 2) už tě si se mnou psát nebaví 3) ahoj. Ano. Kus ve mně umřel. Následujících asi 20 zpráv jsem tě ubezpečoval, že jsem to tak nemyslel, že je mi to líto. Toto všechno je materiál k pohrdání. Jednak k pohrdání mnou, protože mám v podstatě nebezpečné stalkerovské choutky, které vedou k dělání si fake účtů, ale jednak k pohrdání tebou, neboť se urážíš nad nějakou naprostou pitomostí. Že jsi vztahovačná. Téma sebevědomí může být v tvém životě ale kritické. Když se někdo dotkne citlivého tématu, druhý člověk na něj může naprosto iracionálně vyjet. Aplikujeme-li racionalitu na jeho vyjetí, zásadně okolo sebe kope a nedostaneme se k rozumnému slovu. Ovšem u tebe to nemusí být vztahovačnost, ale skutečná citlivost. Zas si zkusím začíst si mezi řádky. Napsala jsi mi mimo jiné: "You shouldn't be sad, I am noone to you..." Víš, co jsi tím řekla? "Nemusí ti na mě záležet, nemůžu pro tebe nic znamenat." Já psal, že vypadáš fajn a že jsi určitě fajn a tak. Že mi na tobě vcelku záleží a je mi líto, že jsem naštval slečnu. A ty na to tohle... Wau. Nevěříš, že tě někdo může mít rád? Lze z té věty udělat takový závěr? Dokonce jsem si tuto větu přepsal (a růžovou propiskou lehce zvýraznil) nad tvou fotku na vnitřní straně desek mého deníku! Moc mě ta věta dostala... může se za ní skrývat tolik informací o tobě!! Určitě nemůžeš být povrchní puberťačka, která svou "méněcennost" a "falešně nízké sebevědomí" cpe ostatním. Povrchní puberťačky to říkají prvoplánově, nikoli mezi řečí. A neříkají to víceméně úplným cizincům. O to více se nad tebou rozněžňuji. Říkám: Ano, mám tě opravdu rád. Opravdu mi na tobě záleží. Ať jsi jakákoliv, budu tě mít takovou rád.

Také to může říkat, jak nedůvěřuješ "rychlým vztahům" obecně. Asi nebudeš ten typ sangivnického člověka, který si snadno a rychle někoho oblíbí. Spíš si oblíbíš méně lidí po delší době, ale o to hlouběji. Takže když na tebe nějaký anonym, jehož tvář ani neznáš, vybalí docela intimní text (přepisovat ho nebudu, určitě si ho najdeš), tak možná při projekci svých hodnot (že není možné si někoho oblíbit tak brzo) do mě se lekneš a nevěříš mi.

Bah, špatně se mi tě analyzuje a popisuje! Jednak si nejsem jistý, jestli to je pravda, jednak to může být přidrzlé. Obecně někoho "analyzovat" je nechutné a sprosté. Jak jsem někdy minule psal o tvém vztahu k chlapcům... to bylo neskutečně drzé. Opravdu mi chybí fakta, takže klidně můžu být trapný kvůli mixování mého pocitu všeznalosti a praktické neznalosti. Třeba máš kluka (ne dětská láska, ale fakt kluka jako kluka!), třeba jsi jich měla vícero, třeba tvůj smutný projev, o kterém jsem psal výše, je následkem zlomeného srdce... Úplně vidím, jak se křeníš nad dopisem, kde píšu o "absenci mužů v tvém životě", zatímco ti nějaký vcelku hezký mládenec drbe záda. Tato představa mě ubíjí hned na několika rovinách. Vůbec o tobě nic nevím! A z toho, co si o tobě myslím a co pozoruji, si díky zbytku soudnosti nechávám aspoň část pro sebe. Z ostatního dělám odvážné i odvážnější závěry.

---
Zdály se mi divné sny! Ty jsi v nich měla zvláštní a neurčité role. Hluboko v noci jsem šel z gymnázia na nádraží. Byla to noc "hlubší než hluboká noc" a tma noci byla "tmavší než noc". Jinými slovy: tato noc ve snu na mě působila mnohem tajuplněji a hrozivěji než obyčejná všední noc. Na nepředvídatelnosti noci paradoxně dodávala jakási veliká surrealistická párty, která se odehrávala na ulicích po celé oblasti. Lidé měli barevné make-upy, punkové oblečení... Trošku připomínali postavy z toho filmu Suicide Squad. Na ventilaci vedoucí ze země (okolo papírnictví) jsi seděla ty s tou svou kamarádkou. Obě jste byly divoké, rebelské, kamarádka měla černé sítové punčocháče a líčka v barvách cyan, magenta a tiffany. Na tvou kamarádku jsem koukal a nechápal, jak se s ní mohla stát taková "děvka" (promiň to slovo). Nějak si mě všimla a začala něco nepříjemného pokřikovat. Obličej se jí stočil do nechutného výsměšného šklebu. Tak jsem se otočil, šel zpátky na nádraží a čekal na noční vlak spolu s těmi podivnými lidmi (zvláštní je, že se mi často zdá o čekání na tento vlak). V druhé polovině snu, jakémsi nepřímém pokračování té první půlky, jsme jeli my dva vlakem ze školy do Prahy. Už byl den. V jednom vagonu bylo hnízdo podivných létajících a růžových komáro-humrů. Možná jsme to hnízdo probudili svou přítomností, tak jsme před nimi utíkali. Tyto létající škůdci "dostali" ostatní cestující. Nevím, co znamená "dostali", ale v tom snu jsme toto slovo používali. Nakonec jsme nějak viseli z vagonu nebo nějak tak... V třetím snu, který byl krátký a byl to jen jeden záběr, jsi měla nafouklou a poďobanou hlavu, vlasy nějaké neupravené. Prý jsi měla cukrovku. Moc jsi nevnímala, jen se mohutně otáčela ze strany na stranu. Já tě objal, hladil po vlasech a líbal tě na temeno.

---
Asi bych měl vysvětlit, proč píšu některé slova v uvozovkách, v kurzívě nebo v obojím. Nějak jsem si to oblíbil a raději bych to měl vysvětlit, aby nedocházelo ke zmatkům. Slovo takto označené většinou nemyslím doslova, ale nadneseně (případně na něj chci dát důraz nebo je to přímá řeč či citát, ovšem to určitě poznáš podle kontextu). Například výše je napsáno "bonzneš". To slovo jako takové by naznačovalu křivdu vůči mě - bonzování není hezké. A ano, byla by to křivda, cítil bych se ublížený a nijak by mi duševně nepomohlo, kdyby jsi o mé snaze kontaktovat tě řekla nějaké autoritě nebo dokonce mamince (jak proto, že by tě to trápilo, tak i proto, že zas budu mít problém). Jenže vtip je v tom, že ty jsi důležitější, tvé pocity jsou důležitější (a pro mne jaksi neznámé, tudíž nepředvídatelné), takže si nemohu nárokovat pravdu u sebe. Proto je "bonzneš" v uvozovkách. Je myšleno nadneseně, ironicky.

Naprosto těžká a otřepaná ironie je samozřejmě "hrozně úžasný a citlivý mladík, který ji miluje!", o tom už nebudu více mluvit.

Ještě jeden příklad: "Bylo na čase!" To jednoduše znamená, že jsem prostě musel časem sklouznut k povídání o sexu s tebou. Všechny ledy jednou roztají, všechen stud jednou pomine, každé mravy se jednou uvolní. Logicky se dalo očekávat, že po několika desítkách stranách se sloh a forma zdebilizuje, znalost konvencí zdegeneruje a vzroste jenom upřímnost a odvaha. Mezi prvním a tímto dopisem je obrovská proměna. Asi jako být uvězněný ve výtahu několik dní (zkus se podívat na kamerové záběry). Nejdříve člověk postává, pak si sedne, pak si lehne na položenou bundu, dříve nebo později začne močit dolů do výtahové šachty... Tento člověk postupem času přestává dbát o hygienu, já postupem času přestávám dbát o slušnost, u obou dochází k uvolnění konvencí. Proto je "Bylo na čase!" v uvozovkách. Je myšleno nadneseně, cynicky.

---
Předvedu ti víceméně ideální ukázku mé posedlosti a strachu. Můj účet už není na tvém zablokovaný, tak se můžu na tvůj účet dívat přes svůj účet. Ovšem tvoje kamarádka mě má stále zablokovaného, tak se na její facebook musím dívat třeba přes mého otce účet. Nevidím nic moc, ale ty nejdůležitější věci (hlavní fotky a tak) vidím. Nedělám to často, řekněme jednou týdně nebo za čtrnáct dní, protože je to zdlouhavé a většinou z toho moc ovoce není. Teď ve třičtvrtě na jednu v noci jsem se mírně rozklepal, neboť jsem účet tvé kamarádky nemohl přes účet svého taťky najít. Šok. Zablokovala sis ho? Zrušila sis účet? Proč bys ho blokovala? Proč by sis rušila účet? Poslal ti můj otec omylem friend request (tak by jedině mohl na sebe upozornit)? Neposlal jsem ti ho překlikem já? Můj taťulda má dost creepy profilovou fotku a vůbec se za ni nestydí, neboť estetika mimo filmové plátno je mu ukradená... o to hůř! No co teď dělat? Jak zjistit, co se stalo s tvým účtem? Všichni kamarádi jsou v posteli, ti jsou ze hry a do rána mi neodpoví. Obtěžovat mé ne-tak-dobré kamarády, kteří jsou teď v noci online, se mi tolik nechce. A pak osvícení: nějakým zázrakem se mi ale podařilo nabourat se do účtu mé tety! A vidím, že tvá kamarádka svůj účet má! No zastavilo se mi srdce úplně... "To je prostě v hajzlu!" šeptal jsem si na celou tichou místnost. Muselo se stát to, čeho jsem se obával už dlouho - prostě jsem se překlikl a třeba tvé kamarádce odeslal friend request. Třeba to udělal můj táta, protože když chodíš někomu na profil často, začne ti facebook příležitostně na hlavní stránce nabízet, aby sis toho člověka přidala do přátel. Totéž se mi děje u tebe - jak jednou nebo vícekrát denně koukám na tvůj profil, facebook mi nabízí, abych si tě přidal do přátel. Nad tvým jménem visí: "Lidé, které možná znáte:" No to si piš, facebooku, že mou Krásku znám! Já ji dokonce miluji. Nebo vlastně neznám... ale furt miluji (jsem zamilovaný)! Ale zpět k tvé kamarádce. Naštěstí mi moje intuice říkala, že něco nesedí. Vím, na čem byla intuice založená, ale nebudu se o tom rozepisovat. Běžel jsem zpátky na účet svého otce, vyhledal si tvou kamarádku znova... a byla tam! Najednou tam byla a culila se na mě z nové profilové fotky. Rozkošné. Dobrou minutu po tom mi bušilo ještě srdce. Nevím, co by se dělo, kdyby si mého otce skutečně zablokovala. Asi bych do rána neusnul a bál se průseru, do kterého by byl pravděpodobně vtažen i můj fotřík. A toho bych se vyvaroval.

Všimneme si: internet. Všude internet. Kolikrát jsem použil slova jako facebook, internet, sociální síť...? Hnus! Mám zástavu srdce z toho, že jsem si někoho omylem přidal na facebooku. Nezní ta věta komicky? Mně zní absurdně, povrchně, komicky, rozmazleně... Mám chuť kvůli ní dát člověku, který tento rádoby "problém" má (což jsem například já), mlaskavou facku, aby se vzpamatoval! A přesto je ta věta naprosto logická. Tvá nádherná kamarádka byla "dost špatná" (tak to řekla autorita) z toho, jak jsem se pokoušel o vaši pozornost. Asi by byla znova stejně špatná z toho, že jsem se zase objevil (prostřednictvím účtu mého táty). A já nechci, aby byla špatná. Já chci, aby byla šťastná a měla se pohodlně (nejlépe díky mně nebo alespoň způsobem, který schválím). Ovšem v praxi ke štěstí nedojde, pokud ji bude kontaktovat podivný nehezký nepředvídatelný chlapec (příklad toho, jak mě můžete vnímat). A kontaktovat ji můžu prostředictvím facebookového friend requestu. Tudíž se může friend requestu leknout. Hence: já mám zástavu srdce z toho, že jsem poslal holce friend request. QED. Hrozné, nechutné... a přesto tak logické! Internetová generace a internetová komunikace se možná zdá vágní a zavádějící, přesto dost dobře reprezentuje skutečné lidské vztahy a budí skutečné emoce.

---
Nahrála jsi čerstvou fotku, která mne podivným způsobem znervóznila, rozesmutněla. Všímám si na fotce těchto věcí:

1+2+3) sedíš na chodníku, křeníš se & asi máš legíny
4) hladíš psa
5+6) je to fotka ze snapchatu & níže jsi přidala odkaz na svůj snapchat
7+8) fotil ji jeden tvůj kamarád & možná to fotil tvým mobilem

Cítím, že tyto znaky jsou mi něčím nelibé. Všímám si jich jinak než třeba barvy tvých bot, batohu nebo trávy, která prorůstá chodníkem.

Že sedíš na chodníku je projev tvého uvolnění a pohody. Křeníš se infantilně, to je také projevem pohodlí. Součástí či dokonce zdrojem tohoto tvého pohodlí nejsem já, což je menší důvod mého zasmutnění.

Hladíš nějakého psa, retrívra, mými slovy nechutné zvíře, karikatura přírody, symbol perverzního lidského snobismu. Nemám rád psy, nesnáším je, takže pokud jsi dogperson a ne catperson jako já, vzdaluješ se mi svým vkusem (či se rovnou stavíš na druhou stranu barikády), což je pro mě samozřejmě smutné (doufám, že nemáš na kočičky alergii!). Dále je neuvěřitelné, jak jsem pro tebe něco horšího než pes. K psovi, k tomu zvířeti o několika základních emocích a nesrozumitelnému štěkání, k takovému špinavému primitivnímu bahnolibému účelově vytvořenému a primárně závislému zvířeti, jsi schopna vyjádřit takovou lásku a pokoru, jako je posazení se na špinavou zem a hlazení. Pes byl záměrně stvořen k milování, nemůže dělat nic jiného než milovat. Je determinován k lásce. Já ne, a o to větší má má láska cenu. Já ji vynalezl pro tebe, sám jsem se k ní dostal krůčky. Chápu ji (do určité míry!), pozoruji ji. Někdo, jehož jméno neznám a jehož jméno bych ani kvůli okolnostem nehodlal zveřejnit, řekl: "Je lepší se narodit ryze dobrým, nebo vlastním úsilím překonat veškeré své zlo?" Totéž platí zde: je lepší být milován něčím, co umí jenom milovat, nebo být milován něčím, co k lásce muselo dojít? Je lepší alkohol, který radost zaručí, nebo si stav extáze vytvořit smysluplnou prací a dobrým žitím jako takovým? Vidím-li, že se pyšníš s takovou psí hračkou, mám pocit, jako by ses pyšnila s nějakou erotickou hračkou. Je lepší erotická pomůcka, která radost zaručí, nebo skutečný partner, který...? Fotí-li se někdo s erotickou hračkou, na prestiži nezíská. Ano, Krásenko! Sedíš li zadečkem na zemi se psem, cítím se v tvých očích menší než pes, horší než pes, cítím se pod psa!

Ano, přeháním, ale symbolika tam je. Fotka byla pořízena tvým kamarádem. Vůči tomu chlapci jsem nejen od nynějška zaujatý. Od dospělých osob jsem na něj totiž zjistil ošklivé věci, kterým ďábelsky rád věřím a které velice obtížně očistí jeho úhel pohledu. To všechno jsem se dozvěděl dřív, než jsem vůbec zjistil, že se s tebou kamarádí. Bylo to v souvislosti s tím, že mou chybu vůči tobě a tvé kamarádce pověděl mamince, ta to pověděla své kamarádce (veliké drbně!), ta to pověděla mé mámě. Idiotská informace neboli drb se šíří jak nemoc z apokalyptického filmu, uběhne nějaký deset nebo dvanáct kilometrů a dostane se z druhé strany ke mně. To je jeden důvod, proč mám spojené nepříjemno s tím tvým kamarádem, ale to není jeho vina, jsou to jen mé pocity z něj. Druhý důvod je ta kusá ošklivá informace, kterou jsem na něj zjistil já! Roznášet jí nebudu a nebudu jí ani řádně věřit, protože je drobná, nemá kontext (přeji si, aby komplexní kontext neexistoval) a prostě nejsem tento typ zlomyslného člověka. No a nyní se tento kluk stýká s tebou! Takový narcistický (to je můj povrchní dojem z jeho fotek) prostomyslný (to je můj dojem z nějakého rádoby vážného komentáře) a problematický (to je můj dojem z té informace, kterou jsem se dozvěděl) se stýká s tebou! Jsi dokonce schopná usadit se do submisivní pozice, to jest do pozice sezení na zemi (sezení na židli by naopak bylo naopak vyjádření dominance). Řekni, cítila by jsi se pohodlně, kdyby jsi přede mnou seděla na zemi? Sedla by sis přede mnou na zemi? Ne!

Nejen sezením, ale i svým (rozkošným) infantilním křenění dáváš najevo nejen pohodlí, ale i pohodlí u něho. Bezúčelné výměny informací, jako jsou posílání fotek na snapchatu nebo kecání úplně o ničem, jsou známky pohodlí a stabilního vztahu. Ty jsi tedy dokonale pohodlná v přítomnosti tohoto chlapce. Byla jsi s ním i všude možně, ale odmítám zjišťovat více. Žárlivost má je neúnosná! Někde v popisku fotky jsi udala odkaz na svůj snapchat. To mě také zneklidňuje, neboť nemám sílu zkoušet ti poslat žádost. Zablokovala mne tvá kamarádka a tak. Snad jsi mě i kdysi blokla ty, možná ani nepřijala. Tímto zveřejněním dáváš přístup do svého (každodenního!) života všem možným cizincům, lidem mnohem... jak to jen říci?... horším a objektivně nehodnějším, než jsem já. Zase dáváš najevo, jak je ti cizinec milejší, než jsem já. Miluji tě tak moc, má Krásko. Ano, do očí bych ti to neřekl, protože tě nemiluji, ale zase nevím, jak vášeň, touhu, potřebu, vůli a zamilovanost podat srozumitelně (a stručně). Takže tě asi miluju.

Úplně jsem zapomněl na tvé legíny. Jsou-li to legíny (nosíš je často, vím to) a jsou-li to zadečekrýsující legíny, tak je to věc, která svádí veškeré mužské pohledy okolo. Nechápu téma legín a jsem legínami pobuřován. Ví ženy a víš ty, co legíny u mužů způsobují? Častá odpověď těchto žen, že kvůli očumování si legíny neberou, mně vytáčí do nepříčetnosti, protože v případě pravdivosti jejího přesvědčení je to žena úzkoprsá a v případě lži je žena zase pokrytecká a lehká. Ať by jsi takto odpověděla nebo ne, v každém případě se na tvůj zadek kouká ten chlapec, ten narcistický, nagelovaný a povrchně sympatický primitiv, prostě nějaký muž, který není já.

Nevyčítám ti vůbec nic, milá Krásenko, nelze ti něco vyčítat. Zjistí-li chlapec o mé urážce, ať se mi vysměje, neboť jsou úplně mimo. Toto je čistě můj sobecký pocit, jsou to projevy vnitřního ďáblíka Id, jehož bušení a řvaní na zeď mého mi nedá spát, ruší mě při páchání dobra a sugeruje mi v neklidném spánku nechutné věci.

Jsem smutný, potřebuji tě. Že bych si tě přidal na Snapchatu? Ale co když zjistíš, kdo jsem? Božíčku... prosím!

Takže tak, Krásenko!

P.S. Při psaní tohoto dopisu jsem měl neustále v mysli barvy hořčice a kečupu. Nevím, proč tomu je tak a proč to vůbec říkám, ale je to vesele zbytečná informace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 11:58 | Reagovat

S tím splynutím to je těžké. Častokrát jsem poznala, že by ve mě mohl být chlapec zaražený až po koule, ale nijak to nepomůže mému neukojenému hladu po dokonalém spojení. Je to vlastně občas nešťastné, že jediná možnost, jak s někým "splynout" je sex. Protože to nestačí. Ne a ne! Pocit hladu není utišen. Například teď v tu neděli večer jsem pravděpodobně chtěla sníst svého bývalého přítele. Během našeho setkání/loučení mi musel asi tisíckrát opakovat, ať ho tolik nekoušu, ale bylo to jako mluvit do dubu. Jednak protože mé promile v průběhu večera stoupali a s tím stoupala i lehká hysterie toho, že ho neuvidím dva týdny (vím, směšně krátká doba, ale...). Pravděpodobně jsem na něj opravdu měla "hlad". Nevím jak jinak to nazvat.

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 16. srpna 2016 v 16:21 | Reagovat

[1]: Čéče, teď si uvědomuju, že dítě je výsledkem takového splynutí. Možná nesplyneš ty s někým jiným, ale cosi jedinečného vnějšího je výsledkem tvého splynutí s někým jiným. Asi proto mne docela vzrušuje představa "dělání dětí s Kráskou" stejně ne-li o chlup více než "milování (sex) s Kráskou". Muhaha. Kéž by tato má úvaha nakousla tvé plány co se týče vlastních dětí.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 16:37 | Reagovat

[2]: Je. Ale co je mi do toho :-D To "jedinečné" pak furt jenom řve, vyžaduje tvojí péči a zničí ti postavu, heh.
Nenakousne, neboj. To pro mé bezpečí a bezpečí mého okolí nenakousne snad nic na světě.

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 16. srpna 2016 v 17:49 | Reagovat

[3]: Ale až se to na tebe usměje nebo až tě to obejme a řekne ti, že tě to má rádo... Tak pro to bych žil. Musíš si to taky dobře vychovat, to především, jinak to bude jen buzerace, čehož se ty straníš. Okolo sebe vidím krásné vztahy rodičů s dětmi a je mi jasné, že ti lidé jsou štastní ať už si o uvědomují nebo ne. Například hnedle tady maminka Krásky má úžasný vztah se všemi svými krásnými dětmi. Tedy za předpokladu, že jsou mé stalkerovské dedukce a indukce a redukce neomylné. Ale taková nezpochybnitelná třešnička je, že i její postava je po "tolika" dětech úžasná - pošlu ti ji na mail, chceš?

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 18:06 | Reagovat

[4]: Jenže mě vždycky ty děti začnou tahat za vlasy a řikat mi, že vypadam jako random XY princezna. Asi nemá cenu mi vysvětlovat, že je mateřství super. Pro mě nebude nikdy super cokoliv, co mě omezuje více, než je to nutné. Každej žije život přece jinak, nic neni daný, ženský bez dětí jsou taky ženský a rozmnožování raději nechám na ostatních jedincích, jelikož by to mohlo uškodit mě i mému okolí.

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 16. srpna 2016 v 19:38 | Reagovat

[5]: To je roztomilé :) A když ti to vadí, něžně je odtáhni a odveď pozornost... Dobře, už o tom nebudem debatovat. Takže abych začal dělat seznam věcí, o kterých nemáme debatovat! Náboženství, politika, imigrace, rodičovství...

7 stuprum stuprum | Web | 16. srpna 2016 v 20:07 | Reagovat

Ty píšeš jak Werther o té svojí Lottě. Snad tě čeká lepší osud. Jsi přece jen o pár století dále. Pokud stejný, tak minimálně máš mé uznání. Pro co jiného už se odprásknout než pro půvabnou kundu! :D :D

8 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 16. srpna 2016 v 20:36 | Reagovat

[7]: Tak tak, sebevraždou bych dokázal pravost svých pocitů, jak já říkám rád! Werther byl dobrej týpek. A o Krásčině kundě a ani o Krásce jako o kundě vůbec nemluv, to je totiž "moje" parketa. :-!

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 12:18 | Reagovat

[6]: Jo a to je přesně to, co já neumím. Já s dětma pracovat neumím, jednám s nima neadekvátně k faktu, že jsou to děti. Jako s dospělýma, nebo tak. Notak, o náboženství s tebou ráda povedu sálodlouhé diskuze, ale upozorňuji tě, že budou skutečně sálodlouhé. Stejně jako o politice a o imigraci (na kterou přece jenom nemáme tak rozdílný názor, jenom mě serou pitomci, co neznají žádná fakta a přesto do toho kecají veřejně a ovlivňují masy). Jenom snad to rodičovství, tam ani není o čem debatovat, tam si prostě spolu nemáme vůbec co říct.

[7]: Jeho utrpení je asi nejotravnější knížka, kterou jsem kdy přečetla. Jsem ráda, že se ten pitomec zabil.

[8]: Mám obavu, že zrovna on o kundě mluvit stejně bude :-D

10 Paralela Paralela | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 17:27 | Reagovat

Páni, tohle jsou...výživný řádky. No, teda, píšu dopisy, přiznávám se k pocitům, k mému neštěstí je i odesílám, abych pak děnně prohlížela prázdnou schránku. My lidi jsme divní. Tak jako tak

11 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 17. srpna 2016 v 18:34 | Reagovat

[9]: Takže o náboženství (od církve po Boha!) hodíme pořádně řeč. Někdy. Ale o kundě ani muk už.

[10]: "Výživný" je hezké slovo. Budu si myslet o něm své. Že máš možnost (a koule) své dopisy odesílat považuji za veliké štěstí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama