Jsou antidepresíva mňamka?

7. září 2016 v 22:21 | krasny clovek |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Jsem naštvaný na sebe, jsem se sebou zechucený, mám chuť rezignovat, ať už to prakticky znamená cokoliv. Během dvou zkurvenejch dnů jsem s třema holkama (dvěma z nich přímo, s třetí prostřednictvím jiné osoby) řešil hromadu hovadin, které mne úplně rozhodily, takže tu teď sedím, nemám na nic chuť a je mi divně. Pochybuji o tom, co jsem dělal, co si myslím a co jsem. Stydím se za to, co jsem dělal, co si myslím a co jsem. Jsem přecitlivělý a zároveň necitelný. Nikoli něco mezi necitlivým a pecitlivělým, to by se totiž krásně zprůměrovalo, já si beru to horší z obou extrémů. Nemůžu říci, kdy to začalo, neboť mám pocit, že je to horší a horší. První takovéto závany jsem zaznamenal v lednu 2013 a později podruhé v červenci téhož roku (a úplně prorocky jsem si do deníčku ten den napsal: "...prošel jsem jakousi branou do jiného světa..."), ale o tom jindy a kéž by nikdy.

S těmi slečnami jsem neřešil věci jako: "hej mám tě rád pojď se mnou chodit a líbat se". Oh, kéž bych řešil tohle! To by byla krásná pohádka! Houbeles, já řešil docela depky: "Proboha, jsem na prášky, všechno mne mrzí, řekni mi, krásná slečno, co se stalo, co mám dělat, aby se všechno zlepšilo!" A neřešil jsem to jenom proto, aby mi odpustily a já s nima mohl potom začít třeba chodit, to ne! O něco jako chození s nima stojím asi jako o vyhrání Nobelovky za chemii. Jako neuškodilo by, kdybych tu Nobelovku vyhrál, ale něco jako získat ji je moc daleko a stojí to moc energie. A chemikářka mi nedoporučovala fušovat do chemie, akorát by to dopadlo hrozně a NEMÁM NA TO. Ano, NEMÁM NA TO, abych "získal" jednu z těch tří slečen, i kdybych chtěl sebevíc. Mám chuť Coelha nakopat do píče za všechny jeho pindy jako "přej si něco a celej Vesmír se spojí, aby ti to dal". Fakt buzerant!! HOVADO! Chtít nestačí, o tom vím své. Jsem upřímný, jsem pečlivý, ale slečna, s níž jsem věc řešil prostřednictvím jiné osoby, na tohle prostě neletí. Sama by mohla mít Coelha ráda, ale jakoby povrchně nevyužívá ke konání "dobra" svou vlastní moc, která je rovna moci Coelhova Vesmíru, neboť ona sama je střed mého vesmíru. Jsem věc nechutná a jsem věc stranováníhodná (jakože hodná stranění, od které je hodno se straňovat!).

Nevím, zda se můj vztah s těmi slečnami zlepšil. Ta třetí nejdokonalejší se mi stále stejně vyhýbá (chápete?? jako kdyby před vámi utíkal střed vesmíru), druhé jsem stále stejně lhostejný a první se zas mnohé nelíbilo a snad jí to i naštvalo. Každopádně nikdo z těchto lidí nestojí o MÉ VÝLEVY. Nemají žádnou povinnost o ně stát, leda povinnost vůči mně, ale když nejsem člověk v jejich životě významný, povinnost ztrácí na síle a stává se darem. Cítili jste to někdy? Cítili jste, že určitým lidem na vás nejenom NEZÁLEŽÍ, ale dokonce NEMUSÍ ZÁLEŽET? To je pravá bezmoc! Pokud vás matka nemiluje, cítíte jenom bezpráví a nevyřčenou zaslouženou úcty, ale pokud vás někdo není vůbec nijak vázán k tomu vás milovat, cítíte faktickou bezvýznamnost své existence.

Vtip je v tom, že všechno je moje vina. Nikdy nikoho neobviňuju, neříkám, že lidé výše zúčastnění jsou hovada, když se ke mne chovají způsobem, který mne nechává nechutně smutného a zavřeného doma. Jsou to totiž lidi a mají právo na svůj názor na mne. Pokud je to názor mylný, tak se zlobím na faktor, kvůli kterému byly uvedeny v omyl. A ten faktor jsem já, protože ať se stalo cokoliv, vždycky jsem tomu mohl zabránit uvědomělějším chováním. Byly to všechny hloupé srandičky a nulová sebereflexe, posedlost všelijakými tématy a podobná svinstva.

Že jsem nijak nepřimknul k lidem na vejšce je pro mou náladu tohoto období něco příšerného. Těch lidí se snad i bojím, jsou takový... já nevím. Moc dospělý. Chci zpátky do dětství! Jelikož mi bylo dětsví odňato, nemohu se plně pustit do následujícího období - proto nyní trčím v podivné prázdné fázi, která se zdá nekonečná.

Nepamatuji si, kdy jsem se v poslední době opravdu dobře bavil nebo cítil něco emočně silného. Ano, před chvíli mne rozbolelo smíchy video montáž Star Wars Ep. 3, kde nadabovali do angličtiny mizerně přeložené z angličtiny mizerně přeložené čínské titulky. Ale o pár vteřin později? Nic. Ještě v sekundě jsem byl z balení slečny V*** celé dny a hodiny plný pozitivní energie. Hry jako Spec Ops: The Line, To the Moon a Batman: Arkham jsem si hrozně užil a i dnes cítím tu atmosféru. Jenže to je dávno. Když se vrátím domů po hodině nebo pěti strávené s kamarády, necítím doma u počítače nebo u stolu nic, vůbec nic, snad i mírný smutek. Kdybych s nimi nebyl, vůbec nic by se nestalo, leda bych ušetřil pár stovek za pití nebo jídlo. V lepším případě cítím mírné rozptýlení. Sám se sebe ptám, zda jsem tam vůbec byl. Ano, už delší dobu ani nevím, zda mám vztah k věcem a místům, zda opravdu existuje pouliční lampa, u které (ne na kterou!) jsem močil při bytí venku s kamarádem. Engels prý povídal, že existenci pudingu dokážete tím, že ho sníte. Kdyby mi ta hlava spadla na hlavu, asi bych pocítil její existenci, to je pravda. Ale zda ta bolest je skutečná? A až to dobolí, budu si jistý, že se nic nestalo. Stávám se solipsistou - nic neexistuje, pochybuji o upřímném a uvědomnělém bytí všech ostatních. Jenom má Kráska, totiž slečna, kterou jsem řešil skrz prostředníka, je tak dokonalá a silná osobnost, že bych přes svůj radikální solipsismus uznal její existenci.

Každý den na ni myslím, fakt. A pokud na ni zapomenu na pár hodin, třeba během práce na ni nepomyslím, pak jsem úplně fascinován znovuzjištěním, že ona opravdu esxistuje. Směji se lidem, kteří se na své jednosměrné lásky toužebně dívají každý den a pak si stěžují, že se na ně jimi vytoužený člověk dívá naštvaně či lhostejně! Já své Krásce ublížil, děsím ji, štvu ji svou digitální přítomností, jsem zablokován napříč sociálními sítěmi! To je mnohem horší než láska neopětovaná, neboť toto je láska nezaznamenaná. Vím, že jsou holky schopné říci: "Děkuji ti, to je moc hezké, ale..."! Víceméně totéž říkala V***, a to jí bylo sotva 14! To Kráska vůbec neříká, ale zda toho není schopná kvůli svému charakteru ři kvůli mé idiotské prezentaci, to ví jen čert. Jen on ví, zda vůbec ona ví, jak moc ji miluji (fuj, jako láska to opravdu není, ale těžká vášeň s touhou to jsou), zda to vůbec cítí! I kdyby to cítila a chápala, neutíkala by. Nechala by si lichotit. Nepamatuji si, že bych byl z V*** nějak znechucený - naopak, využíval jsem všech výhod a užíval jsem si nadějí a ideálů "nápadníka". To u Krásky říci nejde, Kráska se mne prostě bojí. A jakou mizernou pověst jsem do jejího okolí zasel jak rakovinu! Na gymplu jsem udělal během šesti let nechutné množství sociálních zhovadilostí, ale poslední dva roky byly ve vztahu k předchozím krásné a bez těžkých pubertálních vrtochů. Ovšem své faus pax s Kráskou, to vyvrátilo veškeré naděje na mé zlepšení. Doufal jsem, že jsem vyléčen z vlastní blbosti, ale hniloba se vrátila, neboť nikdy nebyla vyléčena. Tak moc se ptám, zda Krásku ještě v životě uvidím! Možná na školních plesech, kam se dostanu leda pod průhlednou záminkou. Abych vůbec zvýšil šanci o desetinu svou Krásku uvidět během běžných dnů, vymýšlím takové ubohé záminky! Ale už dost o tomhle, o tomhle jsou mé Dopisy Krásce, které prostě vydám knižně. Je součást věcí, které mne drží při životě. Prvním ideálem je Kráska. Druhým je má krásná budoucí rodina s krásnými dětmi. Třetí je vůle poslat "Dopisy Krásce" do nakladatelství, tedy dát tomu formu a poslat to bez ohledu na vydáníhodnost nebo ne. Pravdivost prvního nezjistím, protože nikdy nebude, šance na druhý je neznámá a třetí (bohužel ten nejmenší) se stane jen díky vlastní píli. A dpst už o Krásce jako celém tématu.

Bez ohledu na vše bych si sám sobě řekl, že tohle je na antidepresiva. Už asi před rokem jsem si sám praštil do stolu a řekl si, že je chci. Když je může žrát každý, můžu je žrát i já. Rozdávají je jak lentilky! Je to instatně dobrá nálada? Asi jo, v každém případě je to změna. Jenže nevím, zda jsem skutečně na prášky. Když čtu texty lidí, kteří skutečně mají předepsaná antidepresiva, když se podívám na mně blízkého člověka, který je užívá, je mi jasné, že já na tom nejsem objektivně tak špatně. Střechu nad hlavou a jídlo mám, rodiče mi nijak neubližují, mohu si dělat co chci a nějaké ty kamarády z dětství a jednoho ze střední mám (toho "druhého" ze střední mám nutkání přestat počítat, neb ho vidím jednou za půl roku!). No jo... čert ví.

Mám ovšem indícije, že mé pocity nejsou ani výjimečné. Když se podíváte na internet, každou chvíli vidíte, že se lidé cítí sebevražedně a že je nikdo nemá rád. Ať už je to obrázek s tématikou anxiety nebo náhodný tweet: "nevážím si života". Lidé s diagnostikovanou anxiety a i náhodní cizinci třeba říkají, že berou prášky, protože když musí mluvit s pokladní, chytá je panika. A když je pod tím postem třeba deset tisíc lajků, je mi jasné, že se mnozí stotožňují s těmito pocity. A ty já nemám. "Díky" těmto věcem cítím, že vlastně nejsem na tom tak špatně. A někdy mám chuť těm všem patnáctiletým buzíkům zařvat do hrtanu, že jejich tweet "a zase je to tady, cítím se sám, bez kamarádů a bez zábavy" je plný pokrytectví a trpitelství. Jenže takové tweety jsou přesně odrazem mých vlastních myšlenek! Bože! Copak má slova jsou pravdivější než stejná slova jiných lidí? Copak já vím lépe, jak se jiní cítí?

Když nevím, jak se cítí jiní lidé, nevím ani, jak se cítím já sám. Jak mám určit intenzitu pocitu samoty, když nevím, jak jiní vnímají samotu? Já bych tomu třeba dal intenzitu 8/10, ale jiní lidé, kteří zažili maximální možný pocit samoty, vědí, že můj pocit samoty není 8/10, ale třeba jen 4/10. Třeba. Prostě nevím, co cítím. Smutek cítím, ale jaký smutek? Smutek, nad kterým můžeme mávnout rukou, nebo smutek, který je vážný?

Bože. Už jen ty prášky bych chtěl z toho důvodu, abych to zkusil a doufal v pozitivní změnu. Pozitivní změna by měla dvě výhody. Jednak se budu cítit sám lépe. Jednak se ukáže, že veškeré píčoviny, do kterých jsem se dostal, nejsou vinou charakteru, ale tý depky. Mnoho lidí mne nemá rádo, respektive se po mně nehrne. Stačí nepotvrdit žádost o follow (viz. můj vlog) a jsem smutný. Stačí si mne smazat na snapchatu, smazat můj komentář na instagramu, ignorovat mne, odbít mne bitchfaceom, hnedle se cítím jako něco horšího, co svým divným charakterem odpuzuje lidi. Já si totiž nikoho neodebírám, nic nemažu, všechno přijímám - to neplatí leda pro africké uprchlíky a nějaké asociální cizince, kteří mne otravují nebo spamují, případně se vymlouvám, když nemám náladu. Kdybych měl "depresi", byla by to veliká omluva. Věřím totiž, že to ta "osamělost" mne dělá pro ostatní nepřitažlivým. Jak jsem smutný, tak jsem vlezlý a přehnaně se kamarádíčkující. Kdybych měl kamarády a kamarádky takové, jaké chci, za nikým bych možná nelezl a nebyl ani smutný. Kdyby to ovšem byla charakterová vada a nikoli nemoc, no pardon, to bych byl ukázkový lišnij čelavěk. Ano, myslím si, že si o mne mnozí myslí cosi ošklivého. Ale to není paranoia ani narcismus, to je správný feeling. Když se se mnou někdo přestane bavit, co to může znamenat?

A zase stereotyp - já jsem ten hodný, všichni mne nemají rádi. Právě tyto stereotypy utvrzují můj rozum v tom, že nejsem se svým smutkem nijak speciální, tedy fakticky něčím nemocný. Není co léčit, když se cítím tak, jak se vždy cítil zbytek populace.

Kriste, já jsem takový vůl! Při dopsání odstavce výše jsem si řekl "kurva, chce to fresh start" a smazal jsem si něco přes 100 svých přátel na facebooku, takže zbyla sotva polovina. Chvíli před odebráním poslední desítky jsem toho začal litovat. Chtěl jsem se "pomstít" každému, z koho se necítím vysloveně dobře, kdo nedává při každé příležitosti najevo radost, kdo nehrál se mnou na mé kamarádíčkování, pokud jsme se bavili málo. A teď lituji, neboť jsem se "mírně vzdálil" lidem, ať už jsou to lidé jakýkoliv. Můžu to brát jako zkoušku. Kdo se bude vyptávat, proč jsem si ho odebral, ten je buď zvědavý a nebo přichází s prosíkem jako chodívám já. Ty s prosíkem bych mohl přijmout zpátky. Haha! Chci se cítit jako král! Aspoň jednou jako někdo, kdo rozhoduje o "osudu" ostatních! A hádejte, kdo byl mezi těmi odebranými lidmi. Ano, mezi tou stovkou (teď už to je 108)! odebraných byly dvě slečny z povídání úplně nahoře. Tu třetí slečnu a onoho prostředníka jsem nikdy v přátelích neměl, ti by to nikdy nepřijali. Také mezi nimi byla slečna, se kterou jsem byl již dvakrát na regulérním rande a která doslova ignorovala mé pozvání na třetí rande. Cítím se tak mocný! Už se nebudu nikým stresovat! Nic z těch lidí nemám! Nemají důvod se samozřejmě urážet, oni totiž nic zlého neudělali. Být sám sebou není zlé. K tomu, jací jsou jiní, se musím uzpůsobit tak, aby mi to bylo pohodlné. Cítit se blbě jen z toho, že si jiní hledí vlastního pohodlného života bez vás, je zbytečné. Nevím, jestli toto zlomové přesvědčení vydrží i do konce měsíce, ale budu v to doufat.

Božíčku. Co a proč jsem to udělal? Je to změna, to je pravda! Potřebuju změnu. Když jsem si to řekl poprvé před rokem a půl, začal jsem nosit hodinky na pravé ruce a ne na levé. Mám-li endogenní depresi, tj. depka z toho, že v mozku je něco špatně, tak mi změna nepomůže, to je prostě na medicine. Pokud mám depresi, která je způsobena vnějšími vlivy (rape, death, divorce, birth, etc.), tak mi pomůže v první řadě změna. Pokud ta nepomůže, tak jdeme o level výše a dáme si nějaké pills.

Po tomto odebíracím rituálu se cítím fakt divně, fakt hodně divně. Kdo mi nyní zbývá? Kamarádi z dětství, se kterými mne spojují hry a brigáda s hospodou, které společně navštěvujeme. Jenže... je mi líto, vážení, to mi nestačí. Být herní geek (ne hipster-geek, ale actual-geek) je fajn, ale umřít stářím v tomto životním stylu odmítám. Přiznávám, že jsem měl nutkání odebrat si i lidi, kteří se sami jinak považují za mé kamarády. HAHA.

Dejte mi už někdo prášek, kurva! A nebo... antidepresiva bez předpisu! A to jsou prý i čaje! Ano, budu bumbat antidepresivní čaje, vím, že takové "existují". Jak googlím, vidím, že třezalka a šafrán. Jde se koupit! Nevím, zda to je legit, zda to není pseudo, ale věřím tomu, takže aspoň toto placebo by mohlo kick in. Yeppe-kha-yay!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viki Viki | 8. září 2016 v 18:20 | Reagovat

Rozptýlit tě taky může vysvětlování, proč nepřijímáš uprchlíky :D jakožto pravidelnyho ctenare jez s tebou neprimo sdili tvoje hore by me to zajimalo

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 8. září 2016 v 19:06 | Reagovat

[1]: 1) Děkuji.
2) Brainstorming: Protože mixování kultur vede k vzájemnému rozkladu a zbytečnému napětí. Teroristické útoky jsou jen třešnička, ale lahodná! Imigranti se zde nerozloží absolutně, neboť se stále cítí příslušníky jiného národa, jen zde v Evropě je hezčí bydlo. Turek se nemá dobře v Turecku, tak jde žít do Německa, kde se má dobře. Ale chtěl by se mít v Turecku dobře, tak si Turecko přinese do Německa - viz Kolínské demonstrace na podporu hovada Erdogana. Tím vším dojde k pomalé islamizaci státních úřadů, což je nepřípustné z dlouhodobého hlediska - teď zas chtějí jmenovat prvního praktikujícího muslima do nějakého vysokého soudního postu v USA. Kdybych já emigroval do Izraele (nemám to vůbec plánu, ale flirtuju s tou myšlenkou!), tak bych se hodlal stát Izraelitou, nikoli "Čechem v Izraeli". Lidé staří patnácti jsou ideologicky neintegrovatelní, zvlášť když o to nestojí a vidí v Evropě ráj, kde lítají peníze do rukou. Tím akorát dochází ke zklamání a ke konfliktu starých hodnot s novými. Islám opovrhuje Západem. Pokud i 90 % muslimů Západem neopovrhuje, 10 % je stále krásné číslo. Nejvíce kriminality způsobují právě potomci imigrantů. Není ničí morální povinností přijímat a starat se. Ideální společnost není ani izolovaná, ale ani multikulturní. Ideální společnost si zachovává svou integritu, ale nutné inovace přijímá ze spolupráce, obchodu, cestování a války, nikoli z násilného "ty chceš to a tvůj soused opak, takže se tolerujte", jak chtějí proti přirozenosti multikulti.

Cítil jsem se na pár minut rozptýlen, děkuji.

3 Viki Viki | 8. září 2016 v 19:30 | Reagovat

Ale tak co chceš dělat? :( Nebo abych citovala tebe, jak cituješ Lenina(? Nebo nekoho jinyho, nepamatuju) - co dělat? Kdo je vinen? (Nebo to bylo jinak? To je jedno) A co když se někdo někde nemá dobře, protože mu tam někde jde o život? Ani pak nemáme povinnost? Ale to muzem pominout, tak to casto neni. A vlastne souhlasim. Ale sme v situaci, kdy muzem usilovat o idealni spolecnost? Nebylo by idealni, kdyby nikdo od nikud utikat nechtel, vsichni byli stastny a nikdo nebyl v nebezpeci? To jako sympatizujes se vsema tema silenejma radikalama? Zkratka - co delat? :( (Aneb muzes bejt rozptylenej jeste chvili)

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 8. září 2016 v 21:56 | Reagovat

[3]: Nemyslím si, že chudým Afričanům, Afgáncům a Iráčanům jde o život. Oni si jdou za lepším, páč jsou to "ekonomičtí migranti". Abych ocitoval druhou nezvěřejněnou část scénáře o panictví:

Panic: "Jsem jak africký děcko v McDonaldu! Jezte si, když vám chutná, ale já tu prostě nemám co dělat."
Jeho sexem posedlá kamarádka: "A to mu nikdo nekoupí BigMac?"
Panic: "A budeš se mnou mít sex?"
Jeho kamarádka: "Ne."

Nikdo není nucen pomáhat, vůbec nikdo, pokud by tím jakkoliv ohrozil sám sebe.

Ideální by bylo, kdybychom byli všichni šťastní, to máš pravdu. Přídavné jméno k mému konceptu státu tedy měním z "ideální" na "praktický". Usilovat o mou "ideální" (tedy praktickou) vizi státu je nutné vždy. Evropa nemá na rozdávání, neboť je zhýčkaná a nezná míru, hroutí se sama do sebe kvůli svému ideologickému rozpadu. Iracionální fanatismus do svátosti svého státu jsem vždy záviděl Rusům - po přečtení názorů ruských ideologů a výblitků propagandy jsem přesvědčen o morální nesmrtelnosti jejich národa.

Nesympatizuji se všema šílenejma radikálama, ale ve volbě mezi pravicovým fašismem a levicovým sociálním inženýrstvím je má volba jasná.

Co dělat? Nepřijímat migranty, neustupovat, bránit své vlastní obyvatele, posílit nějakým zázračným způsobem jednotu Evropy, utlumit do jisté míry individualismus. Snad to nezní moc jako vágní pindy.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 14. září 2016 v 15:10 | Reagovat

Coellho je čůrák, to ví všichni milovníci kvalitní literatury.

[4]: Postojem nikdo není nucen pomáhat se právě nikdy nikam nedostaneme. Když jsou uzavřené smlouvy mezi státy tak ano, jsme nuceni pomáhat. Neexistuje  žádné "my a ti druzí v EU," protože my jsme součástí EU.
A o postoji jako o takovém...od té doby, co jsem přestala být zabedněná a koukat se na náboženské systémy jen z jedné strany se mi tento postoj příčí. Bez soucitu bychom jakožto živočišný druh neměli šanci přežít. Otázkou je, co by bylo lepší. Věčný problém nás filosofů, polemizuj o všem a nenech toho, dokud nechcípneš. Hi hihi.

Ale teď vážně, já se na prášky vysrala a každému člověku bych radila to samé. Jenže "každý člověk" není já. Pokud porovnám kolik zkušeností mi daly tyhle svinstva na hlavu a kolik věcí mi naopak vzali, převažuje to druhé. Kdo by věřil tomu, že si stačí dát jeden papírek s kouzelnou kyselinkou a všechny antidepresiva se můžou spláchnout do záchoda. Problém je v tom, že tohle funguje tak 5O/50, buď se zcvokneš ještě víc, nebo ti to pomůže. Mě to pomohlo, měla jsem štestí. Říkám si, risk je zisk, ale občas to  může platit i naopak. Jde jen o to se rozhodnout.

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 14. září 2016 v 19:23 | Reagovat

[5]: Kundera, Coelho... Žeru tě!

Asi deset minut jsem tu psal esej o ryzím altruismu a recipročním altruismu, ale pak jsem si řekl: "Kámo, s Poděsem prostě o některých věcech mluvit nemáš." A tak jsem svou esej smazal.

Prášky jsou 50/50, máš recht. Osobě mně blízké pomohly, tobě asi ne. Zkusím jít do toho. Pokud mi věci jenom pokazí, nebude to moje vina, ale vina těch medikamentů, ne? Haha!

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. září 2016 v 10:40 | Reagovat

[6]: :(

Všechno je 50/50. Říkala jsem ti, jak jsem si místo prášků dala tripa? To bylo stejně tak 50/50, možná ještě nebezpečnější, přece jen je to něco jiného, než medikamenty. Často o tom mluvím s lidma, co chtějí zkusit antidepresiva, že jsou tripy lepší. I když i tady je otázka, jak moc velkou roli v tom hrály moje předchozí zkušenosti s práškama. Těžko říct, stačí jen asi to, že LSD je moc zajímavá látka, která mě osobně (a vím minimálně ještě o dalších dvou lidech) pomohla mnohem víc, než nějaká antidepresiva.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama