... (XII.)

27. září 2016 v 16:46 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásulinko!

Nahrála jsi svou pěknou "inkognito" fotku. Sedíš na lavičce v parku, vedle kterého sídlí má terapeutka. Už tam moc nechodím, ale i tak mě zas ochladila ta atmosféra jiné dimenze. Má milá Kráska si hačá, odpočívá, relaxuje, lenoší a popíjí kávičku na tomto místě, kde se já zpovídám (zpovídal) (nejen) ze hříchů k ní a hříšných myšlenkách o ní. Jsem zase jako duch, jsem okolo tebe, ale ne s tebou. Na fotce je zajímavá ještě druhá věc - tvůj hrudník. Minule jsem psal, jak prasácky si tě simuluji v hlavě, ovšem prakticky jsem tvé tělo nikterak nenasával. A teď vidím, že tam skutečně jsou kyprá prsa. Dovol mi nevěřit stoprocentní organičnosti obou bochánků, dovol mi považovat část obou polokoulí za textil. Přesto je to konkrétní tvar, který byl vytvořen proto, aby byl obhlížen, obdivován, osuzen a v závěru i brán do rukou. Kojící vlastnost tvaru nepřipisuji, neboť mluvíme o tvaru, ne o organickém obsahu. A zase to staré známé: tento tvar nebude mnou obhlížen, ani obdivován (leda perverzně uctíván na statických obrázcích), ani brán do mých chamtivých rukou. Liebe ist für alle da - nicht für mich. Zase se cítím ponížen pod úroveň cizinců. Cizincům se "vystavuješ", ale mně nikoli? Znamená to, že je statisticky pravděpodobnější, že z mé strany přijde spíše nějaké nepohodlí než ze strany cizince? Ouvej, ouvej...!

---
Napadla mě dobrá věc, kterou tu zkusím promyslet. Jsem z tvého pohledu nějaký stereotyp? Nikoli mé pěkné stručné označení "zamilovaný", ale třeba "psychopat" nebo "blázen" nebo alespoň zředěné negativum "otrava". Zajímalo by mě, zda mě vnímáš jen na jedné rovině, jakože jsem-li z tvého pohledu stereotypní psychopat, tak všechno, co udělám, je psychopatické. Jako ve filmu: má-li být postava od začátku nějaká, řekněme že naivní nebo násilná, chová se tak vždy. Když se tedy objeví na scéně, ve všem, co udělá, se nějak projeví ta vlastnost. Třeba padouch je v každé scéně nějak brutální, ať ve slovech nebo v činech. Joker je v každé scéně něčím brutální nebo šílený, takže když divák pomyslí na Jokera, automaticky si s ním spojí šílenství. Jenže divák neví, že Jokerův charakter se nemůže takto projevovat ve všem. Třeba ne při jídle. Vsadím se, že Joker prostě sedí a jí. Kouše jako každý jiný. Není ale poznat, že je v tomhle normální, protože ho tvůrci v takové poloze neukážou. Batman zase v každé scéně nějak zachraňuje město nebo jinak dělá správnou věc. Pokud uvidíme, jak si čte na gauči knížku, nerozpoznáme v něm žádného hrdinu (pokud nebude mít svůj oblek, že), ale bude to pro nás asi pohledný člověk, který má rád knížky. Jsem takto jednostranně tebou uvažovaný i já? Je vše, co dělám, bráno tebou "nepříjemně", tedy nějak stereotypně? Když se objevím na scéně (jsem se objevovával), vzbuzují se v tobě nepříjemnost, otrava, chuť utéci? Stejně jako když se objeví na scéně Joker, očekáváme násilí. Samozřejmě si můžu za tento stereotyp sám. Vždycky jsem se tak prezentoval, žejo. Jak jsem už psal, tvá přítomnost do mě nalila energii. No tak jsem se pitvořil a dělal všechno to ostatní. Nevím, co jsem čekal, opravou nevím, jak by se dívka/y jako v/ty bezhlavě zamilovala/y (což byl žádaný výsledek) do chlápka, který se před ní staví každou chvíli, mluví na ní, dělá na ní ksichty a hlavně ignoruje její ignorování. Tuto tvou ignoraci jsem nebral jako volání o pomoc, jak po tom mém největším omylu objasnila autorita. Já si totiž díky jedné události zafixoval, že tobě a tvé kamarádce to nevadí. Jednou jsem totiž procházel okolo tebe a tvé kamarádky a slyšel jsem, jak mě parodujete. Pak i můj kamarád potvrzoval, že jste mě opravdu nějak zesměšňovaly a napodobovaly něco, co jsem dřív před vámi dělal. Ach jo.

Mohu tě přesvědčit, že nejsem bod "otrava" a "sprosťák", jak si můžeš myslet nebo sis myslela? Kdybys mě viděla otvírat tužku a otvírat láhev, psát a pít, zavírat tužku a zavírat láhev, brečet nad pitomým filmem (Il a miss le café/Dans la tasse/Il a mis le lait/Dans la tasse de café), nenabral bych na rozměru? Díky jinému nahlížení se změní i tvůj názor. Nemusí nutně k lepšímu, ale protože jsem přesvedčený (věřím) o naší možné souhře, změnil by se k lepšímu, tedy alespoň k neutrálnímu. A když by plynuly informace z obou stran, tedy i kdybych já tě mohl poznat, kdyby jeden druhému nelhal a prostě mu řekl co a jak a proč, došlo by k jasnému hledání cíle, nikoli slepému. Zkusil bych ti to jaksi vymluvit a říci ti, že jsem normálně normální. Že mám svůj bohatý (sebestředný) vesmír, stejně bohatý (a stejně sebestředný), jako je ten tvůj. Co se týče mého pohledu, já tě vnímám jako vesmír o několika rozměrech. Nevím, zda mě vnímáš mě jako vesmír, nebo jako bod. Stejně jako vnímáš učitele jen jako učitele a Jokera jako psychopata - jsou bod o jednom rozměru. Osoba učitele začíná a končí v učitelství, nebereš je jako lidi, vůbec tě nezajímá a neuvažuješ jejich osobní život. Joker začíná a končí v násilí, nebereš ho jako člověka potřebujícího stravu. Předpokládám, že jsem já také nějaký takový prostý bod s několika málo vlastnostmi.
(Joker možná není nejlepší příklad. Jednak tě komixi nemusí zajímat, jednak je Joker jako fantastická postava skrz naskrz takový, jakým ho chtěli tvůrci mít. Takže i při jídle může svým hlasitým mlaskáním provokovat chudáka, který vysí vzhůru nohama na háku v hladomorně.)

Příklad: Kdysi jsem uviděl naši profesorku, kterou možná ještě poznáš, jak jedla nějakou tyčinku z automatu. Uvědomil jsem si, že profesoři nejsou stroje, ale že potřebují palivo, že mají hlad a mohou mít dokonce rádi sladké. Bod "profesor" najednou dostal další rozměr. Na školním zájezdu byl jeden náš profesor patrně kvůli vedru celý malátný. Uvědomil jsem si, že profesoři nejsou jenom statické autoritativní figuríny plné znalostí, ale mají i obyčejné problémy a jejich přirozená autorita pokulhává. Bod "profesor" dostal zase další rozměr. Na maturitním večírku jsme si s profesory přiopilí ťukali půllitry a povídali jsme si o všem. Uvědomil jsem si, že učitelé nejsou bytosti z jiného světa, ale jsou to skutečně lidi jako my. Bod "profesor" přestal býti bodem a stal se trojrozměrným útvarem. Když jsem tedy takto "nabořil" soukromí učitelů, začal jsem je vnímat a cítit jinak.

O něco prvoplánovější příklad: Když jsem četl nebo dokonce přečetl deníky nebo autobiografii nějakých slavnějších lidí, hned jsem na ně začal nahlížet úplně jinak. Přestali to být vědci, filozofové, ministři propagandy a židovské holčičky ukryté před nacisty, začali to být lidé s možná jinými, ale díky upřímnému podání s naprosto pochopitelnými hodnotami. Díky tomuto proniknutí do jejich nejupřímějšího nitra pociťuji splynutí a nával přátelství. Můžu-li to dotáhnout do extrému, tak bych klidně mohl jeden den sedět na zmrzlině s Annou Frankovou a druhý den jít na pivo s Josefem Goebbelsem. Protože jsem oba pochopil díky jejich deníkům. Pochopíš po tom všem tady i ty mě? Já tebe po mnoha vcelku upřímných niterných projevech (a veřejných projevech, kde jsem upřímnost objevil) chápu, mám aspoň ten dojem, to proto po tobě tak toužím! Prostě stačilo tam tu lidskost hledat.

---
No, když jsem si minule zasypal hlavu popelem kvůli mému fakeovému účtu, je třeba taky zmínit, jak jinak jsem se podřadně zachoval na sociálních sítích. Neřeknu všechno, protože bych se moc opakoval, navíc si dorbnosti nepamatuji.

První věc: Asi víš, že jsem si přidal tvou milou kamarádku na Snapchatu a chvíli si s ní psal. Povídali jsme si o Shakespearovi a tak. Trošku to zabíjela svou stručnou angličtinou, ale i tak to šlo. Ale brzy se ptala se na otázky: kdo? kde? kdy? I když neumím systematicky lhát, tak jsem stejně začal systematicky lhát, jelikož to bylo bezpečnější než pravda. Nevěřil jsem, že uvěří všem těm bulíkům, takže jsem od lhaní opouštěl. Pak jsem jí řekl, že jí pošlu friend request na facebooku, čímž se jí jakože odhalím. Prosil jsem jí, aby neutíkala (psal jsem snad: "I'm afraid you'll chicken-out!"). Odeslal jsem friend request a na to ona odepsala: "ok bye". Friend request samozřejmě nepřijala a na Snapchatu si mě odebrala/zablokovala. Ach jo... snad jsem tu slečnu moc neděsil. Doufám, že aspoň celou dobu tušila, že to jsem já! Nerad bych u ní přiživil obraz chlápka vyskakujícího z keře a nerad bych tímto šokem ukousl z jejího (a samozřejmě i tvého) pocitu bezpečí na interetu. Na druhou stranu mě slova "ok bye" mírně poctila. Časem jsem si uvědomil, že se mně - ano, mně, tomu zlému perverznímu pedofilovi - obtěžovala odepsat. Sice jsou to nehezká slova, za kterými se skrývají ošklivé věci (snad nebyla v šoku... prosím...), ale byla jen pro mně! A pro nikoho jiného, jen pro mě...!

Druhá věc: Tvá kamarádka má kamarádku, kterou znáš, ale už nevím do jaké míry. Tato kamarádka se mi zalíbila, tak jsem zatoužil po seznámení. Likoval jsem jí fotky a nakonec jí napsal, že vypadá fajn a zda nechce "hodit pokec". Nijak nereagovala, dokonce ani na veřejný komentář, kterým jsem prosil o odpověď, takže jsem to vzdal. Asi jí nic ale nepřišlo nebo si toho nevšimla, protože na nějaký můj podlézavý (ale zároveň upřímný) komentář pod svou fotkou stručně a mile odpověděla.

Třetí věc podobná té druhé: Tentokrát to ovšem byla sestřenice nějakého vašeho (pro mě až nepříjemně sympatického) kamaráda. Povídali jsme si vcelku hezky, ale "intelektuálně mi nestačila". Omluv toto nechutné spojení, ale byli jsme každý naladěný na jiné frekvenci. Ochotně jsem jí říkal, odkud jsem se k ní dostal. Mohl jsem zamlčovat pravdu, ale měl jsem chuť udělat mírně sadistický pokus (moje máma touto "dobrovolnou ostrakizací" obecně opovrhuje, ale raději jsem s ní o tomto nemluvil). A ten pokus vyšel. Věděla, že má jít za bratránkem, no a bratránek jí řekl asi všechno nebo to jen zásadní, co jsem na škole a tobě udělal. Jednoduchá mysl (znova mi odpusť tuto nesnesitelnou blahosklonnost) prostě věří řečem spíše než vlastním očím a argumentům. Desítka následujích zpráv od ní byla stručná a neobsahovala už tak vysmáté smajlíky. Dala najevo určitou nevoli ze strany svého bratrance a od této nevole se asi odpíchla při utváření názoru na mne.

Nevím, jaký bych měl přirozený zájem o tyto poslední dvě slečny, kdyby nebyly spojené s vámi. Té poslední bych určitě nepsal, přestože jsem se jí obdivoval hodně dlouho. Zdala se totiž jako jiná liga, jako lepší liga. Hnala mě ale touha vědět, jak moc má pověst letí světem. A letí rychle. Je vidět, že můj narcismus a touha vědět, jak moc jsem známý, je silnější než stud oslovit slečnu z první ligy.

Tvá spolužačka, má milá Protinožka: Nemyslím si, že jsem si s touto slečnou povídal proto, že je s tebou spojená. Přesto jsem se z dí dokázal těšit a i ona ze mne. Povídali jsme si o vesmíru, evoluci, povídala mi o vztazích v rodině... to mi dělalo velikou radost, dokonce takovou, že jsem si to musel zaznamenat v deníku, a stále si to rád pročítám. A psala mi samé smajlíky. Po tom fiasku ve škole jsme se ale děsně vzdálili. Přísahal bych, že to bude kvůli tomu. Už mi sama nepíše, smajlíky nepoužívá a její odpovědi jsou: "aha", "ano", "jo", "ne", "nevím". Nejvíc mě ale dopálila jedna z jejích posledních odpovědí: "ne,aha". Ani se neobtěžovala udělat mezeru! Bojím se, že to může mít i něco společného s uprchlickou krizí a feminismem, které tak kritizuji, ale to nejsou tak citlivá témata, jako je možná démonizace (krásné to slovo, ale je zde trochu přehnané) celé mé osoby celou vaší třídou! Doufám, že na náš třídní sraz pozveme vaši třídní učitelku, neboť se musím zeptat, jak to probíhalo. Určitě o tom musí vědět. Kvůli šikaně jednoho bývalého spolužáka na prvním stupni jsme měli místo jedné hodiny třídnickou hodinu, kde jsme tohoto spolužáka řešili. Bojím se, že i vy jste si takhle jednu hodinu se třídou vyhradili, případně že jste se zakecali během běžné hodiny. Každopádně je mi líto, že se má milá Protinožka distancovala. Nadávám jí do "konformisty". Lidsky řečeno: kam vítr, tam plášť. Když povrchní společnost dělá ono, ona jde nejpohodlnější cestou, tedy cestou ostatních.
(pozn.: Pedofilii počítám jako součást "fiaska ve škole"... Je ovšem dost zásadní na to, aby se ode mě Protinožka distancovala i bez ní? Nevím, ptám se sebe často.)

Nechuti ze strany Protinožky je mi dokonce tak líto, že i teď, bůhvíkolik měsíců po prvních náznacích, že sladká Protinožka o mně nadále nestojí, jsem musel téměř zamáčknout slzu. Až tak mi chybí. Protinožka mi psala, že máme dost podobný smysl pro humor. Říkala, co za úžasné věci se ode mne dovídá. Božíčku... Nechuť ze strany Protinožky mě tak mrzí, tak dojímá...! Stává se často, že mě lidi prostě od sebe odříznou. Jelikož se to stává často, nevím, jestli si na to už mám v téhle fázi zvyknout, nebo zda se mám zhroutit úplně. Nevím, jak se cítím, protože nevím, jak se mám cítit. Nevím, jak si mám lehnout. "Tak si lehni tak, jak je ti to nejpohodlnější!" Jenže já nevím, co je nejpohodlnější! Můžu si za toto všechno sám, samozřejmě, neboť to já vytahuji citlivá témata, bořím často tabu. Jsem ovšem se svým smutkem smířený, neboť je logické, že musel přijít. Když vytáhnu téma a začnu o něm hovořit, když jako Jan Hus stavím "pravdu" nad všechnéo ostatní, musím očekávat, že to vyrobí negativní reakci u lidí, kteří mají raději pohodlí. Můj smutek pak je vlastně rozrušení z lidské neschopnosti diskutovat o citlivých tématech a sankciování toho, který je vytáhne.

Tvá nejlepší kamarádka Jujka: Jsem zlý a dovoluji si po tak dlouhé době více a více. Na Snapu jsem si přidal tvou nejlepší kamarádku, pojmenujem ji třeba Jujka, a začal jí psát... Začal jsem mírně "stalkerovsky", ale to teď necháme stranou. Neví, kdo jsem. Vyprávěla jsi jí o mně? Určitě ne takovým způsobem, že by po půl roce znala mou podobu, neboť tu jsem ji jí poslal přes ten Snapchat. Vzápetí přestala odpovídat slovně a odpovídala jen smajlíkama... a na mé možná moc infantilní přání k narozeninám neodpověděla... a o pár dní později si mne beze slova odebrala... ale to teď také raději necháme stranou! Toto je ode mne nejpodřadnější věc, neboť slečny, jako je Jujka, bych si normálně nevšiml. Není ošklivá, ale prostě člověka, jako jsem já, neoslní ani. A projevuje se jen jako "obyčejná puberťačka", takže bych neměl po tomto jednostranném internetovém "seznámení" normálně důvod jí kontaktovat.

Update:
Tak tvoje kamarádka Jujka mě asi po týdnu ze Snapu odstranila. Docela mě to zasáhlo. A zase stejná písnička: nevím, jestli mě to bolet má nebo nemá. Je má pokožka neustálým bitím znecitlivělá nebo přecitlivělá? Náladu mi to v každém případě zkazilo. Lekl jsem se, že jsi jí hrabala v mobilu a poznala mě, to by bylo nehezké řešení.

Proč to dělám? Jaké je šance, že se prostřednictvím těchto slečen dostanu k fyzické tobě? Mizivá! Ale třeba ulovím tvou fotku na Snapstory? Ou jé! Je možné, že tyto moje pokusy se slečnami z tvého okolí dopadají i na tebe, ale nevím, jak velkou to má roli. Já totiž aktivně lajkuji fotky tvých kamarádek napříč sociálními sítěmi! Možná si těchto lajků (výjimečně komentářů) všímáš, alespoň jednou za čas, takže možná o mně víš. To by byla jakási "udržovací válka", čili na mě nemůžeš zapomenout, protože jsem stále přítomen svým jménem, které je pod fotkami tvých kamarádek, ale zase se spolu nemůžem dohodnout na "míru", jakože mě nemůžeš dokonale poznat, protože jsem stále dost daleko.

---
Cítím se nedobře. Strádám. Toužím po revoluci, změně. Někdy v noci jsem měl nutkání ti napsat a pozvat (vyprosit si) tě ven, právě do té nějaké kavárny, o které jsem už básnil. Nemůžeš mi říci, že nechceš, protože tohle není rande, tohle je bastardizované rande, tohle je něco, co stojí mimo konvence. Vím, že normálně bys mé pozvání někam nepřijala, jenže teď nic není normální.

Je možné, že jsi už zapomněla. V tvém věku jsem měl ještě nezdegenerovanou představu o čase, čas mi utíkal nesnesitelně pomalu, takže ten skoro rok od doby, co jsem byl předvolán na kobereček, ti mohl jako "mláďátku" připadat jako dlouhá doba. Mně nikoli, mně se to zdá jako nedávno. Dovoluji si ti tedy přisuzovat nadhled či lhostejnost k našemu problému, páč s časovým odstupem přichází nadhled a lhostejnost. Je-li to pravda, nebude ti tedy vadit, pozvu-li tě na kávu nebo čaj nebo na něco a někam. Musíš už vědět nebo aspoň tušit, že já ten kontakt potřebuji. No stejným způsobem někdo může říci, abych já pochopil, že ty o ten kontakt nestojíš. Rozdíl je ale v tom, že já aktivně tratím bez kontaktu s tebou, kdežto ty se tím udržuješ ve stabilním stavu neutrality či štěstí. Možná ani to ne, možná jsi jen opilá mylným předsudkem, který jsem do tebe nalil já. Nevadím-li ti, můžeme se sejít! Vadím-li ti, je to falešný dojem, který se musí vymýtit schůzkou. Háhá! To je ale sofisma! Ale vždyť dává takový krásný smysl...

Že bych se šel dovolit k tvé mamince? Když se ukázala jako ctihodná paní, mohla by toto pochopit. Nevím ale, zda by to nebylo trapné, zda by nevyjela. Koneckonců jí to musí vypadat "jenom jako láska", což, jak si tu vyjasňujeme, jenom láska není. Maminka přece píše, že nemáš "o žádný vztah zájem". Zájem na tvém zájmu o vztah už reálně nemám, je to jen věc ideálů. Teď mám největší zájem na jakémsi odpuštění, dále dovolení těšit se z tebe a hlavně vědomí, že tě má "láska" těší. Co bych tak psal mamince...? Bojím se, bojím. Mohl bych se jít opít nebo se alespoň něčím naladit. To je teda vtipné! Vůbec nevím, jak to prožíváš a zda ještě vůbec. Já to prožívám hodně, to je zřejmé, ale stále nevím, jak jsi na tom (byla) ty. Jakmile začnu věřit jedné možnosti, okamžitě mě cosi začne nepříjemně hryzat a říkat mi, že je to obráceně!!

---
Tvá kamarádka si začala číst nějakou knížku. Už dlouho si ji chci přečíst, ale jakmile jsem zjistil, že to čte tvá kamarádka, odsunul jsem povinnosti i zájmy stranou a šel si tu knížku druhý den půjčit. Objevila se mimochodem zvláštní symbolika: její kniha vypadá nově, kdežto ta moje z knihovny je stará a upatlaná. Jsem jak poutník v postapokalyptickém světě, protože studuji věci staré, minulé a samozřejmé.

Pustil jsem se do knihy a během dvaceti stran: sex, erekce, masturbace, vagíny, kopulace. To mě dost rozrušilo. Tvá něžná kamarádka a tohle? To mi k ní nesedí, to u ní nemá co dělat! Taková něžná slečna a tolik zbytečných prasáren? Já sám nejsem papež, ale u tohohle mě bije do očí ten kontrast. Vtipná mladá perspektivní slečna s nevinným a milým humorem (s obecně vesele založenou osobností) a noří se do tohohle, do perverzní účelové sexuality? Jak knihu čtu, stále si ji představuji vedle sebe. Ptám se jí, zda chápe tu a tu narážku, zda zná to a to jméno, zda si zapamatuje (nebo chápe) ten a ten termín (nemyšleno jen ty erotické). Je to milá společnost ta tvá kamarádka, je mi moc dobře takto "s ní". Přesto mi vadí ty přisprostlé části - ošívám se. Je to jak číst pohádku na dobrou noc dítěti. Je mi milé trávit čas s(e svým) dítětem, ale pohádka je to nechutná a není pro děti. Asi takto:

Bože, sexualita tebe a tvé kamarádky mi leze na nervy! Bojím se, že ze sebe děláte kdejakým způsobem promiskuitní děvky - třeba čtením lehce obscenní knihy, bavením (a pochechtáváním) se nad lehce obscénní kníhou, vůbec bytím v přítomnosti těchto věcí. Nevěrné, žádané, divoké a nebezpečné. Samozřejmě, že já bych od nich vás dvou tu sexualitu v partnerském vztahu dřív nebo později vyžadoval, sám vás sexualizuji, ale jen pro mně. Jelikož jsem už tak neschopen (nehoden) si vás zasloužit a být vámi milován, cítím se nedobře, pokud zvětšujete počet zájemců (tedy mých konkurentů) radikálními ne-li klíčovými kroky - kroky k sexualitě, tedy k vlastní sexualizaci. Na jedné straně má tvá kamarádka mikinu s kočičkou a veselou slovní hříčkou, proti tomu stojí temno v místnosti kopulující dvojice. Splynou tyto dva extrémy? Přijde doba, kdy bude místo jen pro jeden? Podle zákonů vývoje člověka to bude ten druhý. A až bude tato mikinka ledabyle přehozena přes židli a kočička se bude přes temno místnosti koukat na kopulaci tvé kamarádky? Konec, konec!

Vlastnictví je druhý nejvyšší možný vzah k čemukoliv (splynutí je vyšší, ale už ideální). Sex je výraz vlastnictví. Člověk totiž někomu maximálně důvěřuje, zná ho, opatruje ho, dostává se do maximální intimity a jemu dopřává totéž u sebe. Touha vlastnit je nezlomná. Jelikož je sex výrazem oboustranného vlastnictví, tedy že se chtějí dvě "věci" vlastnit navzájem a zároveň být vlastněny, zlomí tento stav jedině čert. To vše ale za předpokladu, že je to sex z lásky. Sex bez lásky je jen projevem touhy vlastnit, nikoli touhy být vlastněn. Tento syrový pohlavní kapitalismus není morální, tudíž sexem bez lásky opovrhuji (což mně mimochodem zahání do svízelné situace!). Vlastní-li tě někdo jiný a chceš-li být jím vlastněna, není už cesty zpět, já tě už tedy nedostanu. Podala se jinému, oddala se s jiným, věří jinému a patří jinému - mně je konec, dveře jsou zavřeny, budoucnost je určená. Budoucnost je určena i teď. Vy dvě nebudete panny do konce života (odpusť mi, prosím, tuto předrzlou větu!). Ovšem chybí tomu ta pečeť, ta přítomnost. Lze se legálně vyhnout této blížící se přítomnosti? Nikoli! Ale jelikož jsem v nitru sobecký člověk, mé pocity dávají prostor možnosti, že nějakým zázrakem budete mé. Proto se necítím příšerně teď, ale budu se cítit příšerně ve chvíli, kdy jedna nebo druhá budete mít kluka, kdy s ním budete spát, kdy se vdáte a kdy budete mít děti. Ty druhé dvě možnosti jsou ještě daleko, takže je mé pocity ani "neuvažují", ovšem ty první dvě se raketově blíží. Cítím ten dech budoucnosti na zátylku! Strachuji se, kdy přijde rána. Znám ten pocit od dvou mých dobrých kamarádek, se kterými jsem se příjemně stýkal. Ona se stýká s jiným klukem (šok!)? Ona s ním chodí (šok!)! Oni se líbají (šok!)? Oni spolu spí (šok!)! Nechci, aby jsem to zažil i s vámi. Kamarádovi jsem to popsal syrově: "Nechci věděť, až budou ****** ** ********!" Tento můj malý "kult panenství" je vlastně kompenzací za pocity méněcennosti. Jako ostatně všechny lidské kulty. Vím-li to, není se snad za co stydět. Mám se stydět za svou nahotu...? Mám se stydět za to, za co nemůžu?

Taktak, moje milá Krásko. Psal jsem tuto část o tvé kamarádce, ale snadno to jde vztáhnout i jen na tebe. Jen jsem jaksi neměl sílu tam dát tebe. Představa, že miluješ, že jsi milována a že se miluješ s nějakým "cizákem", je mi nepříjemná. Je toto zdravé? Je zdravé po někom toužit tímto majetnickým způsobem? V lásce jsou zájmy druhého i zájmy mými. Miluji-li tě doopravdy, měl bych vám přát, aby jste kopulovaly s těmi, s kterými kopulovat chcete. Nepodporuji-li to, tak tě nemiluji. Ale co si hrát na nějakého romantika! Láska je primárně věc rozmnožovací, věc přírodní, takže tam majetnictví musí figurovat v hlavní roli. Ach... Je vůbec zdravé do kolečka a do posledního kolečka rozvorávat své pocity? Nedělá totiž dobře mému "sanity", když si stále připomínám, jak jsem nicotný ve svých motivacích. Já! Člověk, který se vždy považoval za "stoického mudrce" (uvozovky značí mírnou nadsázku), za člověka milujícího, tento člověk hodlá vlastnit jiného člověka. Má přirozenost mluví proti mému smýšlení, v mé přirozenosti jsem prostě dětsky vzteklý ("Moje!" řvou děti často). Šaty nedělají člověka, člověk je člověkem tehdy, kdy je nahý. Jsou-li šaty rozum, tedy nadstavba a umělý vzhled, umělý manipulátor skutečnosti, vymyšlený a spočítaný doplněk nahoty, pak nahota, tedy duše, přirozenost, vkus, vnitřní motivy, směs těch všech rozumem zpětně neovlivnitelných vlivů, musí býti skutečnost a věc, podle které ostatní soudí. Dobrá věc se děje na Morově Utopii: než se dva vezmou, musí býti za doprovodu nejbližších předvedeni nazí před svého budoucího partnera. Inu, obrazně nahý tu teď stojím já. Divím se, že něco takového dělám, protože o sňatek nestojíš a protože tě očividně odpuzuji, i když jsem oblečený. Nevím, zda tě oslovuje exhibicionismus, zda tě syrovost přesvědčí. Nemůže tě přesvědčit, tak... proč já to jen dělám? Bože, bože... jak já vás obě miluju!

Cítím nutkání přiskočit k tvé kamarádce a zabořit se do ní a její mikiny s kočičkou! Miluju, miluju... A zase mám vstřebávací choutky!! Polibkem bych jí vysál kyslík z plic, ona v protestném gestu omdlí, ale já saji dále, saji jako ďáblem posedlý kojenec, vysaji všechnu červeň z úst, pigment z kůže a vším tím podtlakem se jí do těla zařežou chloupky a vlasy, které v jedné hmotě s bulvami a dělohou (!) a všemi orgány putují až do mých úst, z úst do žaludku, z žaludku do mne. Nakonec z tvé kamarádky zbývá šedá hmota podobná vyfouklému balonku, na které lze rozeznat čtyři údy, hlavu a několik rozdrbaných otvorů.

Jsem podivně vzrušený. Stejně fetišisticky vzrušený, jako byl hrdina z knihy výše. Nemůžete utíkat! Jste-li schopné ve svém věku číst nechutnosti v klasické beletrii, musíte přežít, pokud se dějí doopravdy - jako u mně tady a teď. Bože, prosím, obejměte mne...

Nějak dokončím povídání o té knížce. Nelíbí se mi autorův styl. Mám pocit, že na každé stránce se chlubí svou inteligencí. Je to samé mea culpa, Aldous Huxley, falický, vaudevillovský, šikse, rigorózní...! Dodá-li nějaký autor pro opepření situace cizí termín nebo nějaký kulturní odkaz, je to hezké a vtipné, ovšem dělá-li to často a zbytečně, dochází k dojmu exhibice. Já to taky dělám, o to spíše to u jiných poznám (což o mnohém může vypovídat)! Většinu slov a odkazů v knize rozpoznám, ale jakmile jsem si musel nějaké slovo pro plynulost příběhu jít zjistit, nadával jsem autorovi do pokrytců. Ta neznámá slova, které mají ve vyprávění kosmetický nebo "vomáčkový" význam, si nezjišťuji - v tramvaji bez interetu to ani dobře nejde. Dalším úžasným důkazem, že autor nesnesitelně okecává a zavádí, je pečlivé vyjmenovávání firem, které vyrobily nějaký předmět v příběhu již tak nepodstatný. Je mírně zbytečné zlouhavě popisovat, že si hrdina bere zubní kartáček, ale dodat k tomu, že je to kartáček značky XY, to už je těžká droga i na řádně zfetované realisty z dávných dob.

A co tvá kamarádka? Zná ta slova všechna? Já třeba tu šestici v předchozím odstavci vyjmenovanou neznal v čerstvě patnáctém věku, tedy v jejím věku (je trošku krkolomné srovnávat vývoj její slovní zásoby s mým, ale co mi teď zbývá!). Ať k nim má ona jakýkoliv postoj, jsem spokojen. Pokud slova a jména nezná, jsem dojat její odhodlaností vůbec takovou věc otevřít. Pokud slova zná, jsem uzemněn (a dojat) její dokonalostí. A nepřímo i tvou, neboť vrána k vráně sedá. Přepokládám, že v knížce pokračuje, protože by asi jinak svůj projev, ve kterém sděluje, že knihu čte, sundala poníženě z internetu. Alespoň já se snažím plně se ztotožnit a poznat se vším, než začnu exhibovat na internetu (a zase krkolomně odhaduji smýšlení někoho podle svého!). Když si tu knížku čtu, představuji si, že ji čteme spolu. Vysvětluji tvé kamarádce, co všechno možné znamená, kritizuji jednotlivé části, poukazuji na chytřejší momenty. Což je taky mírně exhibicionistické a přechytralé, neboť tvé kamarádce "vysvětluji" třeba pointu scénky dlouho předtím, než scénka skončí! Ale nikomu to neuškodí, leda mému kritickému myšlení. Dělám si takhle tvou kamarádkou radost. Trošku z ní dělám naivku, to ano, třeba jsem jí dlouhou dobu opakovaně a dopodrobna "vysvětloval", co to je Dixieland. Ale bylo mi hezky a bylo mi krásně. Občas se odvážím domýšlet podrobnosti... Například: Je schoulená na gauči vedle mě? Má nohy na gauči, na polštáři, přes opěrku, mně na klíně...? Čte své vydání nebo já čtu nahlas? Má tu mikinu s kočičkou? Tulí se ke mně? Je nenamalovaná, upíjí něco, cítí se comfy? Cítí se se mnou jako doma...? Jsme spolu doma?

Přečetl jsem další kus a autor zase jede: frigidita, orgasmus, scrotum, oidipovský komplex, pich, polykání semene, "fantastická soulož"...! Tato témata nejsou témata, kterým se mají lidé vyhýbat, ale zpracování autorem mi leze na nervy. Není to ani komické, ani tragické, ani tragikomické, ani zbla dramatické, není to seriózní a nemá to pointu. Není to ani dokonale poeticky obscénní-vulgární-perverzní, je to jen účelově obscénní (jako Viewegh, i když u něj jsem četl jen jednu knihu). To se k tvé kamarádce nehodí! Každý si dříve nebo později přečteme knihu plnou silackých řečí, jenže tato konkrétní kniha v tom ani není dobrá! Bojím se, že tvou kamaárdku ovlivní, že jí bude brát vážně. Ať si čte sexualizovanou "puberťáckou" literaturu, nikoli rádoby výblitky, které se tváří jako světová literatura, a kterou všichni jako světovou literaturu berou. Ať si čte Krchovského, Bukowskiho, Kunderu (je to můj neoblíbený autor, ovšem své kvality určitě má), markýze de Sade, Freuda, Lady Fuckingham! Chci zmínit i jednoho italského spisovatele, ale jeho jméno jsem už za život nadužíval. I Fifty Shades jde brát jako recesistickou četbu, kdežto tuto naši knihu lze brát jako průměrné (tedy nezáživné a nudné) prozkoumávání autorovy vlastní sexuality. Není v tom vtip, není v tom překvapení, nejmá to pointu, není v tom ani náznak nějakého zamýšlení jako v onom markýzi nebo tom mém italském spisovatelovi.

Samozřejmě by mě rozrušovalo, kdybyste četli cokoliv, co by bylo sexualitou mázlé - tedy i věci od lidí zmíněných výše (možná jen u knih o dospívání bych bodře pokyvoval hlavou, byl bych pyšný... jenže na to jste už staré a nic nového se z takových knih díky internetu asi už nenaučíte). Tam bych jen ronil slzy: "Má holčička už dospěla!" V případě této knihy jsem ale hluboce uražený jako čtenář. Přeji si, aby ji zhnuseně odhodila a šla číst něco, co prezentuje sexualitu třebas extrémním, ale profesionálním a neiritujícím způsobem. Koho ona sexualita v knize zaujala? Mám svůj dojem: nadšence této knihy zaujalo spíše téma holokaustu a ona kritická událost, která poznamenala jednu hlavní postavu, kritici se rozčilují nad těmito rozptylujícími (ob)scénami. Jiné téma než sex po 200 (asi 1/4 knihy) stranách není výrazné nebo stmelující. Jsou tam tři hrdinové (plochá nýmandka, cholerik a přemoudřelý vypravěč), jenže příběh pohání právě jen ta vypravěčova vášeň - chce onu nýmandku poznat blíže a osouložit a vsadím se, že se mu to obojí povede. Holokaust, který se pomalu přibližuje, je perverzně uzemněn hrdinovou touhou osouložit nějakou jinou nýmandku. Jako čtenáře mne pobuřuje, že autor navede tísnivý pocit díky zpovědi od nacistického vůdce o masovém vyvražďování židů, ale za deset stran je tato atmosféra ztracena kvůli zbytečnému popisování, jak se hrdina těší na přicházející večerní soulož. V knize zatím nebylo jediné téma, které by mne zaujalo nebo přivedlo na nějakou nadčasovou myšlenku. Přítomné myšlenky jsou přizabíjeny absolutními závěry, což je chyba autorova sentimentálního vyjadřování.

Zvláštním způsobem se ta kniha spojila s tou tvou miloučkou kamarádkou. Nepochybuji, že má ufňukaná kritika vychází pouze z toho, jak se proti tomuto spojení a té knihy bráním! Jsem si ale jistý, že mám v lecčem pravdu, např. ve zbytečném odkazování na kulturu a výrobky. Doufám, že tu knihu s někým v nejbližší době prodiskutuju. Co by mi takový člověk řekl...? Budu předpokládat, že všechno má všechno v knize pečlivý účel a není to jen vykecávání nebo exhibice. Budu předpokládat, že je můj diskutér člověk dojmový a ne přemýšlivý. No pak by klidně mohl omdlívat na tou hromadou kontrastů: na jedné straně homogenně šedý koncentrační tábor, na druhé homogenně barevný konzumní život. Člověk "faktuálně-přemýšlivý" (co to slovo jenom znamená??) jako já by se v situaci hrdinů zabýval jenom tímto táborem, jenom truamaty z něj plynoucích. Nějaké pouštění gramofonu bych bral jen jako pouštění gramofonu, sex bych bral jenom jako sex, prostě nic z těchto věcí by nebylo ovlivňováno faktem, že jsem byl v koncetračním táboře (což zní dost silácky). Pokud by to bylo ovlivňováno faktem, že jsem prožil svůj úděl v koncetračním táboře, stalo by se to přímo součástí probému, že jsem byl v koncentračním táboře - např. psychosomatická impotence na základě tohoto traumata. Že se plně mentálně věnuji problému je věc mi vlastní. Proto zbožňuji onoho italského autora, u něhož hlavní hrdina permanentně mluví o problémech a neustále vnímá, jak se tento problém promítá do jeho vztahu k okolí, k lidem a k předmětům. U tohoto autora má vše účel a vše má své místo, snadno chápu, co chce autor vším říci. A pokud mi něco nevědomky uniká, jakože určitě uniká, snadno se věnuji těm (skrytým) motivům, kterým rozumím a které pro mne něco znamenají. Pokud se nějaká část nevěnuje přímo ústřednímu problému, beru ji jen jako ilustraci okolí, které není v problému namočeno, ale v kterém se onen problém utváří. To autor naší velké knihy nedělá, neboť autor píše lidem pocitovým. Mě možná uráží, že je pouštění gramofonu (a debaty o Jihu a trápoty začínajícího spisovatele a sexualita atd.) úplně zbytečné pro ústřední problém, ale kdosi vnímavý a dojmový se může dojmout nad celkovou atmosférou. Nepochybuji, že je to kniha depresivní. Depresivní a úzkostlivý je i můj italský autor. Autor té knihy má depresi na pozadí, můj italský autor se depresi plně mentálně věnuje. To je zase ten rozdíl. Ovšem tato postmoderní metoda ledovce mi zatíná pěsti a zvyšuje adrealin, neboť ji považuji za těžkou lenost. Prostě to není kniha pro mne, viď.
(promiň mi, že je tento odstavec asi zmatený... ale tento kompromisní názor jsem vytvářel během psaní)

Není-li to kniha pro mne, je to kniha pro tvou kamarádku? Má z nich ten dojem, o jaký (doufám, že) jde autorovi? Těší mě víc odpověď kladná nebo záporná? Pokud by byla kladná, může to znamenat, že je tvá kamarádka pocitová, tedy mi o chloupek vzdálenější, nebo to taky znamená, že má tvá kamarádka radost a je šťastná. Pokud by byla záporná, znamená to, že je také analytický člověk jako já (což pochybuji), nebo jen na ni byla kniha jako taková moc těžká. No co říci na toto...? Je dost možné, že knížku nechápe, neboť jedna má známá ve věku tvé kamarádky tuto knihu taky rozečetla, ale prý ji brzy zavřela, neboť byla příliš těžká. Má známá rozhodně není o moc prostší než tvá kamarádka, takže lze udělat paralelu a říci, že i na tvou kamarádku kniha omrzela po několika kapitolách. Takže obdivuji zájem tvé kamarádky o těžkou literaturu, ale zároveň nejsem zahanben skutečností, že ji chápe a zbožňuje. To jsou panečku věci!

Ty sladká Krásenečko...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 1. října 2016 v 2:22 | Reagovat

Jestli myslíš, že Batman se věnuje čtení, pak máš zvrácenou představu o superhrdinech!

2 stuprum stuprum | Web | 2. října 2016 v 17:38 | Reagovat

Od té tramvaje bez internetu se dá prosmát až do úplného závěru. Tleskám. :D

3 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 2. října 2016 v 18:57 | Reagovat

[2]: Takže z toho nevyleze velkoepický autopsychoanalytický kybernetickoromantický román, ale obyčejná humoreska. A to je taky úspěch! 8-) Ďýki.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama