Co se to děje?

12. října 2016 v 20:57 | krasny clovek |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Cítím se dnes večer divně - I feel odd. Věci nechutné jsou mi milé - v otravné písničce nacházím melancholii a klid. Věci minulé a všechny kořeny minulosti skrývají jinou a lepší skutečnost, než je ta moje. Je mi trochu do breku, na krku mám divnou vyrážku, na druhé straně krku namožený sval, u (ob)očí mám už několik měsíců divné pupínky. Z profilu mi můj nos vystupuje z hlavy a vypadá jak tyč nebo jako mrkev. Jak stárnu, před očima fyzicky degeneruju. Ze všech lidí nemají jen holčičky pleť jak rozorané bahno. Vedle vlásků a křehké roztomilé postavičky je holčičí tvář to, čemu se nejvíc obdivuji, po čem nejvíc toužím.

Mrhání časem a sílou, kterému se nedá předejít, které už nenávratně proběhlo! Snaha o post-začlenění, o kompenzování zhovadilostí z minulosti je předurčeno k neúspěchu. Člověk, který věc chápe, musí tutéž věc ovládnout. Chápu svou frustraci, své mrhání, svou přetvářku, ale paradoxně nic neovládám. Jako když kameny prolétávají zdí. Zvykám si na tuto absurditu, ale je zvyk roven chápání? Je pouhé přijetí skutečnosti náhražkou pochopení? Jsem zase frustrovaný, čímž se dostávám na začátek kruhu.

Všichni mne tolerují. Bohužel jen tolerují, nic více než tolerují. Jsem tam, kde jsem, ale jenom proto, že bych tam měl být.

Objal jsem bratra - cítím teplo někoho malého, kdo mne má rád. Pomazlil jsem kočku, který se s něčím, co by člověk nazval erotikou, třela o mé rameno. Dotkl jsem se džínoviny, čímž simuluji povrch mé milované v její džínové bundě. Míchám to dohromady a všechny tyo pocity vytváří JI, ji obsahem teplou a drobnou, chováním mazlivou a povrchem z džínoviny, neboť ona ráda nosí džínovou bundu.

Proč se toto děje? Bože, jsem zmatený. Je pravda, že depka není nic speciálního, ale jen věc jako každá jiná (to je něco mezi otázkou a oznámením)? Věc, kterou člověk chytne jako horší teplotu? Je to horečka duše? Fakta: jsem líný, do práce chodím pozdě, nikam se mi nechce (nejdu s kámošema na bowling, nechec se mi na párty, ze třídního srazu jsem šel skoro hned pryč), vůbec nic mne nebaví jako dřív, na čerstvé zážitky takřka okamžitě zapomínám, cítím se pod dohledem a méně oblíbený než ostatní kamarádi mých kamarádům, neboť oni dělají se svými kamarády věci mnohem zábavnější, mnohem zajímavější, mluví s nimi lépe. Vzruší mne jedině vzpomínky nebo vidina budoucnosti, v jejíž světlo věřím. Nebo nostalgie při procházení okolo gymplu, na kterém to paradoxně nebylo kdovíjak nádherné. Nebo stalkerovské plížení okolo Krásčina domu. Vím, že mne věci výše vyjmenované nebaví a vím, že by mne bavit měli.

Přál bych si depresi. Zbavilo by mne to zodpovědnosti. Je lepší mít zlomenou nohu než být charakterem k smrti líný. Noha se vyléčí, ale charakter je dán.

Potřeboval bych změřitelné informace. Myšlenky na sebevraždu? Tak jsou myšlenky na sebevraždu a myšlenky na sebevraždu. Já na ni docela často myslím z teoretického hlediska a fantazíruju. Jaké by to bylo? Jak nejlépe? Dal jsem nohu na parapet, ale dál jsem nebyl schopný jít, neboť mne kopla závrať a svaly mi doslova ztuhly. Znamená to, že jsem naprosto v bezpečí před sebevraždou, nebo se k ní naopak blížím? Jak často a jakým způsobem na sebevraždu myslí normální člověk? Já tím způsobem, že si představuji, jak se zabíjím. Jak to dělá depresivní člověk? Fakt to zkouší? To jsou potřebné konkrétní informace!! Zrušil bych informace jako "cítím radost" a "jsi krásná", neboť to nic neříká, je to zavádějící, každý si NUTNĚ představí něco jiného, dochází k nedorozumění. Spíš by bylo lepší říkat: "má hladina serotoninu je na percentilu..." nebo "považuji tě za atraktivnější než 78,1 % mně známých samic"! Hergot! Cítím se blbě? Nevím! Změřte mi dopaminy, serotoniny a oxytociny, srovnejte to s průměrem! Pak přestanu na blogu anti-empiricky rozebírat svou náladu, naopak si radostně poskočím a vyskočím díky tomu, že má hladinu toho a toho je vlastně normální a věc, kterou zdrženlivě nazývám smutkem, začnu nazývat normálností.

K sebevraždě by mne dohnalo to, že jsem z podstaty charakteru člověk zbytečný a sociálně neschopný, člověk nemožný se prosadit a člověk křečovitý, zlý a neautentický, člověk s neukojeným, zakomplexovaným a manuálně ohraničeným libidem. Buď ze mne udělejte normálního nebo mi ukažte, že jsem normální, jinak se odmítám otravovat a zpod stolu ožírat kosti benefitů lidskosti, přátelství, erotiky a lásky a zároveň se trápit nad otázkou, zda tyto zbytky kradu nevědomým či pokorně a opovrženíhodně přijímám od dobrosrdečných. I kdybych depku neměl, i kdybych byl vlastně normální, neznamená to, že se nemůžu mít lépe.

Vidím okolo sebe mnoho věcí, které chci taky. A co mám já? Dost věcí. Třeba přeplněný Steam nebo Talisman s pěticí expanzí. Ale já si toho nevážím. Mám to - oukej. Koukám na to, jak to mám. Oukej. Chci něco jiného. Chci třeba schopnost užít si svůj Steam a bavit se při královsky hraní Talismanu. Nic, nic, nic. Pili jsme whiskey, hráli jsme Talisman, ale až to skončilo a všichni šli domů, seděl jsem u počítače a v hlavě neměl nic, žádný blažený uspokojující a naplněný pocit, jako jsem měl třeba jako děcko v posteli po Štědrém večeru. Nyní po pár dnech je to jen mechanická vzpomínka, která nevyvolává žádnou citovou reakci.

Jedna mlaďoučká holčina si povzdechla, že by ráda "někoho" poznala (tj. ráda by nějakého toho prvního svého kluka). Dávám té pipce rok. Chci se cítit jak ona, chci se cítit normálně osamělý a normálně nechtěný! Chci se cítit jako tihle lidé. Jenže já se cítím věčně osamělý, věčně nechtěný - z každého koutku to na mne kouká jak červík z jablka v dětské knížce. Cítím se pro ostatní otravný. Jsem si-li vědom této otravnosti, snažím se jí předejít. Tento guláš ale ostatní nerozluští, takže ať stavím svou prevenci jakkoliv, děsí je a oni proto utíkají. Rezignuji-li na prevenci, jsem-li "sám sebou", jsem akorát otravný jak nadržená nechutná kurva před vaším domem. Na druhou stranu cítit se jako tihle lidé je pro mé ego nepřístupné. Co když se opravdu teď cítím jako tihle lidé? Slova jsou stejná - slečna i jedej kluk ze stejného soudku píšou přesně to, co cítím já, ne-li hůř. Je osamělost dvacetiletého nezkušeného nesympatického asociálního týpka s vysokými standardy (tedy s těžce neuspokojenými a neuspokojitelnými představami) stejná, jako je osamělost krásné patnáctileté slečny? Slečna to možná prožívá víc, ale ten kluk to prožívá opravdovějc. Já ani nebrečím, já jen si zafňukám, kdežto slečna brečí často. Přál bych si to nepohodlí směřovat do pláče jako ona. Nedokážu si představit, že to, co teď cítím, je normální. Kdyby to bylo normální, musel bych se s tím srovnat, protože normalitu nikdo neřeší. Chci být řešen a chci, aby mi bylo pomoženo, ale aby se to stalo, musím být "zajímavý" a speciální díky své emoční a sociální nenormalitě. A tato logika je následkem lenosti pracovat s tím, co je normální smutný stav.

Chci se cítit nevinen, když se objeví problémy, ve kterých mám nějakou roli. Kdybych byl obezřetný, problém by se nestal. Veškerá vina prostě padá na mne. A oni, ostatní lidé namočení v problému? Oni jsou takoví, jací jsou, tedy očividně lidé chybující. Nejde zabránit tomu, aby byli svobodní lidé takoví, jací jsou. Jediný, kdo tomu mohl zabránit, jsem byl tedy jen a jen já. To je egomaniasmus! Solipsismus! Zachovala se jedna třída prváků jako hovado k jedné květince jenom proto, že jsem si udělal neškodně ošklivý vtip? Jsem vinen já, já se cítím zodpovědný. Masa s videlemi je nevinná, neboť byla taková, jaká musela být - lynčující, posměvačná. Chci se zbavit těchto pocitů! Stoicismus mne naučil této logice světa, ale už jsem nedokázal naučit se štítům, které by mne před hnusem světa bránily.

NEDOKÁŽU mít to, co je mi předhozeno. Chci dosáhnout věcí, nikoli se smířit s tím, co mi bylo dáno. Chci svou ženu milovat, nechci se naučit žít s někým, kdo bude jednosměrně milovat mne. STANE se to? Nechci pět dní v týdnu chodit do práce a mít dva dny na zběžný relax, kde rutinně dělám to, co se o víkendu dělat musí. Už to tak dělám pár měsíců. Ptám se sám sebe: To je ten život? Bude to už jenom horší? Když se dívám na kolegy, vypadají normálně. Dělají tu práci třeba desítky let. Chci se cítit jako oni - normálně.

Jak toho dosáhnout? Zbavte mne idejí. Zbavte mne lásky ke Krásce! Zbavte mne ideálů rodiny! Musím přestat milovat Krásku a musím přestat chtít krásnou rodinu s třemi dětmi, musím přestat chtít být šťastný, abych začal být šťastný. Utlumte mne! Zbavte mne vůle, ať přestanu už něco chtít! Ale je život kamene šťastný? Než utlumíte ideje, utlumte všetečné otázky! Vyser se na to, povídají mi, přestaň to řešit, nech svou Krásku být, dodávají. Jak má zradit Krásku? Jak se mám prostě vykašlat na to, že mám nějaké ideje? To je složitý proces, do kterého sám jít nehodlám.

Když nemá co ztratit, co se s takovým člověkem stane? Bojím se, že udělám něco, čeho bych jako normální člověk litoval. Násilné nebo účelově extravagantní věci. Hrozně myslím na to, že třeba zapaluji školu, střílím do všeho možného nebo někoho biju či někdo mne bije tyčí nebo něčím. Nikoli reálně, jen teoreticky. Přemýšlím, jak by to vypadalo ve filmu (jestli mne chcete nasrat, nahlašte to ředitelce a já zas budu muset na kobereček do školy jako skoro přesně před rokem za to, že děsím lidi). Představuji si, jak se asi peče a vypařuje lidské maso. Slečna Adeleine je hrozně krásná (tj. je atraktivnější než 87 % mně známých lidských samic), ale já už několikrát přemýšlel, jak by asi vypadalo, kdyby se její věčně veselá tvář rozhořela a rozpustila pěkně vrstu po vrstvě při atomovém výbuchu. Je to součástí mého videoklipu k songu Sorrow od Floydů. Výbuch také skoro smete školu, ale je to centrováno na Adeleine a jejího nějakého přítele, s kterým umře v objetí nebo při dramatickém pohledu do očí přes celou místnost. Vidím toto vždy, když slyším tu písničku. Je to násilné, je to agresivní. Je to normální? Já prostě potřebuju vědět, jestli si lidi běžně představují, jak oni sami nebo lidé jim blízcí umírají brutální násilnou smrtí. Ne třeba ze msty, prostě jen tak. Pak si zatleskám, že je to normální a nemusím se děsit, nebo se naopak zděsím, že to normální není, že to o něčem vypovídá, že se to musí řešit a vymýtit se to, neboť pokud to normální není, určitě to musí negativně ovlivňovat mou osobu nebo to je naopak následkem něčeho negativního v mé osobě.

Poslední tři roky cítím podivnost v obecném rozpoložení a poslední rok vyžaduji pozitivní změnu v mém rozpoložení. Příčinny jsem hleda v tomto článku. Objevil jsem pár zajímavých point, ale jinak jsem stále tam, kde jsem.

BOŽE!!!

Písničky přiložené k článkům zásadně nikdo neprociťuje. Ale co blbnu... píšu to pro sebe, ne pro čtenáře, takže není důvod sem song nedát.

Pozn: Byl to brainstorming bez řádného druhého čtení, takže je to plný překlepů. Pls nemyslete si, že jsem autistickej debil. Debil jo, autista jo, ale ne autistickej debil nebo debilní autista.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. října 2016 v 4:27 | Reagovat

Mi na autistu moc nesedíš. ;-) Nicméně na sebevraždu pomýšlej zřídka, abys nedospěl do bodu, kdy na ni budeš myslet neustále. Pak teprve poznáš, co znamená hoře. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama