Stále se cosi děje!

19. října 2016 v 23:23 | krasny clovek |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Asi měsíc starý článek "Co se děje?" jsem ještě ani nezveřejnil a já už píši sequel. Stále nevím, co se děje. Cosi se se mnou stále děje. Nyní už má pocit, že to, co se děje, začíná být absurdní.

Je to rok (a týden) od mého finálního faus pax na škole a já stále jsem smutný. To je absurdní. Krásku a její krásnou kamarádkou jsem viděl naposledy v únoru, pokud si dobře vybavuji. To je už 8 měsíců. Zajímalo by mne, zda je normální, že se člověk v nejlepších letech trápí nad ptákovinou, kterou vyvedl lidem, které sotva zná, a že si lidé, které sotva zdám (Krásčiny spolužáci), o mne asi myslí kdovíco ošklivého. Že se na mne Protinožka vykašlala, že se na mne Exskoropřítelkyně víceméně také vykašlala.

Proč lpím na těchto lidech? Proč nemůžu využít "the art of moving on and letting go"? Proč se na ně nevykašlu, proč je nevypustím? Před více než rokem a půl jsem si do deníku napsal: "Za rok se podívám a budu se sám sobě smát, že jsem LPĚL na tak nevstřícných lidech." A vůbec nic, jsem stále tam, kde jsem byl. Copak jsem taková drama queen? S Exskoropřítelkyní jsem "byl šťastný" (až když si události přehrávám zpětně, uvědomuji si, že jsem byl šťastný, byť stále pod iluzorně-sociálním tlakem) přibližně 3 nebo 4 měsíce. Už "spolu nejsme" více než desetkrát tolik a já stále rád zavzpomínám. Tento poměr 1:10 si tluču do hlavy každou chvíli. Stojí to za to? NIKDY už to nevrátím, tak nač se trápit?

"I cannnot let those people go, because I gave a promise." To není citát, ale některý moudra a "životní uvědomění" si zaslouží býti řečena anglicky. Komu jsem dal tento slib věrnosti? Jim? Ony o něj nikdy nestály. Ano, málem tu mám slzy v očích když si uvědomím, že Protinožka, Kráska, Exskoropřítelkyně a ještě bůhvíjaká NIKDY o nic takového nestály. Myslívám i na slečnu K. Oba (= já a ona) víme, že z toho asi nic být nemohlo - a že to vypadalo hernajs pozitivně! Přesto na ní myslívám se smutečním zasmutněním a cítím se emočně vázán, i když je to člověk, se kterým bych si nikdy nemohl řádně rozumět jako kamarád a natož jako partner. Dal jsem přece slib. Tento slib dávám ale sobě: "slibuji si, že jí budu navždy věrný". Krásce jsem v mírné opilosti přes facebook napsal, že jí budu navždy věrný. Hnedle poté si mne podruhé zablokovala (podruhé zablokovala, neboť předtím si mne z nepochopitelného důvodu odblokovala). Kráska mou věrnost nechce, dokonce se jí bojí a vyhýbá se, neboť je jí 15 (a dříve 13) a jak je dokonalá a dokonale chytrá, společenská, tak je spokojená se životem takovým, jaký je na talíři předkládán normálním spokojeným lidem ze střední třídy a střední školy, takže si jako i Protinožka a slečna K. žije ve své pohodlné zóně plné naprosto normálních lidí s přátelským i partnerským potenciálem, kde nestojí o něco, co moc přemýšlí a život inteligentně obrací tam a zpět, aby z něj čistě logicky dostalo maximum, ale dopadá mu to tak, jako když nešikovně obracíte knedlík na talíří a s jeho těžkým plesknutím vymalujete univerzální hnědou omáčkou celou jídelnu.

Poslední věta byla krásná, za tu chci cenu Magnesia Litera!

Sedím tu a nevím proč, nevím, co mám dělat, divím se, že ještě nebrečím (to je narázka na jméno nějakýho románu, kterej jsem nečetl a ani pořádně nevím, o čem je). Před nějakou tou hodinou jsem si smutníval u deníku - četl jsem staré a naivní pasáže. Neměl jsem chuť pak na vůbec nic. Číst nic, hrát nic, učit se nic a jíst nemůžu, protože mám v žaludku a střevech něco breberkovitého, takže jsem rád za svou rýžovou a piškotovou a jogurtovou dietu.

Jediné, co jsem schopný dělat, je psát blog. Nemám vůbec o čem psát, ale psát musím, neboť mne to k k psaní přitahuje jak magnet. Plus a minus nemohou být vedle sebe, musí se k sobě přimáčknout. Pokud je držíte násilím od sebe, cítíte nepohodlnou sílu, která bojuje proti vašim svalům a uleví jim jedině tehdy, kdy se k sobě oba magnety přimáčknou. Vzdálím-li se nyní od počítače, budu se cítit nesvůj, podivně.

Psát kamarádům? Kolegy z práce fakt obtěžovat nebudu a pár dalších lidí má problémy mnohem horší. Mám zásadu: nestežuj si na bahno člověku, kterej je po krk ve sračkách. Vždycky jsem sebe považoval za toho ve sračkách. Když si kámoš třeba stěžoval na sex a své problémy v sexu, já vytasil tuto zásadu, sborově jsme se zasmáli a pokračovali v něčem jiném. Asi čtyřikrát za život jsem tu větu takhle před mými nejlepšími kamarády vytáhl a vždy jsme se tomu zasmáli. Ale zpět k věci - nemůžu obtěžovat ty, kteří jsou na tom hůř. Jednou jsem to udělal. Chlapec mi mimo hlavní řeč oznámil, že je mu líto mého X, ale sám je v Y, které je samo z definice horší než mé X, tak mi nemůže dát radu. Nejlepší na tom je jeho upřímnost - on nesnižoval mé utrpení, jen prostě suše analyticky oznámil a snad i opravdu zalitoval, že mi nemůže pomoct a ani chápat, jak se cítím. Ještě dnes po více než roce se z tohoto cítím trapně.

Obecně se cítím o chlup hůř, když slyším nebo čtu o všelijakém utrpení jiných lidí. O utrpení, které je faktické a ne v hlavě jako u mě. Nedávno jsem někde na fakultě při čekání na přednášku poslouchal rozhovor neznámého chlapce a neznámé slečny (přenost citátu 80%):

Slečna starostlivě: "Jsi nějaký smutný."
On: "Jo. Dneska odpoledne zjistím, zda mi kámoš umře na rakovinu mozku nebo ne. Trumfni to."
Ona: "Mně včera umřela babička."
Oba se smutně uchechtli.

A vedle těchto dvou mladých sympatických lidí sedím já a jsme rozmrzelý z toho, že jsem před rokem zveřejnil fotku, na který pózuju s ukradenou podprsenkou. A ještě jeden příklad: Nějaká blogerka tady odtud z blog.cz byla v tom klubu, kterej před rokem vystříleli islamisti. Ona měla těžký zranění, její kamarádka to dostala do hlavy. Měl bych cítit smutek, ale ve skutečnosti jsem litoval své neschopnosti radovat se za svůj pohodlný život bez násilných traumat a bez mrtvých kamarádů, neboť lidem okolo mne umírají doslova před očima kamarádi a obrazně řečeno před očima babičky a dědečkové a rodina. A táta je bije, táta jim chlastá, táta je opustil, máme je bije, máma chlastá, máma je opustila, maj problémy se sexualitou, protože jejich buranské okolí je homofóbní lůza, byli znásilňovaní a okradení, dobří kamarádi se na ně vykašlali, šikanují je a pomlouvají.... Tohle všechno se děje jiným lidem, kteří se nemají dobře doopravdy. Cítím se blbě, protože se mi dějou podivně nehezké věci, ale cítím se hůř z toho, že bych se neměl vůbec cítit blbě. Když občas sedím u terapeutky, fakt si představuju, že a tom gauči sedí feťáci, sebevrazi a děti z rozhádaných a nefunkčních rodin. A cítím se zbytečně přecitlivěle.

Tak co mám kurva dělat? Začít se bavit s "velkejma" u nás na vejšce? Fajn. Tak dobře. Ano. Ne. Nejde to. Bojím se jich. Jsou moc velký a zkušený. Bojím se, že vše, co říkám, je nezajímá. Bojím se, že se přetvařují se svými úsměvy. Vlastně to považuji za fakt. Když mi někdo neodpoví na moji přátelskou poznámku do pléna, cítím se divně. S těma, kteří paří, si nerozumím a s uzavřenejma intelektuálama, jako jsem vlastně i já, si vlastně taky nerozumím, neboť jsou odtržení a o nikoho ani tolik nestojí.

Když jsem nedávno byl na srazu bavil se svou starou třídou, musel jsem odejít brzo, neboť jsem měl nechutný pocit, že vše, co jsem zatím na srazu řekl, byla totální sračka. Vždycky jsem mlel sračky, sedm let jsem mlel sračky, vždycky mi vyčítali, že melu sračky, tak proč bych měl blejt na řídním srazu něco jinýho než sračky? Za 7 let jsem se změnil hodně, ale vše je jenom v tom, že jsem to víc já. Raději jim ulevím a odejdu z toho srazu. Stejně si to i tak užili. Udělal jsem to taky proto, abych si zalichotil jejich vyjukaným pohledem, že jdu tak brzo pryč. Aspoň to mi udělalo radost, byť jen mírnou. Jakoby to říkalo, že mě mají i přes všechny sračky, který jsem vypustil od doby, kdy mne poprví uslyšeli mluvit. Z toho nepřímo plyne moudro, který jsem nedávno čítával na netu - introverti se nikdy na párty nedostaví, ale je pro ně nesmírně důležité, že jsou pozvaní.

Sračky. Krásný.

Pusťte si nějaké divine songs. Snad se nebudou zdát moc klišovitý, ale na mě teď fungujou, protože mám v sobě mocinky sentimentu.
a hnedle
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. října 2016 v 23:44 | Reagovat

Ty jsi taková hádanka. Někdy mi připadá, že čím škaredější věci popisuješ, tím víc se při nich bavím. Jako by ses tím snad sám bavil.

Možná tě jen příliš srovnávám se sebou, ačkoliv vlastně nemám proč! Jsme oba odlišné povahy! :)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 24. října 2016 v 11:29 | Reagovat

[1]: Těžké odpovědět. Nevím, zda si celou dobu hraju na chudáčka, nebo zda je údajná zábava jen následkem zapálení pro pochopení sebe sama. Čím jsou věci škaradější, tím jsem zapálenější, to je pravda. Háhá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama