... (XIII.)

25. října 2016 v 17:17 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Krásko, pomoc!

Pomoc mi! Já střízlivým!

Asi nemáš zkušenost s takzvanou chlastačkou. Bohudík! Já vcelku jo. Bohužel. Člověku je tak příjemně, napadají ho všelijaké věci. Všechny okolo sebe má rád, všichni mají rádi jeho a jejich pouhá slova ho ubezpečují o jejich lásce. Člověk si přeje, aby ta noc nikdy neskončila. Ale ráno vystřízlivý a svět je zase šedý.

Totéž mám já s tebou. Posledních pár dní na tobě vidím chyby - či si spíše ty chyby přiznávám. Pesimismus plodí paranoiu, ta se mění ve víru, víra se vtírá do vnímání skutečnosti... no a subjektivní vnímání skutečnosti je vlastně taková "falešná objektivní skutečnosti". Vidím další chyby. Bojím se, že jsi taková, jakou tě nechci mít. To, co chci ale já, není bohužel směrodatné. Bohužel, neboť vím, že si nelze nic takového nárokovat.

Samozřejmě, že "miluji tě" je závazek, že tě budu milovat i poté, co ukážeš své skrytější stránky. Jenže já tě nemiluji, já jsem do tebe zamilovaný, což by mi mělo z definice dovolovat vycouvat. Já ale couvat nechci, já se tě vší silou snažím milovat. Chci být člověk schopen lásky, chci být člověk, jehož dokonalou a ctěnou a obdivuhodnou vlastností je umět milovat!

Hnus!

Je to neskutečně trapné, opravdu. Je trapné plýtvat emocemi svými i tvými jenom proto, že se zajímám o tebe, o takovou pokryteckou husičku. Je trapné dělat pohlavě něco, co bych nedělal, kdybych znal všechno.

Ne, nejsi pokrytecká husička, nemám průkazné důkazy. Jenže jak se mi dostává jen povrchních projevů, spadáš povrchně do stereotypů. Nenávidím stereotypy. Sebemrskačský šotek mi šeptá, jak jsi pokrytecká husička. Jsou to vlastně dva šotci. Jeden vychází z té mé zamilované stránky. Šeptá mi ustrašeně, že můžu plést. Druhý šotek vychází z racionální stránky. Říká, že se určitě pletu, tak se nemusím snažit. Přesto věřím, že jsi dokonalá! Vedu boj na dvou frontách.

Zajímalo by mne, do jakého stereotypu spadám já. Vsadil bych se teď (z tvého pohledu to bude stereotyp "Otrava", jak jsme si říkali), že to bude stereotyp "pseudoromantik". Takový stereotyp je hezký. Poznám takové lidi. Jejich projevy jsou tak ubohé a nelogické, trapné a směšné... Jejich věty jsou tak zbytečně košaté a cringeworthy! Sebestředné, emoční, pomatené a pro jiné nepochopitelné.

Nechutné!

Co dělat, Krásko? Neodcházej, prosím! Žádám tě o to! Udělej něco dokonalého! Připomeň mi, proč tě tak miluji!

Ale jak takové připomenutí má vypadat? Jak tak přemýšlím, každý tvůj detailnější projev by mě vlastně znechutil. Buď bych začal žárlit, závidět, cítil bych se nehodný, malinkatý. Mohl bych se znechutit, pokud by tvůj sebevědomý projev byl s mým smýšlením v konfliktu.

Co třeba "naivní projev" (nikoli hloupý!), tedy projev, jímž bys prokázala dětskost, neotesanost, radost - prostě čistotu, kterou (v tobě) tak hledám? Ano.

A co "upřímný projev"? Projevy a texty, které nemají být nikomu určeny? Jsem přesvědčený, že se stylizuješ. Odpusť mi tu vlezlost, ale cítím, že jsi v jádru křehčí osoba. Odpusť mi toto, prosím, ale prostě si myslím, že tvé lehké svižné vyjadřování doplněné rebelským nepsáním majuskulý a interpunkce k tobě jaksi nesedí, že je to jen jakési vypořádání se s křehkostí a nedostatkem jemnosti a taktu v tvém okolí. Myslím, že máš nějaký deníček (či "pocitníček"). Za takový artefakt bych dal duši. Ať už by to byl text konkrétní a popisující nebo i dojmový a citový, byl by naprosto dokonalý. Vsadím se, že to bych si tě zamiloval znova. Ale koho ne tímto způsobem...? Ach jo...

Mám-li ovšem stále co říct, přestože nemám co už smysluplného říct, znamená to, že stále existuje zájem o tebe, že tě vnímám. Jenže ten můj pocit profanuje, je to stereotyp a rituál. Stává se normou a už není v ničem nový. Vstát, myslet na Krásku, myslet na její kamarádku, jít spát, další den vstát, myslet na Krásku, napsat něco Krásce, jít spát...

---
V hlavě si vytvářím "filmy" ohledně vztahu s tebou nebo tvou kamarádkou. Jsou o něco složitější než ty obrazy, které jsem podal ve druhém dopise, takže se o nich rozepíšu. Mám jich mnoho, ale popíšu jen ty nezvýznamnější a nejdelší. Jsou kapku divné a perverzní, ale dělají mi radost.

1) Často myslím na tvou maminku. Jak už bylo asi řečeno, snažím se vyskytovat v místech, kde ji můžu potkat, což znamená, že ze školy jedu o deset minut delší cestou. Nejpřehlednější místo je na eskalátoru z metra v centru. Tam koukám na své spoluobčany, kteří jedou jeden za druhým dolů. Úplně vidím, že se v té frontě jednou vyskytne tvá maminka se svými dcerkami. Co budu dělat? Podzravím ji (je)? Pozná mě?

Pozdravím a poznají mě! Následně za nimi vyběhnu. Pokud už budu na konci eskalátoru, poběžím posměru a přejdu na druhý, na kterém je tvá maminka s holčičkami. Pokud budu dole na eskalátoru, budu muset běžet protisměru. Co když budu uprostřed? Ano, jsem uprostřed a nemám sílu se zabývat tím, jestli je lepší dohnat tvou maminku během po směru nebo během protisměru eskalátoru. Takže přeskočím z eskalátoru na eskalátor. Tento rebelský čin maminku i s dětmi nepříjemně překvapí, koneckonců jsem narušil jejich denní rutinu, takže jen nevěřícně koukají. První dojem není hezký. K mamince přiběhnu a pozdravím ještě jednou. Chvíle zmatení a ticha, vteřina se zdá jako hodina. Párkrát vydechnu. Začnu vysvětlováním, že jsem jí musel jít pozdravit. Nechci jít hned k věci a vysvětlovat, proč jí toužím vidět. Nebylo by ani vhodné (jako by přeskakování z eskalátoru na eskalátor bylo nějak vhodné!) se vyptávat, co tady dělají a kam jdou, takže začnu vysvětlovat, že jsem šel ze školy a podobně. Maminka se mírně osmělí a něco odpoví. Když se věci mikroskopicky uvolnily, je o něco vhodnější (vhodnější, ale stále nevhodné!) jít k jádru - zvu tvou maminku do kavárny na kafe. V šoku přijme, ale ani neví, proč to udělala. Třeba jen zvědavost? Cíl její cesty, za kterým jela s dětmi, se najednou stává nedůležitým, nyní se plně soustředí na mě a na cestu do kavárny. Děti se nevyptávají, poslušně jdou za maminkou jak kachňátka za kachnou.

Představme si, že se nějakým zázrakem objevíme v kavárně. Mám za to, že až v kavárně bude dost pohodlí na otevření těch živých témat. Cesta do kavárny (a jízda eskalátorem z metra nahoru) by musela být trapná.

A v kavárně si povídáme. Ale je tu další problém: mám milion témat, ale neumím je poskládat za sebe a udělat tak v mém filmu konverzaci uvěřitelnou. Chci-li s nějakým člověkem něco řešit, většinou to na něj vybalím. O to horší to bude s tvou maminkou, neboť ji neznám a nejde si povrchně povídat o společných věcech, o kterých si povídají lidé vzájemně se znající. Tak nějak si ale představuji, že přirozená pozitivita tvé maminka mi zlepší náladu, tedy i povídavost, takže se nakonec oba rozpovídáme. Jelikož se naše mysli budou ubírat k tobě nejenom kvůli tomu, že bez tebe bych asi nepřeskakoval za cizí paní z eskalátoru na eskalátor, dřív nebo později prostě sklouzneme k tobě. Spouštěč bude například úsměvné: "Ahoj, já jsem Dan, chodil jsem s vaší sestrou do školy!" Nato se obrátím na maminku s hraně paranoidním: "Slyšely o mne tady malé slečny?" Tvoje maminka odpoví třeba: "Ano, doma se o tobě mluvilo (hodně)." V tu chvíli se zastrachuji, protože zjistím, že když dítě slyší o nějakém tématu (zde starší kluk, tedy já), které se řeší u jídelního stolu a z kterého je jejich starší sestra nešťastná, zafixují si pravděpodobně, že je to téma, ta věc, v našem případě já, asi hodně špatné. Když se tedy jednoho dne zmaterializuje tato věc před nimi, mohou z ní být vyjukané. Já to tak třeba měl s filmem MASH, ale je to spíš úsměvný příklad než důkaz. Moje máma dala kdysi nějak nepřímo najevo, že nechce, abych se na ten film díval. A až do plnoletosti jsem se tomu filmu podvědomně vyhýbal. Inu, totéž se může dít u tvých sestřiček. Když se má zmršená pověst může šířit mezi tvými soukmenovci (viz. minulý dopis), může se šířit i v rodině. Přeji si, aby mne měly tvé sestry rády. Nejsem přeci zlý. Jsem mírný a když nejsem pod stresem, mám i mírný výraz. Ve stresu myšleno v negativním slova smyslu bych v té kavárně určitě nebyl, neboť bych byl šťastný, že taková úžasná paní a dvě roztomilé děti, které jsou všechy příbuzné mému životnímu cíli, tráví čas se mnou.


2) Vím, že jsi byla v Chorvatsku a tvá kamarádka byla před více než rokem v Římě a u moře. Díky fotkám mám námět na "film" jak of profíka! Jelikož se do role můžete usadit obě (ty i ona), budu používat neurčitou třetí osobu.

Představuji si, že jedu s celou její rodinou (rodiče a malinkatí sourozenci) na nějaký tichý řecký ostrov. Na procházkách po dlouhých plážích chodíme my dva o nějakých padesát metrů před zbytkem rodiny, protože chceme mít soukromí. Jsme přeci do sebe zamilovaní a distancováním seod zbytku dokazujeme sobě i světu svou lásku a "výjimečnost"! Její rodiče na nás podezřele koukají a podezřele ztichnou, když se my dva vezmeme za ruce. Na konci pláže, kde jsou jen vysoké kameny a skály, se všichni usadíme a odpočineme, uděláme si lehčí piknik, vlastně jen svačinu na dece. Jenže my dva se za chvíli zvedneme a jdeme prozkoumat ty kameny. Ignorujeme podivné pohledy jejích rodičů, kteří si chtějí udělat rodinný piknik na příjemné dovolené. Narušujeme tím soudržnost rodiny. Její maminku to rozesmutní, neboť cítí, že její ptáčátko letí z hnízda. V tatínkovi se probouzí lehká "žárlivost" a na důkaz odporu nás varuje, abychom na kamenech neuklouzli. Jsme pryč už čtvrt hodiny, její sourozenci se chodí ráchat do vody a nadšeně nosí tatínkovi zajímavé mušle a dožadují se ho, aby jim řekl jejich cenu. Tatínek otráveně odpovídá, neboť ho děti ruší od přemýšlení nad námi dvěma. S maminkou o tom nemluví, neboť oba ví, co by si řekli. Než jedno jejich děťátko vleze zpátky do vody, tatínek na něj zavolá, aby se z vody podívalo na ty kameny, jestli nás tam někde neuvidí. Dítě z vody volá, že nás nevidí. Tatínek si něco zamumlá, maminka povzdychne. Oba neschvalují náš styk, ale ani si neuvědomují, že ho neschvalují. Nezamýšlejí se nad tím, nezamýšlí se nad příčinami ani prevencí, neuvažují věci v širším kontextu - prostě já a ona jsme spolu a oni tuto realitu zdánlivě iracionálně bojkotují.

Za další čtvrt hodinu se my dva celí usměvaví vracíme a držíme se za ruce. Tatínek se uštěpačně otáže, kde jsme byli tak dlouho, na což odpovíme neurčitě a s úsměvěm. Za nějakou dobu se vrátíme do hotelu, kde už máme připravenou večeři. Na této první společné večeři se ukážu jako neobyčejně zábavný společník, inteligentní, děti bavím a vyhraju si s nimi, k mamince jsem zdvořilý a k tátovi rovnostářský - jednám s ním jako chlap s chlapem! Její rodiče neměli ve své middle-age epoše zatím šanci poznat dvacetiletého mladíka, takže je zprvu znervózňuje můj jiný pohled na svět, ale nakonec v něm nacházejí logiku, konzistenci a pro sebe nové znalosti. Nějakým způsobem si mě oblíbí, ale stále je mírně znervózňuje jejich dcera, která se tomuto zvláštnímu živlu oddala plně. V devět hodin jde tatínek uložit děti a uspí je. My tři si zatím povídáme. Předtím to bylo takové povídání o ničem, kterým člověk poznává druhého člověka, ale nyní je to takové povídání o ničem, kterým se dává najevo pohodlí a zábava. Tatínek se vrátí a vymění se s maminkou, neboť si jedno dítě vyžádalo pusu na dobrou noc od maminky. Maminka se ale rychle vrátí a objednáme si všichni něco lehce alkoholického. Moje partnerka si jen ze zvědavosti cucne, sama si neobjedná, protože cokoliv byť jen lehce alkoholického jí nechutná. Někdy v jedenáct se všichni unavení po celodenním výletu vracíme na pokojů.

Její rodiče jsou s dětmi na čtyřlůřkovém pokoji, my dva máme hned vedle dvoulůžkový pokoj pro sebe. Copak to jen rodiče slyší ve vedlejším, tedy v tom našem, pokoji? Hrcání, šoupání, pleskání, vzdychání? A všechno v různých rytmech, někdy pomaleji a někdy zase rychleji. Slyší najednou jen jedno z toho, vzácně dvě. Maminka je zamlklá, tatínek má zase chuť začít něco dělat, nějak to řešit. Ale nemá co dělat, tak se jen zvedne a jde si natočit vodu bez ohledu na to, že je to voda kamenitá a nechutná. Exploze lásky v pokoji vedle lehce vzruší oba dva, takže nad fyzickým vyjádřením lásky také zauvažují.

3) Tato scénka je ještě syrově reálnější, než je scénka první. Všechno v ní by se stalo, kdyby se v realitě změnila jedna drobná proměnná: ty by jsi umřela.

Tvá smrt by byla možná rezonující, ale já bych se o ní asi dozvěděl se zpožděním. Pokud bych se o pohřbu dozvěděl s předstihem, nevím, jak bych přistupoval. Nevím, zda by mne tva maminka přijala s láskou jako potenciálního zetě, nebo zda bych byl poslední, kdo by jí směl na oči. Zase vidíš projev té mé věčné otázky: Jak moc jsem otravný? Jsem otravný doopravdy, nebo jen povrchně? V každém případě bych vyjadřoval upřímnou soustrast a zjišťoval o tvém hrobu. Z tvého hrobu bych si udělal poutní místo, o tom není pochyb. Měl bych tě pár metrů od sebe, přesněji pod sebou. Konečně bych tě měl jen pro sebe! Po první návštěvě bych to nedokázal, bál bych se a při přípravě plánu klepal, ale po druhé návštěvě si jsem jistý, že bych tvůj hrob rozkopal. Vidím, jak s lopatou nebo krumpáčem mlátím s vášnivou nemotorností do nocí zakrytého betonu a mramoru a kamene a hlíny. Nedokážu si představit, jak bys vypadala týden či dva po smrti. V každém případě bych tě objal, přitulil, snad i políbil, pokuch by mé tělo překonalo nechuť z mrtvoly, byť nádherné mrtvoly. Měl bych nutkání usnout vedle tebe, ale nejspíš bych se jako v opilosti odpotácel domů.

Mám v hlavě i dekadentní a gotické prvky. Nejsou reálné, nestaly by se, ale jsou pro mne moc vzrušující. Jíst nebo párkrát nakousnout tvou mrtvolu a pak nad ní spáchat sebevraždu je jeden prvek. Nejvíce příběhový je ten, ve kterém mne zdálky pozoruje starý vysoký kněz nebo hrobník. Černá postava stojící v noci. Normální člověk by zavolal policii, ale on čichá něco zajímavého a mystického. Všimnu si ho až po chvíli. Nejdřív se bojím a chci zaútočit, ale brzy pochopím, že proti svému dosavadnímu přesvědčení touží stát na mé straně. Za celý čas mi pomůže nejen s kopáním, ale hlavně s pocity. Až se objeví v hlíně rakev, oznámí, že policii zavolá až ráno.

4) Nakonec popíšu něco, co ani není film, ale větev pravděpodobostí a možností. Takových scén mám více, vzájemně se překrývají, ale tahle má v sobě cosi většího. Tsunami, zemětřesení, bomba, nějaká netradiční událost způsobí, že se řítí barák i s námi. Jak padáme skrz podlaží, padáme na železnou tyč. Zde se nabízí mnoho východisek:

a) kdo se napíchne?
ty - já - oba

b) jak se napíchne?
břichem - zády

c) kdy umře první a kdy druhý?
hned - za chvíli - neumře

Každá kombinace má jinou atmosféru. Pokud se napíchneš ty čelem k zemi a budeš okamžitě mrtvá, bude to chutnat jinak, než když umřeme po chvíli lapání po vzduchu čelem k sobě. Určitě pohladím tvé vlasy, ale je rozdíl, když pohladím vlasy tvé mrtvoly, než když to udělám umáraje s tyčí skrz vlastní hrudník. Budeš mít během umírání halucinace? Co vidíš? Brečím, když na tyto vidiny reaguješ slovy? Říkám ti, abys myslela na něco hezkého. Přikazuji ti to. Jenže máš pneumotorax, tak se dusíš. Umřeš při koukání mi do očí? Zkusím sundat tvou mrtvolu? Kdy mne najdou v troskách? Povídám si s tebou? Až mne vyhrabou, budu se jednoznačně držet blízko tvého těla, ale jak mne od tebe dostanou? Až tě dají do černého pytle, dovolí mí být s tebou v sanitce? Nemůžu si představit, jak se odloučím od tvého těla. Nejsi to už ty, je to jen tvá schránka. Tebe jsem možná ztratil, ale schránku ztratit nesmím! Nabalzamoval bych si tě? Tento absurdní závěr mám paradoxně nejživější. Je tvé tělo nabalzamované, zabalené do nějakého igelitu, v lihu, v míze, je vycpané... ? Vycpu-li ho a dám-li do něj nějakou železnou ohebnou kostru, můžu s tebou zacházet jak s loutkou. Vzpomínám si na ty hyperrealistické panenky/sochy, které vytváří nějaký umělec. Takže až policisté dramaticky vytáhnou z mých pařátů tvé tělo, proč si u toho umělce za nějakých deset dvacet nebo třeba i sto tisíc nevytvořím repliku tebe? A proč to musím dělat ve filmu, proč to neudělám teď?

---
Podařilo se mi najít vaše účty na youtube. Vidím na nich jen jednu kategorii, totiž videa vámi zařazená do oblíbených, ale i tak to pomůže. V tomto je aktivnější tvá kamarádka, každý týden zařadí rovnou několik videí, takže budu povídat o jejích videích. Myslím ale, že v téže oblasti se pohybuješ ty, tudíž to můžeš vztáhnout i na sebe. Valná většina jsou to videa od módních youtuberek, každou chvíli tam má tvá kamarádka návody na makeupy, což mi přijde roztomilé (např. na její oblíbenou malířku, nebo na comic relief z jejího oblíbeného sci-fi filmu). Jedno video bylo o vagínách, nějaká vcelku mladá a vcelku pohledná yotuberka tam vcelku stručně a vcelku vtipně popsala vcelku vagínu. Musím přiznat, že mnohé věci jsem já ve věku patnáctém, tedy ve věku tvé kamarádky, nevěděl. Možná jsem o nich slyšel, ale nezajímaly mne tolik, abych je zařadil do základního myšlenkového repertoáru, ze kterého se vychází při každodenní mluvě. Zajímalo by mě, jestli analogicky tvá kamarádka neví v tomto věku všechny možné věci a detaily o penisech! Každopádně mě toto video příjemně dojalo, protože jsem si představoval, jak tvoje kamarádka provádí fyzickou sebeexploraci a osvětu. Pokyvoval jsem moudře hlavou jako pyšný tatínek.

Nekoukal jsem na všechna videa, ale i tak jsem se občas zhrozil. Jsou to totiž videa feministická, levicová, liberální, neomarxistická. Jedna její (oblíbená?) youtuberka je obézní a je to feministka. Stereotyp! Ten otřesný stereotyp! Z toho, z čeho si já dělám s internetovými kolegy legraci, toho je ona ztělesněním. Každou chvíli slyším: "The society tells us that..." Nehoráznost. O to větší účinek to na mě mělo (to je mi nějaký divný oslí můstek!), když jsem objevil, že tvá kamarádka někam capslockem a s humorem sobě vlastním napsala: "Pizza rolls not gender roles"! Šokovalo mě to. Věděl jsem, že jste feministicky založené... ale nikdy jsem to nepocítil tak jako teď.

Jak někdo může bojovat proti genderovým rolím? Genderový role vycházej z biologie. Společnost a její vědomí je prodloužená ruka genetiky. Například zákon je prodlouženou rukou sociálních genů, genderové role zase prodlouženou rukou vrozených predispozic v každém pohlaví (tvrdit, že nemáme predispozice fyziologické a psychologické, je sprostá lež). Je to možná nespravedlivé, ale zase životně důležité. A my si nemůžem v zájmu spravedlnosti kopat hrob. Muži jsou od přírody takoví, ženy zase onaké, kultura je od dětsví připraví na to, co se začne zásadně projevovat až později. Že chlapečkům automaticky kupujeme autíčko a holčičkám panenku je kulturní dopomáhání jejich přednastavení. Děti k tomu navíc samy inklinují. Nevím, kde dokázali (snad kibuci?), že holčička sama sáhne po panence, i když byla vychovávána genderově-neutrálně. Je absurdní nedopomáhat jim k tomu od dětsví, neboť by jim tento čas chyběl. Hned mne napadá vtip z porodnice: "Gratulujeme, madam, je to... vlastně ještě nevíme, ještě se to nerozhodlo!" Že se někteří narodí ve špatném těle a cítí se nepříjemně, že je na ně uplatňováno něco, co nechtějí, je bohužel oběť, kterou musíme podstoupit. Samozřejmě nezastávám názor, že by lidi měli být nuceni do takových a makových rolí, ale atmosféra a automatické očekávání těchto rolí je nutná. Kyselé ksichty na ty, kteří jdou proti vlastní určené genderové roli, je kosmetická okolnost, kterou můžem mimochodem vymýtit tlakem své lhostejnosti vůči našemu genderu. Baví-li mne jako ženu automechanika, ať jdu na mechanika... že se někteří ostatní dívají divně, dělají si legraci a bojkotují, to je jejich problém, jejich vkus, na který mají svaté právo, ale který mne nezajímá. Totéž platí u mužů, kteří rádi do pozic zdravotních sester (nebo bratrů?) nebo škol a školek. Jestli se chceme zbavit kyselých ksichtů, musíme genderové role nechat rolemi a udělat pěkné a pohodlné tunýlky, kterými prochází zlomeček těch, jimž se v jejich roli nelíbí, tedy ti, již se nestotožňují s "ideálem". Je totální a extrémistická hovadina vykořenit kvůli "lokálnímu sexismu" a pocitům urážky celé genderové role.

Co se týče módních záležitostí, jakože muži nemůžou třeba nosit sukně a růžová je holčičí barva, to je záležitost symbolů. Je-li fakt, že muži jsou nastaveni na dobývání, prostorové uvažování a vlastnění penisu a ženy zas na pečování, komunikaci a vlastnění vagíny, tak pak se musí tyto dvě skupiny nějak odlišovat na úrovni symbolické. Státy se odlišují, náboženství se odlišují, fotbalové týmy, skupiny na táborech se odlišují. Symbol posiluje vnitřní integritu a vytváří zdravou vnější rivalitu, která účastníky nutí k lepšímu a lepšímu výkonu. Symbol se sám stává konkrétní věcí, pro kterou něco děláme, neboť je těžké bojovat za abstraktní svobodu, ale je mnohem lehčí umřít za hmatatelnou americkou vlajku. Nevím, kde pramení potřeba mít symbol (je to nějaká psychologická oklika, nepřímý následek?) a nevím, zda je tato úvaha vůbec pravdivá, neboť vycházím z vlastního způsobu chápání sociologických teorií, ale je suchý fakt, že symbol a estetická jednota (třeba uniformy) zvyšují efektivitu práce k naplnění cíle. Z toho snad plyne, že nemá cenu rušit genderová poznavácí znamení, jako jsou třeba ty sukně, akorát tím oslabíme efektivitu našeho konání. Samozřejmě jsem proti násilí na transgender a takových. Toto násilí vychází patrně ze zmatení, z pocitu "zrady" a proto, že ostatní nevědí, co mají dělat a co čekat od podivného individua, které fandí Slávii, ale nosí dres Sparty. Raději se toho podivného člověka zbaví jako praví antičtí Sparťané postiženého nemluvněte, než aby si pěsovali "nepředvídatelnou" anomálii, která je zbytečná a společnosti nepřínostná. Tito jednoduší lidé, kteří bijí homosexuály a podobné (prostě ty "jiné" a "nenormální", což jsou třeba v Iráku křesťané a v Německu muslimové, tedy různě z oblastí etnických, náboženských i sexuálních), skutečně vycházejí z primitivního společenského instinktu, totiž zachovat homogenitu společnosti. Jen individualista a humanista nezbije a nebojkotuje homosexuála nebo někoho, kdo je jiný (v USA a Evropě je třeba "jiný" každý ne-běloch, ne-heterosexuál a ne-křesťan). Každý má podle humanisty právo být jiný, tedy mít jiné prostředky a jiné cíle než většina. To je pro společnost nepřínosné tedy buřičské, neboť právo být jiný a být i konzumní individualista brzdí rozvoj společnosti. Násilná reakce okolí je naprosto přirozená, tedy věc od přírody (no co si budem povídat), ale zbavíme se jí jedině dalšími pravidly a sociálními konstrukty, které jsou ale teď a tady naplnitelné jen kvótami a zákony, což je znakem většiny levicově smýšlejících lidí. Biologické imperativy jsou tedy těmito lidmi spravovány násilím přes právo. Takové skutečnosti, jakože je přijatelné pro dívku, aby chodila nakrátko ostříhaná v mikině a džínách (tedy v "symbolu mužů", zatímco by analogicky muž v sukni, tedy v "symbolu žen", vytvořil pozdvižení), jsou jakési drobnosti, nuance. Historický tlak, který za nimi stojí, je určitě nenalezitelný. Je to jen věc módy - možná hodinky na řemínku mají své historické opodstatnění (prý praktická věc z 1. světové války), ale proč se najednou uchytil manbun nebo choker nemá nikdo šanci zjistit. A že s tím prvně přišla třeba filmová hvězda není to pravé opostatnění.
(Má hypotéza, proč je pro dívky přijatelné nosit klučičí oblečení a pro kluky není přijatelné nosit dívčí oblečení, je, že dívčí oblečení sexualizuje a zatraktivňuje nositele. Šortky a sukně jsou vzrušující, co si budem povídat. Muž prostě nemůže škádlit okolí svým tělem, u muže je jeho tělo druhořadá věc (hlavní je, aby přinesl domů mamutí stehno nebo peníze, tato tendence v extrémní formě je vidět u zlatokopek), ale žena si tělo musí šlechtit, neboť je to jediná věc, co jí stačí nabízet partnerům. Že třeba mimochodem vydělává majlant je takový hezký bonus. Dám ještě důraz na slovo "mimochodem", neboť by dobré ženino zaměstnání snadno šlo na úkor plynulého chodu domácnosti a rodiny, což by třeba mne asi zamrzelo.)

Musím tvou kamarádku vidět, musím ji "napravit" a zbavit tohoto neomarxistického smýšlení. Ano, rušení genderových rolí je neomarxismus. Ano, já a vy dvě jsme jiní. Ani jednoho youtubera z vašich oblíbených videí jsem naznal. Ano, smýšlíme jinak, je zde "názorová neshoda", jak mimochodem zmínila autorita tehdy ve škole. Jenže musí docházet k diskuzi, musím tobě i tvé kamarádce "ukázat", že nic není nebezpečné, že muži jsou normální a pochopitelní, že to nejsou rapists. Jedno video z vašich oblíbených videí bylo nepřímo o "rape culture" a "victim shaming". No já se mohl zbláznit. Trošku mě to frustruje v tom ohledu, že takové věci nejsou záležitostí Česka, tedy naší domoviny, ale USA, které díky svému kulturně-konzumnímu monopolu a díky svému prazvášnímu zdroji přehnaného pseudoliberalismu i křesťanského fundamentalismu a z toho plynoucích celospolečenských tendencí ovlivňuje i nás, takovou klidnou kotlinu, jako je Česko. Takže mýívám pocit, že u nás v Česku snad ani nemá cenu řešit tyhle problémy. Rapists nenávidíme, muslimy tu nemáme... Můj osobní pocit je, že vy se ohledně této problematiky necháváte ovlivnit právě Amerikou a typickým americkým sangvinickým přeháněním, což prostě není dobře. Ale nemám ten pocit jen u vás, mám ho i často sám se sebou. Pak bych nejraději fláknul do stolu, ze stolu smetl všechny papíry a šel si dát velkou kofolu.

Neříkám, že mám pravdu. Ve dvaceti opravdu nevím vše a rád to přiznávám. Ale hrozně rád bych s tebou a tvou kamarádkou o tom (o čem? o všem přeci!) přátelsky diskutoval, neboť vím, že jste obě inteligentní a tvořivé. Oba si pak upravíme své vlastní názory. Poznat smýšlení druhého je vždy přínosné. Jednoho dne si přečtu jednu knihu (jméno jsem zapomněl, ale mám ho někde poznamenané), která ukazuje pohled nacistů. Člověk pak nacisty pochopí lépe. Nebude sympatizovat, ale pochopí. A snáze dojde ke kompromisu a pohodlnému řešení, protože bude vědět, že (čistě hypoteticky!) nacisté nejsou jen a jen prvoplánově zlí, ale že mají ze svého pohledu tvrdé zájmy a chápání světa, ke kterému se v zájmu nulového krveprolití zkusíme přizpůsobit. Tímto zájmem nemyslím vyvražďování neárijců, neboť tím všichni Němci tehdy nebyli hnáni - šlo určitě o bůhvíjaké ekonomické a politické zájmy a kdejaké jiné věci vkusu a konformního jednání. Tutéž snahu o pochopení samozřejmě očekáváme od nich, od té druhé strany, bez ní by to fungovalo jen polovičatě. Neukáže-li snahu o pochopení, nemohli bychom vytvářet kompromis, neboť bychom na něm jedině ztratili.

Promiň mi, že jsem se rozepsal (zmatečně rozkecal!) o jiných tématech. Asi bych je měl spíše zařadit do jiné rubriky, ale já chci mít jistotu, že si to přečteš (tedy pocit, že si to přečteš a že ti to říkám, neboť tyto dopisy asi nikdy v životě nepřečteš). Často mám pocit, že mnohé věci bych vůbec nemusel psát tobě, ale já prostě mám nutkání se o to podělit "s tebou". Zajímal by mne tvůj názor. Jsi názorově přímo diametrálně odlišná a k tomu inteligentní holka, takže by s tebou mohla být řeč. Určitě toto filozofování zveřejním (ale upravené) i někde jinde. Nedávno jsem přemýšlel nad vegetariánstvím a "říkal" jsem to tobě. Myslím, že jsem byl přesvědčivý, takže ti to můžu někdy napsat. Věřím, že by se ti to líbilo, třeba že bychom si zdravě popovídali. Jedna moje milá kamarádka mi totiž napsala krásnou věc: Stojím si podle ní za svými názory, ale nestojím si za nimi tvrdohlavě a uznávám argumenty protistrany, skutečně je poslouchám a pečlivě namítám, což mé milé kamarádce prý rozšiřuje obzory, neboť opatrné vysvětlování může nabízet nový pohled. Toto bylo úžasné, co mi napsala, hnedka mi to zvedlo náladu. A hnedka jsem tuto vlastnost připsal tobě. Připisoval jsem ti ji už nějaktějak dříve, ale nyní mám perfektní důkaz (a vytištěný a nalepený!) že je tato vlastnost reálná i v mém okolí.

---
Oh! Šok!! Ten slizoun, ten ošklivý nechutný narcista, před kterým si "podřadně" sedáš na zem, tě kdesi na internetu šišlavě oslovil. To jediné rachotivé písmenko ve tvém jméně napsal tak, jak by ho vyslovilo děťátko bez zoubků! Jako by z mé Krásky udělal Klásku. Ano, není to tak strašné, všímal jsem si podobných věcí několikrát. Například jsi ho i ty sama nazvala zdrobnělinou (nikoli z recese, ale jentak mimochodem). Často jste někde byli spolu. Ale co je moc, to je už moc. Stokrát nic umořilo osla, jak říká moje máti.

Přesně v tomto momentu se pouštějí Rammsteini! Nával mé energie, která je neurčitá a nepříjemná, se dá projevit a vystrnadit jedině jinou energií, energií plnou násilí a bezmoci - Rammsteini. Naposled (asi) jsem je takto systematicky poslouchal před třičtvrtě rokem, tedy v den, kdy mi autorita volala ze školy ohledně chyb, kterých jsem se dopustil. V situacích takto zmatených nedokážu poslouchat zamilované a smutné písničky a ani rock, neboť ty první dvě se najednou zdají naivní a rock je pro tento moment příliš slabý. Jedině ENERGIE! Energie z nenávisti a násilí a vnitřní neklidnosti, neurčitosti, nejistoty, nekonkrétnosti, bezmohoucnosti, prostě ve smrti, jak propůjčují písničky Ich Tu Dir Weh, Spring, Spieluhr, Mein Teil, Engel... a desítka jejich dalších, které miluji. Kde je víc energie než ve smrti? Je-li blízko smrt, používamé všechnu energii, saháme i do rezerv, všechna energie se vyplaví při blízkosti smrti! Tedy jen koketováním se smrtí (jen na umělecké rovině, nikoli emařením!) se zbavím energie, kterou způsobuješ ty a ten kluk. Musím připočíst i další kosmetické okolnosti, které zhoršují mé dnešní pocity - v USA byl teroristický útok s mnoha oběťmi & neučím se na zítřejší zkoušku. A ke všemu tě ten ošklivý člověk nazval jménem, které svědší o důvěře a intimitě mezi vámi dvěma. Ano, intimita tam byla už dlouho (jak usuzuji z té špinavé náhražky lidských vztahů, které se říká internetová komunikace), ale prostě toto už bylo na mě moc. Pozoruji, jak spolu dva jedinci upadají do lásky! Pozoruji, jak spolu dva jedinci udapají do lásky? Bože! Pomoc! Jak nechutné a zdánlivě paradoxní - vám dvoum je úplně ukradené, co za válku a míšení vnitřností probíhá v někom ve třetí straně, tedy ve mně. A přesto je to válka. Dovolím si tvrdit, že je to snad i silější pocit, než je vaše láska (za předpokladu, že k sobě něco opravdu cítíte či začínáte cítit). Je mocnější určitě v jednom okamžiku, ale celkově silnější není, protože láska umí stvořit život, ale to nenávist ne. Nenávist ho ovšem umí vzít. Třeba vraždou. Má větší moc, umí dělat veliké věci během chvíle, ale není silnější. Nemůžu, nesmím, nedokážu a nejsem schopen nic říct a ani to sabotovat, můžu jen ve svém okruhu cosi žvanit a vlastní intelektuální prací se snažit změnit. Zas bych připomněl ten příklad s matematickým příkladem. Prostě počítáš a počítáš totéž stále stále a stále a doufáš, že narazíš jednou na správné řešení.

Tento pocit energie vlastně znám, Krásko, tato exploze mi není cizí. Zažil jsem to poprvé před asi pěti lety, podruhé (podruhé vlastně nadvakrát) asi před třemi nebo dvěma lety, no a teď znova s tebou. Je to úplně "funny familiar forgotten feeling"! Je to vztek z "porážky", obyčejná frustrace z toho, že nejsem někde první, že se vlastně ani nedostanu do "cíle". Díky znalosti tohoto pocitu nejsem tak šílený, jako jsem byl poprvé: když jsem viděl mou milovanou dívku, jak je v podivné "časové pozici" s jedním chlapcem, musel jsem později za rohem jaksi zakřičet a zahýbat rukama. To gesto si nepamatuju, ale bylo tam. Nyní je to jen nepříjemné. Energie jsem se nyní nezbavil fyzickou činností, ale stačil poslech hudby, byť tvrdější hudby. Měl bych také poukázat na slavnou pomstychtivost a ironii osudu: jakmile zmíním, že se straníš chlapců, okamžitě se začněte vzájemně okolo sebe s chlapcem motat!


Snad tvé do neznámé míry založené feministické smýšlení neuráží, že jsi pro mě "cílem", který chci dostat. Ale jak jinak nazvat touhu po tobě? Stavím tě mírně na roveň objektu a trofeje, ale je to jen věc rétoriky, která je tím někdy iroická, sarkastická, cynická, někdy je to omylem, někdy nás nenapadne lepší slovo, třeba já napsal slovo "cíle" opravdu omylem, ale v zásadě nikdy to není od normálních lidí a společnosti jako celku myšleno vážně a urážlivě. Urazit se může jen někdo neseběvědomý, kdo si dokazuje vlastní speciálnost. Všechno jsou jen proudy v mozku a touha je jedním z těchto proudů. Cílem a trofejí je pro mně jak auto, tak děti, ty a "naše" láska, radost známého z dárku, smích publika, bylo by to i "dosažení Boha" čili spasení... Prostě všechno. Vše, co chceme, je obyčejný cíl, a že je to cíl ctnostný a altruistický (třeba láska nebo "transcendence") neznamená, že jsme "nesobeční", protože je to stále jen něco, co sobecky chceme.

Páni, tento dopis byl tedy antifeministický! Nesmíš ohrnovat nos, protože já diskutuji a nehádám se. Nesmíš obrazně zahodit tento dopis i se mnou do koše jenom proto, že říkám něco, s čím třeba nesouhlasíš. To bys mi dokázala mnoho nehezkých věcí. Musíš pochopit, proč tak smýšlím, musíš něco navrhnout, protože jsi moje ideální Kráska, moje láska... moje Kraoláska? Nesmíš odejít z místa, kde mají lidé jiné názory. Musíš pravdu povýšit na svůj cíl a vědět, že pravdu nemá nikdo. Pravda je náš cíl a pravdu nemá nikdo. Pokud budeme diskutovat a pouštět se tam, kde se ve vzduchu nese jiný názor, máme drobnou šanci, že se posuneme blíže k pravdě. Já třeba rád pokecal s tím postávajícím harekršnovcem, s Jehovistama, strávil jsem čtyři hodiny v mešitě... Názorová comfortable zone je sobecká klec. Tvůj názor je ti k ničemu, pokud ho nehodláš zpochybňovat. Představ si to jako čísla. Číslo 1 je absolutní pravda, všechna menší nebo větší čísla už nejsou pravda. Čím blíže k číslu 1, tím blíže jsme pravdě. Můj názor je třeba jo číslo 0,25 a tvůj názor je 1,35. Pokud se zprůměrujeme (čímž se zde symbolizuje výměna názorů), dáme dohromady číslo 0,8! A jsme blíže k pravdě oba dva! Pokud jsi jenom ve společnosti lidí se stejným názorem, které jsou třeba 1,55 a 1,25, můžeš být v prvním případě dále od pravdy ((1,35+1,55)/2=1,45) nebo blíže k pravdě ((1,35+1,25)/2=1,30), ale nikdy se dokonale nepřiblížíš k jedničce, ledaže budeš konfrontována s názorem, který je pod jedničkou. Pravdivostní křivku si představme jako Gaussovu křivku vzhůru nohama - jen pár vyvolených má "absolutní" pravdu (1), ale valná většina je na krajích (což jsou 0 a 2). Ano, tento model má mnoho děr, ale jen se to jako model tváří, je to totiž jen příliš pečlivá ilustrace.

Božíčku, Krásko, ukonči to! Nech mne tě poznat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 31. října 2016 v 15:18 | Reagovat

Snad uspěješ. Přeju ti to. :)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 31. října 2016 v 19:26 | Reagovat

[1]: Dík. Neuspěju. Jediná možnost je, že za pár let, až nebude mezi námi takový poměrově věkový rozdíl a ona díky tomu nebude tak vyjukaná, ji rozumně a nikoli agresivně kontaktuji a vyříkáme si to. Ona bude díky adolescenci a odstupu trošku jiný člověk, takže tento trošku jiný člověk by mohl dokázat tolerovat i nechávat si líbit mou toxickou oddanost, ne-li to se mnou dát dohromady úplně. Ale to mluvíme čistě teoreticky a za předpokladu, že všechnu půjde správným směrem. Proboha... že bych cítil naději?

3 stuprum stuprum | Web | 31. října 2016 v 20:40 | Reagovat

Nevím, mně tak nějak nikdy nepřišlo, že by věk dělal tak propastné rozdíly ve smýšlení, cítění.

Manbun mimochodem se vyskytl poprvé u vojáčků terakotové armády dynastie Čchin.

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 31. října 2016 v 21:02 | Reagovat

[3]: Nedělá propastné rozdíly. Jenom jaksi tlak nepřejícné společnosti tam je. Já možná na společnost kašlu, jen Kráska se svou kamarádkou to připočítávaly k milion důvodům, proč se mnou nechtějí mít nic spoelčného.

Manbun byl v Číně, to máš pravdu, ale nic to nemění. Mluvím o principu módní vlny, jejíž obsahy nemají většinou praktické účely.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama