Povídka o Kráse: Modelka

12. listopadu 2016 v 1:26 | krasny clovek |  Moje umění
Upozornění: Tato povídka NENÍ DOBRÁ. Již dvou lidem jsem ji dal pyšně přečíst a oba řekli skoro totéž: nudné, naivní a jako porno bez sexu. Povídku dávám jen proto, že zde být musí, neboť to je součástí mého autentického psychopatolopsychodeviosociopattentonopsycholoanalytického portrétu.

Na základě události, která se mohla stát

Modelka

Nikdy bych nevěřil, že se pomiluji s modelkou. Nejsem hezký člověk, zuby mám mírně nakřivo a mé tělo jako takové, tedy umyté a nenavoněné, doslova páchne z blížících se nemocí a depresí. Tento svůj stav zoufalosti jsem začal považovat za zvyk a danost. Jí bylo čerstvých 16 a potkali jsme se v centru města. Šťastná slepá ruka náhody mě k tomu dovedla. Kdybych neposeděl v restauraci, do které mne dovedl hlad a ne zvyk, nad druhou a z hlediska svědomí těžší sklenkou vína, kdybych nešel na autobus sentimentálně přes park ale přes náměstí a, hergot, kdybych v tom parku zabočil na první a ne na druhé cestičce, nikdy bych svou modelku nepotkal. Viděl jsem její fotky v časopisech a snad bych mohl říci, že jsem ji ve všech možných médiích cíleně vyhledával, ale ona mne znát nemohla. Nebyla zvyklá na fanoušky, byla to přeci modelka mladá a tretiřadá, takže ji mé překvapené oslovení vyvedlo z míry. Můj stav zoufalosti a vsugerování si, že nemám co ztratit (ale jak jsem si nevědomky a nesčetněkrát empiricky dokázal - vždy je co ztratit!), mě donutily hovořit vlezle, tedy s falešnou veselostí a falešným usměvavým výrazem. Ona, svěží a z podstaty voňavá slečna, kvůli jejíž nevzdělanosti jsem čekal, že bude jako všichni krásní a nevzdělaní lidé úzkoprsá a povýšená, mě z neznámého důvodu brala. Smála se a usmívala a pobídla mne, abych ji doprovodil na otvírací akci nějaké pobočky módní francouzské firmy, kde měla dělat ten den hostesku. Všechno na ní bylo dětské, kamarádila se se mnou jak dvě děti na pískovišti - bez postranních a erotických úmyslů, čistě a s vágní hloubkou.

Byla nevzdělaná, jak jsem už zmínil, a já velice vzdělaný, což bych skromně a pro pořádek zmínit měl, ale rozjíždějící se vzájemná animální zamilovanost ji donutila ke mně nevzhlížet jako k velké neznámé a mě k ní neshlížet jako cynik na retardované, ale přesto notně veselé štěně. Poprvé jsme se pomilovali o sedmnáct dní později. Sex byl upřímný svou naivitou a toporný, neboť ona toporně ležela a já se toporně snažil dělat to, co se prý dělat má. Splnil jsem v posteli svůj úkol muže asi jako student medicíny, který provedl amputaci bez anestezie, hygieny, vyměřeni a na náhodné končetině. Cosi nějak uřezal, čímž naplnil definici amputace a splnil zadáni, stejně jako já cosi nějak penetroval, což obdobně naplnilo definici pohlavního styku. Sex brala jen jako legraci, jako lochtání nebo drbání, já nad sexem ani řádně nepřemýšlel a nechal se mlčky unášet náhle šťastným plynutím osudu. Kdybych se miloval méně vyšinutý a s někým, na koho bych se připravoval léta, dal bych si při souloži "alespoň bacha, když už to je bez prezervativu", jak do nás bušil věčně nadržený a pohledný učitel při sexuální osvětě na druhém stupni základní školy. Modelka ale otěhotněla. Ještě měsíc předtím jsem večer sedíval sám doma a rozmýšlel nad ničím a najednou jsem byl zde, mám našlápnuto na rodinu a jsem málem přiženěný do chováním aristokratické rodiny s pozemky a malou vilou. Dítě si chtěla nechat a na interrupci jakoby ani nepomýšlela. Její rodiče ji podporovali vždy a ve všem, i její brzké dítě bylo v repertoáru jejich tolerance a přijetí a já nepochybuji, že i to bylo daleko od hrany.

Nedokážu říci, co jsme s modelkou dělali celých devět měsíců. Zaměstnalo mě pozorování shonu z toho všeho informování rodiny a lítání po doktorech. Vozil jsem ji z focení do školy a ze školy na focení a oba jsme strávili celý čas pro nás tím, že jsme si detailně a láskyplně popisovali svůj nabytý den. Modelingová agentura hned začala fotit těhotné akty a s narůstajícím bříškem narůstalo množství nechutných fotografií, které ve mne probouzely žárlivost. Tyčka s koulí uprostřed působila atraktivně a vzrušivě svou bizarností a fetišistickým jádrem a já se o tuto tyčku nerad dělil. Mám v živé paměti hrozivý obraz, na kterém stojí ve svůdné pozici a oděvu Diskobola.

Můj dobrý přítel žijící v zahraničí na můj dlouhý popis nového vztahu odpověděl jednou jedinou větou: "Vidím, že slepé kuře našlo své zrnko." Pak se vrátil k popisu vlastních finančních a diplomatických záležitostí, kvůli kterým v cizině žije a snad i šťastně dožije. Moji různí známí, kolegové v práci a zbytky mé rodiny jen věděli, že mám nějakou přítelkyni.

Porod vyšel přesně na plánované datum a vylezla z něj pěkná holčička. Když jsem své dvě slečny druhý den po porodu v porodnici navštívil, byla modelka šťastná a povídavější než kdy jindy, ale občas si postěžovala na menší bolesti břicha. Druhý den v podvečer si stěžovala sestře na nesnesitelné bolesti břicha. Přivolaný doktor jí břicho zmáčkl a zezdola z modelky vystříkla krev. Za dvacet minut v krečích zemřela.

Byl jsem z nějakého důvodu uznán za schopného k samostatné péči o dítě, ale modelčina rodina mi přesto ochotně a s láskou pomáhala. Občas jsem si představoval a snad jsem si i přál, aby se dítě nikdy nenarodilo, abych si dal tehdy hned při prvním milování bacha, dokonce jsem cítil v momentech o samotě vůči holčičce vztek a agresivitu, ale vždy jsem se ovládl a myšlenky odešly samy, jakmile jsem holčičku zase uviděl. Bůh ale občas proti naší vůli vyslyší přání. Děťátko postihla náhlá smrt, když jsem s ní byl zrovna doma sám. Nevím, zda jsem něco zanedbal, ale sebeobviňování jsem nikdy necítil.

Uběhl rok od našeho seznámeni a já zase sedím v nějaké restauraci u vína. Mám stále stejné oblečení jako před rokem, stále mám své křivější zuby, stale se bojím ohrnutých a prstíky zacpaných nosu kolemjdoucích. Její rodiče mě zavhrli. Nic jsem nezískal, nic jsem neztratil, leda si od života půjčil a smrti to vrátil. Přemýšlím nad celým zážitkem a ptám se, zda to všechno nebylo jen rozptýlení ze všednosti, jen takový večerní film v kině, který zkrátil svým svižným a akčním tempem mou nudnou dlouhou denní cestu do postele a životní cestu do hrobu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. listopadu 2016 v 13:30 | Reagovat

Ty jsi horší než Oblomov! Teda ten kluk z povídky. :)

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 12. listopadu 2016 v 15:20 | Reagovat

[1]: Tys četl Oblomova? Tak to máš u mně velký plus.
Spíš bych ale řekl, že Oblomov se snaží aktivně být pasivní, tedy všemu se aktivně vyhýbá, kdežto můj mužký protagonista neznámého věku je pasivní absolutně, tedy pasivně bez emocí dělá to, kam ho osud mlčky a bez nátlaku nasměruje. Týýjo, autor vysvětluje svou povídku, tak to je fakt zoufalé!

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. listopadu 2016 v 14:48 | Reagovat

A stane se? :-D

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 15. listopadu 2016 v 16:02 | Reagovat

[3]: Ne, protože náhoda nedá, abych ji ještě někdy viděl.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. listopadu 2016 v 21:17 | Reagovat

[4]: Díky tomu, co se mě osobně v posledních měsících stalo neustále tvrdím, že náhoda je blbec. Ale je úžasná. Nevěř ničemu.

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 15. listopadu 2016 v 21:36 | Reagovat

[5]: Jéé, ty máš zas hlavu v oblacích. Klasickej Poděs.

7 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 15. listopadu 2016 v 22:54 | Reagovat

[6]: Nebo v devátém kruhu pekla, ono to ostatně vyjde nastejno. Ale jo, máš pravdu, člověk se nesmí působení drog vzpírat, jinak to je vždycky ještě horší. Nejlepší je nechat jejich účinky prostě plynout. A když mi tak skončilo to léto plné fetování, je prostě na čase se zfetovat tim nejsilnějším fetem. Ale mam pravdu, náhodě nevěř. Nevěř ani tomu, že nebudeš věřit náhodě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama