Dopis Krásčině kamarádce

25. prosince 2016 v 0:20 | krasny clovek |  Dopisy, které nepošlu
Milá Krásčina kamarádko!

I s Tebou si musím vyjasnit pár věcí.

Zaprvné se omlouvám, že zníš vždy jako sidekick. Nečekal jsem, že o Tobě budu v dopisech pro Krásku tak často mluvit, takže jsem Tě nakonec označoval po celou dobu jako Krásčinu krásnou kamarádku. Je urážlivé říkat "Asterixův tlustý kamarád" a "Mariův zelený bratr", protože to vychází z toho, že ta druhá osoba (Obelix a Luigi) jsou méně známí než hlavní hrdina. Feministky se můžou vztekat jak chtějí, ale označením "manželka Billa Gatese" osloví novináři mnohem více lidí, než když napíší "Melinda Gates", žádný sexismus v tom není a jenom to vypovídá o tom, kdo je známější figura. Na "urážlivé" se v novinařině nehraje. V našem případě je to urážlivé ale proto, že jsem vůči Tobě nespravedlivý. I Ty jsi úžasná, takže je nechutně nespravedlivé, když Tě svým vyjadřováním stavím do pomyslného stínu Krásky.

Přitom jsi to byla Ty, do které jsem se "zamiloval" jako do první. Jsi totiž na první pohled výraznější než Kráska. Víc sangvinická, víc veselá, více emocí je na Tobě vidět. Kéž bych si pamatoval, kdy jsem si Tě poprvé všiml! Možná to bylo ještě před vaší imatrikulací. Vím, že jsem prosil svého bývalého spolužáka, moc fajn chlapíka, který byl pověřen moderováním imatrikulace, aby mi zjistil jméno "tý hezký primátky" (má oblíbená slovní hříčka se slovy "primánka" a "primán"). Jen jsem si z něj dělal legraci, nemohl samozřejmě vědět, kterou jsem "tou hezkou primátkou" mohl myslet. Už to ani nevím já sám, ale tak nějak doufám, že jsi to byla Ty.

Pak jsem zjistil Tvoje jméno od jednoho Tvého spolužáka (od pohledu asociálního), se kterým jsme vzájemně mnohokrát hodili jednoduchý pokec. Asociálnost lidem občas pomáhá dělat šílené věci, například dokázat se bavit s o pět let starším klukem. Každopádně jsme jednou stáli spolu ve frontě na oběd a Ty a Kráska jste seděly již s obědem čelem k frontě. Prozradil mi Tvé jméno, ale trošku tam byly u obou z nás zmatky v komunikaci (jednak kvůli naší asociálnosti, jednak kvůli okolnímu hluku), takže jsem si nebyl jistý, zda to je opravdu Tvé jméno. Snad druhý týden jsem stál za Kráskou, když si objednávala oběd. To jsem na vás ještě nemluvil, takže si mě nevšímala, když jsem jí koukal přes rameno a snažil se na terminálu zjistit její jméno. Asi objednávala oběd Tobě, neboť tam bylo Tvoje jméno, což jsem asi nemohl vědět. Za nedlouho jsem vás ve frontě na oběd oslovil, ale samozřejmě jsem jména obrátil. Trošku jste se tomu nuceně zasmály, podivně se podívaly na sebe a to byla asi ta nejpozitivnější reakce, jakou jsem vám kdy vyrobil. Kdy to jenom bylo? Ještě rok 2014 nebo nějaký leden nebo únor 2015? Jak si vzpomínám, i po tomhle prvním kontaktu jsem měl ještě šanci, stačilo být potom jednoduše mírný, nápomocný a respektovat každý váš pohyb. Koneckonců jsem vás přeci jenom trochu pobavil svou zmateností a patosem. Chtěl jsem ale kontakt hned, chtěl jsem výsledky hned, ale neexistovaly rychlé záminky, pod kterými bych vás mohl mírně oslovovat. Také jsem se bál že vás obě ztratím, jakmile za pár měsíců odmaturuji a zmizím do světa. Záminky a vhodné příležitosti, na které bych měl trpělivě čekat, jsem tedy vynechal a pustil se "na věc".

Tak začalo mé pokřikování, legrácky, narážky, iracionální oslovování a snaha o vzbuzení pozornosti. To bylo peklo. Jiné holky i ve vašem věku to baštily, ale to byly holky dobrodružné, o kontakt se mnou víceméně stály a navíc jsem tehdy o tolik starší vůči nim ještě nebyl. Kéž bych váš charakter odhadl lépe! Brzo jsem k tomu přistoupil tak, že jsem u vás vše ztratil, takže jsem se to snažil pateticky zachránit nebo sobecky alespoň něco trhnout. Nedokázal jsem to vzdát, nemohl jsem jen tak odejít od něčeho, co vypadá tak úžasně. Každý den jsem v tom byl hlouběji a každou chvíli jsem na vás objevoval nové a nové nádherné věci. Tehdy největší kopanec do rozkroku bylo Tebou zablokování na Instagramu. To jsem nechápal a byl akorát frustrovaný, takže jsem zase přidal na síle... Bylo to zacyklené - čím jsem za vámi utíkal rychleji, tím jste rychleji utíkaly vy dvě. Kdybych přestal, jak byste si to vyložily? Začala by vám přecejenom lichotivá pozornost chybět? Nebo byste si oddychly (což by bylo dobře) a vzaly to tak, že jsem o vás nikdy nestál upřímně, neboť jsem zrazu přestal? Nevím, jak jsem si na tohle odpovídal a zda jsem si takové otázky vůbec pokládal.

Proč u každé ženy volím špatnou taktiku? Cudným holkám nabízím sex a k sexuálním anarchistkám přistupuji jak konzervativní gentleman. Toto jsou jen hypotetické extrémy, ale tak nějak to chodí. Na květinku jako jsi Ty jsem nemohl pokřikovat a já přesto pokřikoval. Máš ráda humor a vyvádíš, chceš kvést a energii věnuješ do růstu do výšky, ale nejsi schopná ustát menší drsnější přístup ze stran špíny realismu. Jedna slečna stejně stará jako Ty, asi ji znáš, mi posloužila k pokusu, který byl něco mezi ryzím vědeckým experimentem a recesistickou snahu o absurdno s vizí úspěchu. Odpovídala mi možná překvapeně, ale odpovídala a nakonec to byla ona, kdo mírně "vyhrožoval". Tak přesně na tuto slečnu bych měl pokřikovat a být vlezlý, neboť té by se taková zjevná pozornost od kluka určitě líbila - nebo aspoň spíš líbila.

---
Sladká Ty, už to musí být dva roky a já furt na Tebe beznadějně myslím. Jsou chvíle, kdy myslím hodně, jsou chvíle, kdy myslím málo. Kéž bys věděla, jak mě tohle všechno trápí! Kéž bych věděl, jak Tě to trápí! Nebo trápilo - doufám totiž, že jsi už zapomněla. Jak u Krásky tak i u Tebe doufám, že za tři roky budeš někdo jiný, takže budu moc přistoupit k novému člověku, který mne již zpracuje s chladnou hlavou. Moc si přeji, aby jsi i Ty z toho něco měla. Pokud z toho nebudeš mít sentimentální požitek jako já, aspoň bych Tě mohl vzít do nějaké hezké restaurace (s vegetariánskou nabídkou a svou oblíbenou koženou bundu si nevezmu, neboj!), abych vykompenzoval Tvůj čas alespoň něčím materiálním když už ne emočním. Rád bych ti slíbil, že by jsi ze mne jako takového měla intelektuální nebo citový požitek, ale nemohu, páč by to bylo průhledně sobecké - abys dosáhla také nějakého duchovního naplnění, znamenalo by to, že mě musíš mít ráda. A to je jenom na Tobě.

Jak zařídit, abys mě měla nebo mohla mít ráda? Jedna možnost: musel bych na čas zmizet úplně a neaktualizovat v Tobě Tvou nechuť vůči mě každý druhý týden nějakou mou poznámkou nebo průhledným činem vykonaným kvůli Tobě nebo Krásce. To zahrnuje i zmizení z okruhů, ve kterých se oba přirozeně vyskutujeme, protože mám důkazy, že se o mně mluví, zmiňuje nebo alespoň "kolektivně ví", takže projevy atmosféry "kolektivního vědění" Ti mě musí připomínat. Pokud Tvůj negativní pocit ze mne vyprchá díky izolaci, mohl bych čistě teoreticky začít znova s čistým štítem. Uvidíme, jak to bude, pokud něco bude.

Trošku mě na mně štve, jak skoro všude předpokládám, že Ti budu věrný i za 3 roky, tedy i po pěti letech "známosti". To by celkem dělalo 5 let Tebe. Myslím, že to není tak absurdní představa. Se svou Exskoropřítelkyní jsem si skoro až po 5 letech "vyříkal" věci. Trošku mi to ulehčilo, i když to nebylo úplně šťastné (a hlavně ne osobní, ale internetové!!). Dokázal-li jsem mít svou Exskoropřítelyni mít rád tak dlouho (a pořád mám, i když důkaz jejího života je jen jeden a vágní, takže můj pocit uvadá), mohl bych mít tak dlouho rád i Tebe a Krásku.

Zamilovaný, zamilovaný, leda čert ví, proč jsem ještě stále zamilovaný. Jsi tak veselá a přátelská! Jsi "živel", jak správně řekla učitelka, která mi dávala dobromyslné kázání hned druhý den potom, co jste si oprávněně s Kráskou stěžovaly, že se vás snažím kontaktovat i po ukončení vlastního studia na škole. Měly jste pocity bezmoci? Za ředitelkou jde jen dítě, které je bezmocné. Asi určitě jste se cítily bezmocné. Ale tu moc mi všechno zarazit máte v sobě, jste přece ženy, myslely jste si snad, že bych se vysloveně vykašlal na to, co by mi bylo z vašich úst řečeno? Nevěříte mi? No já si taky v tomto nevěřím, nebojte, ale určitě by to stálo za pokus. Miluji vás přece, to znamená, že chci harmonii (nebo alespoň zdání harmonie), nikoli vás jednorázově dominovat a dostat do pozice, kde budete jako permanentně těhotné a připásané ke křeslům s odsávacími trubkami na ňadrech.

--
Dal jsem si od psaní den pauzu a co se nestalo: Našel jsem Tvou fotku z tanečních. Sám jsem ji musel vyhrabat z těch několika stovek fotek. Ano, aktivně jsem hledal Tebe nebo Krásku. Dal jsem ti na tu fotku "lajk" (a zase jsem se mírně připomněl... bože můj). Vím, že můj lajk přímo neuvidíš, protože jsem zablokovaný. Považuji to za můj symbol oddanosti Tobě, ale prakticky pro mě, asi jako když pokládáš kytky někomu na hrob. Říkám zesnulému, jak na něj vzpomínám, ale ve skutečnosti o těch květinách vím jen a jen já. Nevím, jestli Ti to někdo vykecá (varuje, upozorní, naznačí), že jsem Ti ji olajkoval. Možná jo. Rozhodně rozšířím to "kolektivní vědění".


Co to je za fotku? Je to nejkrásnější fotka ze dvou prostých doplňujících se důvodů. První a můj osobní důvod je zřejmý - jsi tam Ty. Druhý důvod, který umocňuje ten první a je jím i zpětně umocněn, je kvalita fotografie, tedy je to důvod řemeslný. Ano, nejsem fotograf, ale rád si na znalce teď zahraju. Je to portrét, je to ostré a plné detailů. Nejsi na fotce překvapená jako polovina lidí na ostatních fotkách, tvůj výraz tedy není trapný svým vyjeveným výrazem, díky tomu fotka úžasně vystupuje. Pokud by jsi byla překvapená nebo se křenila, byla by to stále nejkrásnější fotografie už jen díky tomu prvnímu důvodu, ale to je teď jedno. Na fotce se plně soustředíš na něco (asi to bude pan lektor), což dodává fotografii na serióznosti a profesionalitě. Nemáš vynucený úsměv, jsi soustředěná a... naprosto dokonalá. Kulatá tvářička, nosánek, docela sytá červená rtěnka... Obsah Tvé tváře je jakoby blízko u sebe, ale po stranách nenechává zbytečně velké prázdné místo. Všechno je tam dobře propočítané, nic není široké ani zakroucené, nahlé nebo moc velké, nic není displastické ani zavádějící. Mám moc rád u slečen kytičky ve vlasech, také i malinké mašličky a stužky (ale ne čelenku nebo čepice s kočičíma ušima, proboha!), a Ty jsi mě správně potěšila: máš růžovou kytičku ve vlasech. Jsi celá ve "vintage" stylu a je to i "peculiar". Vím, že tato dvě slova a styly máš ráda. A moc Ti sluší.

Jak se z té fotky cítím? Sebevražedně. Ano, čteš zprávně. Doslova jsem se rozklepal, třesou se mi ruce. V textu proto dělám překlepy, budu je muset později opravit. Cítím se tak proto, že toto je vrchol vší krásy. Dále než sem k hranicím legality jít nelze. Miluji Tě tak moc a nesnesu, že zde musím končit. Ta fotka je vrchol mého požitku a z vrcholku lze jít už jen dolů. Závidím tomu tupému něvědomému chlapci, který za tebou stojí rozmazaný. Měl jsem chuť se zabít, ano fakt mi to přišlo na mysl (a do minuty odešlo), protože jinam než sem se už nedostanu: Toto je konec, dosáhl jsem maxima, není důvod pokračovat, je čas to zakončit. Chuť se rozbrečet, ale nerozbrečel jsem se - škoda. Nebudu psát už dál věty, jen napíšu to, co mi ještě přichází na mysl, tedy brainstorming: čumáček, princezna, ostré a baculaté, hezký nosánek, drobná, hebké, holčičkovské, něžné, milé, krček, chuť zlíbat její plné rty (jak jsem už psal v dopisech Krásce!), líbat na krk, milovat ji. Fotku si vytisknu a nalepím do deníku. Bude to v pořadí třetí fotka. Škoda, že černobílá malá fotka nezachytí všechny drobnosti - například akné. Na nose máš nějaký flíček - je to piha? Nikdy jsem si jí nevšiml. Jak je to vintage fotka, láká mě, abych si ji dal do medailonku a koukal na ni, zatímco budu v zákopech přečkávat minometnou palbu. Tuto příjemnou představu jsem měl i u jedné fotky Krásky, ale teď nevím, jestli jsem to zapsal. Nerad bych se opakoval.

Pomoc mi! Nemůžu dělat nic. Tíží mě vina z chyb, tíží mě izolace a kvůli ní tě nemůžu chválit a obdivovat. Já potřebuji, abys můj obdiv slyšela. Bez Tvého vnímání je můj obdiv prázdný. Ano, položím Ti kytky na hrob... ale tam mě slyšet z principu nemůžeš, takže nemůžu být smutný z promarněné snahy. V naší situaci tu ještě je šance aspoň teoretická, ne? A že nejsem schopen vychytat mou šanci mě frustruje a ničí. Werther si tak moc přál, aby jeho milovaná umřela!

Milovaná Ty... chci Tě oslovit jménem! Renato, Roberto, Ulriko... Ne, nejde napsat Tvé jméno, i dělat slovní hříky je risk. Napsal jsem přeci Tvé jméno před rokem na tabuli a z následků jsem měl problém. Mávl bych nad tímto problémem rukou, kdyby to bylo v jiném kontextu (např. kdybych tím urazil etiopského velvyslace nebo nepřímo navedl k prolomení pin kódu paní Kropáčkové z Lhotky u Frýdku-Místku). Ale jestli jsem tím ublížil někomu, koho tak moc miluji, své druhé polovině, nejde na to nemyslet. Ano, Tvůj pocit ublížení Ti už možná odezněl, podkládám to tím, že v Tvém věku je rok ještě stále docela dlouhá doba, ale zase to může mít následky takové, že si mě už nepustíš k tělu, protože máš (jako děti mívají) zažité, že já jsem něco špatného (budu teď předpokládat, že nemáš žádné vysloveně trauma, které by tě ovlivňovalo). Takže ti nemůžu říkat to, co by měl moci dělat každý.

Chci Tě pomazlit, přitulit se k Tobě a milovat se, ale na to všechno právo nemám. Možná na "udobřující" nebo "kamarádské" objetí, to je už záleží jen na Tvé laskavosti. Ale mám "právo" si tě vzít stranou od ostatních, posadit se k Tobě na půl metru a říkat Ti, jak jsi krásná, úžasná a co pro mě znamenáš. To musíš vyslechnout, neboť je to součástí konvencí. Je konvenční a slušně si aspoň vyslechnou hezká slova od někoho, kdo nás nezajímá. Nelze si z toho odnést nic negativního, lze si z toho snadno neodnést vůbec nic a úplně nejsnáze si z toho můžeš vzít něco pozitivního.

V jednom dopise pro Tvoji spolužačku jsem psal, aby věnovala z celého dopisu pozornost jen jedné větě: Mám tě rád. Pak jsem jí dopis poslal, čímž jsem sebe zklamal, ale zase jsem nebyl tak překvapený, neboť jsem po této možnosti nejmenším možným koutkem oka mžoural už během psaní. Každopádně spolužačka reagovala zaraženě a v její skromné a výmluvné odpovědi se tato jediná věta, které měla věnovat pozornost, nepromítla. Nyní prosím Tebe, abys věnovala pozornost zase této jedné jediné osamělé větě:

Miluji Tě. Nebo něco v tom smyslu.

Co se v Tobě probudilo, když jsi tuto větu právě slyšela v čisté podobě? Odmysli si mě, odmysli si všechen kontext a naučený skepticismus vůči těmto náhodným zvoláním, která v praxi mohou skrývat "úchyly". Buď na chvíli tabula rasa, buď Rousseaův harmonický divoch. Máš to? Jsi potěšená? Pak tedy Miluji Tě, Miluji Tě...

Co dělat? Poraď mi! Ano, vím, že Tobě i Krásce to plně vyhovuje beze mne, jak mi osobně napsala Krásčina maminka. Rád bych bral i ohled na vás, to samozřejmě. Rád bych, ale nejde to. Nechci věřit, nedokážu uvěřit, že váš život "beze mě" je ta nejlepší možnost. Pokud jsem vás traumatizoval (čemuž nerad věřím), tak by mohl kontakt se mnou vyléčit toto trauma. Pokud prostě nechcete, zkusím svou existenci krystalizovat na něco univerzálního - peníze, dárky. Emočně se ode mne odpoutejte, aby ani ty peníze a dárky nesmrděly po mně! Ale totéž mohu říci já sobě - "Emočně se od nich odpoutej!"

---
Cyklím zde jedno a to samé, viď? Už jsem o tom psal Krásce. Je to totiž proto, že můj cit trvá a stagnuje. Duní to jak zvon a vibruje i dávno po posledním úderu. Mám stále co říct, ale nic nového říct nejde. Každý vztah by se měl rozvíjet a měnit, to je součástí zdravých osobností. V žádném případě není pro nikoho zdravé být dlouho na jen jednom a navíc nepohodlném místě. Ano, svým způsobem se můj vztah k Tobě malinko posunul a pozměnil. Hle: Často si otevřu Tvou nebo Krásčinu fotku a koukám se na ně, zatímco pracuji nebo se flákám. Před pár dny jsem si otevřel jednu z Tvých posledních fotek a pocítil jsem znechucení. Tvá tvář se mi nelíbila, přišla mi divná, měla divné záhyby a vypadala jak špatná socha z modelíny. O den později jsem ten pocit neměl. Takhle silnou epizodu jsem ještě neměl. Stane se mi, že na Tebe ani Krásku jenom nemám náladu, ale toto "nemít náladu" vykrystalizovalo poprvé ve znechucení. Nevím, jestli je to stejný pocit ve své silnější verzi, ale určitě budou souviset, neboť "náladu na vás" jsem v posledních měsících nemíval často. Nevím, jestli je to znakem toho emočního odpoutání, o kterém mluvím výše. Může to být jen emoční vření z frustrace, ale oddanost a samozřejmost tam bude v téhle době stále.

Znám člověka, který je nešťastný a smutný ze svého rodiče. Navrhoval (či spíš nadhazoval) jsem, aby tohoto rodiče vypustil ze svých emocí, aby se od něj odpoutal a udělal z něj cizince, neboť z něj nemá nic dobrého. Ten člověk to ale nedokáže, neboť je ten rodič pořád jeho krev. Byl by-li to pro něj z definice cizí člověk, nezáleželo by mu na něm a snadno by se ho zbavil, ale jak je to jeho rodič, emoční zaháknutí tam bude dlouho a zbaví se ho těžko. Totéž nebo něco podobného ve zředěné formě mám já s Tebou a Kráskou. Prostě vám budu věrný, ať se děje co se děje, neboť jste součástí něčeho Nad, co mne s vámi spojuje. Povzdechnu si nad vším možným (vaším názorem, outfitem...), cítím se vámi zrazen a uražen a znechucen (mé sobecké Id je uraženo a zrazeno a znechuceno, objektivně na vině vůbec nejste, samozřejmě!!), ale jste to furt vy dvě a já vás mám rád a "budete tu se mnou a já budu s vámi".


Miluji Tvůj úsměv, Tvé oči, Tvůj takřka nezáměrně flirtující pohled.

Všechno je to jenom bolest. Nejenom z nenaplněné lásky, nejenom z toho, že jsem někomu nějak ublížil a byl ponechán ve vlastních výčitkách, nejenom z toho, že Tě řádně neznám a živořím na fotkách a vašich textech, které jsou bez emocí a autenticity. Bolí mne také vidět další várku lidí, jak řádně dospívají. Bolí mne vidět, jak se další generace housenek mění na motýly. A já - přestárlá housenka! Rád bych dospíval s Tebou a s Kráskou, ale řádně, řádně se vším, co k dospívání patří. Výjezd na chatu s krásnými lidmi, společná a úsměvy oplývající fotka z tanečních s krásnými lidmi. Držíte se, dotýkáte se a jste krásní. Rád bych oplýval nadšením, elánem, úsměvy, intimitou - jedním slovem: krásou - jako vy všichni! A co teprve ta bující sexualita - stydím se o ní mluvit! Sám sebe ponižuji myšlenkami na to, jak se vás na fotkách čí rameno dotýká, jak vám kam který prst šátrá, co se děje po veselém večeru v tanečních! To vše mne přitahuje a přeji si to řádně projít s vámi, neboť když se to mělo dít mně, bylo to plné křeče a hnusu. Zahákovat se takto za vás (nebo kohokoliv) je ale svinstvo, sobecké neautentické svinstvo. Bolí mne podkopávat svůj pocit náklonnosti vůči Tobě touto úvahou a bolí mne oči, neboť jsou tři hodiny v noci. Nechci svým pocitem zoufalství mást sebe ani nikoho jiného - hlavně nikoho jiného. Nejde hledat lék na zoufalství v někom, nelze na nikoho klást tuto zodpovědnost.

Proč se to děje? Co dělat, když pohodlné řešení spočívající v lásce k vám je falešné a zavádějící? Život je to jediné, co mám. Brzy ho budu muset vrátit, tak ať ho opravuji řádnými nástroji! Ach, ta sžíravá reflexe!

Prosím, posaďme se spolu všichni na hodinu do kavárny, posaďme se jako dva lidé, kteří chtějí na světě vyrobit trochu radosti. Víme-li, že mým skutečným cílem je léčit si na vás komplexy, tím spíše náš kontakt převeďmě na peníze a naturálie, abychom předešli zmatkům a lžím.

Prosím.

---
A vida, jsou Vánoce! Máme po večeru a já zde sedím (rozvaluji se, povaluji se) v novém svetru. Je tyrkysový s límečkem a třebaže není v módě, sluší mi a budu ho nosit rád. Právě jsem se s máti dodíval na Lásku nebeskou. Nevím, jestli ten film Ty a Kráska znáte, ale věřím, že by se vám moc líbil. Já k němu mám podivný vztah - ano, je to výborně natočený a zahraný film, člověk se pobaví a i zasní, ale jakmile jdu na dřeň nebo osobní úroveň, tak s ním mám mnoho problémů. Například nic nechodí tak, jak v tom filmu. Moc rád bych se postavil před Tvůj balkon a povídal Ti všelijaké krásné věci, jaké si povídají ti nalíčenci podle vyumělkovaného scénáře. Rád bych ještě teď provedl zběsilý úprk k Tvému bydlišti, zazvonil a romanticky v zimě čekal. Problém je ten, že jen já jsem rozněžnělý, Ty jsi možná z právě proběhnuvšího Štědrého večera také, ale určitě ne způsobem, jakým jsem já. Tudíž toto zazvonění by dopadlo leda zavoláním na policii. Oh, kéž by toto byl ten absurdní scénář! Ten film mne dostal do rozpoložení, kdy nevěřím příjemnému přirozenému rozněžnění a nechci se vrátit do obyčejného každodenního útlumu. Projevuje se to na vztahu ke knize, kterou tyto dny čtu. Mám zní dusivé pocity, tíží mne suchost a snobství obou protagonistů, bojím se klidného konce jejich klidného života. Je to krásná kniha a k jejímu autorovi se rád vracím vždy ve stavu nouze. Ovšem nyní mne tento tlumenỷ život reprezentovaný knihou nepřitahuje, hnusí se mi a vidím v něm pokrytectví a trpitelství, nechci tu knihu číst. Neboť z filmu jsem přijemně naladěnỷ a mám chuť na jednoduchou lásku. Obě strany se zdají falešné - jak ta líbezná, tak ta pesimistická. Co mám dělat, jsem-li s emocemi na roztržení?

Kéž bys tu byla! S kým jsi dnes byla a co jsi večer dostala? S kým budeš zítra? Kam půjdete? Na vánoční trhy? Dáte si grog? Tak moc Tě miluji! Tolik lásky a věrnosti ve mne je, je toho tolik, až se to mění ve hněv a agresivitu, neboť ty jako jediné mám možnost dávat někde najevo.

Přeji Ti krásné Vánoce. Kéž nebudeš jako já, protože jinak by to v tomhle věku byly pro Tebe jedny z posledních krásných Vánoc.

Bože, ta vášeň!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 25. prosince 2016 v 23:25 | Reagovat

Hm, malý holky jsou zákeřnější kurvy, než ty starší. Vážně, věř mi. Nemají ještě napnuté morální příčky na přijatelnou míru, jelikož postrádají zkušenosti.

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 26. prosince 2016 v 0:24 | Reagovat

[1]: Málem jsem se vosypal z té představy... Ne a ne a ne a budu ti opakovat, že ani Kráska, ani tato její krásná kamarádka, ani Protinožka a vlastně vůbec žádná z téhle skvadry není čůza, jak si myslíš. V každém případě se jejich čůzovství nemohlo projevit, neboť k útočícímu bejkovovi se jako čůza chovat prostě nemůžeš. Před ním můžeš leda zdrhat.

Někdy mi to řádně vysvětlíš.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 26. prosince 2016 v 1:55 | Reagovat

[2]: Vysvětlím. Tys tou čůzou totiž nikdy nebyl. Lidi jsou zlomyslná stvoření a jak všichni víme, děti dokážou být kruté. Lidská krutost časem vyprchává, čím je člověk starší, tím je pokornější. Tedy alespoň většina lidí je tak nastavená.
Děti jsou hravé, zkoumavé, zvídavé. Za slovo "děti" si v tomhle případě dosaď ty malý holky. Jsou hravý, zkoumaj celej svět, zkoušej, co všechno svět nabízí, jaký mají možnosti, co si můžou dovolit.
Útočící bejk je proti puberťačce, která se chová, jako by jí patřil svět, komár.

4 krasny-clovek krasny-clovek | 26. prosince 2016 v 12:28 | Reagovat

[3]: Bály se. Byl jsem a jsem vůči nim velkej jak hora, vousatej jak viking, dunící jak basa. Na první pohled jsem sexista (což ale jen zdánlivě), antifeminista, antiimigrační tentononcista, antiislámista, antiteista, podporovatel Trumpa a mám vyjadřování agresivního oplzlýho cynika. To jsou pravé opaky toho, co jsou ony - drobné princezny, tvářičky jak dětská prdýlka, hlásky jako konipásek, mladé feministky, přijímají uprchlíky, islám je mírumilovný, náboženství má něco do sebe, podporovaly Hillary a vyjadřují se opatrně a s humorem příhodným roztomilosti. Ve třinácti by musely být fakt Ježíšové (nebo lidi jako má oblíbená SimpleName), aby se od člověka jako já jaksi se strachem nedistancovaly nebo aby ho v zájmu vlastního bezpečí neignorovaly. Člověk jako já a jeho exkluzivní způsob dvoření nezapadá do vývoje těchto slečen. Hence: bály se. Je to naprosto přirozené, k věku úměrné a udělaly by to jak čůzy, tak nečůzy. Něco jako být kruté ve smyslu chtít mi ublížit v tom fakt nehraje roli. Já se cítím ublížený, to je pravda, mám pocit křivdy a bezpráví, ale v žádném případě to není jejich vina ani zodpovědnost, neboť v tom jejich vůle měla malou roli a pud sebezáchovy a instinkt měly roli hlavní. Jo, třeba popisujeme to samé, ale nazýváš to úplně špatně.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 26. prosince 2016 v 13:23 | Reagovat

[4]:

Děti jsou drzé, děti se nebojí, holky ve třinácti obzvlášť. Maximálně z tebe měly prdel. Nevím, jestli má cenu se cítit ublížený, ale co s tím, když se tak cítíš...

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 26. prosince 2016 v 13:54 | Reagovat

[5]: Jedeš docela mindfucky, jestli se to prokáže jako pravda, tak už mě nikdo neuvidí. Ale takhle nemáš pravdu. Krásčina kamarádka prostě byla vyděšená (cituji: "hodně špatná") z mého vtípku s podprsenkou (o něm píšu jinde). Její příbuznej prej říkal, že to je na udání - "nezáměrná kyberšikana". Obě šly žalovat ředitelce. Vsadím levou kouli, že to udělaly s utrápeným a ne s šibalským výrazivem ve tváři, jak se snažíš tvrdit ty. Říct, že se třináctky nebojí... nebojí se leda chlastu a arogance vůči svejm kamarádům, ale oplzlýho pedofila se bojej. A společenská mašinérie, trpící nutností chránit nevyklubaný samičky, chudáka asociálního peďáka sešrotuje do kostičky.

Prosímtě, psal jsem si soukromou zprávu. Dostalas ji?

7 stuprum stuprum | Web | 26. prosince 2016 v 15:28 | Reagovat

Ne no, poděsko, kdo si prošel tímhle lovem na mušli, ten ví, že primárním motivem jejich jednání se postupně stává starch, který je pronásleduje na každém rohu. Nedokážou naplňovat ani rutinní jednání z obavy, že je na jejich okruhu vyruší právě tenhle vetřelec. Když takhle obtěžuješ třináctky, nic tak hrozného se ještě neděje, protože se brzy oklepou a vlastně ani moc nechápou, že jim hrozí jakési nebezpečí v případě, že se bouchač neopanuje. Jen instinktivně utíkají do zdánlivého bezpečí.
Horší je situace, když drtíš dospělou ženu, která má právě celou škálu zkušeností s muži, ať už tyrany nebo slušňáky, tady jí můžeš ublížit do té miry, že tě učiní trestně zodpovědného a nakonec si libuje, že získala načas převahu. Než vylezeš z vězení např. a naplácáš jí aspoň skrze její blízké, utopíš její matku, podpálíš její dům, oběsíš jejího muže, protože ti vzala rok života plus do konce života výčitky, ať už proto, žes ji zranil nebo proto, že ji nemůžeš dostat.
Tyhle scénáře ublížených, odmítaných a jednostranně milujících jsou rozmanitější, než by člověk řekl a vždycky skýtají jistý prvek (absurdního) dramatu.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 26. prosince 2016 v 15:47 | Reagovat

[6]: Hele mám očividně nějaký problém na mailu, zprávy, ani upozornění tady z blogu mi z nějakého důvodu nechodí. Nevím, co s tím :(

Jelikož nemám k dispozici čerpání z jiných zdrojů, než z vlastních zkušeností, tak jsem byla asi ufon už od tohoto věku, jak tak vidím :-?

[7]: Když jsem já byla lovena, nejednala jsem se starcem ze strachu, ale mým motivem byla hra. Hra na všechno možné, i subjekt mé hry byl z mého jednání zmaten. Bylo mi šestnáct. Jediný, z čeho jsem měla v tý době strach, byla moje matka.
Je pravda, že teď jsem mnohem lepší, co se manipulace a jednání týče. Jenže...získala jsem odstup a svých schopností využívám, jen když je to skutečně urgentně nutné. Jinak řečeno, už si tolik nehraju, jen to předvádím.

9 stuprum stuprum | Web | 26. prosince 2016 v 16:36 | Reagovat

[8]: Dobře, může být, ty uvádíš konkrétní prožitek se starcem, kterého jsi mátla. Ja mluvím obecně. Nejspíš jsi nezažila donucování ani výhrůžky, které zmatený stařec sotva vpraví do svého udiveného repertoáru. Čistě ze zajímavosti, zajímalo by mě, jestli dlouho vytrval. Mě by lov, kdy se mi kořist vysmívá, unavil okamžitě a nejspíš bych na něj rychle zapomněl. Dokavaď nebuší srdéčko rychlostí sto padesát úderů za minutu, nejedná se patrně o ten druh dvoření, který máme na mysli.

10 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 26. prosince 2016 v 17:22 | Reagovat

[8]: Hoď mi do zprávy pro autora email, tam to vyřešíme. Ufons nebyla, jen jsme každý z jinýho okruhu. S jinou mentalitou. Ty jsi byla vždy určitě svérázná a otrkaná, mé dvě slečny nikoli. Kdyžs jako domina potkala submisivního dědulu, nechal se sebou zametat. Když egomaniak jako já potká dvě bující kvítka, zametá on jimi. Stuprum by se dle svých slov asi taky nedal.

[9]: [7]: Tak!

11 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 27. prosince 2016 v 12:41 | Reagovat

[9]: Stýkali jsme se půl roku, na jeho úroveň velice dlouho, co jsem se porovnávala s ostatníma lolitkama, které měl přede mnou/po mě/během. Ostaatně jsem přesvadčena, že právě moje drzost byla důvod, proč jsem ho bavila víc, než ostatní vlhké patnáctky, které dokázal ukecat na svoje nesmysly o metafyzice a na svoje básně. Já s ním o všem vedla dialog, nikdy jsem pasivně nemlčela.

[10]: Dobře.
Jo, vždycky jsem byla svérázná, až příliš. On nebyl submisivní, naopak. Přišlo mi to, že jsme celou dobu soupeřili, kdo bude mít víc navrch. Prohrála jsem, zamilovala jsem se až příliš.
Lidé jsou různí, jak říkáš, ty dvě holčičky asi nebudou jako já. Nikdo není takovej cvok, jako já.

12 Chariot Chariot | 8. ledna 2017 v 11:54 | Reagovat

Vaše starosti bych chtěla mít :D. Ale ne, ne... Je to roztomile napsané. Bohužel si spousta inteligentnějších lidí myslí svoje a vyžaduje stejnou úroveň intelektu i od ostatních (viz mé dřívější já), no bohužel poté dojde k zjištění, že někteří lidi - speciálně vrstevníci - bohužel nejsou tak sofistikovaní jak se zdá, což je teprve kámen úrazu. Přeji vám, aby vaše zjištění neproběhlo tak depresivně (depresvině). Raději to nebudu dál rozpitvávat protože jste z toho už teď jistě odvodil kvantum nesprávných závěrů.

13 krasny-clovek krasny-clovek | 8. ledna 2017 v 14:49 | Reagovat

[12]: Drahá SimpleName, prosím, vystupuj pod jednou přezdívkou, ať neděláš mým životopiscům bordel v práci ;-)

Děkuji, samozřejmě vím, o čem mluvíš. Dělám si závěr ten, že ČTRNÁCTILETÁ holka SAMOZŘEJMĚ nemá šanci pochopit, o čem mluvím, žejo. Žejo?
*irony off*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama