Alberto Moravia, bůh každodenní deprese

27. února 2017 v 23:07 | Krásný Člověk |  Literární a jinak kulturní deníček

O italském spisovateli Albertu Moraviovi (1907 - 1990) jsem donamluvil a donaznačoval už dost, tak je snad na čase, abych o něm i něco napsal a zároveň si tak v hlavě srovnal, co si o tomto perverzním dědkovi myslím a jak na mne působí. Pokud si myslíte, že se dozvíte něco o Albertu Moraviovi, pletete se, neboť se dozvíte, co si já myslím o Albertu Moraviovi, tudíž se hlavně dozvíte něco o mně a až pak něco o Albertu Moraviovi - koneckonců je to literární deníček. Z toho důvodu budou následovat trošku netradiční spoilery.

S Moraviem jsem se setkal někdy ke konci gymplu. Učitelka nám povídala o románech Římanka (1947) a Horalka (1957), že jsou tam hlavní hrdinky ženy, které prochází různými nepřejícnostmi osudu (prostituce, druhá světova válka) a tak dál. A že jsou to prý dobré romány. Já nijak nevnímal, neboť feministická díla o silných ženách, které trpí, ale umí se za sebe postavit a postarat se o sebe lépe než kdejaký chlap, který je v nejlepším případě v díle vyobrazen jako nýmand, zásadně odmítám. Nakonec to asi feministická díla nebudou, ale o tom jindy. Zaujal mě ovšem výklad o románu Já+On (1971). Že prý je o muži, jehož pohlavní pud zpersonifikoval do jeho údu. Prostě mu mluví pták. Ale učitelka tu knížku shodila, že prý je to blbost, takže si to nemusíme pamatovat. Námět knihy mě ale podivně oslovil, takže jsem o něm pár měsíců přemýšlel. Bude to absurdní kniha? Rádoby komedie? Mluví-li tam pohlavní pud, musí být tato iracionální, primitivní a nevědomá složka lidské psyché převedena do jazyka racionálního, svým způsobem ušlechtilého a plně vědomého. Velice jsem váhal, zda tuto knihu číst z recese nebo z literárního zájmu. Nakonec jsem o několik měsíců později během postmaturitní nudy udělal kompromis - přečtu si jinou Moraviovu knihu, to aby mne seznámila s autorem. Hledal jsem online po antikvariátech tu nejlevnější a nejdostupnější a tak nějak nejlépe hodnocenou, až jsem nakonec objevil Nudu (1960), román "o nudě" za 30,-. Co mě nezabije...

Po prvních stranách jsem se mírně zamiloval:

Vracím-li se v paměti do uplynulých let, vzpomínám si, že jsem odjakživa trpěl nudou. Je však třeba dohodnout se na významu tohoto slova. Pro mnohé nuda znamená opak zábavy, a zábava, to je rozptýlení, zapomnění. Pro mě však nuda není opakem zábavy; mohl bych dokonce přímo říci, že se v jistém směru podobá zábavě právě v tom, že vzbuzuje rozptýlení a zapomnění, třebaže velmi zvláštního druhu. Nuda je pro mě nepostačitelností, neúměrností nebo nedostatečností skutečnosti. Abych užil obrazného rčení, když se nudím, působí na mne skutečnost vždycky tak nepříjemně jako příliš krátká pokrývka na spáče v zimní noci: stáhne ji na nohy a je mu zima na prsa, vytáhne ji na prsa a je mu zima na nohy; a tak se mu nepodaří pořádně usnout.

Tak to je existencialismus jak poleno. Přísná racionalita ovlivněna vlezlými a neovladatelnými pohyby srdce. Moravia ve všech svých knihách rád používá mnohdy pichlavě přesné metafory a přirovnání (zde přikrývka), díky čemuž si čtenář snáze představí jak frustrující, tak osvobozující chutě protagonistových emocí. Ukažme si ještě jeden a o něco lepší příklad z novely Láska manželská (1964):

Mlčela a rozvážně jedla. Ještě chvíli jsem mluvil o své knize a o svých plánech a pak jsem řekl: "Tu knihu ti věnuji, bez tvojí lásky bych ji nikdy nenapsal," a vzal jsem Ledu za ruku. Zvedla oči a usmála se na mne. Tentokrát byla dobrá vůle, kterou se mi někdo zdálo, že postihuji v jejím chování ke mně, tak zřetelná, že by si jí všiml i slepý. Moje nadšení zamrzlo, zůstal jsem jako politý s její rukou v ruce. Usmívala se na mě zrovna tak, jako se usmívá matka na dítě, které k ní přiběhne v okamžiku, kdy nemá chuť se s jím zaobírat, a sdělí jí udýchaně: "Mami, až vyrostu, bude ze mě generál!"

K Nudě jsem byl o něco skeptičtější ve chvíli, kdy se objevil sex. Napsal jsem si do deníčku, že "vášnivý Ital nezklamal a je tam sex". Nakonec se věčně samoúčelné téma sexu (Vieweghu...!) převrátilo v samotný bizarní nástroj pro příběh. A nebyl to jenom příběh, který mne pobláznil a frustroval, dojal a uzemnil, byla to veškerá reinterpretace a parodie mého vlastního života a jeho událostí. Většinu těchto pocitů popisuji v Dopise Exskoropřítelkyni, odstavec začínající "Jednu neorealistickou knihu...".

Chvíli po Nudě jsem zkusil ono Já+On, to o jeho mluvícím penisu, od té doby jsem Moraviu skoro neodložil a spolu s tím mám problémy číst cokoliv jiného, neboť mi sloh jiných autorů přijde neupřímný a manipulativní, zavádějící, nemotorný, plný omáčky, nepřesný a primitivní. Och, do čeho jsem se dostal! Moraviu jsem jednoduše objevil ve správném životním období, totiž v období suchém, dusném, podivném, zmateném, ztraceném, odcizeném. Jeho příběhy jsou silně atmosférické, plné beznaděje a suché analýzy a ponuré smyslnosti. Perfektně se mixují čiré emoce a i rozumová úvaha. Ukážu a popíšu náhodný příklad (tj. prostě jsem listoval a čítal náhodné pasáže, nehledal jsem konkrétní pasáž, která by mi utkvěla v paměti) ze sbírky deseti povídek Nešťastný milenec (1965):

Sandro nesl kufr a žena šla o krok napřed a pohlížela na všechno s obvyklou povýšenou a žasnoucí pozorností. Chvilkami zůstávala stát a s očima obrácenýma vzhůru prohlížela nezvyklou architekturu. Mezi terasami a vršky, vysoko nahoře, zářilo modré nebe. Ulička se točila, změnila se v schody, ztratila se v černém podlubí, znovu stoupala. Domy vystřídaly dlouhé bílé zdi překypující zelení. Z hřebene těch zídek, zpola splývajíce s tím porostem, se na ně dívaly polonahé dívčice a děti.
"Je to vážně krásné místečko," řekla emfaticky, "připadá mi jako sen."
Mluví takhle, pomyslil si Sandro, protože je málo inteligentí a vyjadřuje se ve frázích. A přesto oč větší váhu mají ty její konvenční fráze než jeho věty, ač vybranější a bystřejší. Chtěl říci něco, co by odpovídalo její úrovni, a odpověděl: "Ano, jako sen.. ale ten sen se musí snít ve dvou."

Snad jsem příliš zaujatý, ale všimněte si kontrastů: smysly versus rozum, pocit vlastní dokonalosti versus pocit vlastní nedostačitelnosti, dokonce muž versus žena. Moravia je smyslný, popisuje okolí, tvary, barvy a žena zasněně povídá, jak je to krásné místo, ale to je rázem přetočeno rozumem, suchou psychologickou analýzou, viz. Sandrovo "je málo inteligentní...". Dále je vidět cynismus a zoufalost, Sandro chce opovrhovat ženinou "frází", ale sám cítí, že ona je ve skutečnosti výše než on. A konečně, vidíme konflikt muže a ženy, který se mi do náhodného příkladu vlastně dostal náhodou. Konflikt mužského a ženského je v dílech vidět neustále. Žena je něco vzdáleného, izolovaného a jiného s vlastní logikou a pocity, ale i přes to všechno je muži milují. Nejlépe je to vidět na zmíněné Nudě (a v mém Dopise Exskoropřítelkyni) a i na Pohrdání (1956), které bych nejvíce doporučoval ženské části populace, neboť upadající láska je zde čistá, kdežto Nuda je o lásce vypěstované opovrženíhodnou osobností.

Co se týče způsobu uvažování a cítění skoro všech protagonistů v Moraviových dílech, tak ano - nacházím se tam. Moravia jenom interpretuje a očišťuje můj charakter a říká mi, co si ve skutečnosti myslím, jak uvažuji a nachází mi jakési fiktivní přátele, kolegy stejného klubu, osoby třebas morálně nízké, ovšem sdílející se mnou stejné neštěstí a stejnou upřímnost vůči světu i sobě. Dostává mne do kolen svou cynickou přesností a bizárem, v kterém existují postavy. Mnohdy za to může i náhoda, což zážitek možná dělá objektivně falešnější, ale zase transcendentálnější, když se mu člověk poddá, viz. ve zmíněném dopise Exskoropřítelkyni: "Co ti na tom může záležet, jestli se jmenuje Marie...". Ano, autor měl skutečně štěstí, že se trefil se jménem, ale jak jsem řekl, jen jsem pozapomněl na objektivní svět a dal soukromě za pravdu trošce toho transcendentna. Ovšem v úvodu v Cestě do Říma (1988) už je možná správně cítit Moraviovu vychytralost. Hlavní hrdina o sobě tvrdí, že je básník, a když se ho obratem protagonistka ptá, co napsal za básně, hrdina odpoví, že žádnou, neboť všechny za něj už napsal Apollinaire. A já se mohl zbláznit, protože to byla osobní pozvánka k tomu, abych sám o sobě začal tvrdit, že jsem spisovatel, ale všechny knihy za mě napsal už Alberto Moravia!

V mém vlastním psaní mne inspiroval neskutečně. Nejvíce se na tom podílejí jeho dvě krátké sbírky krátkých povídek Třídílné zrcadlo (1963) a Věci jsou věci (1967). Povídky Modelka a Ty věci a Pejsek bych bez Moravii nenapsal (taková Rakovina a Panic jsou Moraviou leda mázlé, ale Výhovorka, Ajda, scifi nedovařenina Kéž by a "písnička" Vina stojí úplně jinde). Nemyslím si, že jsou to dobré povídky, vlastně jsou o ničem (leda v Pejskovi tuším cosi na pozadí), je v tom snaha napodobit Moraviův styl. Ani nemají šanci být dobré, neboť je mi teprve 20, takže nemusím psát dobře, žejo! Ovšem když si uvědomím, že Moraviovi vyšel jeho první a hned veleúspěšný román Lhostejní (1929) v jednadvaceti letech (a začal psát v osmnácti!), jsem trošku zahanben, neboť mám co dělat, abych se svému idolu přiblížil.

Ke způsobu vytváření obsahu mne inspiroval jednoduchý výrok v rozhovoru: "One writes about what he knows." Já znám veškeré pocity, o kterých píšu v povídkách, ale nikdy jsem je nezažil. Ten chudý balíček mých povídek a nespočet fantazií, ve kterých jsou náměty na obsáhlé povídky a romány, bych přirovnal k Legu. Můj život je stavba z Lega, ale mnou tvořená fikce je z týchž kostek něco jiného. Ve výsledku to vypadá jinak, panáček patří jinam, stavebnice umí jiné věci, je hezčí nebo naopak není hezčí, vytváří úplně jiný dojem, ale stále jsou to kostky, které jsou mi důvěrně známé. Moraviovo "I am related to Girolamo, but I am not Girolamo," bych já řekl jako "Jsem Girolamo, ale ne stejný jako Girolamo." Moravia sám neudělal žádnou autobiografii, ale ta esence, která se line za každým jeho dílem, dostatečně vypovídá o něčem z jeho charakteru. Je to esence zoufalství a boje s odcizením, boje s vlastní osobností. Aby o tom někdo napsal tisíce stran, nemohl celou dobu přežvýkávat jiné věci, musel leda modifikovat vlastní dojmy. Bojím se ale poznat Moraviu jako osobu, vlastně nechci znát jeho osud. Měl v mládí tuberkulózu kostní dřeně, kvůli které byl připoutaný na postel a nemohl chodit do školy, pak dvě manželky a přítelkyni. Pokud bych Moraviu poznal, mohl bych snadno zjistit věci, které by mi ho znechutily. K umělci utíkám proto, abych se zbavil reality, případně viděl realitu jinak. Jakmile se umělec začne prezentovat v reálném světě, dopadá na něj špína reality, tedy i na náš společný malý metariální svět, který byl jím stvořen jenom pro mne. A těch pár, kteří vyjádřili obavy, že v budoucnu nebudu tak osobitě výmluvný, jako jsem teď, bych rád upozornil na ještě jeden Moraviův výrok z rozhovoru: "I do not foresee a time when I shall feel that I have nothing to say."

V Moraviově práci je tentence časem sestupovat k ryzímu Freudovi (Oidipus, falus, proces vytěsnění a sublimace, sexuální traumata...), díky čemuž jsou mnohé pozdní příběhy takovou psychoanalýzou pro laiky. V souvislosti s tím ale klesá k větší míře sexu a ke zdánlivým obscénnostem, kterém mohou čtenáře urazit. Mě to neurazí, samozřejmě, já v tom vidím poezii a krásně podanou pravdu. Někde to někdo správně nazval "červenou knihovnou pro intelektuály" a trefil to přesně, neboť to je vše jen intelektuální masturbace. Proces s výsledkem, který je jako zbytek procesu, jen zhuštěný. Moraviovy knihy nemají vysloveně konec nebo rozuzlení, jsou to přeci psychologické a filozofické romány o lidech jako takových a člověk jako takový skončí až tehdy, kdy umře. Konce jsou dramatické, zažijeme mrazivou nebo dojímavou změnu nebo vyvrcholení celkového pnutí, např. v mé oblíbené novele o dospívání Neposlušnost (1948). Příběhy jsou takové, neboť je to víceméně proud vědomí přiměřeně i nepřiměřeně nezralých a dokonce až přezrálých intelektuálů. Přestože je to něco jako proud vědomí, text se čte dobře a sloh je bohatý. A tento proud je mi znám, neboť jsem v něm namočený každý den. Možná ne tak noblesně, koneckonců rád přiznávám, že konce jeho knih stojí svým intelektem mnohem výše, než stojím já. A to jakoby byl další příznak červené knihovny - sním o čemsi velkém, co je víc já než já.

Ale abych ukázal sestupnost do nevědomí a obscénnosti, ne náhodou na mém oblíbeném tématu: v Agostinovi (1943), novele o dobrosrdečném pubertálním chlapci z vyšší společnosti, jenž začne žárlit na svou mladou ovdovělou matku kvůli jejím dobrodružstvím s mladým námořníkem, se Moravia o pedofilii jenom mimochodem otře. Ve zmíněněm a mém oblíbeném Já + On (1971) se už popisuje svlékání holčičky a protagonistka okomentuje protagonistovy pohledy, ale Voyeur aneb Muž, který se dívá (1985) a již zmíněná Cesta do Říma (1988) pro někoho zachází už do nechutných "pedofilních" detailů. Škoda, že jsem si tu celou pasáž z Voyeura nevypsal, protože bych ji vám rád přepsal. Mám nutkání si knihu ještě teď vyběhnout koupit do antikvariátu, protože je jedna z mála, které mi v obsáhlé sbírce chybí!

Ehm, tak jsem si ji opravdu vyběhl koupit a k tomu jsem rovnou přidal poslední knihu, která mi ještě chyběla. Takže jsem nyní vlastníkem všech překladů Alberta moravii do češtiny! Krásný. Ovšem k ukázce, ve které protagonista analyzuje dekadentní báseň Francouze Mallarmého:

Obět v tomto případě patří k bílé rase a navíc je to nedospělá holčička, ňadýrka jí právě vypučela, přitom už ale je zasvěcená do erotických her, když strká černošce hlavu mezi nohy, do rozkroku, a chystá se k velice intimnímu pohlavnímu úkonu. Holčička ale není jen zkažená a vyděšená, ale taky chudá. Děrami v šatičkách prosvítá její nezrálé, nedospělé tělíčko. Černoška je oproti ní spíš zvíře než lidská bytost, sebejistě se směje a chová se, jako by patřila k nadřazené sociální vrstvě. Černoška se baví a děvčátko dělá, co se od něj žádá.

"Na básni mě však nezajímá obscénnost, ale především ta skopofilie," tvrdí také hrdina. A ano, má pravdu, v obscénnosti se Moravia máčí jenom proto, aby se mohl plně věnovat ústřednímu tématu. Tím je v případě Voyeura potřeba slasti z pozorování a z nechání se pozorovat, takže logicky je tam i "vědecký" popis vyobrazení holčičky v intimní situaci. Čím tedy citlivější téma, tím stoupá i zdánlivá obscénnost. Píšu "zdánlivá", neboť intimita je obscénní, není-li přítomná důvěra v autora (a to platí i obecně). S touto "vědeckostí" také koreluje i poetičnost, která mne tak přitahuje.

Alberto Moravia bude dlouho v mém srdci. Jednou možná jeho hvězdička pro mne pohasne, jeho příběhy splynou do podivné homogenní masy a potěšení z nich se stane stereotypní, ale minimálně do historie se zapsal navždy. Sedí si pohodlně vedle Senecy, Marka Aurelia, Rousseaua, Gončarova, Dawkinse a seriálu My Little Pony. Fotografii Moravii z pláže jsem si dal vytisknout za 30,- a nalepil jsem si ji na knihovnu. Já vždycky chtěl portrét nebo dokonce bustu svého oblíbeného pisatele!

Snad všechny jeho příběhy se odehrávají v Itálii, což mnohdy můžeme usoudit jenom podle jmen postav, a některé z nich je v Římě. Místo i čas jsou ovšem irelevantní, neboť jsou to příběhy o lidech - tedy pokud se zběžně a psychologicky neřeší politka a italský fašismus, který se na Moraviovi poznamenal. Každopádně až přijde čas, kdy si uvědomím, že jsem přesycen a že Moraviu už často neotevřu, s radostí a snad i se slzou v oku si nostalgicky přečtu poslední větu z jednoho z jeho posledních románů, s kterou se s námi s vidinou své blížící se smrti jakoby rozloučil: "Cesta do Říma je u konce."



Moraviův repertoár:
krátká povídka - okolo 5 stran
povídka - 10 - 50 stran
novela - okolo 100 stran
román - 200 a více stran
(eseje, dramata, cestopisy - Nic z toho není nepřeloženo, herdek!!! O důvod víc naučit se Italsky!)

Krásný Člověk výrazně doporučuje:
Nuda - Obsah viz. výše. Podle mého soudu je to jedna z nejúspěšnějích novel, ne-li vrchol, protože pomyslně rozděluje Moraviovo psychologické období s obdobím psychoanalitickým, lidově řečeno úchylným, a bere si to nejlepší z obého.
Neposlušnost - Novela o bolestném dospívání a strachu ze světa dospělých. Dostupné ve sbírce 5 italských novel, Odeon 1967).

Krásný Člověk dále doporučuje:
Nešťastný milenec + Láska manželská - Dvě sbírky celkem o šestnácti novelách a povídkách (některé výborné, jiné jenom dobré), jejichž unikátnost spočívá v tom, že jejich témata Moravia později rozpracoval do románů. Je to tedy "Moraviův skicář" a jsou to vypovídající ochutnávky pro čtenáře.
1934 - Přežít vlastní smrt - "Je možné žít v zoufalství a netoužit při tom po smrti?" ptá se protagonista v úvodu knihy. Na otázku odpovídá různě. Je to patrně druhá nejdepresivnější kniha od Moravii, jakou jsem četl, neboť ke znechucení a depresi přidává i smrt.

Krásný Člověk pro pikantní duše doporučuje:
Já + On - Vypořádávání se s pocitem vlastní nedostačitelnosti pomocí diskuzí s vlastním pohlavním údem.
Cesta do Říma - Oidipovský komplex a pokus o nahrazení matky třemi zcela odlišnými ženami. Jelikož je to nejpozdější Moravia, čekejte erotiku. Jak řekl můj kamarád, kterého jsem donutil koupit si to v antikvariátu za pět koun: "Je to taková normální próza, najednou porno a potom filozofie. A tak furt dokola. Moc se mi to líbilo."

A na závěr ještě jedna metafora:
"Myslím si, že opravdové zoufalství není upovídané, ale tiché. Kdybyste byl opravdu zoufalý, tak byste mi o tom nepovídal."
Nebyla to ani tak odpověď, jako výzva, abych začal mluvit o něčem jiném. Nečekané dojetí mi sevřelo hrdlo. Tiše jsem řekl: "Ale já přesto zoufalý jsem."
Zadíval se na mě pronikavě a vyděšeně, asi jako se člověk na lodi dívá na cestujícího, kterému je zle od žaludku, v obavě, aby se nevyzvracel zrovna na něho.
- 1934 - Přežít vlastní smrt
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chariot Chariot | 28. února 2017 v 14:27 | Reagovat

To je zajímavé stopovat pramen vašeho postižení.

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 28. února 2017 v 17:06 | Reagovat

[1]: To není pramen, jen interpretace.

3 Chariot Chariot | 28. února 2017 v 17:10 | Reagovat

[2]: Budiž.

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 28. února 2017 v 17:13 | Reagovat

[3]: To, co jsem, jsem byl i před Moraviou. Nebo to myslíš jinak?

5 Chariot Chariot | 28. února 2017 v 21:50 | Reagovat

[4]: Vy nejste nic :-)

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 28. února 2017 v 22:08 | Reagovat

[5]: Solipsistko. Nehádejme se ale pod článkem o mém bohu, tohle je takový můj osobní chrám míru.

7 Chariot Chariot | 28. února 2017 v 22:39 | Reagovat

[6]: To nebyl odkaz na solipsismus.

8 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 28. února 2017 v 22:56 | Reagovat

[6]: Já moc dobře pochopil.

9 stuprum stuprum | Web | 3. března 2017 v 2:37 | Reagovat

Nejlepší je ta pasáž, kdy se loučí s malováním, jak veme nožík a bodá a bodá, dokud plátno není rozřezané na kousky. A pak veme čisté plátno a dochází k tomu, že tvůrčí energie se vybila v tom zuřivém ničitelském gestu. :-D

Na Moraviu jsem nikdy neměl sílu, jevil se mi jako celá řádka těch Italů, podobné osudy jako Ungaretti, Pirandello, D'Annunzio.

10 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 3. března 2017 v 19:13 | Reagovat

[9]: Moravia je bůh. Som rád, žes ho ochutnal. A hergot, díky za tipy! Šest postav hledajících autora si chci přečíst už delší doby.

11 trippy trippy | Web | 10. března 2017 v 22:55 | Reagovat

Děkuji za skvělý tip, něco jsem už o tomto spisovateli slyšela a pro některé lidi byl dost... zvláštní, mé matce se líbí. Rozhodně si o od něj něco přečtu a ráda bych se naučila italsky, třeba od něj jednou něco přeložím. :-)

12 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 10. března 2017 v 23:10 | Reagovat

[11]: Tak za přeložení bych ti byl neskonale vděčný. Doporučuji ono Pohrdání (protože jsi holka!), ale samozřejmě to prokonzultuj s máti. A zkus mi pak napsat, co doporučila ona.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama