Poslední dopis Krásce (XV.)

21. března 2017 v 1:01 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu
Krásenko,

děláš si ze mne srandu, viď?! Vlastně ty ne, ale "osud" si ji dělá. Potěšil mne totiž. Právě jsem přes dvě hodiny v tomto vařícím červencovém dni jezdil po městě, abych si všude možně povyzvedával objednané zboží. Jedno toto místo se nacházelo u Vltavy, po jejímž břehu jsem se také prošel. Vím, že tento břeh máš ráda, že jsi tam často s kamarádkami, takže jsem mírně doufal, že se tam třeba potkáme. Bylo mi jasné, že se nepotkáme, ale šance na potkání byla rozhodně vyšší, než kdybych zůstal sedět doma. Ty jsi tam samozřejmě nebyla, ale byly tam nějaké patnáctileté cácory, z nichž jedné koukala půlka zadku zpod antikonzervativních džínových kraťásků. Prošel jsem břeh jenom proto, abych pak zjistil, že se musím vrátit zpátky, neboť jsem tu cílenou ulici minul - takže jsem se vrátil těch několik stovek metrů už po ulici. To bylo asi v půl třetí odpoledne.

Vrátil jsem se domů v půl páté. Rituálně jsem se mrknul na tvé profily na sociálních sítích a zjistil jsem, že jste dnes byly se svou kamarádkou v parku, který je blízko tvého oblíbeného břehu. Tak blízko jsem ti byl! Jak jsme se minuli? O kolik minut, o kolik metrů? Dávám tomu půl hodiny a pět set metrů! Na fotce, která posloužila jako ilustrace tvé zprávy o vašem výletu, je v pozadí vidět dvojice věžiček, okolo kterých jsem před pár hodinami šel. Máš tam také koženou černou sukni (kožená by vzhledem k tvému alternativnímu životnímu stylu být nemohla, takže se jen blyští jako kůže). Takovou sukni nevídám zas tak často, není asi tak častá jako třeba džínové kraťásky té předčasně pohlavně vyspělé slečny, o které jsem mluvil výše. Zbytek tvého outfitu dohromady mi moc neladí, černo-bílo-křiklavě červená se mi moc nelíbí, neboť bílé boty i to křiklavé tričko strhávají k sobě pozornost, čímž se vylučují. Ale proč mluvím o té sukni? Stejnou sukni jsem totiž okolo třetí hodiny pozoroval na jedné hezké slečně, která šla pár metrů přede mnou. Boty si nepamatuji, ale měla krom té černé sukně i černý vršek. Zabočila hnedle do drogerie, takže jsem ji nestihl řádně prohlédnout. Podle zákona schválnosti totiž otáčela hlavu směrem ode mne, asi jako když nám Měsíc nikdy neukáže svou odvrácenou stranu. Nemohl jsem ji tedy vidět do obličeje. Byla v doprovodu kamarádky a vlasy neměla vysloveně jiné, než jaké je máš v téhle době ty. Brzo jsem ji ale vypustil z hlavy. Teď, jak si tedy vzpomínám, jsem v mírném šoku. Úplně dokonale jsi to mohla být ty. Nemyslím si to, ale mohla jsi to být ty.

Nyní je ale ta geniálnější možnost: podle tvého tweetu, který mluví v přítomném čase, jste byly v tramvaji ve čtyři hodiny, tedy ve chvíli, kdy jsem v jedné byl také já. Tweet musel být uploadnut v té tramvaji, neboť druhý tweet se také váže k tramvaji a mluví o ní v minulosti. Proč by jsi psala doma (na wi-fi?) dva tweety o tramvaji půl hodiny od sebe? Logičtější je napsat oba tweety hnedka poté, co se událost, kterou oba komentují, stane. Cesta hromadnou dopravou od parku k tvému bydlišti trvá přibližně půl hodiny. Psala-li jsi první tweet z tramvaje okolo čtvrté hodiny a poslední tweet reflektující zážitek z tramvaje o půl hodiny později, znamená to, že ve čtyři hodiny jsi musela být ještě v centru města a ne doma. Tedy okolo místa, kde jsem byl já. To je záležitost maximálně dvou kilometrů a maximálně deseti minut. Od parku k místu, kde jsem byl ve čtyři hodiny já, je to totiž sotva deset minut. Také jsi musela na tom místě přestoupit, neboť je to dopravní uzel. Já také musel přestoupit. Vystupoval jsem z tramvaje, do které by jsi ty nastoupila, neboť jezdí k tobě domů, a přestupoval jsem do tramvaje, ze které jsi klidně mohla vystupovat, neboť tato tramvaj jede přibližně od onoho parku. Ach, bože, má zběsilá teorie má spoustu děr a myslím, že zítra mi nebude dávat smysl, ale ta víra v ní je mnohem důležitější než její pravdivost.

Dnes jsme si byli tak blízko! Jsem opojen. Také se mi zdál o tobě dneska sen, zase jsi byla svou tváří blízko k té mé. Měla jsi ale jako zbytek publika oči pro mého kamaráda, který hrál nějakou pitomou hru na počítači - samozřejmě jsem mu hrozně záviděl a cítil se ukřivděný. Také jsi na mne pohlédla, ale zase jako minule u balkonu se v tvém pohledu odrážela zdrženlivost a menší strach. A jak se "předpověď" naplnila! Dnes jsi se pohybovala pár stovek metrů ode mne, ne-li desítek metrů. Samozřejmě v tom může hrát roli hromada jiných faktorů, třeba jsi jela tramvají jinam a jindy a od tamtoto místa vás třeba vyzvedli rodiče autem. Rád ale věřím své teorii. Božíčku, jak já tě miluju! Není to vtipné? Ještě před rokem a půl jsem tě vídal téměř denně a neměl jsem z toho takový požitek, jako mám nyní z toho, že jsi mohla jet tramvají za mnou!

---
Další sny se mi dnes zdály. Vychrlím je.

V prvním jsem objevil na nějakém stole vydaný deníček tvé maminky psaný od dne jejího vlastního narození, což bylo z neznámého důvodu v březnu roku 1913. Bylo to psáno den po dni a veršovaně. Hledal jsem den, kdy jsi se narodila ty. Maminka si tehdy zapsala, jak je šťastná. Ovšem oslovala tě podivně dlouze, jakoby staroslovansky nebo jako šlechtčinu. Jmenovala-li by jsi se Kateřina, maminka by tě oslovala jako Catherbeurine. Zkus si podobně pohrát se svým vlastním jménem. Bohužel to není celý sen a já moc lituji, že jsem si sen nezapsal hnedle po probuzení, neboť teď večer jsem už dávno zapomněl, k čemu a jak se ještě vyjadřovala tvá maminka. Na rozdíl od děje, texty a slova snů se mi rychle vytrácí z hlavy. Toto konkrétní zapomnění je dáno i tím, že tento sen byl přebit druhým sen.

Druhý byl hrozný. Typický, ale také obzvláště perverzní svou typičností. Asi víš, že mám cosi společného s určitou sexuální menšinou. Ať jsem opravdu takový nebo ať si myslím, že jsem takový, v každém případě s nimi sympatizuji, podporuji je a málem sebevražedně šířím osvětu, kterou tak nutně potřebují. Na webových stránkách si občas přečtu nějaký jejich příběh, který se váže k jejich sexuální orientaci. Jeden takový příběh jsem si četl ve svém snu. Psal ho jeden z oné sexuální menšiny - popisoval, jak šel za jednou mladou dívkou (a možná i dobrou kamarádkou?) do obchodu, kde zaskakovala za maminku, jak si s ní povídal, jak pak odešli do pokoje o patro víš. V tomto pokoji ji prý masturboval. V tom snovém textu se vyskytovala čísla 3 a 4 a já myslím, že měla zamenat, že tuto návštěvu vykonal poslední dobou už tolikrát. Já zbystřil. Požádal jsem ho o fotku té slečny, protože mi čas, místo a dívce přisuzované vlastnosti nápadně připomínaly tebe. Samozřejmě jsi to byla ty. Poslal mi dvě fotky (což by se nemohlo stát, na fóru se neposílají fotky lásek, stěží se i říká pravé jméno), na nichž jsi stála ty za pokladnou toho obchůdku. Na jedné jsi se tvářila zaraženě a překvapeně, ale na druhé, která byla vyfocená o metr blíž k tobě, jsi se už smála. Byl jsem rozrušený, tak jsem si znova přečetl tu část o masturbaci. Popisoval, jak ho fascinovala tvá naivní neschopnost přijmout v posteli najednou tolik fyzické radosti. Dusí-li se lidské tělo při hromadě dobrého jídla, tak stejným způsobem se prý tvá duše doslova dusila tou přemírou štěstí. Nadával jsem si pro sebe tomu člověku, cítil jsem se ukřivděný. Vztekal jsem se jako dítě. On! Nechutný úchyl, kterého se ve společnosti zastávám, mi "čórne holku" a masturbuje ji. Jí se to určitě líbí, je šťastná, ale zdroj jejího štěstí je v "nesprávném" člověku.

Třetí, čtvrtý, pátý a snad všechny ostatní sny z posledních dní jsou tématicky stejné, takže shrnu jen jeden. Stál jsem před svou vysokou školou a povídal si o čemsi se svým snovým přítelem. Za ním jste prošly ty a tvá kamarádka. Nebyly jste ale patnáctileté a vyspělé, jako jste nyní, nýbrž byly jste takové, jaké si vás pamatuji nejlépe. Drobnější, třináctileté a s holčičkovsky dlouhými vlasy. Jenom jste prošly a nic víc se nestalo.

---
A víš ty, co my zkusíme, Krásko? Ukončit celé toto psaní. Vydržel jsem to skoro rok. Končím, protože se bojím autentického konce. Končí všechno. Láska často a ráda. V nejlepším se má přestat. Mohl bych psát třeba další rok nebo dva, ale posledního dopisu se bojím. Jenže co bych v těch všech dalších dopisech tak psal? Pokud to chceš vědět, přečti si tyto dopisy znova. Dozvíš se mnoho nového zajímavého, co ti mohlo prvně uniknout - jak tě mám ještě jinak rád, jak se v jakých drobnostech vzájemně pronásledujeme, jak hltám projevy tvé něžnosti a všímavosti. Co tak vzpomínám, možná jsem málo psal o krásných věcech. Věnoval jsem se ošklivým věcem z toho důvodu, že krásné věci jsou samozřejmé. Samozřejmě tě miluju, samozřejmě ti budu věrný. Fantazii a možnosti jednou větou nezahrneme, ale skutečnost ano - miluji tě.

Celý tento dopis jsem psal hodně dlouho, dával jsem si pauzy na celé měsíce a jak se do psaní nutím, nepíše se mi hezky a věty si každá povídají o svém. To je druhý důvod ukončení - zmatek. Psal jsem tento dopis dlouho jednoduše proto, že můj pocit k tobě stále intenzivnější. Přemíra dojmů "ucpe vchod" a nic nejde pak dovnitř a ani ven. A než stihnu popsat jeden pocit, už se hrne druhý, který je díky své novosti čerstvý. Touha po pořádku ale nedovolí popisovat nové a nové pocity, dokud se nepromyslí ty staré a hodnotné, ale o nich už psát z lenosti a nedočkavosti nechci, neboť mám pocity nové! Ve výsledku nenapíšu ani řádku o desítce pocitů a událostech. Při několika osamocených večerních přesouváních jsem celou dobu chůze myslel jen na tebe. Když jsem pak usednul k počítači, nedokázal jsem napsat nic o tom, o čem jsem přemýšlel. Zkoušel jsem ti natočit videa a také jsem natočil celkem přibližně hodinu materiálu - doufal jsem, že by tě dokázala přesvědčit nebo obměkčit má řeč těla a intonace a všechno to, co chybí psanému textu. Nakonec jsem je smazal, neboť v nich byl trapný zmatek.

Bože můj, Krásenko! Myslím na tebe tak moc! Šíleně se točím do kolečka a zrychluji tempo. Tyto dopisy jsou výřez z celé mentality v mém příběhu. Křečovitě a stručně povím, co se poslední měsíce dělo tak silného, že jsem ani nenašel úlevu k zapsání! Párkrát jsem procházkou navštívil tvé bydliště a vždy jsem s hranou lhostejností prošel okolo tvého domu. Jednou jsem vyhledal i vaši schránku. A cítil jsem se jako melancholický archeolog budoucnosti, když jsem procházel cestu na autobus, kterou musíš ty vykonávat každý den a vykonávat budeš ještě několik let! Pomocí geometrie jsem z fotek z tvého balkonu vyvodil, v kterém bytě jste! Už několikrát večer se v obou oknech za balkonem svítilo a já si lahodně představoval, že existuješ sotva dvacet metrů ode mne! Nebo bych mohl psát i tom, jak jsem ti v opilosti napsal zprávu! A jak jsi mě mlčky znova zablokovala a já se lekl, že ti to nějak ublížilo. Dále jsem byl dvakrát na něčem, co by se dalo v obou případech označit jako rande. Během těchto dvou rande jsem se cítil promiskuitně a jako někdo, kdo tě podvádí. Myslím, že slečna vycítila nějakou neautentičnost v mém chování (nejen způsobenou mým myšlením na tebe), takže proto vůbec nezareagovala na třetí pozvání. Také jsem znova kontaktoval tvou maminku, protože jsem si našel další důvod, který nechci rozepisovat. Má nálada byla mnohem horší, bylo mi mdlo skoro celý den. A byl jsem tvou maminkou takřka odpálkován! Ano, byl jsem odstrčen osobou, kterou jsem považoval za samotnou dobrotu. Říkala mi, že se mám soustředit na svůj život a tebe z něj vynechat. To buď z ní dělá "falešného boha" nebo ze mě někoho výjimečně otrávného svou vlezlostí.

Mírně jsem vůči tvé mamince na pár týdnů ochladl, ale mé city k ní zase rozvařil intimní text, který jsem nalezl v archivech na internetu. Text, ve kterém tvá maminka popisuje jistý dávný smutný večer, mne dojal k slzám. Píše krásně, dojemně, citlivě, člověk má nutkání ji obejmout. Z textu je vidět, jak tebe a tvé sestřičky v důsledku nešťastných událostí miluje! Mám na jazyku spousty otázek. Co jsi dělala celou dobu ty? Spinkala? Ruchot tě probudil nebo jsi se o všem dozvěděla až druhý den? Koukala jsi a plakala, neboť jsi nevěděla, co se to děje a proč jsou rodiče jako na trní? Všímal si tě někdo? Pamatuješ si na to dnes? Já mám vcelku popsatelné vzpomínky na teroristické útoky 11. září, to jsem byl starý stejně jako ty na váš smutný večer. Jako dítěti mi to ale bylo tak nějak jedno, fascinovala mne spíš nová hračka, kteoru mi rodiče ten den koupili, ale cítil jsem, že ty nepřestávající věci v televizi jsou pro mé rodiče něco významného, proto jsem si to zapamatoval až dodnes. A váš osudný večer se ti také mohl pomocí silných ale nejasných emocí ze strany rodičů zarýt do paměti jako mně září 2001.

A stalo se mnoho jiných věcí, které mne donutily přemýšlet a nějak se cítit, opravdu mnoho věcí, ale jak jsem nahoře napsal, nešlo a nejde ti je napsat a vyzpovídat se, neboť se zasekly ve dveřích.

Zveřejňuji tento dopis něco přes rok od zveřejnění prvního dopisu. Byl to krásný rok! Podivně krásný rok. Když jsem byl na koberečku u profesorky, říkala mi, že ten dopis, který jsem ti nechal na skříňce, má tam někde na stole. Tak nějak tedy předpokládám, že ho asi nemáš a že si jeho znění nepamatuješ. Dovolím si tedy přepsat ti ho. Ano, je to těžce intimní materiál, ale já věřím, že mít k němu přístup ti neuškodí. Vidím v něm vcelku čistou krásu mladého zoufalství, docela mne i těší číst můj vlastní "milostný dopis", ale to je samozřejmě proto, že je projevem mne samotného. Přál bych si, aby i tebe těšil, ženy prý rády čtou vyznání obdivu. S jednou slečnou jsem konzultoval milostný dopis, který dostala od jednoho podivného chlapce. Přestože to byl dopis zmatený a přeplněný triviálními gramatickými chybami, slečně lichotil. Ve svém dopise bych nejraději mnohé smazal nebo přepsal, neboť se kvůli tomu nyní málem propadám hanbou - např. slově "okoštovat" a myšlence za ním se můj kamarád vysmál a po chvíli odporu jsem se mu začal smát i já. Také mne mrzí, že jsem nepsal více v minulém čase, protože by to přidalo atmosféře konce.

Snad se nad tímto hezkým "milostným dopisem" jednou znova zamyslíš a řekne ti něco nového o mé osobě, ať by to mělo být cokoliv. Věřím tomu, že kdyby jsi tehdy vnímala více smysl a ne jen prázdná hlasitá slova, mohl by se v tobě probudit také smysl pro kompromis a diplomacii, o který v dopisu stojím. Klást na tebe nároky je ale pokrytecké, neboť já sám jsem nedodržel nic z toho, co jsem v dopise nasliboval. A mohl bych na to mít snad i právo, protože mám úlisnou potřebu si myslet, že láska má právo porušovat všechny sliby a smlouvy. Loučím se tedy s tebou prvním dopisem pro tebe. Končíme tam, kde jsme začali. Co mi ještě osud přinese? Budou dopisy jen epizodou nebo celou ságou v mé nenaplněné lásce k tobě?

---
Ahoj, K***!
Položil jsem si otázku, po které jsem dostal malinký šok: copak může velkolepá K*** zmizet při tak bezvýznamném momentu, kdy se za mnou naposledy zavřou dveře od školy? Nikdy! A proto jsem začal psát tuto věc. Nejsem si úplně jistý, k čemu to bude. Snad si chci vynutit porozumění? Ano! Soucit, odpuštění i nenávist jsou zbytečné, postačí, když mi budeš rozumět.

Správně jsem na začátku minulého roku vycítil, že jsi zvláštní. Řeč těla, výraz ve tváři, všechno nasvědčovalo tomu, co se s časem přímo i nepřímo potvrdilo. Žiješ si v procítěném E/INFJ vesmíru, máš na svůj věk obdivuhodně promyšlené názory na svět, tápeš a pochybuješ o sobě samé… To jsou náznaky všeho, z čeho se může kluk jako já učit, těšit, dojímat - prostě za čím může jít. Valné množství našich spolužaček, a že jsem jich okoštoval dost, najednou nedosahuje takové upřímnosti k sobě samotné, skromnosti i bohatosti, půvabu i inteligence jako Ty. Lidé jsou ve svých očích většinou ti upřímní a ti dobří. V mém světě jsem já jakýsi rytíř, ochránce, ale i ztroskotanec, trpitel a podpantoflák, který by Ti tak rád naslouchal, podporoval Tě, sdílel s Tebou Tvůj svět i tiché chvíle a přestože toho možná vím víc co se týče kvantity, mohl bych se toho od Tebe mnohému naučit. Chtěl jsem Tě poznat ani ne takovou, jakou se mi zdáš být, spíš jako takovou, jakou opravdu jsi.

Toto seznamování dopadlo strašně. Všechno je zmatené, K***, nic nemělo takhle dopadnout. Nechápu a ani nevím, jestli chápat chci. Do jaké pozice jsem se jenom dostal? Jak mě vůbec vidíš? Jako pitomce? Prosťáčka? Perverzáka? Pedofila? Nemůže to být nic lichotivého, obzvlášť ne v hlavě důmyslné a citlivé dívky. Musel Tě znechutit a vyděsit můj věk, vzhled, mé explicitní názory, mé (schválně přehnané (odpusť mi tento alibismus)) vyjadřování! Vždy jsem se cítil, samozřejmě svou vinou, jako nepochopený. Důvod, proč jsem ale vždy vytrval, bylo právě toto nepochopení, jelikož tam je totiž ještě ždibec naděje, že se můžeme mít upřímně rádi! Nyní přicházím, snad to není příliš agresivně, se srdcem na dlani. Pokud se budeš i nadále chovat odmítavě, na což máš naprosté právo, dojde mi, že mě neodmítáš kvůli mylnému obrazu, ale kvůli tomu, jaký opravdu jsem ve své nejryzejší podobě. Pak se vzdám všech myšlenek na Tebe. A vida! Protiřečím si s tím, co jsem napsal v prvním odstavci, jak prostinké ode mě!

Omlouvám se za tento sice archaický, ale alespoň romantičtější a vážnější způsob komunikace. Také se omlouvám za nesouvislost celé této slohové zrůdnosti, vyráběl a předělával jsem to několik měsíců s dlouhými i krátkými pauzami, v různých náladách, s různým hudebním doprovodem, v různých denních i nočních dobách. Ve zkratce: Omlouvám se Ti za celou svou existenci (včetně gramatiky) a děkuji Ti za celou Tvou existenci. Kéž to navždy zůstane jen mezi námi!

Měj se krásně!
Dan

P. S. Z God Knows I Tried krásně mrazí!
---
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. března 2017 v 2:19 | Reagovat

Nikdy se touha nenaplní. :) Být tebou, nechám to plavat, jinak poznáš, jaké to je, být stráven zaživa. Ne nadarmo se říká, že pravé takotsubo je nejděsivější psychosomatická zkušenost.  :)

Na druhou stranu tě budu považovat za slabocha a pokrytce, že ses tak snadno vzdal navzdory těm půvabným nadějím. :)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 21. března 2017 v 20:34 | Reagovat

A jsi si jistý, že jedna z těch patnáctiletých cácor nebyla ona? Já jen, že je to těžké poznat, když většina patnáctiletých cácor vypadá stejně a obecně...spousta dívek vypadá stejně, častokrát se jenom liší barvou očí a vlasů, možná tvarem rtů a nosu.

A uvědomuješ si, že pokud svůj předmět obdivu poznáš takový, jaký je a ne takový, jaký se ti zdá být, tak...to může vyústit až jako důvod k sebevraždě, případně vraždě onoho "pseudodokonalého" předmětu obdivu, nebo vlastně vraždě čehokoliv/kohokoliv jiného? Já bych si to být tebou opravdu nepřála...

Můžu ti zopakovat jenom jedno. Takovej archetyp, kterej se v osudech lidských mrdek jako my opakuje a je přítomen, ať chceme, nebo nechceme. Srát na lidi, kteří "si něco špatně vyložili", "to ve skutečnosti mysleli jinak", nebo "si byli nevědomí kompletní situace". Jejich problém, ne tvuj. Je potřeba nelpět na jednom člověku, protože ten člověk je stejná lidská mrdka, jako všichni, včetně tebe, nebo mě, nebo tvojí mámy. Je potřeba zahodit romantickou nostalgii a vojet první věc, co se hejbe, která se ti připlete do cesty. Je potřeba se fyzicky a psychicky neničit kvůli někomu jinýmu. Je potřeba žít, uvědom si, že většinou tě lidi maj u prdele, pokud ti nedaj najevo něco jinýho. Ne žádný: "Jednou se zamyslíš nad něčím novým o mé osobě". Lidský mrdky metou situace, který je nezajímaj, nebo otravujou, pryč. Je potřeba žít. Žij.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 21. března 2017 v 20:35 | Reagovat

[1]: A to je druhý strana mince. Tvoje vina.

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 21. března 2017 v 21:31 | Reagovat

[1]: Haha, a teď ať si člověk vybere, jako zvolí variantu. Zkusím si nevybrat tu, která je víc horší.

[2]: Nope, fakt mezi nimi nebyla ona. Jo, jo, vím, tobě se všechny moderní patnáctky zdaj stejný... :-D

K tý vraždě zkus říct něco víc, neboť v tvém "tónu" čuchám něco schovaného. A je to taky zajímavé téma.

Tvou věčnou radu perfektně chápu, prostě rozumím jejím kolečkům a logice, ale problém je v našem zcela odlišném cítění. Ty cítíš liberálně, já cítím jako intelektuál z 19. století. Tam leží mé srdce, leželo tam vždy a žádná rozumová práce ho nepřemístí. Leda zkušenost, do které spadnu po hlavě a nebudu se moci z ní vyvlíknout, jako jsem se už párkrát vyvlíkl. Já jsem prostě silně emoční a "závislácká osoba" a nerad se zbavuju lidí, do kterých jsem věnoval tolik energie a pozornosti.

Ano, i Kráska je mrdka a o její lhostejnosti bych mohl napsat celý další dopis (a taky už ho měsíc píšu!). Bohužel. Přiznáním si Krásčina mrdkovství ztratím to, co má pro mne v téhle době nějaký větší smysl. Nepřiznávám to rád a přiznávám to tak, aby mne to nebolelo a Krásčina obrazu se to nedotklo. Trošku si do Krásky projektuju své vlastnosti, to je pravda, já hrozně rád takovéhle věci totiž řeším, neboť přispívají k celkovému množství lásky a porozumění na týhle modro-zelený kouli.

Pche, sorry, nevím moc, o čem píšu a co čtu, celej den se cítím divně.

5 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. března 2017 v 11:19 | Reagovat

[4]: Jenže to je strašná škoda, nemá cenu se snažit držet jako "intelektuál z 19. století", když jím nejsi. Připomíná mi to Junga. Jeho "cítění se být starým mužem z 18. století" v době jeho pozdních školních let. Psal o tom na začátku svýho životopisu, je to moc zajímavý, kdyžtak ti to pošlu, mám to v pdf. Jung si podstatu svýho rozpolcení uvědomil, když končil gymnázium. Týká se to samozřejmě části osobnosti, která žije v celku, bezčasový charakter žijící ve staletích.
Silně emoční je většina lidí, alespoň když odhalíš jejich slabost. Já se taky nerada zbavuju lidí, do kterých jsem vložila spoustu energie a taky to nedělám. Naopak přizpůsobuju okolnosti tomu, abych to ani dělat nemusela, jednoduše taham za nitky svým směrem, pokud je třeba.

No, tu zkušenost potřebuješ jako sůl, tak ať se odehraje co nejdřív! Jinak budeš pořád nešťastnošťastnej. Na jednu stranu si nechceš nechat šáhnout na obraz "dokonalosti" obdivované bytosti, na druhou stranu víš, že to, co si myslíš, není tak úplně pravda. A člověk v tomhle stavu nemůže přežívat až příliš dlouho, rozhodně ne celej život, ani půlku, či čtvrtinu života, pro představu.

6 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 22. března 2017 v 18:56 | Reagovat

[5]: Junga pošli. Často jde úplně mimo mne, ale stejně často je jedinečný a dává těžce podnětné myšlenky. Nemají-li vědeckou hodnotu, mají alespoň tu uměleckou a osobní.

Hehe, zkušenost... No těším se na ni, ať bude jakéhokoliv náboje. Pozitivního nebo negativního...

A pozor, v tom tebou řečeném stavu jde přežít dlouho! Nečetlas Orwella? Doublethink? (to myslím z poloviny jako vtip a z poloviny vážně)

7 stuprum stuprum | Web | 23. března 2017 v 1:30 | Reagovat

Ještě jedna kritická poznámka. Říkává se, že člověk ve dvaceti např. neví, co je to láska, ve třiceti se na ni zas dívá jinak, v padesáti už to ani neřeší, v šedesátce už zapomněl atd. To je podle mě non sequitur, pokud si celý život nevysníváš jeden konkrétní model lásky, pak máš popletený žebříček hodnot, nejseš si jistý ani tím, co chceš, aby ti přinesla.
Že ti nefunguje čůrák nebo co, pač senilníš. Pokud je v tobě vášeň, pak ti prostě nemůže přestat dělat a vždycky budeš chtít obdělávat nové a nové kusy. A budeš to nazývat láskou, jsi-li vášnivý typ. Ne takové to: já a moje stará jsme kdysi cosi, prolezli jsme půl světa, bla, bla... ale teď si pěkně hovíme u kamen. To jste s prominutím směšní dobrodruzi a nevěřím vám ani nos mezi očima. Pokud nenesou ty příhody punc celoživotního trvání, pak jsou to prostě jen kuriozitky do večerních zpráv, které stejně nikdo nesleduje.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. března 2017 v 13:11 | Reagovat

[6]: Pošlu, je to jeho životopis, část dětství. Čte se to skvěle.

...a jak to dopadlo, žeano. Naštěstí je to pořád jen román, sice dobrý, ale román. Podobně jako Mistr a Markétka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama