Povídka o Kráse: Pejsek

7. března 2017 v 12:38 | Krásný Člověk |  Moje umění
"To si snad i přečtu!"
- Kamarád

Pejsek

Na to, jak dlouho jsme už spolu byli, jsem byl stále hluboce zamilovaný. Dal bych to na dík nedílné součásti mého charakteru, totiž urputné potřebě pozorovat. Díky mé potřebě pozorovat svou vyvolenou jsem o ní neustále a náhle zjišťoval něco nového, co udržovalo můj láskyplný cit k ní. Pocity náhlého zjištění mohou dokazovat neúplnou znalost partnera, ale také to může být procítění partnera, tedy zdravý zdroj (nebo úkaz?) zamilovanosti. Snad můj smysl pro detail nezaměníte za nebezpečnou a nepředvídatelnou obsesi, jež by bylo třeba léčit. Říkám vám, není co léčit, neboť z toho plynulo jenom dobré pro nás oba. Ukažme si prostomyslný a jednoduchý příklad na kávě, kterou si má milá dělala každé ráno. Nikdy nespěchala, ale její pozitivita a optimismus se promítala v jejím chování, čili dělala vše svižně, rychle a radostně z principu svého charakteru. Aby urychlila vyndání hrníčku ze skříňky, jednou rukou otevřela ohleduplným trnutím dvířka skřínky a vyndala z ní hrníček, zatímco druhou zvedla dlaň, od které se odrazila otevírající se dvířka a zase se přivřela. Tuto prostou činnost jsem ji určitě viděl dělat mnohokrát, ale až po dlouhé době jsem ji řádně zpozoroval, tedy z pohledu rozumu náhle zjistil a z pohledu emocí zacítil.

Příklad to byl obyčejný, náhodný, ale tak by vypadaly všechny. Uvedu proto ještě jeden, abych lépe představil mne i mou milou. Při jednom z klasických trávení společného času v obývacím pokoji jsem ji pozoroval při čtení knihy. Knihu držela jednou rukou a naklonila ji, stejně jako si naklonila a druhou rukou podepřela hlavu. Byla to obyčejná pozice člověka, jež je opakem snobství. Kniha to byla humorná, takže se ten večer již po několikáté má milá od srdce zasmála. Takřka paradoxně vůči svému živelnému a sangvinickému založení (který sangvinik by chtěl konzervovat přítomnost?) si chtěla vtipnou část zapsat do zápisníčku. To provedla takto: předklonila se a rukou, kterou si podpírala hlavu, vzala ze stolu tužku a hned potom s ní otevřela na stole ležící zápisníček. Svíraná kniha se v důsledku předklonu přivřela. Aby si má milá připomněla stránku, nepodívala se pečlivě na odpovídající stránku, ale ledabyle s knihou zamávala a otevřela se jí stránka předchozí. K této stránce přičetla jedničku a výsledné číslo si zapsala. Dovolte mi ukázat, co je na tomto gestu geniálního. Normální člověk by obětoval vteřinu a obtěžoval by se natočit knihu tak, aby se mu ukázala žádaná stránka. Má milá ale využila důvtip k usnadnění si práce a k ušetření energie. Zlý jazyk by tvrdil, že veškerou energii, kterou má milá za ta léta života ušetřila při přičítání nebo odčítání jedniček ze stránek knih, jsem vyplýtval já při svém pozorování a při psaní těchto řádků. A měl by i pravdu, nedíval-li by se na jasné výsledky, které z mého pozorování vyplývaly: miloval jsem ji díky tomu více a více.

Jedno takové důležité náhlé zjištění proběhlo během našeho letního celodenního výletu do historického městysu. Ona měla světlé a krátké letní šaty a já oblečení úměrně nuzné vztahu, ve kterém před druhým už nemusíme hrát divadlo. Nedaleko před námi jsme spatřili pobíhajícího psa a jeho starého majitele. Majitel vymrštil míček směrem vedle nás, načež se za ním pes fanaticky vyřítil. Slyšel jsem, jak se má milovaná směje komicky posedlému psu, a viděl jsem, jak se za psem otáčí. Když se pes vracel s míčkem v hubě, vycítil kolem nás veselí, takže míček upustil a začal poskakovat okolo mé milované. Ta si v letních šatech sedla se vší svou hebkou bledou kůží na udusanou zeminu a začala psa muchlovat takovým způsobem, jaký by si dva slušně vychovaní lidé na veřejnosti mezi sebou nedovolili. Pes se po zemi vyvaloval, z huby mu vypadl jazyk a nechal se hladit všude.

Tento výjev budu mít v hlavě až do smrti. Neboť hle: hladí psa, mými slovy nechutné zvíře, karikaturu perverzního lidského snobismu. K psovi, k tomu zvířeti o několika základních emocích a nesrozumitelnému štěkání, k takovému špinavému primitivnímu bahnolibému účelově vytvořenému a závislému zvířeti, byla schopna vyjádřit takovou lásku a pokoru, jako je posazení se na špinavou zem. Podobně jako prasata, která byla vyšlechtěna na jídlo, pes byl vyšlechtěn k dělání kašpárka. Prase možná ztrácí život, ale pes ztrácí svobodu a důstojnost. Pes byl záměrně stvořen k milování, nemůže dělat nic jiného než milovat, je determinován k lásce. Člověk nikoli, a o to větší má lidská láska cenu. Člověk ji musí vypěstovat, budovat a pečovat o ni. Je lepší být milován něčím, co umí jenom milovat, nebo být milován něčím, co k lásce muselo strastiplně dojít? Je lepší pít alkohol, který radost zaručí, nebo si stav extáze vytvořit smysluplnou prací a dobrým žitím jako takovým? Odpověď mi byla vždy jasná. Tak proč projevila psovi na veřejnosti na zemi víc fyzické lásky, než ukázala za celý ten den mně? Na tyto otázky odpovědi už tak jasné nebyly. Od té doby jsem začal svou milou opovrhovat a nepřestal jsem až do úplného konce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chariot Chariot | 7. března 2017 v 13:13 | Reagovat

"Začal jsem jí opovrhovat, protože pohladila psa".

Jako wtf.

2 stuprum stuprum | Web | 8. března 2017 v 14:06 | Reagovat

Houpačka uslintanců, tedy zamilovaných. Jeden den se milují a druhý po sobě ani neštěknou. :D

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 8. března 2017 v 14:24 | Reagovat

Toho psa vidím jako velkého vlkodava z nějakého důvodu. Ne pejska.

4 L.D L.D | 8. března 2017 v 18:52 | Reagovat

A přesně z těch důvodů jsou kočky lepší než psi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama