The Cringiest Moments of Our Lives

14. března 2017 v 0:21 | Krásný Člověk |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Potřebuji rozhřešení. Proto píšu blog. Potřebuju, aby mi někdo napsal, jakože vše, co dělám, je v pořádku, že to není špatně, že je to normální a že mne mají lidi rádi a že jsou to ostatní lidi, kteří jsou ti blbci. Případně aby mi napsal, jaký jsem pózérský blb. To cením taky.

Potřebuji nyní vyhřešit ze svých cringe momentů. Cringe momenty jsou všechny momenty, kdy jsem udělal nebo řekl něco, co bylo hnusné, drzé, lživé, urážející, namyšlené, infantilní, hysterické, neautentické či pozérské.

Problém je v tom, že vždy, když na tyto cringe momenty myslím, stahuje se mi žaludek a ústa jak po kýblu citronu. A ano, děje se mi to i teď, v tuhle chvíli.

Proto své cringe momenty nenapíšu teď, ale nechám si tento zveřejněný článek jaksi rozepsaný. Až časem do něj (snad) dopíšu všechny své slastné cringe momenty. A že jich je hodně!

Pokud jsi, drahý čtenáři, blogový archeolog a níže se ani po letech nenachází větší množství nebo dokonce žádné cringe momenty, věz, že jsem mírně selhal, neboť jsem silou vůle neporazil zkřivenou tvář ze zmíněného kýblu citronu.

První cringe moment bude vlažný (a spíše hlavně o mém výletu na koncert), ale věřte, že ostatní (pokud je přidám) už budou lepší a údernější! Zda napíšu ty nejúdernější a nejlepší je moc složitou otázkou...

Pakliže máte v paměti nějaký můj nějaký cringe moment, nebojte se mi ho sem do komentářů nebo soukromě napsat, případně říct do očí. Moc vám poděkuju.

---

1) Brian Jonestown Massacre, srpen 2016
(přidáno 26. 12. 2016)
Píše se rok 2016, za pár hodin skončí srpen. Jdu na koncert Brian Jonestown Massacre, mé oblíbené psychedelické kapely. Na koncert jsem šel v podivné náladě, neboť se děly podivné věci s Kráskou, které mne víceméně zahrnovaly. Musel jsem změnit prostředí, muselo se něco změnit, takže jsem doufal, že mi koncert poskytne audiovizuální interpretaci mých nálad. Přišel jsem o hodinu dřív, neboť jsem vyčetl: "20:00 Doors, 21:00 The Brian Jonestown Massacre". Když se mne sympatickej starší chlápek v kožený bundě a s manželkou u boku asi v půl deváté ptal, zda maj BJM nějakou předkapelu, řekl jsem, že jo, že se prej jmenuje "Doors".

"The Doors?" ptal se překvapeně.
"Ne," odpovídám, "možná nějakej revival".

Až v půlce koncertu mi došlo, že Doors znamená otevření dveří do sálu. Musel jsem se tomu sympatickému chlápkovi omluvit. Řekl jsem mu, že jsem se pletl, že neznám tu koncertovou hatmatilku, že to tak bylo napsaný na plakátu. On na to něco v tom smyslu, trošku s úsmevem, že no jo.

Koncert plynul. Chtěl jsem katarzi. To se nestalo. Jednak z toho důvodu, že nezahráli mé oblíbené písničky (boží videoklip k tomu!), které většinou pochází z posledních nejexperimentálnějších alb, ale že hráli své první, ty syrové rockové. Za druhé z důvodu, že mne v poslední třetině tříhodinového koncertu praštila bolest hlavy, takže jsem jenom seděl na schodech a těžce oddychoval, zatímco zhulený dav poskakoval a frontman Anton Newcombe finišoval poslední nejhlasitější psychotóny. Pak poděkovali, vzali sakypaky a zmizeli. Já chci katarzi! Nic. Večer nemohl jen takhle skončit, muselo se ještě něco stát. Musel jsem najít Krásku a všechno jí to říct (což samozřejmě nešlo a v jednu v noci jim zvonit u domu by mne dostalo do věžění). Musel jsem pokecat s Antonem a dát si s ním pívo. Měl jsem štěstí, neboť Anton běhal po sálu a někoho očividně hledal. Šel jsem za ním do druhého patra na balkónek s úlistným šklebem: "Tohle je moje šance na něco!" Dostihl jsem ho. Nevím už, jestli jsem mu podal ruku nebo nedodával něco dalšího, ale rozhovor vypadala s největší pravděpodobností takto:

Já (emfaticky): "Hey, Anton!"
Anton: (odtažitě) "Hey. I am just looking for somebody."
Já (emfaticky): "Why didn't you play Food for Clouds?" (pozn: taky boží klip)
Anton (nachluchle z třech hodin kraválu): "What?"
Já (hlasitěji a stále emfaticky): "Food for Clouds, why didn't you play Food for Clouds, it's such an amazing song!"
Anton (s tónem samozřejmosti): "Well sometimes we play it, sometimes we don't."

A pak odešel, zmizel mi, asi šel zpátky do přízemí. Nemohl jsem za ním jít, protože to by bylo dolejzání. Navíc jsem se ztrapnil, neboť má záminka byla fakt debilní. Odbyl mě. Oukej. Fakt takhle končí můj večer? Chvíli jsem na balkonku ještě stál, zdálo se to jako věčnost, ale za další chvilku jsem už vycházel na chodník. Prošla mi Opencarta, takže jsem si musel koupit lístek. Měl jsem ale jenom papírovky a jelikož bylo o půlnoci zavřeno, nikde jsem si nemohl rozměnit. Vlezl jsem do metra a doufal, že tam najdu automat žeroucí třeba papírovku. V u krámku s pizzou metru stál podrážděný mladší chlápek a něco v něm šteloval. Zeptal jsem se ho, zda mi nemůže rozměnit, ale on podrážděně řekl, že nemůže, že je jenom elektrikář. Pak jsem si uvědomil, že o půlnoci asi revizoři chodit nebudou, takže jsem, ohlížeje se zoufale po Antonovi nebo po někom, kdo by mohl zachránit můj večer, šel zpátky na povrch a na tramvaj.

Cringe je to drobný, ale aspoň trojnásobný. Jednak cringe s The Doors, pak Anton, nakonec mírně elektrikář. Bodejť by nebyl mírný, když je jen na zahřátí k článku, bohudík za jeho mírnost! Atmosféra dne, který byl perverzně nakyslý Kráskou, byla ještě zperverzněna asociálností a křečí, s jakou jsem přistoupil k tomu sympatickému chlápkovi, k Antonovi a v závěru k nasranému elektikáři.

2) Pedokarneval, léto 2012
(přidáno 19. 1. 2017)
Ne, nebudu to psát, stačilo to jednou. Ano, mohu dodat mnoho detailů, ale to neudělám. Moc se stydím. Opijte mne a pak vám to rád řeknu. S čistou myslí to fakt nejde.

3) Celej tenhle blog
(přidáno 31. 1. 2017)
Svlíkat se a masturbovat je věc soukromá. Já to dělám veřejně, transparentně. Tento blog je veřejná masturbace. Proto je tenhle blog svinstvo plné trapnejch věcí. Sorry jako, nemůžu za své choutky, nemůžu za to, že se předvádím. Radí mi, abych byl sám sebou, ale co když být sám sebou pro nme znamená předvádět se? Eh, to raději rozeberu jindy.

Ale pojďme k ukázkovému příkladu cringe tohoto blogu: desátého září roku 2016 někde mezi hlubokou nocí a ránem mi dvě žúžasné slečny poslaly video, ve kterém se vysmívají nějaké chujovině z mého blogu, kterou jsem už raději smazal (píšu o tom zde, odstavec začínající "Ještě mne dost pobavily..."). To je cringe. Všechny intimní informace, které tu řvu, se dostávají do rukou tzv. čúzám a pitomečkům, a ti to pak využívají k vzájemnému obohacení (rozuměj: drbům). To je cringe. Já tu provádím sebeterapii a někdo se mi v grupě směje, aby společnost utužil na základě pravidla "nenávist sbližuje". To je cringe!! Jednoho krásného dne se na to video ještě jednou podívám.

(pozn: Slečna Sebevražednáanorektička si poslední citovaný článek přečetla. A zareagovala, přesně jak jsem toužil. Mrzí mne ale, že jsem se zachoval jako já, takže na překvapivě udobřující slova jsem odpověděl jako čurák. Jaké škoda! Je to tak přitažlivá slečna! Čteš-li to, moc tě zdravím a přeju ti všechno dobré.)

4) Jak jsem *** v ***. Několikrát.
(přidáno 31. 1. 2017)
Můžu jen dodat, kolik mi bylo a co následovalo. Ale nedodám. Protože pak by to bylo ještě trapnější.

(pozn: Ráno už za střízliva jsem vyhvězdičkoval, co jsem to dělal. Neunesl jsem ten totiž cringe. Prostě si domyslete něco ošklivýho a trapnýho.)

5) Fejkový testorsterony v tanečních
(přidáno 17. 2. 2017)
V tanenčích bylo peklo. Proti tomuto peklu, které spočívalo v domnělém bojkotu mé osoby, jsem bojoval bojkotem. Jeden způsob odboje spočíval v hlášce, se kterou jsem uvozoval skoro polovinu tanců s novou slečnou. Ta hláška byla toto:

"Jestli tě něco začne tam dole tlačit... (pauza)... tak je to moje peněženka."

Úžasně jsem se v hlavě bavil, když jsem toto říkal. Smál jsem se, jak jsem se úžasně pomstil tomu sociálnímu konstruktu, který mne "traumatizoval" a "traumatizuje" mne i nyní. Moc by mne zajímalo, kolika slečnám došla ona hláška. Nevím, zda jim došla. Nevím, zda vědí, že jsem se ve skutečnosti otíral o erekci. Erekci! Ha! EREKCE!! HAEHHAEUHAEHEehAUEAH xDDDD Nedivím se, že mne mají všichni za debila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. března 2017 v 15:25 | Reagovat

O co se jedná ve čtvrtém bodu?

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 18. března 2017 v 15:29 | Reagovat

[1]: Opij mne.

3 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. března 2017 v 15:34 | Reagovat

[2]: To je to až tak moc velkej cringe?

4 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 18. března 2017 v 17:47 | Reagovat

[3]: Přesně tak! A nic, čím bych se chlubil.

5 stuprum stuprum | Web | 19. března 2017 v 18:32 | Reagovat

Nejhorší je, když se bojíte vlastního stínu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama