Zbytečný dopis bývalé spolužačce Adlétě

30. března 2017 v 1:53 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu
Hojhojhola!

Pojmenuji tě Adléta. Modlím se, abych ti tento dopis nikdy neposlal (jako jsem už udělal ve dvou případech), neboť v něm neřeknu nicmoc hezkého a už jsem před tebou ze sebe několikrát asi udělal dostatečně velkého vola i jinými způsoby. Nebo neudělal. Jsem totiž často a rád paranoidní a můžou za to desítky lidí. Kéž bys nebyla jako oni, kéž by sis pro mne vybudovala imunitu!

Jsi krásná, líbíš se mi a chci se seznámit. To by byla bývala hezká věta, nebylo by-li slečny Krásky. Jelikož ke Krásce cítím všechno možné krásné a pozitivní, činí mne tvrzení, že obdivuji i tvoji krásu, děsným pokrytcem a Romeem (chudinka Rosalina!). Bože, jak mne vytáčí, když se mi líbí tolik slečen! A dělám, jako kdybych nebyl podivně zamilovaný i do její kamarádky! Není proto divu, že trojnásob opovrhuji svou znatelnou byť plytkou náklonností k tobě a, herdek, i k dalším jiným slečnám. Připomíná mi to jednu satiru - Kněz povídá ženě: "Jěžíš tě miluje!" A zakaboněná žena na to: "Vsadím se, že to říká všem ženám!"

Nemiluji tě, to samozřejmě. Nemám se ani do čeho zamilovat, jenom do krásy, ale ta zatím žádné ženě nestačila. Chce to vždycky pár náznaků nějakého toho intelektu a osobnosti, tyto věci mi imponují a jsou nezbytné. Ale nic takového jsem u tebe nenašel. Haha, ne, není to proto, že by to tam nebylo, ale nikdy jsem se k tobě na osobní úrovni nedostal a na internetu se pohybuješ asi jako člověk, který netrpí sebestylizací a který má tak bohatý život, že ho na internetu nemá čas sdílet. Ale lze to hodit na kabát i dvoum mnohem méně lichotivým věcem. Jednak je tvoje jméno obyčejné, takže na internetu nenajdu věci o tobě, ale o desítkách tvých jmenovkyň, a také tě třeba psaní nemusí bavit jako mne a Krásku (oba máme dobrý sloh a blogy!), takže ti nejde a nepřitahuje tě sdělovat se písemně na internetu.

Tvá krása tu ovšem je a vzbuzuje ve mne vášeň! Čistá tvářička a pronikavý pohled nádherných oček. Musíš být i oblíbená. Skoro šest set přátel na facebooku o něčem hovoří. Působíš odměřeně, takže nebudeš ten typ vlezlého člověka, který se honí za největším počtem. Šest set kontaktů se nenasbírá samo, to chce přirozené charisma! A to charisma máš, lidi tě mají rádi. Nejsi středem pozornosti a působíš skromně. Střed pozornosti tě spíš pronásleduje, než aby z tebe vycházel. Já se snažím v mnohých případech být středem pozornosti, vytvářím ho, jsem hlasitý a dělám orální pozdvižení, jehož pravý smysl chápou jen vzácní jedinci. Ty ovšem působíš tak, že lidé ti pozornost sami dávají, sami tě obdivují, sami za tebou jdou. Nikdy jsem si s tebou pořádně nepovídal a ani jsem pořádně nemluvil s těmi, kteří tě znají, takže mimo tisíce jiných věcí od nich třeba ani nevím, jestli tě tato pozornost nedeformuje a nečiní z tebe jedovatého snoba přesyceného obdivem.

(pár hodin pauza)

Vím o tvém jistém psychofyzickém problému, který tě před nějakou dobou dostal do léčebny nebo do čeho. Bylo mi tě moc líto, dojal mne i skromný výběr informací, do kterého jsem si musel domyslet zbytek. Chtěl jsem zjišťovat více, ale nikdo mi to nedovolil a někdo tvrdil, že je to tvá osobní věc, takže mi do ní nic nemůže být. Byl jsem násilně uzavřen v bublině. Opakuji se často a opakuji se nerad, takže chceš-li se dozvědět více, odkážu tě proto na svůj starší článek, ve kterém je to rozebráno výživněji.

Hraju si na psychoanalytika. Co jiného mám já dělat? Často jen sedím a myslím na tebe, tak čert aby v tom byl, kdybych něco nevymyslel, ať už je to sebeblbší myšlenka. Snad mi to odpustíš, snad se moc nepřechechtáš nad dírami, které mé hypotézování má, a snad tě neuráží mé veřejné ukazování mých a veřejné lezení do tvých intimních partií.

Hehe, intimních partií... Musím říci, že se mi dneska ráno o tobě zdál sen. Byl to eroto-sen (nikoli sex-sen!). Stála jsi v něm přede mnou nahá. Koukal jsem na tvůj zakulacený a vycvičený a božský zadek a na tvůj lascivní pohled přes rameno. Zadek máš dokonalý, je "do ruky" a podtrhávají to legíny, které máš na vzácných fotkách (a jen na základě těchto vzácných a většinou nekvalitních fotek posuzuji tvůj zadek, ve skutečnosti jsem se na něj nikdy řádně nezaměřil). Díky svému snu jsem byl vůči tobě celý den "iracionálně pozitivně naladěný", takže i z toho důvodu píši dopis, ve kterém nemám co říct. Představuji si tě, a není to jen dnes a díky tomuto snem ovlivněnému dni, jak se s tebou miluji, vídám tvou tvář pohledně zkřivenou orgasmem. A vidím jsem nás jako dva nikoli jenom zamilované, ale dokonce jako dva milující se, kteří díky své vyspělosti chápou své odlišnosti a jsou v nich tak zkušení, že si druhý je z respektu a lásky nedovolí ukazovat.

Adlétko, jsi nyní ve výjimečné pozici, jsi totiž krásná, na dosah ruky a nic jsem u tebe viditelně nezkazil, čili je možnost, že se spolu ještě můžeme mít rádi. Patrně nejzajímavější je to, že jsi "na dosah ruky". Nejsem ti úplně cizí, znáš mne aspoň od vidění a díky tomu tě můžu beze strachu kontaktovat, kdykoliv ti můžu napsat a někam tě pozvat. Jiné obdobně krásné slečny o mně vůbec neví, jiné mne zablokovaly a u jiných jsem to pokazil, čili cosi jako kontaktovat je je odsouzeno k zániku. Ostatní slečny mne moc nezajímají (což zní, jako kdybych měl dar znechutit každou, která se mi líbí!). Právě tato tvá výjimečná pozice mi dodává sílu v těchto smutných dnech. Laskám se představou, že tě někam pozvu, vlastně se na to i těším, až to udělám. Protože můžeš přijmout a můžeme někam jít a můžeme si se vzájemně oblíbit. Ano, i Kráska mi dodává sílu, ale mnohem jinačí, je to síla pouze z lásky, ale z tebe je síla budovat. U Krásky nevybuduji nic, ale u tebe ještě můžu vybudovat cokoliv a všechno. Díky Krásce se jen cítím o něco lépe a více nemá už smysl dělat, ale díky tobě mám chuť se stát lepším a mám chuť tebe dělat šťastnou, protože je zde možnost, že šťastná se mnou budeš.

Má víra v možnou a lepší budoucnost je ale nahlodávána věděním, že oba jsme úplně mimo sebe. My dva jsme si ve skutečnosti skoro nikdy nic neřekli, protože jsme odlišní a jsme vždy jinde. Není a nebylo kdy a bylo-li by kdy, nebylo by co. Já rád to a ty zas tohle. Spíš by tě přitahoval kluk, kterej ti dá pocit bezpečí, pohody a jistoty, nikoli já, který je přesně to, do čemu mu nadávají. Tento pocit bezpečí bych ti leda nasliboval, ale dopřát ti ho nikdy nedovedu. Leda před asi dvěma lety jsem ti přidržel dveře. Měla jsi černou sukni. Usmála ses a já se usmál také. Nechtěl jsem, aby to v tuhle chvíli skončilo jenom takhle, chtěl jsem tě zaujmout, takže jsem měl nutkání dělat nějaké opičky a vynucené legrácky. Bohudík, že jsem se ovládl (vzpomínám-li si dobře).

Nedávno jsem tě po ukrutně dlouhé době viděl znova. Koukal jsem, jak okolo mne procházíš, čekal jsem aspoň oční kontakt, kterým bys dala najevo, že ve mne poznáváš člověka, který se okolo tebe ve škole míhal před dvěma lety, ale nic jsi neudělala. Buď jsi zapomněla, nebo jsi ignorovala. Pochybuji, že jde zapomenout na člověka, kterého jsme opustili v neutrálním vztahu, vždy po něm zůstane něco, díky čemu na něj reflexem pohlédneme, když se před námi bez varování zjeví. Ty ke mně nemůžeš mít neutrální vztah. Okolí tě muselo ovlivnit svými drby a já tě musel odehnat podivnými zlými slovy, které píšu na mnou vystavěné vysoké zdi okolo mne. Drby byly, samozřejmě, to mi nikdo nevyvrátí. A tak mne nemůžeš mít ráda a všechny cesty k tobě jsou zavřené a život jde dál a já nezjistím, co v tobě je. Je to kámen. Je mi jasné, že až tě pozvu, odmítneš něžně, vlídně, formálně, stroze, gestem, symbolicky nebo dokonce krutě.

Ha, to bylo to všechno kloudné, co jsem mohl o nás říct! Víc tam není. Jak málo věcí (klukovi se líbí holka, kterou nezná) a jakou váhu to pro mne má! Můžu říct, že jsi v mém životě zbytečná, že nepřinášíš nic, že si tě lze odmyslet a nic by se nezměnilo. Zmizel by lék na bolest všedních dní jak píšu výše, ale také bolest z tebe by zmizela, ten zbytečný a směšný kámen by zmizel z cesty. A neexistuje pohodlné řešení. Že bych změnil esenci svého myšlení? No to ani omylem, to by dalo práci! A tvou (násilnou!) smrtí bych svou psychiku odepsal ještě více. Teoreticky by mi to přišlo chvíli hezké, třeba bych se na tvém mrtvém těle hezky vyřádil a situoval do něj i ten hněv, který s tebou nemá nic společného, ale to by po pár hodinách vyprchalo a ani by to za ty trable nestálo. A hle, jsem větší chudák než Raskolnikov, protože jsem subjektivní Raskolnikov: neulehčím světu, ulehčím jen sobě samému. Násilí na tobě bych před svým svědomím ničím neobhájil.

To byl ale zbytečný, vynucený, nekoherentní a prázdný dopis! Zbytečný jak všechno. Jsi zbytečná, protože jsi obyčejná! Jsi tak obyčejná, až se stáváš univerzální - tento dopis je kostra, do kterého můžu vsadit konkrétní věci, aby seděl na jiné lidi, značně komplexnější a důležitější, než jsi ty. Divím se, že se tebou vůbec zaobírám! Je fakt, že mne fascinuje ta tvářička a náznaky tvého charakteru - sáhnul bych si, pohladil bych, vnímal bych! Ale copak jsem ten člověk, který se k někomu kompletně přicvakne jen na základě těchto věcí?! Bohužel ano! Není i to zbytečné?

Přeju ti krásné narozeniny!

A sbohem!

P. S. Ještě mne napadl nádherný sled událostí, který je mi tak trapný, že se z toho svíjím už teď. Tento dopis může být pro tebe třeba šok nebo překvapení nebo aspoň pozdvižení už jenom proto, že je to věc pro dívku relativně vzácná. Je-li to pro tebe šok, tak se s tím můžeš vyrovnat dobře nebo špatně. Jsi-li citlivá ne-li až odtržená od reality, může tě jednoduše vyděsit, že ti já, magor a někdo divnej, vyhrožuji smrtí (což jakoby dělám s Raskolnikovem výše). Dost dobře se potom může stát, že mi někdo zavolá a oznámí mi, že jsem nebezpečný, že sis kvůli mne, Adléto, ublížila a že na mne byla podána žaloba za kyberšikanu. A teď pohleď na ten bizarní scénář: já malinko trpím a jsem trošku smutný, protože mne ty, milovaná Adléto, nemáš ráda, nikdy se ti nedostanu "pod sukni" a nikdy tě nebudu moci milovat. A to je docela škoda, protože tě chci chtít. Tuto drobnou nepříjemnost dávám najevo explicitně a umělecky prostřednictvím intimního a zbytečně veřejného dopisu. Jenže tento zdánlivě neškodný a příliš silný lék na můj osobní drobný smutek (jak řezat chleba motorovou pilou!) vyvolá v tobě panickou nebo dokonce sebevražednou reakci, která tebe přizabije a mne v důsledku přivodí mnohem podloženější trápení, než je to, že tě chci chtít. Všimni si, jak je to trapné. Zbytečně svůj problém zveřejňuji, takže ti zbytečně a svou vinou přivodím hromadu neštěstí. Zbytečného neštěstí. Páni, kéž by se toto něbo něco podobného stalo! Kéž by mi tento dopis přinesl neštěstí! Mám moc rád, když mé přehnané bytí sebou samým přitahuje neštěstí. Rád brečím kvůli bezpráví, jež je odpovědí na mou extravagantní provokaci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 31. března 2017 v 2:34 | Reagovat

Skoro šest set přátel na facebook, působíš odměřeně, to jsem se málem počůral. Ne, ne, ještě teď se směju. To se nenasbírá samo, musíš mít charisma.

Ty jseš vtipálek nejhrubšího zrna. :D

2 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 31. března 2017 v 15:40 | Reagovat

[1]: Je to snad protimluv? :3 :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama