Jak jsem zkurvil svůj blog a sám sebe

4. dubna 2017 v 0:42 | Krásný Člověk |  Za tudle rubriku se fakt budu jednou stydět...!
Pokrytecky jsem razil dogma, že dobrá věc si slávu najde sama. Jinými slovy: buď skromně geniální a ostatní tě zasypou zlatem sami. To jsem nedodržel a svůj blog opakovaně sdílel na facebooku a i soukromě s přáteli. A o pár měsíců později jsem o tom hovořil na potkání: "Jo, o tom píšu na svém blogu..." Pár blogerů si mne zde našlo a prej mi sem chodí, samozřejmě, ale i tak pravděpodobně tvoří tu větší půlku mého publika (pravidelného nebo příležitostného) moji známí. Dobrejch 25-30 přátel, známejch a (bejvalejch) spolužáků chodí na můj blog, případně se na něm občas objeví - nejsem si jistý, zda se objevili vícekrát, proto u těch pěti nevím. Ale pětadvacítka je jasný číslo. Stačí mi slyšet: "Pěknej blog..." nebo "Čtu tvůj blog..." nebo "Ten článek byl..." nebo "U jednoho článku..." a je mi jasné, že se ti lidé fakt občas tady vyskytnou a znají to tady. Vyjímečně ho i doporučují ostatním lidem. A čert ví, kolik sem chodí mých "nepřátel", totiž lidí, kteří si ze mne dělají prdel, a kolik sem chodí stalkerů, totiž lidí z mého rozšířeného okolí, které potkávám, ale jejich jméno neznám.

Když na váš blog chodí třicet vašich známejch a přátel a lidí z vašeho okolí, je to špatně. Ne, nevyhazuji vás, proboha, jen to ne. To byste museli naráz odejít všichni a vzít sebou i ty, kterým jste o blogu řekli. Problém je navíc hlavně v tom, že škodíte... ehm, sami sobě. Máte rádi tzv. "pravdivou ubohost", jak řekl jeden pravděpodobně nenáhodný čtenář, ale jelikož se můžete stát objekty této ubohosti, nemůžu o vás mluvit pravdu. Prostě o vás nemůžu psát. Často zmiňuji někoho, kdo mi na blog chodí, ale musím popis tak zaonačit, aby se onen člověk nepoznal nebo poznal co nejméně. A kdybych chtěl napsat cosi nepříjemného, osobního, initmního nebo drzého čili i urážlivého o onom člověku, nejde to, protože nemůžu drze urážet člověka, kterého považuji za svého kamaráda. Nemůžu se hrabat v jejich sexuálním životě, nemůžu prostě rozebírat, kdo s jakou pravděpodobností je a není panic a panna a kolik měl zexuelních partnerů, když se tady ten člověk dost dobře může objevit a zjistit na sebe vtipný věci. A že by jich bylo hodně! Dostal bych do čumáku.

Já tu píšu všechno, úplně všechno. Je i až nepříjemné, co všechno jsem a byl bych schopen napsat. I mou milovanou Krásku bych byl schopen tady na blogu nechutně zjebat za věc, kterou z určitého úhlu pohledu ani neudělala a vlastně ani nevím, jestli to tak myslela. Svýho fajne kámoše bych tu seřval za... jednu věc, kterou vlastně taky nemusel tak myslet. On i Kráska by měli pocit, že se do nich navážím, že vyvolávám konflikt, přičemž to všechno by bylo napsáno "pro ně bez nich". Bylo by to napsáno jen pro mne a pro lidi, kteří by měli potřebu se k tomu vyjádřit. Nemůžu vyžadovat po Krásce a mém kámošovi a obecně každém v této situaci, aby se odprostili od reality (jako já?) a nahlíželi na ní nezaujatě bez emočních reakcí. Oni by mi vysvětlili, co dělám špatně, kde jsem to jen špatně pochopil a já bych si krásně oddychl. Ale to nejde. Jsou to jen lidi. Haha!

Už dva lidi (nebo vlastně holky, kdo jinej, kluci jsou mi u prdele a jim je veškerý drama u prdele) mě dokonce prosili (nebo prosilY, když jsou to ty holky), ať se o tom, co se mezi náma stalo, nezmiňuju na blogu. Jedna proto, aby nemusela páchat sebevraždu, druhá proto, aby se jí její pochybní kamarádi nevysmáli, že udělala pro mne něco, co by asi normální holka (rozuměj sympatická basic bitch) pro mne (rozuměj asociální úchyla s nevzhledným ochlupením pod nosem) neudělala. A klidně bych byl v obou příkladech konkrétnější, hlavně v tom druhém, ale prostě nemůžu, protože její pochybní kamarádi sem (možná) chodí a ona sem chodí a pak by tuplem tu věc pro mne neudělala (protože říkala, že ji udělá, ale pak ji neudělala, protože okolnosti, ale kurva, proboha prosím, musí ji udělat... protože bude LEGRACE a já chci mít aspoň chvilku pocit, že si vrznu se špicovou holkou).

Čili co dělat? Uvažuju o založení novýho blogu, kterej by byl schovanej před zraky všech. Nebo o zrušení tohohle blogu. Nebo se budu tvářit že nic neděje a dál si budu kurvit život tím, jak jsem upřímný sám vůči sobě, případně jak experimentuji s životem a textem a samoúčelnou provokací. Neboť už několikrát mi můj blog zkurvil pověst a nesčetněkrát mi ji musel nahlodat, ale o tom už se nedozvím. Jedna fajne libec slečna si se mnou víceméně ještě dobře povídala, ale jakmile se dostala na blog, začaly její odpovědi najednou být dosti stručné. Až výmluvně moc stručné.

Ono totiž "být sám sebou" není vždy dobrá rada. Občas se musíte před normálními lidmi přetvařovat a dělat, že jste také normální, případně přiměřeně originální. Já nejsem normální. Já jsem pěkný vůl a prase a musím se tvářit, že nejsem volem a prasetem. Nebo naopak jsem normální, ale jen se jako vůl a prase tvářím? Nevím. V každém případě to se mnou v žádném případě není lehké a tento blog, ať už je čímkoliv, mi nedělá v mnoha ohledech dobře. Jako jo, lidi mi občas něco pochválí a pobaví se, ale jistá forma bolesti z něj taky plyne.

"Normálové" netolerují můj blog, zhusím se jim jím (jakože se stanu husou... ne, dělám si legraci, jen mi vypadlo písmenko n). Není dobré před na někoho vyblít vlastní freudovskou psychoanalýzu a pak se ho snažit dostat do postele. Na to normální a nejvíc sexy holky neletěj. A těmito "normály" já opovrhuju. Jiná jedna sexy slečna byla "normál", já se s ní bavil vcelku hezky, ale jakmile se dozvěděla vtipnou věc o mne (ne skrz blog, ale skrz něj by se to taky dozvěděla), totálně mne odvrhla. Ano, dřív nebo později by se to také dozvěděla, například až bychom skončili v posteli. Ale já potřebuju všední život zaplňovat něčím, čímkoliv, ať si to jsou normálové nebo né, musí to tam být jako nutné byť obyčejné neosobní rozptýlení. Nemůžu se jen zajímat o kvalitní tolerantní lidi, ti jsou vzácní. Musím den vyplnit normálníma nepřejícnejma lidma, prostě "normálama". Můžu jimi opovrhovat, ale musím s nimi umět žít, takže si nesmím kurvit pověst tímto blogem a sračkama, které vlastně ani nemyslím vážně.

Čili nebuď sám sebou, drahý člověče, protože lidi nemají rádi to, co jsi. Rousseau kdysi napsal: "Jsem svůj, jen když jsem sám, jinak jsem hříčkou všech těch, kteří mě obklopují. Dělal bych tedy chybu, kdybych se rmoutil tím, jak mě vidí: to mne nemůže doopravdy zajímat, protože ten, koho vidí, nejsem já." Bohužel, můj milovaný Rousseau, dlouho jsem se tvou radou řídil, ale nyní ztrácí na pravdivosti. Na svém blogu jsem to totiž já, jsem zde svůj, neboť zapisuju všechno v mé hlavě a do jisté míry tak, jakoby to nikdo neměl číst (nebo o tom naopak nepíšu vůbec). Jenže lidé to čtou a děsí se, pohoršují se, uráží se. Odepisují mne. Jelikož jsou ostatní tupé stroje které na akce reagují předepsanou reakcí, inu, znamená to, že odepisuji sám sebe, neboť ignoruji zákonitosti. Jak vtipné!

Uvidíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 4. dubna 2017 v 22:57 | Reagovat

To chápu, uvažuju taky nad zrušením, nebo nad nepřidáváním nových věcí, ale moje důvody jsou jiný, než tvoje a to takovýho rázu, že mě sere neexistence skrytí blogu jako soukromýho. Nemýlím-li se. Žejo, nejde si tady udělat neveřejný blog, nebo se pletu? Je mi vcelku jedno, kdo si to čte, ale vlastně nevidim důvod, proč by si to měl někdo vůbec číst. To je jak kdybych chodila po ulici a házela lidem letáky s takovym textem. Je mi u prdele, že si to přečtou, ale zároveň nevidim důvod, proč by je to vlastně mělo zajímat.
Jako jo, je tu sranda dělat si prdel z lidí, ale člověka to jednoho krásnýho dne omrzí, tomu se nevyhnu.

2 stuprum stuprum | Web | 5. dubna 2017 v 1:32 | Reagovat

Nebuďte baby! Je to kus vašeho soukromí, za které se sebevědomý jedinec nemůže stydět (i kdyby to byla stylizace), to je jako by se styděl před ostatními za svou existenci. Což se dá úspěšně provozovat do patnácti let, později je to kontraproduktivní. :)

Ve skutečnosti ve vašem případě by bylo zrušení blogu o to tristnější, že by zmizely opravdu kvalitní zápisy, které blog.cz ve vaší pečetní formě neposkytuje. ^^

3 krasny-clovek krasny-clovek | Web | 5. dubna 2017 v 21:31 | Reagovat

[1]: Jo, to je přesně ono. Chceme mluvit, ale nechceme, aby to někdo slyšel. Jak perverzní pocit! Jedno řešení je to nahrávat na magneťák. Ale to zas nikdo neslyší. Druhé řešení je psát blog. Ale to zas někdo čte. Možná... možná jen chceme nějaké ideální publikum... Nějaké, které není nikdo, ale mluví za všechny.

[2]: Jako já se nestydím, jméno mého blogu je "Hineni", to znamená prej hebrejsky "Tu jsem"... Nestydím se, fakt, ale když mi to kazí pověst...? Však si počkej na příští, maximálně přespříští článek, tam uvidíš praktický dopad mého blogu.

4 Jméno Jméno | 9. dubna 2017 v 0:41 | Reagovat

zahraj si Désiré :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama