Hipstři a knížky (Nadávání II.)

7. května 2017 v 19:25 | Krásný Člověk |  Nedopsané nedodělané črty zveřejněné kvůli končícímu blogu
Článek ze seriálu

Sry, ale když se někdo chlubí, že čte knížky, že je #bookworm a #booklover, mám nutkání jím pohrdat. Jeden týpek má "book" nebo "literature" v přezdívce, ve jméně účtu, v popisku a skoro v každým zatraceným postu. Už jen to cpaní do krku a jistá forma nadřazenosti a stylizace, které čpí z každého jeho projevu, mě vytáčí. Neprávem strhávají v oblasti knih pozornost na sebe. Když se pak podívám, co za knihy tito lidi čtou, nestačím se divit. Těžko je nějaká jejich děsně milovaná kniha starší roku 2010. Po roce 2010 sice vyšly skutečné bomby jako třeba Kapitál 21. století nebo přepracované Jméno růže, ale to v jejich repertoáru nenajdeme. Výjimkami, které jsou starší roku 2010, bývají Harry Potter, Hunger Games, Malý Princ a Coelho. Twilight už nečtou, to není v módě, to nemá ráda většinová společnost. Každopádně úplně všechno jsou to hipsterovské knížky žánru hipster-fantasy, hipster-sci-fi, východní hipster-filozofie a hipster-kluk-a-hipster-holka-se-maj-rádi-,-ale-osud-je-mrcha. John Green, Paul Coelho, Raymond Moody (ten se taky objevuje!), Čtyři dohody. Tyto knihy jsou jednoduché. Tyto knihy nejsou dobré. Tyto knihy jsou zdebilizované pro pohodlného západního konzumenta. Tyto knihy nebyly prověřeny časem. Podobné knihy byly psány i před sto lety, tehdy je četly služky, ale dnes po nich neštěkne pes. Za chvíli po našich hipster knihách neštěkne pes. Za sto let bude Harry Potter znám jen díky rekordům, které položil. Čert aby taky věděl, zda tyto nagelované buzničky vůbec čtou ty knihy, nebo zda hlavně popíjí tu kávičku či čajíček, které v mnohých případech nechybí na fotce. Bývají tam i vlněné ponožky, hořící krb či svíčka a někdy v blízkosti knihy ležívají brýle. Zajímalo by mne, zda mývají skutečná dioptrická skla.

Jako když se někdo považuje za milovníka aut a chlubí se modýlky aut. To prostě urazí každého skutečného sběratele aut nebo závodníka nebo automechanika. Nebojte, nepovažuji se za milovníka knih, jen o knihách vím víc. To neříkám proto, že bych se tím chtěl nějak chlubit, to je prostě fakt (jak řekl Cimrman!). O knihách vím prd, literatutu nestuduji, ale rád diskutuji (či spíše monoskutuji) a sem tam si čtu analýzy a (alternativní, objektivní, subjektivní a díky socialistickým vydáním mých knih i marxistické) interpretace. Vyfotil jsem si pár knih na instagram - Dawkins, Rousseau, Moravia. Neméně oblíbené a nikde nevyfocené mé knihy jsou třeba Gončarov a Seneca. Toto jsou ale o level lepší a těžší knihy (o dva levely jsou třeba Faust, Dante, Milton, Heidegger, Wittgeinstein, Joyce a tyhle věci). Toto jsou skutečně hodnotné knihy, které udělaly nějakou tu díru do světa, určily vývoj literatury nebo světového dění. Tyto knihy vás mimochodem a třeba i v jedné větě naučí to, co se považuje za pointu v těch hipster knihách. Proto se jimi můžete "chlubit" a stylizovat se s nimi, "dovoluju" vám to. Neříkám, že dobré je jen to, co se líbí mně, nelíbil se mi například Dostojevský, Zweigovy životopisy, Quo Vadis, ale i toto považuji za objektivně dobré knihy. Vůbec mne proto neuráží a nevzrušuje, pokud si tyto knihy někdo dává na čelo svých sociálních sítí.

Mírně ďábelsky se na základě následující úvahy nemohu nepovyšovat na tyto bookwormy. Hle: Jeden hipster považuje Paměti imaginárního kamaráda za svou nejvíc nejoblíbenější knihu. Četl jsem ji a je to kniha jednoduchá. Aby byla nějaká kniha něčí nejvíc nejoblíbenější, aby člověka dostala do kolen, musí to být kniha taková, aby se v jejím intelektuálním obsahu onen čtenář kompletně našel. Najde-li se člověk kompletně v jednoduché a prostomyslné knize s jednoduchým příběhem, musí to být člověk prostomyslný. Má-li tedy někdo nad postelí pověšený citát z Coelhova Alchymisty znějící: "Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit", budu si o něm tedy okamžitě myslet, že je to prostomyslný primitivní primitiv a budu se mu vyhýbat. Co za člověka je schopného věřit tak nechutně egocentrickému, patetickému a sebeospravedlňujícímu výroku ("pathetic self-righteous bullshit")? Doporučuji shlédnout. Chce se mi brečet z lidí, kteří si myslí, jak jsou morálně na výši. Chce se mi brečet z usměvavých lidí nasledujích citáty o následování svého srdce. Chce se mi brečet a bojím se jejich sebeospravedlněné sobeckosti. Podle knihy totiž poznáš člověka! Ach, jak je to úžasně ďábelská a po čertech logická úvaha, díky které se já sám cítím lepší v oblasti intelektuální, než je tamten člověk s portrétem Coelha nad postelí! Věřte mi, nerad si to myslím, je mi nepříjemné si to myslet. Sám věřím, že se mýlím.

Děkuji, že jste se mnou strávili tento čas určený na iracionální nadávání. Máte-li poznatek nebo chce-li mi nastavit zrcadlo, sem s tím! To je jakási skrytá a soukromá pointa tohoto seriálu článků - najít si zrcadlo. Když totiž člověka něco iracionálně sere nebo je nějak jinak iracionálně emočně vzrušený, znamená to, že má nějaký problém sám se sebou, že si sám není v něčem jistý, že se to dotýká něčeho, co je schované. A tak to chodí vždycky a všude. Pokud mne otec (a psychololgický portrét feministek) vůbec něco naučil, tak je to tohle. Například před asi čtyřmi lety byla ve filmu Vetřelec vs Predátor 2 scéna, kdy Vetřelci napochodují do porodnice mezi křičící bezbranné těhotné ženy. Zmítal se mnou nepokoj a říkal jsem si, že takovouhle účelovou scénu prostě dát do filmu nemůžou, že je to prostě levné a blbé. Až s průběhem času jsem zjistil, že mám mírný fetiš na těhotné ženy (protože to je ryzí ženství a já už kurva chci založit rodinu). Je proto jasné, že mne jakákoliv násilnost na těhotných ženách, se kterou nemůžu nic dělat, opravdu zvedla z gauče a hledal jsem důvod, jak ukázat na nesmyslnost tohoto násilí. Když nyní znám svou citlivost v tomto tématu, jednoduše nechám filmaře filmaři a zavřu třeba oči. Musím se pochválit, že jsem dokázal toto otcovo moudro aplikovat na svůj každodenní život a díky němu se chápat lépe. Aplikoval jsem tento "zrcadlový" pohled a hledám s ním v této hipster-knižní problematice, ale zda-li se mi podaří něco najít a přizpůsobit se, to je věc samozřejmě už jiná, která vyžaduje i suchý pohled třetí strany. Otázka tedy zní: Jsem iracionálně nasraný, protože se bráním před odhalením nějaké své citlivosti nebo nejistoty, nebo jsem nasraný, protože lidé hipsterknih jsou opravdu slabomyslní a exhibují s něčím, co vlastně nemají? Já si teda myslím, že moje vlatní komplexy z tohoto článku vysloveně "číší". Ale to jsem já a přiznat si své vlastní pocity je základ všeho. Až poté, co si člověk uvědomí, co cítí, se může začít zlepšovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 9. května 2017 v 2:31 | Reagovat

Sodoma a Gomora na všecky módy, pravé beatnictví je ovšem vzácné, nezapomeň, že na tomhle světě jen utrpení očišťuje a dává ten do očí bijící svéráz otlučeného. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama