Ještě tři útržky pro Krásku (XVII.)

17. srpna 2017 v 22:53 | Krásný Člověk |  Dopisy, které nepošlu

1.

Dneska mne zablokovali dva lidé, Krásko, jedna velice roztomilá a usměvavá slečna a její bratr, který se jí snažil úporně bránit před takzvaným "úchylným těžkým pedofilem", čili mnou. Spouštěč zablokování byl neuvěřitelně nešťastný. Povím ti o tom a pak dojdu k pointě.

Ona usměvavá a roztomilá slečna mne zaujala, respektive mne zaujalo její vzezření. Každá slečna musí být krásná a mít něco v hlavě, abych se zamiloval úplně (tyto dvě věci bývají až na výjimky v extrémně nepřímé úměře, protože když má člověk jedno, nemusí pečovat nutně o druhé). Krása je to první síto, protože je vidět ze všech stran. Projde-li slečna tímto sítem, začnu se zajímat o její osobnost a intelekt, který je skrytější.

Tak jsem té usměvavé slečně napsal. Nebylo co ztratit, jen náladu, a bylo možné získat toho hodně - minimálně rozptýlení a pobavení, ale v extrémním případě i její lásku, duši a tělo. Napsal jsem jí pod nějakou záminkou a to se hned přetvořilo v upřímnou konverzaci. Ona slečna začala dělat jakousi zvláštní legraci, patrně jí k tomu navedl její velký bráška, který mi hnedle napsal, že prý mne viděli v supermarketu, jak dělám toho člověka, který stojí u stánku a dává lidem ochutnávat vzorky klobás, případně že jsem sám zaměstnaný jako ochutnavač klobás. Nějak tak to bylo, detaily můžeme pominout. Já tento humor jako takový neopětoval, nebudoval, ale oba dva se dobře bavili, tak jsem jim to dopřával a rád spolupracoval. Slečna i její bratr předávali tuto formu humoru tak, jako by to byl vrchol všeho humoru, nikoli třeba výplach a dobromyslný záměrně sebeponižující trolling, ale prostě všední forma vtipu. To není úplně můj šálek kafe, je to jiná proveň, ale když se člověk baví, navíc se mnou, proč mu to kazit? I s dítětem si přece rádi postavíme bábovičky! Takže ve výsledku jsem se bavil i já a bylo mi těch pár minut i docela příjemně. Bylo to právě to milé pobavení, v jaké jsem doufal.

Ale jak to pokračovalo? Slečna se zeptala, zda může ochutnat nějakou klobásu. Já se zeptal: "Chceš ochutnat moji klobásu???" No a přesně v této chvíli se to zlomilo. Asi tušíš, proč. Přiznej, že to je úplně nešťastné. Její devatenáctiletý bratr mi začal nadávat, že vyjíždím po jeho o pět let mladší sestře. Nemám náladu počítat, kolikrát od té doby použili slovo "úchyl", ale je to dvojciferné číslo. Všimni si té mechaniky: oni si dělali legraci, že jsem prodavač klobás, dělali jak přísahají, že mne viděli ochutnávat klobásy, ale jakmile jsem já přešel na svůj humor, který je už sedm let pouze a jenom sexuální a degradující (ale ne fekální, ten nesnáším!), okamžitě obrátili a začali mi nadávat do úchyla.

On: "Máš jí dát ochutnat! :'D :'D "
Já: "Komu?" (pozn: jen dělám, že nevím, v zájmu nadnesenosti)
On napsal její jméno a připojil smajlíka
Já: "Tak já jí dám klobásku :3333"
On: "Hej tak ty jsi těžký pedofil tady nabalujes jeko moji ségru jsi ty normální uchyle jeden podrbanej"

Toto byla chvíle, kdy jsem slečně zároveň napsal, zda by chtěla ochutnat mou klobásu. Nevím, komu to došlo prvnímu, ale asi bratrovi, protože slečna ještě chvíli psala normálně s tím původním humorem, ale až pak se to zvrtlo. Vidíš, jak okamžitě bratr obrátil? Jak se to zlomilo? Slečna udělala úplně totéž. Jako když něco vynásobíš mínus jedničkou! Jako naivní idiot jsem smečoval úplně nabízený vtip. Pak to šlo z kopce kompletně. Slečna mne zablokovala skoro hned, s bratrem jsem se pak ještě dohadoval. Nutil mne, abych se omluvil, což jsem mezitím ale udělal pětkrát (SORRY, oukej? / Tohle mne fakt mrzí / Chápu. Blbej vtip. Omlouvám se. Už se to nestane... apod.). Nechápu taky, co znamená "těžký pedofil", ale věřím, že to přídavné jméno je jen výplň a má dodat emoční náboj a vážnost. Važme slova dle jejich skutečné opory v realitě! Přídavná jména musí být opodstatněná a popisovat předmět. Těžký pedofil? Jak vypadá lehký pedofil? Je to stejně smyšlené a iracionální, jako byly "povrchní výlevy" u Chlapce? Ne, rozhodně to není taková výplň, na "povrchní výlevy" to nemá, alespoň co se mého skromného a snad mylného názoru týče.

Pak se mne zničehonic začal ptát, kolik mám peněz. Tak jsme si popovídali o mých financích a mých investicích, které nejsou ani zdaleka tak úžasné, jak jsem mu popisoval. Nelhal jsem mu, jen jsem hrál velice sebevědomého. To ho zaujalo, začal se mne vyptávat, takže asi na hodinu zapomněl, že jsem strašný úchyl a pedofil, který chce údajně ojet jeho nevinnou sestru. Samozřejmě bych se s tou slečnou rád pomiloval, ale byl to jen ideální model, nikoli nic reálneho, a navíc tomu předchází spousta kroků. Nakonec mne ten bratr zablokoval víceméně také zničehonic. Asi mi nevěřil, že neotevřená krabice Lega "Taj Mahal" se může prodat nejméně za padesát tisíc korun.

Když jsem se snažil být rozumný a rozebrat můj pitomý vtip a údajné úchylství, ona i on byli prostě neústupní. Ona hysterčila. On si mlel svou, že jsem úchyl a ať se omluvím, přestože jsem se už několikrát omluvil. Najednou se mne zeptal na finance. A úplně předtím na mne vytáhli ten jednoduchý humor. Žádnou logiku těchto tří věcí nepobírám nebo nesedí do mého jednání: co to je za humor? proč vyžaduje omluvu, když jsem se už přece omlouval pětkrát? proč se najednou ptá na moje peníze? Logika těchto lidí, jejich inteligence, jejich vnímání a pojímání, jde mimo mne. Nemůžeme spolu rozumně mluvit, když jsme na jiné intelektuální frekvenci, máme jiná schémata smýšlení, jiná kulturní zázemí (jsou z Moravy, takže jsem si na Moraváky hnedle kamarádovi pěkně zanadával!). Dorozumíme se, třeba se dokážeme na ulici správně nasměrovat, ale katastrofálně ztroskováme na věcech, které jsou i mírně důvěrnější, jako je třeba humor. Ale pozor, Krásko, nebyl to nutně jen humor, na čem jsme selhali. Myslím totiž, že v tom hrálo roli ještě něco jiného, neboť moje intuice mi řádí a spousta věcí nedává smysl. Ukázalo se, že ten kluk není její bratr, i když o ní mluvil jako o sestře, ale je to její devatenáctiletý kluk/přítel. Něco mi na tom smrdí. Nebyl to z jejich strany masivní trolling hebounkého submisivního Pražáčka? Ať se děje cokoliv, ať to bylo jakkoliv, nerozuměli jsme si a já nebyl proto vpuštěn do jejich krásné moravské komunity.

> Dodatek: Přemýšlel jsem, co mám jako gentleman dělat. Gentleman by měl respektovat dámu, čili by měl dámu nechat s tím, že si o něm myslí, že je to úchyl. Zároveň by měl alespoň minimálně dbát o svou čest a dbát o pravdu, tedy zároveň ukázat, že není úchyl, protože to je lež a špína na cti. Mé sobecké zájmy a oddanost mé představě o pravdě jsou bohužel silnější než respekt k ostatním, takže jsem se snažil ukázat, že nejsem úchyl. Šel jsem na to tak, že jsem po obou zablokováních napsal jejímu bratranci, kterého jsem si nějak našel. Její bratranec se zdál jako sympaťák, chvíli jsem se také cítil dobře, ale po mém stručném převyprávění onoho klobásového karnevalu se mi vysmál a přestal se chtít bavit. To se o pár dní později dozvěděla ona klobásová slečna a zase mi napsala. Prý brečela a něco jako se bála, že budu pak psát jejím rodičům a práskat, že chodí s devatenáctiletým. Ale říkala, že to prý dělat nemusím, že to její rodiče ví a nemají s tím problém. Slečna si do mne projektovala vlastní strachy, předjímala a démonizovala mne. To už ani nemělo co dělat s mým špatně zvoleným vtipem, to už byl lov na čarodějnice a paranoidní argumenty šikmé plochy. Tuto její konkrétní hysterii o rodičích jsem asi způsobil tím, že jsem se snažil její přesvědčení o mém úchylství vyvrátit tím, že jsem řekl, že já, jednadvacetiletý kluk, nejsem o nic menší úchyl na čtrnáctileté, než je její devatenáctiletý přítel, protože oba jsme dospělí a na vrcholu sexuálního apetitu a potence. Její přítel musí být tedy z definice stejný úchyl, ne? Ona se to snažila vyvrátit tím, že řekla, že jeho miluje a že s ním nespí. A se mnou snad spí?? Haha! Třeba bych se s tou slečnou rád vyspal, kdyby se mi začala hrabat do kalhot a já si byl jistý, že se stejným způsobem nehrabala do kalhot nějakému obreberkovanému křivákovi, ale nestojím o to o nic víc nebo míň než její přítel (za předpokladu, že není asexuál). A vůbec se nechovám a nikdy nehodlal chovat tak, abych ji dostal jenom do postele. Vlastně ani nebyl prostor, jen jsem se zjevil, zdvořile a s radostí oplácel humor a když jsem přihodil svou vlastní klobásku do ohně, tak jsem se začal jenom a jenom bránit a omlouvat. Argument, že já jsem úchyl, protože mne nemiluje a jeho ano, také neobstojí, to snad ani nemusím vysvětlovat, protože je to tak absurdní, že to ani vysvětlit nedokážu. Jako argument jehovistky na ulici: "Vítr taky nevidíš a také existuje". To je tak blbý argument, že nemám slov! Prostě mé právo vyznat svůj povrchní zájem o slečnu stojí nad valnou většinou ostatních práv. Ano, slovo povrchní zde má co dělat, protože zájem byl velice křehký, slečna se mi zalíbila, tak také vznikl povrchní a mělký zájem z pouhé zvědavosti. <

V čem je tedy pointa tohoto vyprávění? Inu, snadné, Krásulinko! Stejně tak ty, Krásenko, můžeš být někde jinde. Můžeš být na jiné frekvenci. Smýšlet jinak, uvažovat jinak, takže bychom se neshodli na ničem, co bychom si řekli. Nerozuměli bychom, vykládali bychom si slova druhého úplně jinak, než jak bylo zamýšleno. A úplně totéž platí pro tvou kráskou kamarádku, R/R/U! Jen se podívejme na ty ubohé konverzace, které jsme spolu měli! Ano, teď myslím i tu pod mou falešnou identitou. To byla ubohost sama! To bylo veliké nedorozumění spočívající v tom, že oba jsme lidé, kteří smýšlí jinak a je pro ně důležité něco jiného. Takže, Krásko, namáhám se tu zbytečně, protože jsi-li i ty jiná, jako je jiná slečna s jejím "bratrem", dva to krásní Moraváci, není proto možné, abychom se my dva měli rádi nebo si aspoň rozuměli. Ty "nechápeš" nic z toho, co tu píšu a co jsem ti řekl na plese, nemůžeš "chápat", protože bych v první řadě nebyl zablokovaný. A i kdybys chápala, i kdyby chápali ti Moraváci, nevnímáte to, protože jsou pro vás důležitější jiné věci, reagujete na jiné věci, máte jiné hodnoty a vážíte si jiných slov a činů. A já zas obdobně nechápu nic z tebe, nikdy jsem nemohl chápat. Že jsem do tebe zamilovaný je pak jen nějaká anomálie, chybka, vedlejší produkt něčeho, co by nemělo být. Nikdo nechápe nic z toho, co nemůže pochopit. Nebo snad ano? Herdek, už je po třetí v noci! Jak já miluji tyto noční posezení "s tebou"! Jsou vždy plná filozofie a poezie! Už mne ale trošku začínají bolet zadní části obou bulv a i záda mám ztuhlá. Hraje mi tu příjemná hudba. Zajímá mne, zda ji slyší sousedé. Každopádně já za chvíli uslyším první ranní ptactvo!

Počkat... nebo za to všechno vždycky může jen ten pitomý věkový rozdíl? Jo, tomu budu věřit mnohem raději.

2.

Dneska jsem po dlouhé době byl u terapeutky, Krásko, a dozvěděl jsem se zase mnoho nového. Starostlivá máti mi říká, ať to řeším, že věci, které jsem se dozvěděl, můžou být až vážné nebo že mi mohou každý den zavírat mnoho nových bran. U terapeutky jsem si totiž udělal test osobnosti o 140 otázkách, odborný test, ale nikoli zcela objektivní nebo směrodatný, spíš jen podnětný k dalšímu průzkumu. Výsledky byly zajímavé! Bylo tam čtrnáct kategorií vlastností, z nichž každá mohla nabývat šesti hodnot, nazvu to šest pásem. 1. a 6. pásmo jsou krajní hodnoty, extrémy, vzájemné opaky, které jsou špatné a patologické a dávají právě podnět ke skutečnému lékařskému vyšetření, asi jako když jsou dveře zabarikádované a naopak vyrvané z pantů. Patří tam třeba paranoia, disociálnost, schizotypnost, schizoidnost, rapsodie, histriónství a narcismus. 2. a 5. pásmo jsou prostě a jenom vlastnosti, které jsou přítomné, výrazné, ale nejsou vadné, čili dveře zamčené nebo dveře otevřené dokořán. Jsou to věci jako nedůvěřivost, sebejistota, optimismus, ctižádostivost a podobně, tedy zředěné a ne nebezpečné verze toho, co jsem vyjmenoval předtím. 3. a 4. pásmo jsou prostřední pásma, ty říkají, že ona kategorie není výrazná a člověk v ní není nijak výjimečný. Čili není ani rapsodický (patologicky optimisitický), ani optimistický, ale ani pesimistický.

Ze čtrnácti kategorií jsem měl čtyři extrémy (náhodou všechny v 6. pásmu) a v devíti kategoriích jsem byl odlišnější, respektive víc na kraji, než je 90 % lidí, z toho u tří dokonce 99 %. Tomu se říká percentil, osmkrát jsem ho měl přes 90 a jednou pod 10, takže celkem devětkrát jinak, než jak je 90 % lidí. Čtyři extrémy mne vcelku překvapily. Z těchto všech extrémů a krajních netradičních vlastností se tebe týkají dvě. Týkají se tě samozřejmě všechny, protože všechny vlastnosti mne utvářejí a tato výslednice těchto sil se s tebou poslední dva a půl roku snaží interagovat, ale dvě vlastnosti se tebe týkají nejvíc a jsou, řekl bych, jádrem všeho. O těch ostatních zkusím nemluvit.

První touto vlastností je "závislost". Tu mám v 6. pásmu, percentil 99,5 (tj. jsem náchylnější k závislosti než 99,5 % lidí). Závislost je extrém loyality, která je 5. pásmu. Pod závislostí si nepředstavuj, že droguju a alkoholu, znamená to, že mám tendenci a potenciál stát se na něčem závislý. To něco může být cokoliv. Třeba alkohol! A nebo třeba ty, Krásko. Ano, to jsme řešili s paní terapeutkou, totiž že jsem na tobě závislý. Podívej, píšu ti furt a permanentně dopisy. I po dvou a půl letech stojím o tvůj kontakt. Dovolil bych si tvrdit, že mám takové pseudoabstinenční příznaky, čili si na tebe bez příčiny vzpomenu ve špatném, rozesmutním se a raději přestanu s tím, co právě dělám, abych vyvolal změnu a přišel na jiné myšlenky.

Normální člověk jako ty (hádám, že jsi v této kategorii v normálním pásmu) to považuje doslova za trapné, ale pro mne je to naprosto normální a jsem přesvědčený, že by takto věrný by měl být každý. Dokonce i můj kamarád mé dlouhotrvající zamilovanosti vyjádřil před rokem obdiv, čímž mi vlastně přihoršil, protože mou závislost ospravedlnil a udělal z ní něco obdivuhodného. Stejně tak normální lidé považují za divné, že často chodím pod tvá okna. Pro mne je to důkaz loyality, objektivně je to ale obsese, náhodou vyřešená s ohledem na tvé přiměřené pohodlí (takže jen chodím pod okny, ale nečekám na tebe). Ano, jsem posedlý, závislý. Exskoropřítelkyni jsem také bombardoval, nikoli obtěžoval, spíš jen s mírou otravoval. Tázal jsem se a tahal jsem z ní věci. I Protinožce jsem věrný. Chybí mi. Ona dávno zapomněla, ale já k ní cítím snad úplně totéž, co jsem cítil před rokem a půl, a když se podívám na její fotku z prázdnin, kde stojí mírně lascivně, polejvá mne akorát smutek a touha. Jsem jim všem a i tobě, Krásko, věrný, ale až moc věrný, až nezdravě věrný, což spolu s mou nesympatičností a pochybným charakterem nedělá nic dobrého.

Ptal jsem se sebe, zda je autentická tato obsesivní zamilovanost. Zda jen potřebuju mít nějaký stimul a je mi jedno, zda je to holka nebo alkohol. Došel jsem k pohodlnému závěru, že to je autentické, ale jenom přehnaně dodržované. Jsem do tebe zamilovaný, ano, ale jenom až moc, až takovým způsobem, až to škodí mně, neboť nejsem schopný získávat zkušenosti jinde, a i tobě, protože tě občas obtěžuji a ty tak ztrácíš čas a i náladu. Takto závislý člověk tě neopustí jenom proto, že jsi mu řekla "ne". Ne že bych byl tak sobecký a tak tě chtěl jen pro sebe, spíš mi to přijde jako objektivně nesprávné tě hned pustit a ukázal bych tak svou ubohost a povrchnost, kdybych tě nechal být tak rychle.

Druhou vlastností je cosi jako "nepříjemnost", tam jsem v 2. pásmu a percentil 6,9. Nejsem nepříjemný v tom smyslu, že jsem prvoplánově zlý na lidi. Terapeutka mi řekla, že jsem jenom moc racionální, všechno analyzuju, jsem příliš komunikativní, sypu otázky, zahlucuju, všechno moc řeším a jdu po všech informacích bez ohledu na potřeby, ochotu a spoukromí druhých - alespoň tak jsem si to přebral já. To se úžasně doplňuje právě s tou závislostí. Podívej se, co ti tu píšu; všech třicet dopisů, co jsem zatím na blogu napsal, jsou právě projevy této "nepříjemnosti" a zároveň závislosti, bez závislosti by toho nebylo třicet a bez té "nepříjemnosti" a potřeby analyzovat by to nebylo tak obsáhlé a vyčerpávající. V některých dopisech, třeba v tom Protinožce, analyzuju každou naši větu v konverzaci. Od Chlapcovy odpovědi jsem to také vyžadoval. Lidi ale nezajímá a nebaví takhle řešit osobní konflitky. Lidé dají emoční náboj do své odpovědi a ostatní lidé většinou také emočně reagují na tento emoční náboj svým vlastním emočním nábojem. A dále to neřeší. Lidé se nad věcmi umí povznést a neřešit je, nevpustit je do své hlavy a bránit se jim agresivně nebo ignorací. Exskoropřítelkyně to nechce řešit a vyhýbá se tématu. Protinožka mne raději ignoruje úplně. Další a další lidé kompletně ignorují moje námitky a raději se pokouší hrát na emoce, intuici a nadávky, tedy se brání racionální diskuzi. Jak napsala jedna slečna, se kterou jsem se pohádal nepřímo díky tobě: "Budu si dělat a myslet co chci a je mi jedno, jaký filozofický kecy mi na to odpoví někdo, kdo se ani neumí přenést přes to, že ho nějaká malá holka ignoruje." Slečna si o mne myslí ošklivé a nepravdivé věci a když jsem vyžadoval omluvu po hromadě argumentů dokazujících, že skutečně nemůžu být takový a že skutečnost je jen jedna a nelze mít svůj vlastní názor na to, co skutečně je, slečna to označila jako filozofický kec, začala mi nadávat a mlátit mi o hlavu, že jí kazím prázdniny. Je jí jedno, že si o mne myslí třeba i nepravdu, nestojím jí prý za námahu, tohle všechno řekla. Brání se diskuzi a zakládá pohodlně na pocitech. Nestojí o udobření. Víš, Krásko, já vždy myslel, že konflikty mezi lidmi se musí napravovat, že konflikt je něco špatného a nesprávného, stejně jako jsou nesprávné nemoci a píchlé pneumatiky a plísně. Nemoci lidé léčí, píchlé pneumatiky vyměňují a plesnivê věci vyhazují nebo čistí. Já se pokouším řešit konflikty, u tebe prosím o udobření a příjemné pocity, u klobásové slečny z Moravy totéž, proto jsem kontaktoval jejího bratrance, a i u této slečny co mne obvinila také stojím o zadostiučinění. Ale ne, ne, normální je asi nenávidět, jak mne všichni učíte, normální je být v konfliktu, normální je nemít lidi rád.

Když to vezmeš globálně, tak pro feministky je to, co dělám, verze mansplainingu. Muži jsou totiž spíše "nepříjemní" než ženy, spíše o problémech hovoří analyticky a vykládají svoje karty. Jenže ženy nejsou tvorové diskuzní, jsou to tvorové povídací, pro takovou feministku je spíš urážka, když jí začnu vykládat a mapovat své vlastní myšlenky, do kterých doufám, že zakreslí své vlastní myšlenky a dobereme se tak ke konsenzu. Ji to urazí. Ale o tom jinde! Ty, Krásko, asi taky nechceš věci řešit, mám ten dojem. Protinožka a Exskoropřítelkyně je řešit nehodlají a já si myslím, že ty nejsi výjimka. Ty jsi velice konformní a lidé tě mají rádi, umíš se, myslím, povznést nad věci. Můžeš o nich usilovně přemýšlet, můžeš rozrušeně u stolu pořád mluvit o tom, jak jsou ti Britové pitomí, že zvolili brexit, samozřejmě, ale nezahlcuješ tímto jiné, nenutíš je, aby ti říkali, jak se cítí a co chtějí, a hlavně nemáš třicítku dopisů na blogu.

Tento test samozřejmě není objektivní, raději to zopakuju ještě jednou - a raději bych si i ten test udělal ještě jednou, protože mi příště vyjdou určitě odlišnější výsledky. Test jen dává podněty k individuálnímu přístupu. Sice jsem se snažil odpovídat upřímně, ale i tak mne extrémní hodnoty překvapují a myslím, že jistá míra sebestylizace v tom také hraje roli. Nezáměrná stylizace, samozřejmě! Jak odpovědět na otázku: "Myslíte často na smrt?" Objektivně na ni myslím několikrát týdně. Jaké by to třeba bylo, kdybych hupsnul pod toto právě přijíždějící metro? A co kdybych hupsnul pod metro z patetického sebeničícího mstivého trucu, protože dívka, do které jsem byl dříve nesmírně zamilovaný, mi řekla, že metrem nearada jezdí, protože se bojí, že pod něj někdo před ní hupsne? Je pak odpověď na tu otázku "Rozhodně ano" nebo "Spíše ne"? A co vůbec znamená myslet na smrt? Jen si s tou myšlenkou pohrávat jako s kuličkou špíny, nebo skutečně přemýšlet, že na tom světě nemám co dělat a chtít se zabít? Podle mne to můžou mít ošéfované a vědět, že každý, kdo má percentily přes 99, je pozérská malá kurvička!

3.

Právě jsem dokoukal jeden výborně natočený hororový film. Byla to poezie, nikoli samoúčelné násilí a sex! Jsem v dobré náladě díky tomuto filmu. Myslím díky tomu filmu jinak a myslím i na tebe s R/R/U. Představuji si jiné a nové věci. Jsem dobře rozpoložený a jako obvykle, i v téhle náladě mám pocit, že blažené jste i vy. Ale to kdepak, jen já jsem takový. Ať nazlobený nebo spokojený, jsem to jen já sám. Vaše pocity jsou na těch mých nezávislé, takže i já, rozněžnělý z filmu, můžu dostat kopanec reality, protože ty i R/R/U se zase zachováte kompletně odmítavě, nikoli jako já, tedy zfetované dobrou náladou.

Proto nesnáším, když mám dobrou náladu. Vy ji totiž nemáte. Proto nesnáším, když mám smutnou náladu a teče mi třeba kvůli vám slza po tváři, protože vy byste také neodpovídaly adekvátním způsobem. Nebyly by jste povznesené a v dobré náladě, kdy má člověk chuť být laskavý na všechny strany, ale ani dojaté a tedy odpouštějící a povolné (třeba já byl dojat, cynicky řečeno citově vydřen nebo zvydřen, prostě dokonavý tvar slovesa "vydírat", dokumentem o Winstonovi a jako první a dokonce i těsně před vyzváním moderátora jsem ve tmě kinosálu vzdal hold rozsvícením svého mobilu). Snad jedině veliká věc, nějaký veliký můj čin by zařídil, že by se naše nálada sesynchoronizovala, případně abych tě já dostal tam, kde bych tě potřeboval mít. Nejsme ve filmu ani v románu, nemůžeme dělat žádné velké věci (kdežto takový Hérostratos...!). Tehdy na plese, když jsem tě oslovil, jsem byl zfetovaný ponížením a vidinou šťastného vygradování. Ty nikoli, ty jsi byla opilá vínem (bylo to víno?), naštvaná z toho, že jsem tě celý večer pozoroval (neboj, pozoroval jsem i jiné lidi, jen o tom asi nevěděli nebo jsem je vlastně ani nepozoroval, protože jsem je vůbec nemohl najít), naštvaná z toho, že existuju, a ovlivněná hromadou kamarádů, před kterými si musíš zachovat image nedotknutelné. Mám pravdu? Věřím, že ano. Ale věřím tak ve tvém zájmu. Nechci, abys byla arogantní husa jako taková. Raději si říkám, žes byla opilá, zmatená a pod tlakem očí, takže proto jsi mi dávala moudra, abych se odmiloval a že je to trapné. A že tě mé lajky na instagramu netěší. Pověz mi, schvaloval by to Coelho? Schvaloval by to Buddha, schvaloval by to jiný tvůj idol - tuto aroganci, toto svinstvo? Nemyslím si. Laskavost, Krásko, je krásné slovo, ale hezčí je v činech. Ano, bylo by z mé strany laskavé a gentlemanské nechat tě být, protože si dáma nepřeje, ale také je absurdní, aby dáma byla hysterická a prskala síru, když se přiblížím s ponížením. Jsem nechutně zmatený a háže mi to s náladou tohleto. Všechno se zdá falešné, i má bohyně. Mohl bych předhazovat ještě tunu dalších moudrých hypotéz, na které by Chlapec a vlastně všichni lidé, pokud by byli dostatečně inteligentní na to, aby se v tom poznali, čuměli a zmohli by se jen na iracionální tupou odpověď. Promiň Chlapče, ale rada, abych žil realitou a každým dnem? S tím můžeš jít vskutku někam. To se ti to říká krásně, když máš Krásku u boku a čmucháš jí tam, kde bych nejraději čmuchal já. A když už jsme u toho, už si ani nepředstavuju sex s tebou, Krásko. Nejde mi to. Sotva to mám před očima s R/R/U. Ta představa mi není pohodlná, je moc nereálná. Raději tam vidím Chlapce, protože pak to má blíž k realitě. Tohleto mne už tíží pár měsíců. Nechci s tebou chodit, ne, to fakt ne. Jde mi jen o zadostiučinění, o navrácení věcí do normálních kolejí. Chci se taky cítit normální, ale když jsem sám sebou, lidé se nasírají a nadávají a jsou konflikní. Vůbec nic neřeší a raději si mne pohodlně zablokují. Copak je to za gesto? Je to gesto moci. Je to symbol toho, že nás něco otravuje. A otrávení něčím mohou být jen lidé, od kterých se něco vyžaduje. Já od tebe vyžaduji krásu a dokonalost, chci se tím slunit, jako se mohou na Slunci slunit miliardy lidí. Ale Krásko, tebe to otravuje. Máš moc. Já nemám nic. Nikdo mne neotravuje, protože po mne nic nechce, nemám jak a čím být otrávený. Nepoznal jsem nikdy, snad jen dřív ze strany mého malého bratra, co to znamená být někým otravovaný (a i když jsem výjimečně v pozici otravovaného, cítím se jako ten špatný, protože jsem schopný ale neochotný vyhovět). Proto nechápu, že někoho otravuju. Vždyť jen chci rozdávat radost! Vždyť přináším dary - svou lásku a pozornost! Ale oni a i ty dávno tohle všechno máte, proto si dovolujete opovrhovat mou láskou a pozorností, symbolicky opovrhovat mými lajky na instagramu. Máte toho všeho požehnaně. Já ne. Já živořím a jsem schopný se bavit s kýmkoliv o čemkoliv, protože mi to zařizuje lidský kontakt. Všímám si, že i posledních pár let hezky komunikuji s bezdomovci, ožrali, pokladními a důchodci, kteří se se mnou chtějí na veřejnosti nebo v autobuse bavit. Nejvtipnější to bylo asi před rokem v tramvaji: "Kluku, máš rád jazz??" A já: "Jó, jasně, není špatnej, i když mám raději rock." Pak jsme si ještě vyprávěli o té lodi, která na řece slouží jako hotel. Řekni, Krásko, není stav "být otravovaný" privilegiem krásných lidí? Jedna zpičená mladá kunda mne blokla, protože si nechtěla povídat. Byla arogantní. Nemusela být arogantní, stačilo to zahrát dobře. Nebo to říct slušně. Nebo se povznést a chvíli si se mnou psát. Jen opravdu mocné lidi otravuje něčí pozornost, protože jen od (relativně) mocných lidí se něco vyžaduje. Mne neotravuje, protože mi chybí mikroskopické ale přestno nutné minimum.

Bože, jak já se nenávidím, jak já tohle všechno nenávidím! Po tom plese jsem si o tobě do deníčku napsal hrozné věci. Psal jsem, jak mne irituješ, jak si nezasloužíš nic z toho, co máš, jak si svou hranou levičáckou toleranci muslimů můžeš někam strčit, když prskáš na mne, člověka, který v první řadě usiluje o porozumění. Ale hnedle jsem toho zalitoval, svedl jsem to na sebe, na tvé čumící stádovité kamarády vytvářející sociální tlak a na ten mírný alkohol. Jak jsi na tom plese odešla, hned za tebou přiběhl Chlapec, objal tě rukou, naklonil k tobě hlavu a spolu jste odcházeli. Z dálky nás musel pozorovat. Hned se tě určitě ptal a utěšoval! Nenávidím zas a znova jiné věci a sebe jenom proto, abych nemusel nenávidět tebe. Kde je chyba? Kdo dělá tu chybu? Nedokážu a neumím sebe změnit, protože všechno, co dělám, se mi zdá správné, pravdivé a spravedlivé. Nesnáším své chování a své názory, přinášejí jenom trable a posměch, způsobily i částečně tohle, ale nedokážu to všechno změnit, protože logika a rozum mne vedou právě k těmto věcem. Kéž bych cítil, co je správné, a ne se jen pořád snažil vědět, co je správné! Ale ne, to je osud lidí racionálních, přehnaně racionálních, lidí analytických. Že jsem racionální vůbec neznamená, že jsem inteligentní nebo že mám pravdu, je to jen forma hledání toho správného. Ale můj život správný není. Yihye tov - Bude dobře? Oh, bože, kéž by! Co by mi stačilo? Jednou z těch několika mála věcí jsi ty, Krásko, a tvoje dokonalost. Zkus mezi ten nespočet lidí, které objímáš, zahrnout i mne. Naučíš se novému, poznáš nové věci, protože jak tak vidím, hodně se mi vyhýbáš a to, čemu se člověk vyhýbá, má jedinečné zážitky. Nic tě nebude bolet, slibuju. Není co by tě bolelo, nemáš-li ovšem vnímání bolesti nastaveno perverzně a mimo zdravý rozum. Ach bože, to je zmatek, to je zmatek... Musím si u nějakého odborníka vyprosit prášky, aby mne vyléčily ze závislosti na tobě, která už je přece trapná, ne? Nebo bůhvíco prý dokážou. Jsem z toho nešťastný, ale musím se tě zbavit. A když mi k tomu nepomůžeš ty, když mi nedopřeješ ani svou pouhou existenci a ani se mi nehodláš pořádně znechutit, musím to udělat já sám, což jsem měl udělat už dávno a měla to vždy být má povinnost. Člověk by neměl svými anomáliemi obtěžovat ostatní. Tebe vůbec nemusí zajímat a vlastně se tě to ani nemá dotýkat, když se do tebe zamiluje mrzký traumatizovaný člověk jako já - jsem rád, že si alespoň to uvědomuju. Je čas se tě vzdát, Krásko, je čas zradit všechny romány a všechny morální zásady, všechnu loyalitu poslat do hajzlu a jednoduše se odmilovat. Není to krásné a ty jsi furt arogantní, žes mi sama poradila odmilovat se, ale měl bych to stejně udělat. Víš, sebevražda je taky někdy správné řešení, ale každý jiný je i tak v každém případě hovado, když ti to radí. Ne, neboj, pindám tu nesmysly, neodmiluju se sám. Přečtu si zase tvůj starý roztomilý a nevinný Twitter, díky kterému jsem se do tebe zamiloval. Podívám se na tvoje rozkošné fotky a jemný humor a budu zase zamilovaný. A zajímá mne, ten nový Twitter sis zrušila kvůli mne? Je tam mnoho podezřelých korelací. Neumřu uspokojený, pokud nebudu mít minimálně dvě děti a pokud nebudu znát odpověď na tuto otázku. Nedokážu umřít s tím, že jsem někde způsobil zas nějaké neštěstí, nepokál se kvůli tomu a nežadonil o trest a odpuštění. Dychtivý kajícník jsem, víme?!

Čtyři v noci. Už slyším zpívat ptáky! To je teda chorál hanby...!

---
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. srpna 2017 v 6:05 | Reagovat

S tou klobásou ses dotkl sféry geniality. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama