Pseudohumanistická společnost - Seminární práce

5. srpna 2017 v 14:34 | Krásný Člověk |  Středoškolská filozofie
Má seminární práce na předmět zvaný "Současná česká společnost". Ne že bych se jí chtěl chlubit, ale chci ji mít prostě na netu!

Pseudohumanistická společnost

Úvod

Jelikož se považuji za konzervativního člověka, udivují mne často inovativní společenská hnutí v naší západní kultuře. Někdy nacházím šablonu a společné prvky v těchto hnutích, a to mne inspirovalo k sepsání práce s názvem "pseudohumanistická společnost". Tato společnost představuje jisté nebezpečí pro společnost jako celek, takže v závěru se načrtne, jak s jejím nebezpečím nakládat, případně jakou bude mít budoucnost.
Pseudohumanistická společnost je jev vyskytující se napříč celou západní kulturou, nikoliv jen v české společnosti. Dokonce se nejvíce vyskytuje právě v kulturním centru Západu, tedy v USA, Francii, Německu a podobných. Česká společnost je díky geografickým, historickým a ekonomickým kontextům, pod jistým vlivem Východu, čili zde "pseudohumanistická společnost" nemá zdroj a ani nejsilnější působení. Přesto její projevy nacházíme, takže ji můžeme popsat a varovat před ní.

Co je to pseudohumanistická společnost?

Slovo pseudohumanismus je odvozené od slova humanismus. Humanismus je myšlenkový vliv, který klade do centra dění člověka. Cílem a smyslem konání není tedy Bůh ani blaho monarchy ani život po životě, ale každý jednotlivý člověk a jeho dobro a důstojnost zde na Zemi. Díky humanismu došlo k explozi lidských práv, dodržování individuální svobody, rovnosti a podobně. Viditelné počátky humanismu můžeme datovat do dob renesance a osvícenství, kdy docházelo třeba k postupnému pádu nevolnictví a náboženské mystičnosti.
Předponu "pseudo" můžeme definovat jako "lživý, falešný". Můžeme to chápat také jako "ad absurdum", tedy přehnané lpění na něčem. Pseudohumanismus by pak bylo "přehnané lpění na lidských právech", případně "přehnané lpění na dobru". Definice "pseudo" jako "ad absurdum" bude použita v této práci, neboť "ad absurdum" jednak obsahuje prvek "lživý, falešný", protože když je něco "ad absurdum", vzdaluje se to od své podstaty a musí to být i falešné, a zároveň to obsahuje i prvek "přehnanosti", kterým se budu zaobírat.
Nelze říci, že celá společnost je jenom pseudohumanistická. Nelze s čistým svědomím říct, že společnost je nějaká, protože se vždy najde člen této společnosti, který může proti hlavnímu proudu společnosti protestovat. Nelze snad říci, že společnost je "tekutá", protože i v takové společnosti najdeme konzervativní vesnice, kam modernost zasahuje jenom lehce a už vůbec nejde hovořit o konzumu a flexibilitě. Pseudohumanismus je spíše tendence, která ale může ovlivňovat celé grupy lidí a utvářet jejich vlastní společnost ve společnosti.
Pseudohumanistická společnost má centrum v místech blahobytu, mezi jejími mladými a vzdělanými členy a převážně v oficiálních postojích země. Pseudohumanisty nenajdeme na vesnicích směrem k Východu. To souvisí s již řečeným, že pseudohumanismus najdeme právě v západních zemích, kdežto zde v Čechách jsme na pomezí s východními vlivy. Ale ani západní země nejsou ryze pseudohumanistické. Na venkovech, třeba v Texasu, neexistuje žádné dbaní o citovou stabilitu ostatních.

Hlavní vlastnosti

Pseudohumanistická společnost má mnoho projevů, které vychází z rozvinutého "kolektivního svědomí". Než se ale pustíme do jejích některých vlastností, musíme říci, jak vznikla.

Vznik pseudohumanistické společnosti

Chceme-li pochopit vznik "pseudohumanistické společnosti", musíme nejprve definovat pojem svědomí a dát mu specifický psychologický a evoluční kontext. Až poté se pustím do rozebrání jednotlivých vlastností.
Svědomí a v něm obsáhlou morálku můžeme považovat za obyčejný evoluční nástroj, který jako každá jiná psychologická vlastnost slouží k sebezachování. Člověk je tvor společenský, neboť pro jedince je výhodné být ve společnosti. Společnost předpokládá spolupráci, ale spolupráce zahrnuje nějakou formu sebeobětování jedince. Chování jako je sebeobětování a všelijaké "trhání si od pusy" v zájmu druhého jsou ale investice, které se vrátí prostřednictvím vděku a důvěry od ostatních. Je to kompromis, ale z dlouhodobého hlediska je to výhodné. Kdyby se jedinec choval primárně sobecky, dostalo by se mu hněvu a byl by vyloučen ze společnosti.
Kvůli tomuto tlaku a díky výhodnosti altruistického a spolupracujícího chování, musí být toto chování kulturně nebo geneticky zakódováno do lidské psychologické výbavy jako výchozí způsob chování. Jenže toto svědomí má své anomálie a odchylky do obou směrů. Na jedné straně extrému stojí psychopati a sadisté, na druhé straně zase džinismus, jehož vyznavači odmítají zabít cokoliv živého, hmyz nevyjímaje. Jako normu, ze které by se odváděly tyto extrémy, bychom mohli považovat klasický humanismus a liberalismus, tedy heslo "svoboda pěsti jednoho končí na špičce nosu druhého".
Jenže naše pseudohumanistická společnost právě posouvá tuto normu směrem do většího altruismu. Důvod může spočívat v setrvačnosti. Jelikož je humanismus záležitostí posledních pár set let a životní úroveň se stále zvětšuje, také se zvětšuje pečování o lidská práva (a nejen lidská). Jako norma se tedy stále považuje větší a větší pečování o lidské blaho. Tento proces bych nazval "rozšiřováním svědomí".

Dbaní o pocity

S rostoucím západním blahobytem snad už nelze lépe dbát o fyziologické potřeby, dokonce i potřeby intelektuální a relaxační mohou být snadno naplnitelné. Jenže byl lidský mozek uzpůsoben ke štěstí? Je mozek stavěn na to, aby přestal dbát o naplňování potřeb? Lidově řečeno, s jídlem roste chuť. Z toho důvodu se už nemusí pečlivě dbát o fyzické a intelektuální potřeby, ale o potřeby citové. Blahobyt způsobuje žití v peřince, přehnaná péče eliminuje jakékoliv nepříjemnosti do takové míry, že lidé nemají imunitu proti první zjevivší se nepříjemnosti - ať už přírodní, nebo kulturní. Člověk může mít doslova alergii na urážlivé věci. V USA se tato citlivá generace nazývá "Generation Snowflake".
V USA se například objevují protesty proti dosazování bílých herců do "typicky" ne-bílých rolí. Např. ve fantasy filmu "Doctor Strange" je postava tajemné bytosti, která je inspirována tibetskou kulturou. V původním komiksu byla představována asijským mužem, ale ve filmu na její roli dosadili bílou herečku. Vlna nevole to označila za "whitewashing", tedy diskriminační. V USA se také protestuje proti tzv. "cultural appropriation", což je proces, ve kterém jedna kultura přejímá prvky druhé kultury. Když se tedy bílý hoch převlíkne jako indián na maškarní bál, páchá urážku směrem k původním obyvatelům Ameriky. Mladí černoši se také mohou urazit při pohledu na dredy, které si udělal běloch, neboť dredy jsou podle nich tradiční černošské, takže žádný běloch nemá právo si je také dělat.
Všechny tyto příklady ukazují právě ono "dbaní o pocity", které, pokud mu není vyhověno, je mu ale poskytován veřejný prostor a diskuze. Díky prostoru, který je mu poskytnut, se jeho ideje šíří. Pohybováním se ve veřejném prostoru získávají na respektu a vážnosti. Britský biolog Richard Dawkins si tuto mechaniku absurdních myšlenek uvědomuje a tvrdí: "They may not win the argument - in fact, they will not win the argument, but it makes it look like there really is an argument to be had."

Vegetariánství

Jelikož se svědomí rozšiřuje, může člověk do svého svědomí zahrnovat nejen lidi. Hezky je to vidět na vegetariánství, svým způsobem můžeme vegetariánství považovat za anomálii. Jelikož svědomí je věcí společenskou a funkcí svědomí je pouhá spolupráce v rámci kmene, není důvod zahrnovat do svědomí cokoliv jiného než nejbližší lidi, neboť to je zbytečné. Ve výsledku tak člověk do svého svědomí zahrne i zvířata, která se rozhodne nejíst a jejichž produkty se rozhodne nevyužívat, a stane se z něj vegetarián.
Vegetariáni nechtějí ubližovat, považují za nemorální jíst zvířata (samozřejmě nepočítáme ty, kteří to dělají z ekonomických, ekologických a zdravotních důvodů). Pomocí tohoto esenciálního argumentu bychom se mohli mimochodem dobrat k onomu klíčovému psychologickému kódu, který funguje jako predispozice ke zmíněné spolupráci. Morální argument spočívá v tom, že zvířata trpí a cítí bolest.
Kdybychom řekli, že základní imperativ svědomí spočívá na "neubližuj tomu, co trpí", znamenalo by to, že člověk neubližuje tomu, co má lidské emoce. "Utrpení" je lidská emoce, čili to, co trpí, musí být člověk, a tedy se to může mstít a v budoucnu nespolupracovat. Nenutí-li hlad k tomu, abychom přeslyšeli nářek zvířete, a není-li nutné zvíře zabít, může někoho nakopnout právě toto citlivé svědomí a uchýlit se k tomu, aby se slitoval a zvíře nezabíjel. Vegetariáni nabádají k navštívení jatek a někteří říkají, že po návštěvě jatek změnili na průmysl názor. Přesvědčilo je zřetelné utrpení zvířat.

Humanitární pomoc

Druhým následkem, který nese rozšiřování svědomí, může být nutkání pomáhat lidem, které člověk nikdy neuvidí. Lidé cítí povinnost posílat příspěvky do rozvojových zemí nebo nemocným lidem a cítí se morálně povinni posílat pomoc hladem umírajícím lidem. Přestože jim tito lidé nesdílí životní prostor, nikdy nemohou laskavost vrátit a tedy pomáhat jim je velice neekonomické a zbytečné, není tedy důvod, aby zapadali do svědomí v jeho původním funkčním smyslu. Přesto mohou jejich fotky zobrazující jejich bídu někoho dojmout a poskytnout jim zahraniční pomoc.
Přispívání lidem, které nikdy neuvidíme, nemusí nutně jen být syndromem rozšířeného svědomí. Potřeba pomáhat může plynout i z něčeho, co nemá s "pseudohumanismem" nic společného, totiž ze získáním sociálního statutu. Pomoc předpokládá vlastnění prostředků, a tedy tím, že někomu pomůžeme, jinak řečeno dáme dar, demonstrujeme okolí svou moc. Přestože nám přijímatel daru nedokáže nikdy vrátit, získáme obdiv u ostatních.
Součástí této zahraniční pomoci je i potřeba poskytovat azyl imigrantům a uprchlíkům z blízkovýchodních a afrických zemí. Lidé, kteří jsou pro přijímání těchto uprchlíků, mimo jiné tvrdí, že jsem morálně povinni poskytovat těmto lidem pomoc. Lze silně pochybovat, že by v minulosti řadoví členové společnosti hodlali pomáhat a posílat pomoc lidem z druhé strany kontinentu.

Rovnost a její přehnané dodržování

Součástí pseudohumanistické společnosti je usilování o sociální rovnost. Rovnost je doménou humanismu, ale pseudohumanistická společnost ji dotahuje do absurdity", jak bylo řečeno. Usiluje o rovnost do takové míry, že se to plete se stejností, případně usilují o rovnost tam, kde si odporuje s jinými humanistickými principy. Humanistickém principem je demokracie, ale ženské kvóty, které by do politiky dosadily polovinu žen, jsou přísně nedemokratické. Ženské kvóty jsou pseudohumanistické, neboť jsou posedlé rovností a dotahují ji do absurdity.
"Sociální rovnost" není v našem kontextu nejšťastnější označení, neboť sociální rovnost zahrnuje i třeba rovnosti ekonomické. Pseudohumanistická společnost se sice vyznačuje levicovými aktivitami, ale nemá komunistické ideály. Hodilo by se proto spojení "společenská rovnost", čímž myslím detabuizace tradičních konvencí, které vyčleňují nějakou skupinu, nejčastěji minoritu, z mainstreamového proudu a vytvářejí opovržení nebo nelibost v ostatních. Minoritou je každý, kdo není zdravý bílý heterosexuální muž, tedy tradiční nositel a historický symbol moci v Západní kultuře.
Příkladem může být detabuizace ňader: členové pseudohumanistické společnosti tvrdí, že pokud je mužům dovoleno ukazovat nahou horní část těla (respektive je jim to dovolováno mnohem častěji) a ženy se dočkávají kvůli své odhalené horní polovině těla leda opovržení a poznámek ze stran jak těch, kteří by usilovali o jejich zakrytí, tak těch, kteří jejich odhalenost velice cení. Stejným způsobem si členové pseudohumanistické společnosti stěžují, že je také opovrhováno ženami kvůli jejich aktivnímu sexuálnímu životu a muži kvůli jejich aktivnímu sexuálnímu životu opovrhováno není.
Pseudohumanisté se ptají: "Proč mohou muži chodit do půl těla nazí, ale ženy ne? Proč jsou muži 'pašáci', když se jim podaří každý den svést novou ženu, ale proč je žena 'děvka', když se každý den nechá svést novým mužem?" Přestože konvence, že se ženské panenství cení a že ženská ňadra jsou tabu, mají svůj kulturní a evoluční důvod, pseudohumanisté ignorují tyto kořeny a raději usilují o společenskou rovnost.
Dalším příkladem destrukce rozdílů (tedy snaha o rovnost) mezi pohlavími je snaha o genderově neutrální výchovu dětí. O to usilují hlavně lidé, kteří si říkají feministé. Je možná fakt, že děti s transsexuálním chováním se cítí nepohodlně, pokud jsou nuceny do věcí, které jim nejsou libé, ale pseudohumanisté usilují o genderově neutrální výchovu i dětí, kterým by genderová výchova vyhovovala, neboť k ní mají klasické biologické předpoklady.
Ale abychom se jenom nezajímali o genderovou rovnost, zmíním i jinou rovnost. Totiž rovnost na poli sexuality. Rysem "pseudohumanistické společnosti" je exploze tolerance sexuálních menšin. Vedoucími sexualitami, které jsou tolerovány a je jim zařízena "společenská rovnost", jsou homosexuálové. Těsně za nimi jsou bisexuálové a transsexuálové. Společnost většinou toleruje homosexuály a transsexuály, jsou si plně rovni a nedočkávají se většinou opovržení a poznámek jenom kvůli tomu, jakou mají sexualitu.
V pseudohumanistické společnosti se i tato rovnost může přehánět. Můžou získávat ve vztahu k populaci neúměrné zastoupení v kultuře. V České republice tyto tendence zatím nejsou dobře zaznamenatelné, ale v zahraničí se třeba objevují názory, že odmítnutí sexuálního spojení s transsexuálem jenom proto, že se nenarodil jako své pohlaví, může být diskriminační, a tedy špatné a nemělo by se to dít. Diskriminace znamená sankce nějaké skupiny z toho důvodu, že patří k té skupině. Pseudohumanistická společnost učiní transsexuály tak rovnými, že odmítnutí transsexuála jenom proto, že je transsexuál, bude diskriminační.

Česká společnost a atmosféra "politické korektnosti"

Jak jsem zmínil, česká společnost není tak silně pseudohumanistická, jako jsou západní společnosti, a už vůbec není pseudohumanistická do kořene. To je převážně dáno geografickým a historickým vlivem Východu, který ředí humanistické a tím více pseudohumanistické vlivy. Ve východních zemích je homosexualita stále společensky sankciována a urážky menšin nejsou sankciovány, neboť bílý Rus nemá tak rozšířené svědomí (a je součástí nehumanistické společnosti, jak pojednáme níže).
Pseudohumanistická je spíše atmosféra, tedy jakýsi závoj. V české společnosti byl třeba nedávno rozruch kvůli dětské básničce "Maminka" od Jiřího Žáčka, která oslavovala roli maminek a částečně malé dívky determinovala k rodičovství a péči o dítě. Už i to jde proti narativu pseudohumanistické rovnosti, ale tato báseň byla navíc dána do souvislosti s básni o klucích zvanou "Páni kluci", která naopak kluky pobízela k dobrodružství. Z toho důvodu podstoupil básník a každý konzervativní zastánce těchto hodnot těžkou kritiku.
Možná že jen zlomek populace skutečně byl pobouřen těmito básněmi, možná že valná většina považuje básničky za roztomilé a jejich částečně deterministické cíle za oprávněné, ale důležitá je atmosféra společnosti. Společnost skutečně může být pojmenována jako pseudohumanistická, protože panuje atmosféra strachu. Snad toto přídavné jméno skutečně může mít, pokud se lidé bojí, že "politicky nekorektní" věc, tedy věc, která jde proti vlastnostem výše rozebraným, způsobí nevoli a rozruch ve společnosti.
Jestli se skutečně zavádí autocenzura, kdy vydavatelé nevydají nějaký kus, protože by se zdál politicky nekorektní, můžeme mluvit o pseudohumanistické společnosti. Není to společnost, jejíž ideál by nosil každý v nás, je to spíše strašák, který visí nad každým z nás.

Mechanika šíření pseudohumanistické společnosti

Mechanika tohoto strašáka funguje na principu "tolerantní většiny". Nassim Taleb ukazuje anekdotický příklad ilustrující model tolerantní většiny. Taleb navštívil svatbu, na které bylo všechno košer, protože jeden host byl žid. Ostatní hosté klidně sní košer potraviny, protože jsou schopni je tolerovat. Někteří jedí jen košer, ale většina je schopna jíst i košer. Ve výsledku budou všechny potraviny ve společnosti (v tomto případě na svatbě) košer, protože netolerantní menšina si prosadí svoje na úkor tolerantní většiny.
Použijme tento model na naši situaci. Menšina je citlivá na kulturní přivlastnění ("cultural appropriation") nebo genderově nevyvážené básničky. Většina je schopná obléci si za kostým cokoliv, klidně místo po indiánovi sáhnou po elfovi, a číst jakékoliv básničky, i ty, které nejsou genderové. Ve výsledku tak z trhu a kultury má tendenci vymizet právě toto politicky nekorektní zboží, protože jsou lidé, které uráží symbolická diskriminace.

Nehumanistická společnost

V této práci rozebíráme takzvanou pseudohumanistickou společnost, tedy extrém humanistické společnosti. Musíme ale zmínit, že existuje i pravý opak a stejně nebezpečný, totiž nehumanistická společnost. Nelze ji v této práci rozebírat detailně, neboť se zaměřujeme na pseudohumanistickou společnost, ale v zájmu jisté vyváženosti této práce se musí zmínit, že nehumanistická společnost je věc také existující a radikální. Jejími klíčovými znaky je právě tradičnost, popírání práv nebo dokonce existence menšin. Náboženství, které přenáší pozornost z jedince na integritu celku jako takového nebo dokonce transcendentální prvky, má v těchto společnostech silný vliv. Nehumanismus je způsoben tím, že v těchto společnostech nebylo dostatečně času na to, aby blahobyt, je-li vůbec přítomný, způsobil rozšíření svědomí.
Nehumanistické společnosti se vyskytují se právě v zemích Východu, ať už Blízkého nebo Dálného, a v zemích Afriky. Blízkost české společnosti právě k východním nehumanistickým zemím ředí její vlastní pseudohumanistickou společnost, ale pouhý vliv jenom západních pseudohumanistických zemí nebo jenom východních nehumanistických zemí by byl zhoubný.

Budoucnost pseudohumanistické společnosti

Tendence výše zmíněné jsou marginální a je otázka, zda ovlivní celou společnost do kořene. V západních zemích jsou na vzestupu, ona "generation snowflake" si na univerzitách prosadila "trigger warnings" a "safe spaces", které právě dbají o bezpečí jejich pocitů a izolují je od alergenů. Tito citliví lidé mohou exponenciálně růst kvůli dalším a dalším ročníkům, které rostou také v podmínkách blahobytu.
Pseudohumanistická společnost může buď kompletně prosáknout do jádra společnosti, nebo časem odvát jako závoj. Není asi možné, aby tento závoj až do konce věků ležel na společnosti, to by těžko dovolily principy dynamiky vývoje společností.
Nejvíce se jeví pravděpodobné to, že závoj skutečně odvane v řádu několika desítek let. Extrémním vichrem může být masivní válka, která poničí blahobyt a způsobí esenciálnější a fyziologické starosti, takže nebude síla ani odvaha kritizovat někoho za to, že se na zábavu převlíká jako indián. Na pomoc zahraničním zemím nezbudou prostředky a snad by i počet vegetariánů mohl klesnout, tedy klesnout v tom smyslu, že maso bude vzácné a pokud se naskytne, lidé nebudou mít odvahu nad ním ohrnout nos jako nad něčím nemorálním. Prakticky počet vegetariánů samozřejmě vzroste, ale většinou budou nedobrovolní, protože maso jednoduše nebude dostupné.
Druhým a méně extrémním faktorem může být odboj obyvatel proti politické korektnosti a pseudohumanistické atmosféře. Krásným příkladem tohoto odboje je kritika řetězce Lidl, který v letáku použil jako modela člověka černé pleti. Lidé nebyli naštvaní tím, že je vyobrazen černoch jako takový, lze předpokládat, že před deseti lety by si toho nevšimli, ale protestovali proti politické korektnosti, která prý černocha dala do letáku v zájmu rasové rovnosti. Lidé začali bojovat proti této pseudohumanistické tendenci. O skutečných intencích Lidlu můžeme spekulovat, ale pravděpodobně o žádnou osvětu konzumentů nejde, neboť leták nebyl určen specificky pro Českou republiku. Jiné podobné hlasy proti politické korektnosti i v zahraničí se objevují například proti filmům Star Wars, neboť v posledních dvou filmech (The Force Awakens (2015) a Rogue One (2016)) jsou hlavní protagonistky ženy a vedlejší postavy jsou černoši, hispánci, asiaté a roboti. Hlavní antagonisté jsou v případech obou filmů bílí muži.
Odboj obyvatel můžeme vidět v jistém smyslu i ve zvolení Donalda Trumpa v USA. Jím právě opovrhují z valné většiny studenti a menšiny všech druhů, tedy lidé, kteří nejvíce šíří nebo využívají plodů pseudohumanismu. Donald Trump vyhrál hlavně díky bílým voličům, naopak protikandidátku Hillary Clinton volily právě menšiny I v Evropě rostou krajně pravicové tendence a voliče získávají lidé jako Marine Le Pen nebo Geert Wilders, taktéž bojovníci proti politické korektnosti a levici, i když hlavně v oblasti náboženství. Jelikož je politická levice právě spojována s pseudohumanismem, nárůst pravicových i krajně pravicových sil je přímý odboj proti pseudohumanismu.

Vítězství pseudohumanistické společnosti?

Teoreticky můžeme načrtnou, jak by vypadala společnost, kdyby skutečně pseudohumanismus vyhrál a prosákl by do kořene. Klíčovou charakteristikou by byla cenzura, ať už vymahatelná státem nebo nikoliv, kvůli které by se nemohli užívat stereotypy. Cokoliv determinujícího nebo sugestivního "máma mele maso" by bylo nahrazeno frázemi jako "máma opravuje auto". Nejprve by došlo ke kompletnímu převrácení rolí, protože jakýkoliv tradiční obraz rolí by byl považován za deterministický a politicky nekorektní. Až by se kompletně smazaly z podvědomí genderové rozdíly (je-li vůbec možné ignorovat biologii), teprve poté by byli lidé usazováni do rolí náhodně, tedy rovně, protože každý by třeba měl třeba v případě genderu právě 50% šanci, že by byl do role usazen. Negativní účinek smazání genderových rolí může být v mrhání biologického potenciálu obou pohlaví, což sníží efektivitu společnosti. Kvóty na najímání žen a menšin, ať už politické nebo firemní, a atmosféra politické korektnosti prohází priority, takže prioritou nebude najmout nebo přijmout nejvíce efektivního, nerizikového a nejvýhodnějšího jedince, ale ženu nebo někoho z menšiny. Z toho důvodu se sníží efektivita společnosti a autentičnost jednání.
Pokud se pseudohumanistická rovnost aplikuje na rasy i sexualitu a tyto i jiné menšiny dostanou neúměrné zastoupení v kultuře, může docházet ke zmatku ve vývoji dětí. Bude-li skutečně přehnaná reprezentace obezity a parafilií, děti se mohou cítit zmateny a ztotožňovat se s těmito anomáliemi nikoli proto, že by takové skutečně byli, ale kvůli módní vlně. Módní vlny mají za následek výbuch anorexie nebo i sebevraždy, jak bylo po vydání klasického díla Utrpení mladého Werthera. O negativních následcích této neautentičnosti můžeme jenom spekulovat, neboť konkrétní negativní dopady jsou záležitostí složité vědy, ale lze opravdu pochybovat, že dopad bude přínosný pro společnost i jedince. Masivní nárůst vegetariánství nemůže mít negativní vliv na celkovou společnost, možná i dokonce pozitivní vliv, ale popis pozitivního vlivu je nad rámec této práce.

Závěr

V této práci jsme se zaobírali takzvanou pseudohumanistickou společností, kterou jsme pojali jako rozšiřující se vliv v Západní kultuře a závoj, který upadá na českou společnost. Pseudohumanistická společnost je anomálií humanismu. Je-li humanismus kýžený vrchol, tak pseudohumanismus je cesta z druhé strany hory. Typickými vlastnostmi takové společnosti jsou snaha o rovnost, tedy ničení potlačování různých vztahů k menšinám, a šíření pomoci jak mezi lidi vzdálené, tak i mezi zvířata. To je způsobeno převážně blahobytem, který způsobil tzv. rozšíření svědomí.
Budoucnost pseudohumanistické společnosti je nejistá. Její dílo může být skutečně dokončeno, ale konzervativní občané a negativní následky, které detabuizace a ničení konvencí může začít přinášet, může způsobit přetlak, kvůli kterému se pseudohumanistická společnost převrátí zpátky do humanistické,ne-li až do nehumanistické.

Tato esej je samozřejmě pouhou hypotézou a pouhou intelektuální snahu racionalizovat konzervativní hodnoty. Mnoho myšlenek v této eseji by potřebovalo podstoupit řádný výzkum, ne-li dokonce až skutečnost, která jako jediná rozhodne, kdo měl v historii pravdu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. srpna 2017 v 3:31 | Reagovat

Werther, to jsem já. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama